Ve věku 78 let zemřel historik umění a pedagog Ivo Hlobil

Praha - Ve věku 78 let zemřel v úterý historik umění Ivo Hlobil. ČTK to dnes sdělila Barbara Líznerová z Ústavu dějin umění Akademie věd, kde Hlobil působil. Patřil k významným představitelům oboru dějin umění v České republice i k respektovaným českým historikům umění v mezinárodním měřítku. Vychoval také několik generací historiků umění, důležitý je podle Líznerové také jeho praktický přínos pro památkovou péči.

Kromě svých textů věnujících se teorii české restaurátorské školy se jako aktivní památkář vkládal do jednotlivých, často politicky vnímaných a společensky významných sporů. Na pedagogickém poli je významný jeho podíl na porevoluční obnově katedry dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V roli emeritního profesora se i po skončení aktivního pedagogického působení v Olomouci nadále podílel jako školitel a člen oborové rady na vědecké výchově mladých historiků umění v doktorském studiu.

Hlavním Hlobilovým vědeckým zájmem bylo evropské umění středověku a rané renesance. Jeho zájem brzy přerostl v dílo zabývající se nejdůležitějšími otázkami středoevropské uměleckohistorické medievistiky. Od sklonku tisíciletí se intenzivně věnoval pražské katedrále svatého Víta, její architektonické i sochařské podobě i osobnosti významného umělce působícího ve 14. století v českých zemích – Petra Parléře. K tomuto tématu publikoval řadu statí většinou v mezinárodních periodicích a konferenčních sbornících.

Působil také v některých poradních orgánech, třeba v Památkové radě pražského primátora. V posledních letech se Hlobilův odborný zájem zaměřil na dobu, která byla pro české umění v evropském kontextu také významná, na období takzvaného krásného slohu kolem roku 1400.

K zásadním Hlobilovým počinům patří výstavy středověkého umění. Přehlídka Od gotiky k renesanci: Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550 z konce 90. let v daném rozsahu poprvé ukázala pozdně středověké kulturní bohatství Moravy a českého Slezska a byla doprovozena pětidílným vědeckým katalogem. Výstava měla po několika zastávkách v ČR reprízu v Palazzo Venezia a stala se tak vůbec první velkou přehlídkou staršího českého umění v Římě. Na dalších výstavách intenzivně spolupracoval s Muzeem umění v Olomouci či s Národní galerií v Praze.