Asmara náboženská
Adam Lacina
Co se týče náboženství je Asmara, hlavní město Eritrei, zcela výjimečné. Zřejmě nikde na světě vedle sebe nežije tolik náboženství v míru jako zde, 2500 metrů nad mořem. Žijí zde jak katolíci, muslimové, židé, protestanti, ortodoxní křesťané, adventisté sedmého dne ale i další menší náboženské skupiny. To se samozřejmě promítlo i do architektury samotného města. Náboženská tolerance a bohatost je bohužel v posledních letech potlačována samotnou vládou. Ta zavírá některé menší kostely a kláštery kvůli povinné vojenské službě, před níž zde Eritrejci hledají záchranu
Náboženská různorodost, která se vpijí do bohatosti architektonických forem v Asmaře byla ovlivňována především historickým vývojem celé Eritrei. Již ve 2. století vzniká na území Eritrei a Etiopie fascinující Axumská říše, která ve 4. století přijala křesťanství. Tedy jako jeden z prvních států. To se zde vyvinulo do specifické, téměř mystické podoby. Islám se do Eritrei dostává ve století sedmém a koptické křesťanství se před ním muselo stáhnout vysoko do hor, kde přežilo jen díky odlehlosti místních klášterů. S příchodem Italů koncem 19. století přichází hlavně víra katolická a s následujícím rozvojem obchodu sem pak pronikají víry další, hlavně židovská a ortodoxní Řecká.
Asmara tak oplývá neuvěřitelným bohatstvím svatých míst a forem jejich architektury, které díky ať už jakémukoli bohu nebyly zničeny ani 2. světovou válkou ani Eritrejsko-Etiopským konfliktem.
Katedrála sv. Mary
Architekt: Oreste Scavini
Realizace: 1895; přastavěna 1923
Nejstarší katolická misie a kostel vzniklé hned s příchodem Italů. Celý komplex se průběžně dostavoval podle vzrůstající katolické populace, až se stal dominantou a náboženským majákem Asmary. Skládá se ze školy, sídla kněze, knihovny, konventu Capuchinů, divadla a dokonce také kina. Přestavba z roku 1923 je ve stylu Lombardské architektury, jednotlivé budovy jsou z místních cihel, které jsou prokládány světlým kamenem. Interiér je bohatě zdobený s množstvím soch a obrazů, působivá je především kombinace tmavých cihel a bílého mramoru. Část výzdoby osobně financoval i Benito Mussolini. Dodnes jde o nejvyšší Asmarskou budovu se zvonicí vysokou 52 metrů.
Velká mešita (mešita Kulafa Al Rashidin)
Architekt: neznámý, Giuseppe Arata (1943)
Realizace: 1906; přestavěna 1937-38, 1943
Původně malá mešita byla ve 30. a 40. letech přestavěna a stala se součástí komplexu 2 Asmarských náměstí. Je zajímavé že samotná orientace je podřízena urbanistickému plánu a mešita nesměřuje přesně k Mecce. Před mešitou vzniklo otevřené prostranství pro motlitby a samotná budova dostala stejný architektonický výraz jako trhy před ní. Tvář mešity je utvářena především směsicí maurských a evropských vlivů, obloukovým podloubím a píšťalovitým osmibokým minaretem. Interiéru pak dominuje prosklená kopule s nádherným skleněným lustrem a malby v islámském stylu.
Enda Mariam ortodoxní křesťanská katedrála
Architekt: E. Gallo (1920); neznámý (1938-39)
Realizace: 1920, 1938-39
Na stejném místě stával ortodoxní kostel již před příchodem Italů, tehdy ještě domorodé stavení “hidmo”. V roce 1920 byl postaven kostel nový, větší, který citoval tradiční stavitelství především kónickými střechami věží a použitou stavitelskou technikou. Nynější stavba z roku 1939 si tento typ střech zachovala, což je s podivem vzhledem k rasové netoleranci a pohrdání místní kulturou. Hlavní loď má jednoduchý obdélníkový půdorys a vchod tvoří dvojité obloukovité dveře umístěné pod mozaikou sedmi andělů. Před kostel jsou vytaženy dvě masivní věže, které mohou připomínat staré axumské sloupy. Celý prostor je pak doplněn malou zahradou na druhé straně budovy a působí velmi ospalým a poklidným dojmem, ovšem kromě svátků, kdy celé prostranství ožije stovkami lidí.
Degghi Selam
Architekt: Odoardo Cavagnari
Realizace: 1917
Budova lemující vchod do katedrály Enda Mariam je jedním z mála příkladů syntézy místní architektury italským kolonialismem. Odoardo Cavagnari, asi nejdůležitější architekt v historii Asmary, zde použil jak tradiční kónické střechy, tradiční materiál, dřevěné trámy původního kostela, tak barevné malby byzantského stylu. Ale hlavně je zde imitována dnes již zapomenutá stavitelská technika opičích hlav, které připomínají otesané kůly trčící ze zdí. Tyto kůly byly původně proplétány větvemi a kamením, aby zpevňovaly celou budovu. Tato technika byla rozšířena po celém východním Africkém rohu (Eritrea, Etiopie, Somálsko), dnes však zbylo jen pár posledních budov, často ve velmi zuboženém stavu.
Kostel svatého Františka
Architekt: Paolo Reviglio
Realizace: 1938
Kostel svatého Františka je postaven jakoby v románském slohu, z cihel a místního kamene. Interiér je velmi jednoduchý. Asi nejzajímavější je socha svatého Františka před kostelem s nádechem art décor.
Náboženská různorodost, která se vpijí do bohatosti architektonických forem v Asmaře byla ovlivňována především historickým vývojem celé Eritrei. Již ve 2. století vzniká na území Eritrei a Etiopie fascinující Axumská říše, která ve 4. století přijala křesťanství. Tedy jako jeden z prvních států. To se zde vyvinulo do specifické, téměř mystické podoby. Islám se do Eritrei dostává ve století sedmém a koptické křesťanství se před ním muselo stáhnout vysoko do hor, kde přežilo jen díky odlehlosti místních klášterů. S příchodem Italů koncem 19. století přichází hlavně víra katolická a s následujícím rozvojem obchodu sem pak pronikají víry další, hlavně židovská a ortodoxní Řecká.
Asmara tak oplývá neuvěřitelným bohatstvím svatých míst a forem jejich architektury, které díky ať už jakémukoli bohu nebyly zničeny ani 2. světovou válkou ani Eritrejsko-Etiopským konfliktem.
Katedrála sv. Mary
Architekt: Oreste Scavini
Realizace: 1895; přastavěna 1923
Nejstarší katolická misie a kostel vzniklé hned s příchodem Italů. Celý komplex se průběžně dostavoval podle vzrůstající katolické populace, až se stal dominantou a náboženským majákem Asmary. Skládá se ze školy, sídla kněze, knihovny, konventu Capuchinů, divadla a dokonce také kina. Přestavba z roku 1923 je ve stylu Lombardské architektury, jednotlivé budovy jsou z místních cihel, které jsou prokládány světlým kamenem. Interiér je bohatě zdobený s množstvím soch a obrazů, působivá je především kombinace tmavých cihel a bílého mramoru. Část výzdoby osobně financoval i Benito Mussolini. Dodnes jde o nejvyšší Asmarskou budovu se zvonicí vysokou 52 metrů.
Velká mešita (mešita Kulafa Al Rashidin)
Architekt: neznámý, Giuseppe Arata (1943)
Realizace: 1906; přestavěna 1937-38, 1943
Původně malá mešita byla ve 30. a 40. letech přestavěna a stala se součástí komplexu 2 Asmarských náměstí. Je zajímavé že samotná orientace je podřízena urbanistickému plánu a mešita nesměřuje přesně k Mecce. Před mešitou vzniklo otevřené prostranství pro motlitby a samotná budova dostala stejný architektonický výraz jako trhy před ní. Tvář mešity je utvářena především směsicí maurských a evropských vlivů, obloukovým podloubím a píšťalovitým osmibokým minaretem. Interiéru pak dominuje prosklená kopule s nádherným skleněným lustrem a malby v islámském stylu.
Enda Mariam ortodoxní křesťanská katedrála
Architekt: E. Gallo (1920); neznámý (1938-39)
Realizace: 1920, 1938-39
Na stejném místě stával ortodoxní kostel již před příchodem Italů, tehdy ještě domorodé stavení “hidmo”. V roce 1920 byl postaven kostel nový, větší, který citoval tradiční stavitelství především kónickými střechami věží a použitou stavitelskou technikou. Nynější stavba z roku 1939 si tento typ střech zachovala, což je s podivem vzhledem k rasové netoleranci a pohrdání místní kulturou. Hlavní loď má jednoduchý obdélníkový půdorys a vchod tvoří dvojité obloukovité dveře umístěné pod mozaikou sedmi andělů. Před kostel jsou vytaženy dvě masivní věže, které mohou připomínat staré axumské sloupy. Celý prostor je pak doplněn malou zahradou na druhé straně budovy a působí velmi ospalým a poklidným dojmem, ovšem kromě svátků, kdy celé prostranství ožije stovkami lidí.
Degghi Selam
Architekt: Odoardo Cavagnari
Realizace: 1917
Budova lemující vchod do katedrály Enda Mariam je jedním z mála příkladů syntézy místní architektury italským kolonialismem. Odoardo Cavagnari, asi nejdůležitější architekt v historii Asmary, zde použil jak tradiční kónické střechy, tradiční materiál, dřevěné trámy původního kostela, tak barevné malby byzantského stylu. Ale hlavně je zde imitována dnes již zapomenutá stavitelská technika opičích hlav, které připomínají otesané kůly trčící ze zdí. Tyto kůly byly původně proplétány větvemi a kamením, aby zpevňovaly celou budovu. Tato technika byla rozšířena po celém východním Africkém rohu (Eritrea, Etiopie, Somálsko), dnes však zbylo jen pár posledních budov, často ve velmi zuboženém stavu.
Kostel svatého Františka
Architekt: Paolo Reviglio
Realizace: 1938
Kostel svatého Františka je postaven jakoby v románském slohu, z cihel a místního kamene. Interiér je velmi jednoduchý. Asi nejzajímavější je socha svatého Františka před kostelem s nádechem art décor.
0 komentářů
přidat komentář
