Rozhovor s Taniou Ruiz

Filip Šenk: Jak může umělec přispět ke kvalitě veřejného prostoru, případně architektury?
TRG: Vaše otázka má dvě roviny. Běžně je stále role umělce především vytvořit jakési formy ornamentu. Doufám ale, že v projektu, o kterém právě mluvíme, byla role umělce jiná. A to proto, že umělec, tedy já, jsem byla součástí projektu od jeho počátku. Umělecké dílo je pevnou součástí celé stavby. Bez něj by stavba nebyla úplná. V důsledku pevné součásti uměleckého díla je prostor stavby zcela jiný. Sedmnáct hodin denně projekce běží, a když místo navštívíte v době, kdy je vypnutá, je proměna prostředí zcela zřejmá. Nikdy bych si nepomyslela, že rozdíl může být tak velký. 

FŠ: Byla jste na místě v době, kdy byla projekce poprvé zapnuta? Změna byla opravdu tak silná?
TRG: Ano. Byla jsem tam ale již mnohokrát v průběhu stavby. Jedna z věcí, kterou jsem si díky projektu uvědomila, je nakolik vnímání pohybu, rychlosti, času závislé na měřítku. Byli jsme na nádraží už s vlaky, testovali jsme ideální proporce projekce pro diváka. Než došlo samotnému spuštění, úprav bylo mnoho, včetně barevnosti. Betonová zeď má lehce nazelenalou barvu, tak jsme museli barvy filmu tomu přizpůsobit. Na začátku si architekti mysleli, že by bylo nejlepší, abychom nakreslili na zeď rám nebo okno. To nešlo, protože vibrace by posunuly obraz z předem připraveného rámu a také dojem jakési fresky přímo na materiálu stavby je mnohem hezčí.
Nikdy by mě nenapadlo, zvlášť když pocházím z jihu, že Švédi budou schopní dokončit stanici s velkým předstihem oproti původnímu plánu. Na vše bylo dost času. Měsíce před plánovaným dokončením jsme už měli možnost testovat technické stránky projekce. Začali jsme v létě a přitom dokončit jsme měli vše až v prosinci. Podmínky byly ideální. Bylo to i docela zvláštní. Stanice dokončená, projektory zapnuté, vše fungovalo půl roku před daným termínem otevření. Mohli jsme proto testovat projekci v různých klimatických podmínkách, vše ještě dopracovat do nejmenšího detailu.

FŠ: Co upravování a změny přinesly?
TRG: Jeden týden jsem strávila na stanici jenom upravováním barvy. To je docela nezvyklé, protože každý si myslí, že film má standardní kvalitu použitelnou všude. Šest lidí pracovalo dva roky na upravování pohybu jednotlivých snímků, abychom se zbavili vibrací. Všechno jsou to nízkorozpočtové filmy, které jsem točila všude po světě. Chtěla jsem, aby plynulost obrazu byla dokonalá, protože některým lidem se z vibrujících obrázků dělá špatně a protože jsem chtěla docílit zdání pohybu celého nádraží.

FŠ: Mají filmy příběh? Co filmy ukazují?
TRG: Jsou bez jasného příběhu. Je to pohyblivé panorama. Zvolená místa jsou zeměpisnými nebo politickými hranicemi. Velká část jsou periférie velkých měst všude po světě. Přírodní ráz, vegetace divákovi napoví, kde to asi je, ale nikdy si nemůže být jistý. Řada míst kolem měst je naprosto anonymních. Může to být okraj Paříže, po kterém následuje okraj Káhiry nebo Delhi. V globalizovaném světě mezi nimi není takový rozdíl. Dílo se soustředí na mobilitu jako jeden z charakteristických projevů dnešního světa. Sama stanice je lokální mobilita, která se skrze dílo napojuje na globální mobilitu odrážející politické a globálně ekonomické podmínky.

FŠ: Lze Vaše dílo tedy lze vnímat i jako politické gesto?
TRG: Hodně o tom poslední dobou přemýšlím. Umění ve veřejném prostoru by nemělo být dogmatické. Mělo by mít několik vrstev významů. Očekávám, že v případě mojí práce spoustě lidem dojde později, že dílo má svůj obsah i v tomto rozměru kritického komentáře k asymetrickému vztahu ke globalizaci. Pro Evropany se svět neustále zmenšuje, pro obyvatele jiných částí se zvětšuje, protože nemohou překročit hranice.
Jste na stanici, kam je promítán svět. Snadno si můžete všimnout, že instalace dává určitý pocit uzavřenosti. Divák je vystavován vnějšímu světu a současně je před ním chráněn v klimatizovaném prostoru. Je to trochu jako turista v klimatizovaném autobusu. Cestuje za něčím, aby byl součástí něčeho jiného, nového prostředí a současně se od toho snaží odtrhnout, být z toho jaksi vytržený. Je jinde. A to je název instalace - "Jinde".

FŠ: Jsou filmy ozvučené?
TRG: Samotná stanice dodává zvukový efekt, filmy jsou beze zvuku. Zvuková stopa se tak neustále obnovuje. Obrázky se pomalu pohybují a vytváří dojem kontinuity pohybu krajinou. Je tam 1500 filmů, téměř 90 hodin. Pořadí jednotlivých snímků se sama mění díky systému, který jsme vymysleli. Seřazení není náhodné, celkový film se sám mění, aby vytvořil novou posloupnost, takže běžný divák uvidí stejný film ve stejný čas jednou za tři roky. Pro mě byla důležitá také pro vnímání v pohybu příznačná pozice "vidění duchů". Je to stejné jako ve vlaku, něco vidíte, když to míjíte, třeba jen koutkem oka, ale nikdy nemáte možnost se přesvědčit, zda to tak opravdu bylo. A současně to projekci činí přitažlivější, záhadnější.

FŠ: Je to podepsané dílo? Objevuje se mezi sekvencemi Vaše jméno?
TRG: Ve filmu ne, ale na nádraží je tabulka se jménem. Ale to samozřejmě lidi nezajímá. Dívají se hlavně na obrázky, líbí se jim nebo také ne. Líbí se to hlavně dětem. Nedávno mi jedna matka říkala, že nesnáší moji instalaci. Překvapeně jsem se ptala proč a ona mi odpověděla, že její děti nechtějí nikdy nastoupit, když přijede vlak, protože chtějí dál sledovat projekci.
Líbila se mi představa, že se lidé nad filmy začnou bavit - "co by to mohlo být za zemi?" a podobně. Vždy, když tam byla nějaká reklama v krajině, při editování jsme ji vymazali. Většinu grafických znaků jsme vymazali.

FŠ: Nebyla jste oslovena použít to i na jiných místech po světě?
TRG: Zatím ne. Ani nevím, zda bych to přijala. Zabere to mnoho let, trvalo to celkem šest let. Možná bych se věnovala raději něčemu novému. Upravovali jsme i perspektivu, čas filmu, práce byla dlouhá a náročná.

FŠ: Další realizace je ve Vancouveru, kde pokud vím, jsou přímo zapojeni diváci.
TRG: Ano, je to na takovém nehostinném místě. Nezajímá mě mít svůj styl, takže v případě Vancouveru jsem opět reagovala na konkrétní místo. Jsou tam v několika úrovních nad sebou a kolem sebe různé nadchody a podchody. Spousta betonu a celkově to nepůsobí jako místo pro lidi, i když je to město. Navrhla jsem proto krásný dekorativní objekt, který se mění. Vypadá jako váza či urna, která má video povrch, mění vzory, které vznikají na základě pohybu lidí kolem. Tepelná čidla sledují, jak se lidé pohybují a následně trajektorie se projektují na povrch objektu. Váza je cosi pravěkého, tvar známí člověku od pradávna. Chtěla jsem spojit vyspělé technologie s archaickou technologií, jejím kulturním pozůstatkem. Myslím, že místo dobře oživuje, prosvětluje. Má i svou trochu symbolickou rovinu, protože vede k úvahám o tom, že lidé jsou motorem veřejného života.

FŠ: Můžete několika slovy popsat, co je cílem Vašeho díla v Malmö?
TRG: Zlepšit veřejný prostor. Dávat nenásilné podněty k úvahám. Nechat diváka být sám se sebou. To nejlepší co můžete lidem dát, je volný čas. Čas, kdy nemusíte nic, nic se po vás nechce.

FŠ: Je pro Vás ocenění důležité?
TRG: Rozhodně, má hlavně symbolickou hodnotu. Nejsou v tom peníze, není to ani cena za umění, ale za městský veřejný prostor. Ukazuje, že umění může zlepšit výrazně veřejný prostor. Je skvělé, když si toho někdo všimne. Když může zlepšit konkrétní místo, třeba to může zlepšit i společnost. Kdo ví.