Není pochyb, že prohlášením nemovitosti státem za památku se tím omezují práva jejího vlastníka. V demokratické společnosti Západu (na rozdíl od Východu) je proto naprosto zřejmá povinost státu tuto ztrátu uhradit. Jedná se zpravidla o úhradu tím vzniklých nákladů, ať již příspěvkem, či slevou daňové povinosti.
Toliko právo si zažádat o náhradu ještě nic neuhradí. Jenom právo na náhradu samu, ji nakonec uhradí.
Vypadá to, že ne (u nás tak všeobecně zvaní) "černoprdelníci" (ČBK) ale památkový odbor ministerstva, to nechápe. Je to skutečně tak složité, pro odborníky odboru, to pochopit? Či jenom nechtějí?
že zde nejde jen o církev (myšleno především katolickou) která vlastní, hned po státu, nejvíce památek, ale o kteréhokoliv majitele místa státem za památku prohlášeného. Proto napadání, již tak dávno opožděné (25let!) nápravy zla, zde nemá místa.
Já, když "na to nemám finance" tak si to nemohu dovolit. Stát, coby "organizované násilí" [Lenin] ale (v tomto případě prohlášení místa památkou) ano.
Zcela mimo mísu: V Polskou možná nebylo co vracet (co nebylo ukradeno).
proč je např.špatně, že orgán památková péče trvá na adekvátní pálené krytině na barokní památce, když majiteli stačí plechová šablona vzor prejza. Podle Vás by měl stát rozdíl majiteli doplatit, když si vynucuje pálenou prejzu?
na obnovu a údržbu památkově cenných objektů dnes v podstatě soukromým vlastníkům nic nekryje. Je-li tato věc veřejným zájmem (a to je !), pak by se měl stát finančně podílet automaticky (ne na požádání).
Problém nastává v metodice nastavení výše příspěvku. Na tohle se bude složitě hledat řešení. Velikost náhrady by se asi těžko mohla řídit (ne)kultivovaností a (ne)pochopením stavebníka-vlastníka, který chce dorovnat náklady mezi jeho preferovaným řešením a představou pampéče.
Předpokládám, že když si někdo dnes koupí barokní budovu (tzn. 250-400 let starou) tak tato asi prohlášenou památkou již dávno je. Takže ví, do čeho jde a určitě neočekává, že mu v budoucnu projde plechová nahrážka pálené krytiny (či hliníková okna). Zde jde spíše o více současnou budovu, dnes již často i poválečnou.
Nejvíce se to snad týká budov prvorepublikových, obzvláště tzv. "funkcionalistických" kde ze stavebního hlediska se často jednalo i o pokus "vyzkoušet" nový způsob stavění, či novou stavební hmotu, jež se velmi často neosvědčily. Obchodní dům "Baťa" v Mariánkách, zrovna teď na zdejších stránkách, je snad až příliš to dobrým příkladem, jehož (doufejme) záchrana si možná vyžádá až krajní (hezkyčesky: extremní) snahu a náklady.
Ve věci ČBK (církve) jde především o státem, přestože již dlouho na seznamu památek, až přes 65 let zanedbávaná místa a nyní zpět v jejím vlastnictví, často coby trosky vyžadující až neobvyklé náklady na jejich záchranu.
Pro pořádek podotýkám, že záměrné zchátrání památky, ze strany zákonného majitele, by mělo takovou uzákoněnou pomoc jemu omezit, ne-li zcela vyloučit a v krajním případě, pro záchranu památky, takové místo i vyvlastnit (nucenou koupí, beroucí v úvahu náklady na její záchranu).
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Není pochyb, že prohlášením nemovitosti státem za památku se tím omezují práva jejího vlastníka. V demokratické společnosti Západu (na rozdíl od Východu) je proto naprosto zřejmá povinost státu tuto ztrátu uhradit. Jedná se zpravidla o úhradu tím vzniklých nákladů, ať již příspěvkem, či slevou daňové povinosti.
Toliko právo si zažádat o náhradu ještě nic neuhradí. Jenom právo na náhradu samu, ji nakonec uhradí.
Vypadá to, že ne (u nás tak všeobecně zvaní) "černoprdelníci" (ČBK) ale památkový odbor ministerstva, to nechápe. Je to skutečně tak složité, pro odborníky odboru, to pochopit? Či jenom nechtějí?
že zde nejde jen o církev (myšleno především katolickou) která vlastní, hned po státu, nejvíce památek, ale o kteréhokoliv majitele místa státem za památku prohlášeného. Proto napadání, již tak dávno opožděné (25let!) nápravy zla, zde nemá místa.
Já, když "na to nemám finance" tak si to nemohu dovolit. Stát, coby "organizované násilí" [Lenin] ale (v tomto případě prohlášení místa památkou) ano.
Zcela mimo mísu: V Polskou možná nebylo co vracet (co nebylo ukradeno).
Problém nastává v metodice nastavení výše příspěvku. Na tohle se bude složitě hledat řešení. Velikost náhrady by se asi těžko mohla řídit (ne)kultivovaností a (ne)pochopením stavebníka-vlastníka, který chce dorovnat náklady mezi jeho preferovaným řešením a představou pampéče.
Předpokládám, že když si někdo dnes koupí barokní budovu (tzn. 250-400 let starou) tak tato asi prohlášenou památkou již dávno je. Takže ví, do čeho jde a určitě neočekává, že mu v budoucnu projde plechová nahrážka pálené krytiny (či hliníková okna). Zde jde spíše o více současnou budovu, dnes již často i poválečnou.
Nejvíce se to snad týká budov prvorepublikových, obzvláště tzv. "funkcionalistických" kde ze stavebního hlediska se často jednalo i o pokus "vyzkoušet" nový způsob stavění, či novou stavební hmotu, jež se velmi často neosvědčily. Obchodní dům "Baťa" v Mariánkách, zrovna teď na zdejších stránkách, je snad až příliš to dobrým příkladem, jehož (doufejme) záchrana si možná vyžádá až krajní (hezkyčesky: extremní) snahu a náklady.
Ve věci ČBK (církve) jde především o státem, přestože již dlouho na seznamu památek, až přes 65 let zanedbávaná místa a nyní zpět v jejím vlastnictví, často coby trosky vyžadující až neobvyklé náklady na jejich záchranu.
Pro pořádek podotýkám, že záměrné zchátrání památky, ze strany zákonného majitele, by mělo takovou uzákoněnou pomoc jemu omezit, ne-li zcela vyloučit a v krajním případě, pro záchranu památky, takové místo i vyvlastnit (nucenou koupí, beroucí v úvahu náklady na její záchranu).