Město má svůj prostor. Ten prostor má pro každého jinou kvalitu a odstín. Není to amorfní hmota, ale živý organismus se svými vůněmi a libými zakoutími. Má svou strukturu, ve které je třeba hledat a tvořit příběhy jednotlivých míst i cest. Zacházet s kontrasty a odlišnostmi a nechat zde doslova rašit výhonky nového života, nebo naopak objevovat skulinky tajemna, které nečekaně omámí kouzlem jiného světa, světa dávné dětské imaginace, či karnevalového reje. Piáno je právě jedním z těchto výhonků, který ožívá přílivem zvuků létem obarvené harmonie. Se spontánním i cíleným umisťováním klavíru do veřejného prostoru mám již zkušenost v rámci provozování kavárenských podniků. V loňském roce jsme takto několikrát uspořádali akci před café V lese v Krymské. V Bajkazylu, na náplavce pod Palackého mostem, kde již druhým rokem spoluprovozuji venkovní bar, jsme objevili kouzlo celosezónního umístění piána přímo pod širým nebem. Tam jsme mohli pozorovat radost kolemjdoucích z bizardnosti tohoto předmětu na břehu řeky, jehož kouzlo násobil výhled na Pražský hrad. Ještě větší poetikou bylo, když k nástroji usedla kolemjdoucí babička s hůlčičkou, a vysolila měsíční sonátu. Sedící hosté tleskali a čiperná babička se zvedla a pokračovala dál ve své cestě. Právě tuto bezprostřednost bychom rádi podpořili i na dalších místech města. Věříme totiž, že tyto drobné prvky ve městě mohou napomoci lidem ukázat, co všechno je možné, rozvinout jejich fantazii, inspirovat je. Takové věci jsou zkrátka nakažlivé a kdo to uvidí a zažije, udělá spontánně něco podobného, nebo o tom bude alespoň vyprávět. Jde o to lidem ukázat, co všechno je možné.