 |
—— Rokem 2010 se neslo především téma hospodářské krize, která právě dopadla na Českou republiku. Vybavuji si také tragické zemětřesení na Haiti, kdy někteří lidé najednou přišli o všechno. Aktuální otázkou se proto stalo téma, jak v takových případech zajistit obyvatelům bydlení, naučit je stavět, starat se o své prostředí. V souvislosti s krizí se začalo daleko více mluvit o směřování zelené (ekologické) architektury, téměř by se dalo říci, že zelená architektura je nyní velmi „trendy“.
Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považovala v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— V té době mě fascinovala myšlenka neoplasmatické architektury. Hledá a používá nejen digitální technologie, ale zaměřuje se spíše na výzkum biotechnologií a jejich vazby na architekturu. Architektura je „živé“ maso, které reaguje na vnější a vnitřní podmínky. Inspiraci vždy hledám především v živých organismech. Ne z hlediska jejich formy, ale funkce jednotlivých částí – orgánů. Také jsem zkoumala a hledala nové materiály a technologie. Výzkum jde dopředu velice rychlým tempem. Jeden rok se zdá, že jde o sci-fi a během dalšího roku se daný vynález běžně používá. Pro architekta je důležité pozorovat svět kolem sebe a být neustále v obraze; vědět, co se děje, kam směřuje vývoj. Řekla bych, že architekturu inspiruje a ovlivňuje úplně vše – od technologií po společenské problémy a způsob života moderního člověka.
Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— Pro mě byli důležití dva učitelé. V počátcích studia Jan Stempel. Naučil mě, že perfektní musí být i obyčejná půdorysná grafika toalet J. A to, že každá čára je podstatná. Hlavně mě však nasměroval k metodě, jak o architektuře a konceptech přemýšlet. Druhým učitelem je Eduard Schleger. Během studia člověk hledá způsob, jakým bude tvořit, hledá svůj rukopis, je nejistý. V ateliéru Schleger-Liesler jsem se setkala s velice přátelskou a inspirativní atmosférou, která mi pomohla se uvolnit a získat určitou tvůrčí sebejistotu. Byl to ateliér, kam člověk chodil rád, třeba si jen tak popovídat o architektuře a dozvědět se nové informace.
Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodila?
—— Nemyslím si především, že škola architektury „budoucnosti“ by si měla přenést cokoliv z budovy „A“, kde se vyučovala architektura na čtyři desítky let. Prakticky zde neexistoval prostor pro setkávání studentů ani inspirativní prostředí, kde by byl kdokoliv schopný tvořit. Člověk tam chtěl trávit co nejméně času, studentům chybělo jakékoli zázemí. Myslím, že je vždy důležité nabídnout studentům možnost pracovat ve škole a trávit zde svůj čas; najmě však studentům našeho oboru, kdy se, jak známo, před odevzdáním klauzur pracuje dlouho do noci... Mám-li se vyjádřit k samotnému procesu výuky, rozhodně by se měl zachovat způsob ateliérového vedení, kdy ateliér navštěvuje zhruba 25 studentů. Vedoucí ateliéru se tak může intenzivněji věnovat jednotlivci a mezi studentem a učitelem vznikají bližší vztahy. A v případě, že má student zájem, může se toho dozvědět a naučit o architektuře daleko více než kdekoliv jinde. Důležitost a kvalitu tohoto způsobu vedení ateliéru a práce se studenty jsem si uvědomila během roku, kdy jsem odjela na stáž Erasmu do Madridu (ETSAM), kam do některých ateliérů chodilo na 200 studentů, a pedagogové tak neměli čas ani možnost konzultovat všechny projekty.
