 |
—— Tahle otázka by byla spíše zadáním pro politologicko-filozofickou úvahu. Co se stalo v únoru 1948 a co se dále postupně rozmáhalo, jsme my běžní studenti stále považovali za provizorium, které se dříve či později vrátí do normálních demokratických poměrů. Těch několik levicově zaměřených kolegů, kteří se projevovali víceméně jen v diskusích, jsme nebrali nijak vážněji. Ti se ovšem aktivně projevili až po únoru 1948.
V mém případě pro pocit dočasnosti svědčily i některé osobní prožitky.
Koncem března 1948 jsem obdržel dopis děkanátu, že na základě rozhodnutí jakéhosi zákulisního akčního výboru jsem jako syn kapitalisty – otec byl ostravským stavitelem, ale zemřel již v roce 1935 – vyloučen z dalšího studia. To jsem měl už po první státnici. Ale v srpnu téhož roku jsem byl pozván do fakultní prověrkové komise, kterou řídil prof. ing. arch. Kittrich, a byl jsem kupodivu znovu přijat k dalšímu studiu. Toho půl roku vyloučení jsem pracoval jako konstruktér u architekta Šlapety v Ostravě, tehdy ještě v soukromém ateliéru.
Ještě v létě 1949 jsem se volně procházel na hřebeni Šumavy po česko-německé hranici a volně také přeplul na Třeboňsku Staňkovský rybník do Rakouska a zpět. Myšlenku zůstat na té druhé straně překonalo přesvědčení, že je lépe napřed dostudovat a pak se uvidí, že se přece nic nemůže dít...
Kdo by tedy nevěřil v dočasnost? Dnes vím, jaká to byla naivita, neinformovanost, idealismus. Ale semínko pochyb přece bylo zaseto – co kdyby se zase někdo zbláznil! Usilovně jsem skládal jednu zkoušku za druhou, někdy i dvě až tři za týden. A druhou státnici jsem složil 16. prosince 1949, den po svých pětadvacátých narozeninách, hezký dárek!
Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Opět zadání pro architekta-teoretika, za kterého se nepovažuji. Začátky socialistického realismu, který v té době propukal, mne nepostihly. Měl jsem vždy blíže k funkcionalismu, konstruktivismu, purismu. Dával jsem přednost funkci před formou, přímce před křivkou. Proto mne sorela nikdy neuchvátila.
Již v průběhu studia jsem se jako všestranný sportovec (m. j. jsem reprezentoval fakultu na turnaji VŠ v košíkové) zabýval řešením sportovních staveb – jako školní, druhý projekt jsem zpracoval studii sportovní haly pro ostravskou lokalitu, na které později vznikla hala Tatran. Jako úkol pro druhou státnici jsem však dostal řešení hotelu v proluce na ostrém rohu dvou obestavěných ulic.
Pár slov o tehdejším průběhu druhé státní zkoušky. Nebyla žádná „dizertační práce“. Práce probíhala jeden týden, od pondělí do soboty, a pracovalo se jen ve škole. V pondělí ráno jsme v rýsovně dostali zadání a do večera jsme museli mít hotový koncept v měřítku 1 : 200. Ten byl orazítkován a další dny do soboty se zpracovávaly výkresy v měřítku 1 : 100. Opět jen ve škole, a každý večer se rozpracované či hotové výkresy razítkovaly. V sobotu večer musel být projekt hotov. Po 14 dnech byla ústní rozprava nad projektem a tím to končilo – úspěšně, nebo neúspěšně.
Já jsem si dovolil menší extravaganci. Protože již v pondělí večer jsem doma dospěl k názoru, že ten narychlo spíchnutý koncept je zásadně chybný, pracoval jsem doma celý týden po nocích na jiném řešení, které jsem pak v sobotu odevzdal spolu s tím oficiálním. Při ústní rozpravě se předseda komise „táta“ Ausobský nad mými dvěma pracemi podivil a po vysvětlení s nadhledem pronesl větu, kterou si dodnes pamatuji: „Výborně, pane kandidáte, leckterý projektant na to přijde, až když ten barák stojí!“
Po skončení studia jsem měl nastoupit od ledna 1950 na tehdejším ústředí tělesné výchovy jako referent pro sportovní stavby. Bohužel zapracoval opět můj původ, a tak jsem přešel k druhé zálibě, k urbanismu a územnímu plánování. A tomu jsem již zůstal věrný do konce aktivní činnosti.
Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— V říjnu 1945 nastoupilo na VŠA přes 120 posluchačů – žádné přijímací zkoušky se nekonaly, přijat byl každý, kdo se přihlásil. Budova školy v Zikově ulici byla nedovybavená, zahájení i některé přednášky se odehrávaly v kině Blaník v Dejvicích. Děkanát a stavby budov (Ausobský) a některé ústavy (Mikuškovic, Čermák, Černý, Honzík, Starý, Víšek, Kukač, Krch, Ondřej, Schmidt, Liesler, Mašek aj.) byly v Zikové, dějiny architektury a architektonické kreslení (Stefan) U Lažanských, deskriptiva (Vyčichlo) Na Bojišti, fyzika (Matyáš) na Karláku, matematika (Hampl) ve Škodovce v Jungmannce, geologie (Záruba) na chemické fakultě, modelování (Žalud) na VŠUP. Měli jsme síťovky a křižovali celé dny Prahou. V noci jsme pak doma rýsovali deskriptivu, stavitelství, historické stavby. Literatura nebyla, kdo nestihl zaznamenat poznámky na přednášce, sháněl je od kolegů. Dokonalé síto, příkladný darwinismus, ale nemyslím si, že to bylo na závadu. Po prvním ročníku nás zbylo asi polovina. Mimo jiné vydrželi Bláha, Bouček, Durdík, Göpfert, Hubáček, Kolář, Motloch, Pardyl, Prager, Selinger, Šrámek, Tošenovský a další. (Ach, ta paměť!)
Nezapomenutelní byli pro posluchače dva protikladní pedagogové: Obávaný dr. Mašek a jeho „Ornamentální kreslení“, což byly do nekonečna se opakující korekce, které nás přiváděly k časovému zoufalství. A dr. Štech s obligátní vstupní zkušební otázkou: „Odkud jste, pane kolego?“, načež následovala vyčerpávající přednáška, ze které zkoušený získal přehled o všech památkách, které se nacházejí v místě jeho bydliště, a blízkém okolí. Samozřejmým pak následovalo zapsání zápočtu.
Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodil?
—— Pro dnešní systém přijímání posluchačů asi existují některé důvody, které mně nejsou známy. Ale osobně bych se přimlouval za ten přirozený výběr, který jsme zažili my. Někdo se projeví až při zátěži, jiný při zátěži zklame a odpadne.
A druhý poznatek z celoživotní praxe – vést projektanta k určité míře pokory k okolí lokality, pro kterou zpracovává projekt. Není nutno ani bezmyšlenkovitě kopírovat, ale ani arogantně provokovat.
