Antoni Gaudí – mystický architekt španělské secese

Barcelona/Praha – Říkali mu Dante architektury. Architekt, urbanista a vizionář Antoni Gaudí (1852-1926) stavěl domy, které jako by patřily do jiného světa. Místo hran měly parabolické oblouky, místo pravých úhlů vlny, kruhy a kaskády, zdobily je barevné mozaiky. Gaudí, bouřlivák i asketa, byl také horlivým katolíkem a dnes se blíží blahořečení. Od úmrtí tohoto průkopníka secese ve Španělsku uplyne 10. června rovné století. A v tento den se oči celého světa opět upřou na jeho nejslavnější dílo Sagrada Família, když papež Lev XIV. požehná nové věži Ježíše, která se svými 172,5 metry činí ze tohoto chrámu nejvyšší kostel na světě.

Gaudího poznámka k projektu jeho domu Casa Batlló by mohla být mottem dnešní futuristické architektury: "Rohy zmizí a hmota se bude hojně objevovat ve svých astrálních oblinách, slunce bude pronikat všemi čtyřmi stranami, a bude to jako představa ráje." A dobu předběhl i svým ekologickým přístupem. Používal rozbité dlaždice, dětské hračky, staré jehly, jíl i vypálenou vyzdívku z průmyslových pecí. Jeho nezaměnitelný styl ovlivnila neogotika, secese, orientální umění, ale především on sám.

Brzy stal jedním z nejvýznamnějších barcelonských architektů. Významní měšťané a podnikatelé svěřovali tomuto mladému muži s pevným charakterem a výrazným vztahem k přírodě důležité projekty. "Byl to génius,“ říká s nadšením Xavier Villanueva, hlavní architekt domu Casa Batlló, který v roce 2024 podle agentury AFP navštívilo téměř dva miliony návštěvníků: "Uměl se dotknout lidí v jejich nejhlubším nitru."

Jeho barcelonské domy působí v řadě účelových budov jako oázy. Střecha Casa Batlló připomíná hřbet pravěkého ještěra, sloupy mají podobu kostí, fasáda se zvlněnými balkóny hraje všemi barvami a je poseta malými rozbitými dlaždičkami. Jiný jeho dům, Casa Milá, zase zvlněnou fasádou i barevně připomíná písečné duny. Tento obrovský rohový blok, v němž bychom jen těžko hledali rovnou stěnu, si od kritiků vysloužil přezdívku La Pedrera (kamenolom).

Život Gaudího byl plný kontrastů. V mládí otevřeně kritizoval církev, jako zralý čtyřicátník držel dlouhé půsty, kterými vážně ohrožoval své zdraví. Posledních 16 let života zasvětil stavbě svého nedokončeného mistrovského díla, Sagrada Família. Tehdy přestal také dbát o svůj zevnějšek, takže když ho počátkem června 1926 porazila tramvaj, pokládali ho zprvu za žebráka. Zemřel o několik dní později, ve věku 73 let, a na poslední cestě do krypty jeho milované katedrály ho doprovázely tisíce lidí.

Architekt, známý svou náladovostí, zůstal celý život svobodný, nesnášel obdivovatele a podle svých životopisců dokonce odmítal fotografování – což je paradoxní vzhledem ke skutečnosti, že dnes jeho díla navštěvují miliony lidí a stala se symbolem masového turismu v Barceloně. Jeho mistrovský chrám si loni prohlédlo skoro pět milionů lidí, což odpovídá téměř polovině všech obyvatel České republiky.

Na Španěla netypický blonďák s modrýma očima se narodil 25. června 1852 v hluboce věřící rodině. V dětství byl často nemocný. Po plicní infekci se u něho vyvinula revmatoidní artritida, kvůli které občas nemohl ani chodit. Pověst samotáře ho pak provázela po většinu života. Za studií architektury v Barceloně ještě chodil do společnosti, později se jí však vyhýbal, žil v naprosté oddanosti své umělecké práci a jediným rozptýlením mu byla každodenní cesta do kostela k modlitbě.

Stvořil cosi velmi osobitého a uhrančivého. Nebál se nabourat tehdy platná pravidla architektury. Málokdy se držel plánů, raději měl trojrozměrné modely, jejichž realizaci měnil za chodu podle stále nových a nových vizí. Pro inspiraci chodil do přírody, jež mu byla "velkou knihou" a v níž trávil celé hodiny pozorováním již od dětství, kdy si kvůli slabému zdraví nemohl hrát s ostatními dětmi.

První samostatnou zakázku dostal v roce 1878 od továrníka Manuela Vicense. Při stavbě jeho rezidence Casa Vicens se odpoutal od dosud známých slohů a inspiroval se islámskou architekturou, když cihlové řádkové zdivo kombinoval s barevnými obkladačkami. Obdobná, avšak ještě pohádkovější je Gaudího letní vila v Comillasu u Santanderu, která si vysloužila přezdívku El Capricho (rozmar).

Osudové bylo pro Gaudího setkání s mecenášem Eusebiem Güellem. Postavil pro něj například palác uprostřed Barcelony, na jehož dvou obrovských branách z železného mřížoví použil parabolický oblouk. Stejně jako u mnoha dalších i u této stavby navrhoval též luxusní interiér včetně nábytku. Velkolepý projekt zahradního města, zahájený v roce 1900, přerušila první světová válka, a tak dnes návštěvníci Güellova parku mohou obdivovat pouze řady nakloněných sloupů, dvě vilky (v jedné z nich je Gaudího muzeum) a z terasy se zvlněnou lavicí pokrytou mozaikami mohou pozorovat Barcelonu.

Gaudí, přezdívaný také Boží architekt, ve zralém věku přijal celibát. Jeho víra a nekonvenční přístup k přírodě v něm probudily hluboce duchovní rozměr. Mnozí jeho současníci a životopisci popisovali jeho vizionářství a vnímání prostoru jako mystické. Římskokatolická církev jej loni v dubnu prohlásila za ctihodného, což je první krok k prohlášení za blahoslaveného a poté i svatého.