Hranice architektury - zápis z prvního diskusního večera

téma Lidé bez domova a veřejný prostor

Zdroj
Ing. arch. Karolína Kripnerová, Architekti bez hranic, z.s.
Vložil
Tisková zpráva
24.04.2018 22:05
Kde začíná a končí architektura? Tuto otázku si položil spolek Architekti bez hranic. Spolek, který se zajímá o veřejný prostor a mezilidské vztahy. Vznikl tak projekt diskusních večerů Hranice architektury, který má za cíl přivést k jednomu stolu architekty a také odborníky jiných profesí. Diskusní večery zprostředkují pohled na jedno téma z různých úhlů, nebo naopak z různých názorů vykrystalizuje průsečík. Diskusní večery Hranice architektury jsou otevřeny jak odborné, tak laické veřejnosti. Zapojení publika do diskuse, ať dotazy či názory, je vítáno.
První diskusní večer byl na téma Lidé bez domova a veřejný prostor. řeší urbanista a sociální kurátor společná témata? Jak probíhá výuka mladých urbanistů? či jak se vyvíjí postoj společnosti k lidem bez domova? To byly otázky, které během diskusního večera Hranice architektury v lednu 2018 zazněly. Pozvání přijal architekt a urbanista Jiří Klokočka a sociální kurátor Pavel Pěnkava.

Většinová společnost a lidé bez domova
Postoj většinové společnosti k lidem bez domova se od devadesátých let značně vyvíjí. Porevoluční tolerance kombinovaná s lítostí se postupně mění v nezájem, který jde ruku v ruce s nedostatečným systémovým řešením tohoto problému. Společnost se nyní začíná probírat a zjišťuje, že mezi námi žije poměrně velká skupina obyvatel bez domova, která se navíc zvětšuje.
Současné postoje většinové společnosti k lidem bez domova lze sledovat například na tom, jak nemožné je dnes zřídit novou sociální službu (konkrétní objekt, kde by se měla poskytovat) na území hlavního města; nikdo ji nechce ve svém sousedství. Přitom právě postoj společnosti k slabším členům odráží její vyspělost. Veřejnost akceptuje, že je potřeba vynakládat prostředky na pomoc lidem bez domova, ale názor, který rezonuje, zní: Pomozte jim, ale ať to moc nestojí. Výsledkem je důraz převážně na uspokojování základních potřeb (jídlo, spánek a další) a jejich podpora, ale tolik se neřeší prevence. Přitom preventivní opatření jsou základ úspěchu.

Bezdomovectví

Kdo je to bezdomovec? Definicí je hodně, ale říci, která je správná, je složité. Sociální kurátor a vedoucí oddělení sociální prevence na Praze 1 Pavel Pěnkava se domnívá, že problémem těchto lidí je neschopnost žít ve vztazích: udržet si je a hlavně je rozvíjet. Přičemž vztahy, to je alfa a omega spokojeného života.
Velká část lidí, kteří žijí na ulici, má zkušenost s institucionální výchovou. A to může být jak dospívání v dětském domově, tak pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody. Odborníci na problematiku bezdomovectví Ilja Hradecký a Libor Prudký se shodují, že až dvě třetiny lidí na ulici prošlo dětským domovem. Zajímavá je i spojitost bezdomovectví a struktury bytového fondu. Během překotné privatizace bytového fondu v devadesátých letech razantně přibylo bezdomovců. Byli to lidé, kteří bydleli v obecních bytech, které byly v průběhu jejich pobytu ve výkonu trestu zprivatizovány.
                  
Přístup v zahraničí
Zkušenost ze zahraničí v debatě přiblížil architekt Jiří Klokočka, který většinu svého profesního života strávil v Belgii, kde pracoval jako hlavní architekt urbanistického ateliéru města Kortrijk. Jednou z činností ateliéru bylo navrhování veřejného prostoru.
Situace na bytovém trhu v Belgii je odlišná. Již od druhé světové války funguje systém sociálního bydlení, je to tedy úplná samozřejmost. Vyjádřeno v číslech, 6% bytového fondu tvoří sociální bydlení a tu spravují tzv. bytové společnosti. Zájem o tento typ bydlení je přirozeně velký. Systém stanoví kritéria, podle kterých je „fronta na byty“ utvářena: příjmový strop, počet dětí a invalidita. Přednost také dostává senior, který prodal větší dům či byt, a osoby, jejichž majetek byl vyvlastněn ve veřejném zájmu. Cílem vlády je postavit do roku 2025 padesát tisíc dalších takových bytů, takže by se podíl sociálního bydlení vyšplhal až na 9% trhu s byty.
Stát si uvědomuje, jak nutné je zavázat soukromé developery ke spolupráci. Ukládá jim, že v nově vznikajícím bytovém projektu musí být čtvrtina bytů sociálních. A pokud má developer v úmyslu vytvořit ryze luxusní bydlení? Pak musí zainvestovat jinde, a postavit tam povinné sociální byty. Belgická společnost si uvědomuje důležitost veřejného zájmu nad soukromým, je to mimo jiné vidět na principu „STOP“, který se uplatňuje při navrhování ulic. Přednost přede všemi mají chodci, pak cyklisté, poté hromadná doprava a úplně na závěr přichází individuální doprava – auta.

Budoucí sociální pracovníci
Sociální pracovník je člověk, který pomáhá druhému, řeší jeho naléhavou situaci. Rozsah jeho činnosti je velký, pracuje s alkoholiky, delikventy, s lidmi bez domova a dalšími skupinami obyvatel. Ve své práci odlišuje člověka, které ho před sebou vidí, a jeho chování, aby problémy nepersoni koval.
aká je prestiž povolání sociálního pracovníka? V naší společnosti panuje údiv, proč chtějí lidé tuto práci dělat. Povolání dostalo bez vlastního zavinění negativní nálepku, se kterou samo neumí pracovat. Sociální pracovníci se těžko prezentují: „Já jsem sociální pracovník, a kdo je víc?“
Podle průzkumů je možno říci, že v multidisciplinárních týmech mají sociální pracovníci nejnižší sebevědomí. A přitom to jsou právě oni, kdo musí být u kulatého stolu kouči, kteří dokážou činnost zúčastněných odborníků (například psychologů, právníků či speciálních pedagogů) vést
e zdárnému cíli: vyřešit naléhavou situaci potřebného člověka.

Sociální témata ve výuce urbanismu

Vzdělávání mladého urbanisty je složitá disciplína. Urbanista musí ovládat velkou škálu nástrojů a rozumět mnohovrstevnatosti města. Upozorňování na problematiku znevýhodněných lidí, nebo přímo lidí bez domova, je zatím okrajovou záležitostí. Ne všichni studenti ji vnímají, či považují za střed svého zájmu. Ale i tak má učitel v ruce některé měkké nástroje, například vysvětlovat přínos prostorů, kde se společnost může potkávat, diskutovat a obrušovat hrany mezi rozdílností jedinců. Jsou to třeba komunitní zahrady, vnitrobloky nebo zelené střechy na administrativních budovách, kde mohou zaměstnanci trávit společně obědovou pauzu.
                  
A co říci závěrem?
často máme větší strach z obavy, než je problém sám. A to je typické i pro postoj společnosti k bezdomovectví. Nejlepší prevencí je pojmenovat a vysvětlit problém, třeba se pak nebudeme obávat něčeho, co vlastně ani riziko není.

Poznámka: Výše uvedený text je zkrácenou verzí zápisu z diskusního večera Hranice architektury: Lidé bez domova a veřejný prostor, který proběhl 16. 1. 2018 v prostorech Skautského institutu na Staroměstském náměstí. Akci organizují Architekti bez hranic.
(řečníci Ing. arch. akad. arch. Jiří Klokočka a PhDr. Pavel Pěnkava)
Ing. arch. akad. arch. Jiří Klokočka vystudoval architekturu na pražské ČVUT a Akademii výtvarných umění. Od roku 1980 žije a pracuje v Belgii, kde působil jako hlavní architekt urbanistického ateliéru města Kortrijk. V současné době je členem urbanistických komisí několika měst a obcí v Belgii a externě spolupracuje s Kanceláří architekta města Brna. Ing. arch. Akad. arch. Jiří Klokočka vyučuje na liberecké FA TUL a pražské FA ČVUT, kde vede vlastní ateliér na Ústavu urbanismu.
PhDr. Pavel Pěnkava vystudoval obor sociální patologie a prevence a v navazujícím studiu sociální pedagogiku na Univerzitě Hradec Králové. Působí jako sociální kurátor a vedoucí oddělení sociální prevence Prahy 1. Pracoval v poradně pro osoby bez přístřeší Centra sociálních služeb Praha. Od roku 2006 je předsedou sekce sociálních kurátorů při Společnosti sociálních pracovníků ČR. Spolupracuje s českými i mezinárodními organizacemi, které se zabývají problematikou bezdomovectví. PhDr. Pavel Pěnkava vyučuje na katedře sociální práce Filosofické fakulty UK.
Autorka článku Ing. arch. Karolína Kripnerová je architektka a spoluzakladatelka spolku Architekti bez hranic. V doktorském studiu na Fakultě architektury ČVUT v Praze se věnuje tématu Sociální udržitelnost z pohledu architektury.
Architekti bez hranic je nezisková organizace, která sdružuje architekty a designéry se zájmem o veřejný prostor. Cílem organizace je iniciovat a spolupodílet se na projektech pro znevýhodněné lidi, kultivování veřejného prostoru a posilování mezilidských vztahů. Architekti bez hranic stojí mimo jiné za realizací Orientačního systému v podchodech pod Hlávkovým mostem nebo iniciativou Veřejné šatní skříně v Praze.
Cyklus veřejných debat Hranice architektury byl podpořen grantem Nadace české architektury.

Více informací >
0 komentářů
přidat komentář

Související články