Nenápadný Magritte v nenápadném domě tvořil surrealistické perly

Brusel - Dvoupatrový domek v bruselské ulici Esseghem ničím nevybočuje z řady dalších stejně nenápadných domů a je daleko od obvyklých turistických tras. Přesto přitahuje návštěvníky, kteří sem jdou po stopách jeho někdejšího nájemníka - asi nejslavnějšího belgického malíře, surrealisty Reného Magritta. V domě přeměněném na muzeum nacházejí nejen pietně zachované místnosti, kde "Mistr žil a tvořil", ale interiéry také ukazují, odkud čerpal inspiraci - některé kouty jako kdyby vystupovaly přímo z jeho obrazů.
Magritte (1898-1967) patří stejně jako šansoniér Jacques Brel, cyklista Eddy Merckx nebo spisovatel Georges Simenon do panteónu několika mezinárodně slavných Belgičanů, jimiž se nevelká země pyšní. Řada jeho obrazů jako Zrada slov zobrazující dýmku se slovy Ceci n’est pas une pipe (Toto není dýmka) pronikla do obecného povědomí nejen mezi historiky umění.
Magritte se narodil v Lessines, v roce 1916 odešel ze školy a začal v Bruselu studovat malbu. Koncem 20. let žil v Paříži, kde se asi tři roky přátelil se surrealisty kolem André Bretona, ale nikdy se s nimi úplně neshodl. A když v Paříži ztratil práci, vrátil se v roce 1930 do Bruselu a usadil se v přízemním bytě na ulici Esseghem číslo 135, kde je dnes jeho muzeum.
Tehdy ho ale znalo jen pár zasvěcenců, ale když dům o 24 let později opouštěl, byl již jedním z nejznámějších belgických malířů. Namaloval tu řadu mistrovských děl jako L'empire des lumieres (Říše světel) či Golconda, které jsou nezaměnitelné nejen výraznými a jasnými barvami, ale i záhadnými a nečekanými kombinacemi, hravostí a vtipem.
Jakkoli byly jeho obrazy nekonformní, Magritte vedl se svou ženou Georgette vnějškově nenápadný život. Záměrně přijal image poklidného muže a pravidelný život bezdětného měšťáka, napsal kunsthistorik Patrick Roegiers.
S většinou surrealistů se rozcházel v názoru na psychoanalýzu a odmítal psychoanalytické vysvětlování svých obrazů. Nejde v nich prý o sny a podvědomí, ale o tajemství a záhadu. "Neznamenají nic, protože tajemství také nic neznamená, je nepoznatelné," tvrdil.
Obrazu poklidného nenápadného maloměšťáckého života také na první pohled odpovídá i Magrittův byt, snad s výjimkou stěn vymalovaných jasnými pastelovými barvami. Nepřipravený návštěvník čekající surrealistické výstřednosti tak zajásá, jen když na koberci spatří vycpaného psa. Tehdy bylo běžné, že si majitelé - nejen surrealisté - nechali svého psa vycpat, chladí však nadšení průvodce.
Ale důkladnější pohled surrealistické fanoušky za dlouhou cestu na kraj Bruselu bohatě odmění. Dům je totiž poset předměty, které Magritta na obrazech inspirovaly. Již u vchodu stojí pouliční lampa ze série pláten Království světla. V "obýváku", tedy salónu, je vysouvací okno, za nímž na Magrittových obrazech není druhá strana ulice, ale fiktivní krajiny. A krb jakoby vypadl z obrazu La durée poignardée (Zastavený čas), na němž z krbu vyjíždí lokomotiva. Na dalších dílech se objevují schody na chodbě nebo skříň s kufrem v ložnici.
Většinu pláten Magritte maloval v pokojíku u kuchyně, obvykle se zataženými závěsy za umělého světla, přestože měl na zahradě v bývalém altánu zařízený světlý ateliér. Tam se ale věnoval jen grafice a reklamě, které ho dlouho živily.
Jako malíř totiž získal proslulost až v 50. letech. Tehdy se jeho agentem stal Američan Alexander Iolas, který mu zprostředkoval velké výstavy v New Yorku. Magrittovi se začalo finančně dařit a rozhodl se v roce 1954 z ulice Esseghem odstěhovat - ale jen o pár kilometrů dál do jiné bruselské čtvrti Schaerbeek.
Ale i tam až do smrti vedl stejně poklidnou existenci "šosáka" i surrealisty. Podle Roegierse byl "logikem představivosti a metodickým tvůrcem", ale i "bonvivánem, mystifikátorem a nenapravitelným šprýmařem". A sám si na tomto paradoxu zjevně zakládal. Nikdy nebudete vědět, kdo jsem, tvrdil o sobě se smíchem.