Památkové zóny v Brně – účastníci debat úplně míjejí meritum věci
Ministerstvo kultury v Brně připravuje vyhlášení dvou památkových zón. Tento záměr je v poslední době předmětem mnoha vášnivých diskusí, Kancelář architekta města Brna pořádá virtuální setkání v podobě kulatých stolů přenášených na youtube, většina diskutujících se ale zřejmě neseznámila s podklady a zcela míjí podstatu problému. Debaty jsou tak v mnohém zajímavé a obohacující, s tématem zón se však poněkud míjejí.
Se zájmem jsem sledoval poslední akce organizované Kanceláří architekta města přenášené na internetu. Moje nadšení z organizace těchto debat ale rychle opadlo poté, co jsem zjistil, že nikdo z debatujících není schopen vysvětlit, proč by vlastně památkové zóny v Brně měly vzniknout, respektive jaké jsou možnosti chránit v Brně mimořádně bohaté dědictví zejména architektury sklonku 19. a počátku 20. století. Z postřehů diskutérů i moderátora by se mohlo zdát, že jedinou pohnutkou k vyhlášení zón je problematika tzv. pozdních zápisů, tedy to, že Brno vinou administrativních chyb z minulosti ztratilo památkovou ochranu pro většinu dříve chráněných budov a zóny mají být rychlou nápravou. Tak to ale úplně není – problematika zón a pozdních zápisů spolu sice částečně souvisí, ale jen nepřímo a hlavně úplně jinak. Vysvětlení bohužel není možné shrnout do tří vět a nezbytný je drobný exkurs do historie. Bez její znalosti se v problematice nelze zorientovat a nelze se tak divit, že se aktuální debata ve většině zvrhává k popisům konkrétních zážitků zúčastněných architektů, co se jim podařilo či nepodařilo prosadit jinde v památkových zónách. K meritu věci se v rámci vytýčeného času diskuse vůbec nedostává.
První zákon o kulturních památkách platil v Československu od května 1958 (zákon č. 22/1958 Sb.). Jak už to u vůbec prvních národních památkových zákonů bývá, musel se vyrovnat s tím, že je třeba chránit ohromné množství staveb, nebylo však možné všechny hned vyjmenovat nebo zaevidovat. Památka tak byla v tomto zákoně definována obecně, její statut byl pak stvrzován zápisem do státního seznamu památek, za který zodpovídal příslušný krajský národní výbor a reálně jej vedl Státní ústav památkové péče. Později pro zápis vznikaly na národních výborech komise, podle tehdejšího právního výkladu bylo správním aktem rozhodnutí národního výboru a samotný zápis do seznamu byl jen evidenční záležitostí.
Tak se stalo, že se do nově přejmenovaného ústředního seznamu kulturních památek zapisovalo i po roce 1988, kdy už platil zákon č. 20/1987 Sb., který ostatně platí dodnes. Ten systém „vzniku“ kulturní památky zásadně změnil. Památkou zůstaly všechny ty již zapsané, nově byl ale ustanoven proces prohlašování kulturních památek ministerstvem kultury. Od této chvíle už je zápis skutečně jen administrativní záležitost, která statut věci nemění, podstatné je právě prohlášení, o zápisech kulturních památek už po roce 1987 nemluvíme. Ale nejen to, změnil se také pohled na to, co vůbec může být za kulturní památku prohlášeno. Odhlédneme-li od ideologického hlediska, zásadní změnou bylo, že za památku lze prohlásit pouze věc, nikoliv její část. Jestliže tedy podle starého zákona byla v řadě případů zapsána památkou pouze uliční průčelí, podle nového zákona už to nebylo možné. Pro památkovou ochranu hodnotných území nově zákon definoval památkové zóny (památkové rezervace byly zakotveny již v zákoně z roku 1958, ovšem velmi vágně). Sem tedy logicky patřila například také ochrana průčelí domů v hodnotných územích.
Od 80. let se proto v mnoha městech, které měly podobné architektonické dědictví jako Brno, začaly vytyčovat památkové zóny. Ve městech s historicky či architektonicky cennou zástavbou tak vznikají často rozsáhlé oblasti s plošnou památkovou ochranou. Nejrozsáhlejší z nich je Pražská památková rezervace s výměrou 8 660 ha, která je však specifickou nejen v rámci ČR, ale i v Evropě. K navrhovanému rozsahu v Brně se blíží čtveřice památkových zón v Ostravě (Moravská Ostrava, Ostrava-Přívoz, Ostrava-Poruba a Ostrava-Vítkovice). Rozsahem sice menší (do 200 ha), ale charakterem zástavby obdobné zóny najdeme ve Zlíně nebo v Hradci Králové, kde jde podobně jako v Brně o prstenec kolem městské památkové rezervace.
Důvodem, proč v Brně vyhlášení památkové zóny (či zón) neproběhlo už v minulosti, bylo především to, že zejména průčelí domů na historických třídách vedoucích z centra města byla chráněna „překotným zapisováním“ na přelomu platnosti starého a nového zákona. Z velké části jde o dědictví pozdního historismu, secese a moderny (sem patří i věhlasný brněnský funkcionalismus). Poté, co soudy rozhodly, že tzv. pozdní zápisy jsou neplatné a dotčené objekty nejsou kulturními památkami, je možné považovat s ohledem na složitost mechanismu „znovuprohlašení“ jednotlivých objektů za kulturní památky za iluzorní a návrat odňatého statusu památky původnímu počtu objektů i z důvodu zvýšených požadavků na kvalitu dochování nemožný. Proto je důležité jednat o možnostech účinné plošné ochrany. V území se naštěstí nacházejí i památky, které byly prohlášeny později plně v souladu se současným zákonem.
Při ochraně průčelí je třeba být na pozoru – zatímco některé domy si zaslouží pro svoje kvality celkovou ochranu coby nově navržené kulturní památky (v minulosti hodnoty „za fasádou“ nebyly rozpoznány), jiné mají svou hodnotu stále pouze ve fasádě (tedy určují, dotvářejí, nebo doplňují charakter územní). Zónová ochrana byla vytvořena přesně pro tyto případy a správní praxí je všeobecně ctěna. Nebýt v Brně zcela specifické situace popsané výše, jistě by zóny vznikly už dávno. Nyní je tedy třeba se k tématu vrátit a nad památkovými zónami, nebo jinou regulací hodnotných území v širším centru města, se zabývat. Ani památkové zóny však nevyřeší (a z principu nemohou) ochranu někdejších památek, u nichž bylo chráněno více, než jen průčelí. Tam nezbývá, než znovu posoudit jejich komplexní hodnotu v současném náhledu poznání a vydat se cestou nového prohlášení za kulturní památku.
O samotném důvodu ochrany je asi nadbytečné se dlouze rozepisovat; Brno bylo na přelomu 19. a 20. století městem, které si rychlým rozvojem a růstem vysloužilo špičkovou architekturu – mnohdy evropského významu. Po vzniku Československa se pak stala nově ustavená zemská metropole jedním z míst, kde principy moderny hluboce zakořenily. Vzhledem k stoleté stavební činnosti je však logické, že jsou veškeré hodnotné stavby rozprostřeny na rozlehlém území „širšího“ centra Brna (podobně jako např. ve Vídni, Berlíně, Vratislavi nebo třeba Kaunasu). K ochraně takového rozlehlého území ustanovit (rozšířit) rezervaci je nevhodné – ta je účinným nástrojem u hradbami sevřených jader měst s vysokým počtem kulturních památek. Městské památkové zóny dobře slouží za užití dalších nástrojů (plány ochrany, územní plán, regulační plán) ke správě kulturního dědic rozlehlých území s menším počtem kulturního dědictví s kvalitním urbanismem.
Pochopitelně existují k zónám i alternativy – například v diskusích mnohokrát zmiňované regulační plány. Oproti zónám mají řadu výhod i nevýhod, já osobně jsem přesvědčen o neoddiskutovatelných výhodách památkových zón, spočívajících na jednu stranu v relativně snadném vymezení předmětu ochrany, na druhou stranu v detailních možnostech vymezení ochrany prostřednictvím vytváření pro úřady závazných tzv. plánů ochrany. To už je ale jiné téma, které nelze řešit bez vymezení předmětu či cíle, kterého chceme dosáhnout. Snad k tomu přispěje i tento text.
Se zájmem jsem sledoval poslední akce organizované Kanceláří architekta města přenášené na internetu. Moje nadšení z organizace těchto debat ale rychle opadlo poté, co jsem zjistil, že nikdo z debatujících není schopen vysvětlit, proč by vlastně památkové zóny v Brně měly vzniknout, respektive jaké jsou možnosti chránit v Brně mimořádně bohaté dědictví zejména architektury sklonku 19. a počátku 20. století. Z postřehů diskutérů i moderátora by se mohlo zdát, že jedinou pohnutkou k vyhlášení zón je problematika tzv. pozdních zápisů, tedy to, že Brno vinou administrativních chyb z minulosti ztratilo památkovou ochranu pro většinu dříve chráněných budov a zóny mají být rychlou nápravou. Tak to ale úplně není – problematika zón a pozdních zápisů spolu sice částečně souvisí, ale jen nepřímo a hlavně úplně jinak. Vysvětlení bohužel není možné shrnout do tří vět a nezbytný je drobný exkurs do historie. Bez její znalosti se v problematice nelze zorientovat a nelze se tak divit, že se aktuální debata ve většině zvrhává k popisům konkrétních zážitků zúčastněných architektů, co se jim podařilo či nepodařilo prosadit jinde v památkových zónách. K meritu věci se v rámci vytýčeného času diskuse vůbec nedostává.
První zákon o kulturních památkách platil v Československu od května 1958 (zákon č. 22/1958 Sb.). Jak už to u vůbec prvních národních památkových zákonů bývá, musel se vyrovnat s tím, že je třeba chránit ohromné množství staveb, nebylo však možné všechny hned vyjmenovat nebo zaevidovat. Památka tak byla v tomto zákoně definována obecně, její statut byl pak stvrzován zápisem do státního seznamu památek, za který zodpovídal příslušný krajský národní výbor a reálně jej vedl Státní ústav památkové péče. Později pro zápis vznikaly na národních výborech komise, podle tehdejšího právního výkladu bylo správním aktem rozhodnutí národního výboru a samotný zápis do seznamu byl jen evidenční záležitostí.
Tak se stalo, že se do nově přejmenovaného ústředního seznamu kulturních památek zapisovalo i po roce 1988, kdy už platil zákon č. 20/1987 Sb., který ostatně platí dodnes. Ten systém „vzniku“ kulturní památky zásadně změnil. Památkou zůstaly všechny ty již zapsané, nově byl ale ustanoven proces prohlašování kulturních památek ministerstvem kultury. Od této chvíle už je zápis skutečně jen administrativní záležitost, která statut věci nemění, podstatné je právě prohlášení, o zápisech kulturních památek už po roce 1987 nemluvíme. Ale nejen to, změnil se také pohled na to, co vůbec může být za kulturní památku prohlášeno. Odhlédneme-li od ideologického hlediska, zásadní změnou bylo, že za památku lze prohlásit pouze věc, nikoliv její část. Jestliže tedy podle starého zákona byla v řadě případů zapsána památkou pouze uliční průčelí, podle nového zákona už to nebylo možné. Pro památkovou ochranu hodnotných území nově zákon definoval památkové zóny (památkové rezervace byly zakotveny již v zákoně z roku 1958, ovšem velmi vágně). Sem tedy logicky patřila například také ochrana průčelí domů v hodnotných územích.
Od 80. let se proto v mnoha městech, které měly podobné architektonické dědictví jako Brno, začaly vytyčovat památkové zóny. Ve městech s historicky či architektonicky cennou zástavbou tak vznikají často rozsáhlé oblasti s plošnou památkovou ochranou. Nejrozsáhlejší z nich je Pražská památková rezervace s výměrou 8 660 ha, která je však specifickou nejen v rámci ČR, ale i v Evropě. K navrhovanému rozsahu v Brně se blíží čtveřice památkových zón v Ostravě (Moravská Ostrava, Ostrava-Přívoz, Ostrava-Poruba a Ostrava-Vítkovice). Rozsahem sice menší (do 200 ha), ale charakterem zástavby obdobné zóny najdeme ve Zlíně nebo v Hradci Králové, kde jde podobně jako v Brně o prstenec kolem městské památkové rezervace.
Důvodem, proč v Brně vyhlášení památkové zóny (či zón) neproběhlo už v minulosti, bylo především to, že zejména průčelí domů na historických třídách vedoucích z centra města byla chráněna „překotným zapisováním“ na přelomu platnosti starého a nového zákona. Z velké části jde o dědictví pozdního historismu, secese a moderny (sem patří i věhlasný brněnský funkcionalismus). Poté, co soudy rozhodly, že tzv. pozdní zápisy jsou neplatné a dotčené objekty nejsou kulturními památkami, je možné považovat s ohledem na složitost mechanismu „znovuprohlašení“ jednotlivých objektů za kulturní památky za iluzorní a návrat odňatého statusu památky původnímu počtu objektů i z důvodu zvýšených požadavků na kvalitu dochování nemožný. Proto je důležité jednat o možnostech účinné plošné ochrany. V území se naštěstí nacházejí i památky, které byly prohlášeny později plně v souladu se současným zákonem.
Při ochraně průčelí je třeba být na pozoru – zatímco některé domy si zaslouží pro svoje kvality celkovou ochranu coby nově navržené kulturní památky (v minulosti hodnoty „za fasádou“ nebyly rozpoznány), jiné mají svou hodnotu stále pouze ve fasádě (tedy určují, dotvářejí, nebo doplňují charakter územní). Zónová ochrana byla vytvořena přesně pro tyto případy a správní praxí je všeobecně ctěna. Nebýt v Brně zcela specifické situace popsané výše, jistě by zóny vznikly už dávno. Nyní je tedy třeba se k tématu vrátit a nad památkovými zónami, nebo jinou regulací hodnotných území v širším centru města, se zabývat. Ani památkové zóny však nevyřeší (a z principu nemohou) ochranu někdejších památek, u nichž bylo chráněno více, než jen průčelí. Tam nezbývá, než znovu posoudit jejich komplexní hodnotu v současném náhledu poznání a vydat se cestou nového prohlášení za kulturní památku.
O samotném důvodu ochrany je asi nadbytečné se dlouze rozepisovat; Brno bylo na přelomu 19. a 20. století městem, které si rychlým rozvojem a růstem vysloužilo špičkovou architekturu – mnohdy evropského významu. Po vzniku Československa se pak stala nově ustavená zemská metropole jedním z míst, kde principy moderny hluboce zakořenily. Vzhledem k stoleté stavební činnosti je však logické, že jsou veškeré hodnotné stavby rozprostřeny na rozlehlém území „širšího“ centra Brna (podobně jako např. ve Vídni, Berlíně, Vratislavi nebo třeba Kaunasu). K ochraně takového rozlehlého území ustanovit (rozšířit) rezervaci je nevhodné – ta je účinným nástrojem u hradbami sevřených jader měst s vysokým počtem kulturních památek. Městské památkové zóny dobře slouží za užití dalších nástrojů (plány ochrany, územní plán, regulační plán) ke správě kulturního dědic rozlehlých území s menším počtem kulturního dědictví s kvalitním urbanismem.
Pochopitelně existují k zónám i alternativy – například v diskusích mnohokrát zmiňované regulační plány. Oproti zónám mají řadu výhod i nevýhod, já osobně jsem přesvědčen o neoddiskutovatelných výhodách památkových zón, spočívajících na jednu stranu v relativně snadném vymezení předmětu ochrany, na druhou stranu v detailních možnostech vymezení ochrany prostřednictvím vytváření pro úřady závazných tzv. plánů ochrany. To už je ale jiné téma, které nelze řešit bez vymezení předmětu či cíle, kterého chceme dosáhnout. Snad k tomu přispěje i tento text.
Petr Svoboda
autor je památkář
0 komentářů
přidat komentář
