Vilu Františka Wawerky nezachrání ani statut kulturní památky
Zdroj Muzeum umění Olomouc
Vložil Tisková zpráva
09.04.2008 23:00
Pomyslnou metaforou životního i tvůrčího osudu manželů Oehlerových - direktivně řízeného zapomínání, vymazávání a přímo likvidace jejich tvorby - je jedna z nejzajímavějších a nejkvalitnějších funkcionalistických vil na střední Moravě - dům Františka Wawerky v Lipníku nad Bečvou. Stavba z roku 1937 nejen že svým majitelům sloužila jen velmi krátkou dobu, ale po roce 1945 byla odsouzena k postupnému chátrání, které nepřerušil ani rok 1989. Vila sice byla zařazena mezi chráněné kulturní památky, ale v současné době z ní zbývají jen neobyvatelné trosky a její osud je, zdá se, zpečetěn. František Wawerka (1910 - 2000) byl dědicem lipenské továrny na stavebniny a obráběcí stroje. Na vedení rodinného podniku se začal výrazněji podílet od poloviny 30. let. S manželkou Miladou se do nové vily, postavené podle návrhu manželů Oehlerových v sousedství továrny a parčíku u staršího obytného domu rodičů, mohli nastěhovat brzy po sňatku v roce 1937. V novém domově ale mohli Wawerkovi prožít pouze jediné desetiletí relativně klidného života. Továrna byla znárodněna již v první poválečné vlně a podobný osud potkal zanedlouho i vilu. Manželé byli vystěhováni do Přerova, František pak v inscenovaném procesu odsouzen k pětiletému žaláři, Milada jen složitě nacházela podřadná zaměstnání. Obdobný osud čekal také samotný dům v Loučské ulici 29. V roce 1958 byl necitlivě adaptován. Františkova rehabilitace v roce 1968 byla jen symbolická a po listopadovém převratu 1989 se v rámci restitucí manželům vrátila jen vila, nikoliv továrna, která byla privatizována. Vzhledem ke svému věku Wawerkovi nabídli dům městu. To však dar odmítlo. Manželé pak vilu postoupili jednomu z příbuzných, který ji tak říkajíc obratem ruky prodal vedení bývalé Wawerkovy továrny, v současné době Strojtos Lipník a.s.. Majitelé si zadali projekt na rekonstrukci u pražského architekta Olega Hamana, oprava ovšem záhy ustrnula a opuštěná vila chátrá dál, a to přesto, že byla ministerstvem kultury prohlášena kulturní památkou. Národní památkový ústav má přitom jediný nástroj, jak vlastníka přimět k řádné péči o vilu: finanční sankci. Tento nástroj se však příliš nepoužívá a problematická je také jeho efektivita. Zkáza vily Františka Wawerky, kterou odborníci považují za středomoravskou obdobu slavné brněnské vily Tugendhadt, je tedy nanejvýš pravděpodobné. Nostalgický důraz na minulý čas, který Oskar Oehler vyjádřil v říjnu 1972, tedy pár měsíců před smrtí, v dopise architektu Vladimíru Šlapetovi, je v těchto souvislostech příznačný nejen pro konkrétní vilu v Lipníku nad Bečvou, nýbrž obecně pro změnu hodnotové hierarchie ve 2. polovině 20. a ve 21. století: "Milý pane kolego, říkával jsem: každou stavbou stavím sám sebe. Každou stavbou dávám jiným štěstí (žijí v mé stavbě šťastněji než předtím), každou zdařilou stavbou získám přítele… pro celý další život…tak krásné bylo to naše povolání…".