Zemřel italský filmový producent Carlo Ponti

Řím/Praha - Kariéra filmového producenta Carla Pontiho byla úzce spjata s italským neorealismem i francouzskou "novou vlnou". K rozvoji a slávě obou hnutí Ponti významně přispěl. Italský rodák produkoval řadu dnes již klasických filmů velkých režisérů a má prsty v kariéře mnoha filmových hvězd. Především pak Sophie Lorenové, se kterou tvořil až do svého dnešního skonu půlstoletí manželský pár.
    "Vše, co dělám, dělám jen z lásky k Sophii," říkal ještě nedávno Ponti, který se dožil pravděpodobně 94 let (podle některých údajů se ale narodil v roce 1910, nebo i 1913). S Lorenovou, tehdy sličnou teenagerkou, se seznámil v roce 1952, když seděl v porotě při volbě Miss Itálie. Ponti z ní "vyrobil" filmovou hvězdu, svoji tajnou milenku - a časem, po složitých peripetiích, v roce 1957 i manželku.
    Stalo se tak v Mexiku, kde se Ponti nejprve rozvedl s první ženou. Sophii ovšem u obřadu zastoupili dva právníci. V bigotní katolické Itálii vyvolala svatba pobouření a úřady rozvod neuznaly. Vatikán uvrhl Pontiho do klatby a za bigamii mu hrozilo dokonce vězení. Lorenová byla obviněna z cizoložství. Ostře sledovaný pár přesídlil do Francie. Znovu se vzali v Paříži v roce 1966, kdy už měl Ponti francouzské občanství.
    Carlo Ponti se narodil v Magentě nedaleko Milána, kde také vystudoval práva. Filmové produkci se začal věnovat v roce 1938 poté, co klient-producent právnické firmy, kde Ponti pracoval, musel odletět z Itálie a Ponti převzal jeho závazky. Na počátku 40. let se věnoval komediím, postupně si ale získal reputaci na snímcích režisérů neorealismu Pietra Germiho, Alberta Lattuady nebo Luigiho Zampy. V období 1950 až 1957 navázal partnerství s Dinem De Laurentiisem, z níž vznikla například Silnice (1954) Federika Felliniho.
    Ponti často říkal: "Nedělám obchody, dělám filmy." Preferoval kvalitu, ale pokud možno spojenou s komerčním úspěchem. Produkoval Zvětšeninu nebo Zabriskie Point Michelangela Antonioniho, spolupracoval mimo jiné s Claudem Chabrolem, Vittoriem De Sikou a Romanem Polanskim či s americkými mistry oboru Georgem Cukorem, Sidney Lumetem, Martinem Rittem. Nominaci na Oscara za produkci si Ponti vysloužil za snímek Doktor Živago (1965) režiséra Davida Leana. Produkoval také Horalku (1960), za níž dostala Oscara Lorenová.
    Čich na zajímavé projekty prokázal Ponti i v českém prostředí, když vložil peníze do komedie Miloše Formana Hoří, má panenko (1967). Koprodukoval i pilotní a nikdy neuváděný díl Pana Tau režiséra Jindřicha Poláka z roku 1966. Tentýž rok byl italský milionář hostem karlovarského filmového festivalu.
    V 70. letech měla kariéra Pontiho i Lorenové klesající tendenci, k tomu se přidaly další problémy s italskou justicí. Ponti chtěl prodat ve Francii sbírku soch a obrazů, celníci ji ale na italské hranici zabavili. Byl odsouzen na čtyři roky, do vězení však nikdy nenastoupil. Zato Lorenová si v roce 1982 odseděla 17 dní kvůli nezaplaceným daním z filmů natočených v zahraničí. Manželé se pak raději přestěhovali do Los Angeles.
    Právní kličkování před zákonem zabralo většinu Pontiho času a v období 1977 až 1988 prakticky žádný film neprodukoval. Několik jeho pokusů v televizi v dalších letech už úspěch nemělo a vlivný filmař, který vyrobil na 150 filmů, svá poslední léta trávil na odpočinku. S  Lorenovou měl Ponti dva syny - dirigenta a pianistu Carla a filmového režiséra a producenta Edoarda.