Léon Stynen
*15. 7. 1899 – Antverpy, Belgie
†13. 5. 1990 – Antverpy, Belgie
Biografie
Léon Stynen byl belgický modernistický architekt, režisér, pedagog. Jeho otcem byl sochař a designer Leonard Jean-Baptiste Stynen, který měl na Léona velký vliv, ale na rozdíl “vyšperkovaných návrhů“ svého otce se byla pro Lóna ideálem “nahá forma“. V roce 1921 vystudoval na Královské akademii výtvarných umění v Antverpách (Nationaal Hoger Instituut), kde mezi jeho spolužáky patřili Victor Bourgeois (1897-1962) nebo Louis Herman De Koninck (1896-1984).
Pracovní zkušenosti čerpal u architekta Gerarda de Riddera (1878-1958), který ho přivedl k teoretickým spisům Camilla Sitteho a Henryho Van de Veldeho. Prvním architektonickým úspěchem byl soutěžní návrh na památník v Knokke v roce 1921. V jeho rané tvorbě je parná inspirace amsterodamskou školou, art deco a dekorativní cihlové architektuře.
Při cestě vlakem se seznámil Françoisem Nellensem, který ho následně pověřil návrhem kasina v Knokke, kde je vidět inspirace H.P.Berlagem. Na dekoraci spolupracoval se sochařem Guillaumem Dumontem. V roce 1925 odcestoval do Paříže, kde se seznámil s Le Corbusierem. Fascinován pavilonem L'Esprit Nouveau se distancoval od předchozích prací inspirovaných Berlagem a Amsterodamskou školou a začal navrhovat architekturu přímých linií a obdélníkových ploch. Jedním z prvních návrhu v tomto duchu byla rezidence Verstrepen v Boomu z roku 1927.
Na konci 20. let se definitivně přiklonil k modernismu. Kolem roku 1930 byl Stynen velmi žádaným architektem. Byl mimo jiné pověřen návrhem pavilonů pro světovou výstavu 1930 v Antverpách. Ve stejném roce byl na konferenci CIAM v Bruselu zdůrazněn význam věžových budov ve městech. Kvůli pozornosti, kterou si získal jeho práce na Světové výstavě v roce 1930, a jeho kontaktům s Henrym Van de Velde byl pozván, aby spolu s Veldem přispěl k návrhu belgického pavilonu na Světové výstavě v New Yorku v roce 1939. Po vypuknutí druhé světové války uprchl s rodinou do Francie. Po návratu do Belgie posílil jeho ateliér Paul De Meyer, který vedl kancelář v letech 1950-64.
V roce 1948 se postavil proti zákonu De Taeye, který poskytoval dotace na soukromou bytovou výstavbu, aby se vyrovnal nedostatek bytů po válce. Stynen si myslel, že to je cesta k maximální průměrnosti. Nejistá finanční situace ho přiměl k tomu, že na přání klientů upustil od modernismu a vytvářel obecně lépe přijímané návrhy.
Nová příležitost se naskytla,až když měl možnost navrhnout nové zahradní město Kessel-Lo (1950–1960). Budova Koning-Albert je zřetelně inspirována Le Corbusierovým Unité d'habitation v Marseille. Jeho nejdůležitějším poválečnou prací bylo kasino v Ostende.
Šedesátá léta byla obdobím ekonomického růstu a expanze. Společnost Stynen-De Meyer se rozrostla v jednu z nejvýznamnějších architektonických firem v Belgii. V roce 1973 mu byla udělena Zlatá medaile belgických architektů.
Léon Stynen byl belgický modernistický architekt, režisér, pedagog. Jeho otcem byl sochař a designer Leonard Jean-Baptiste Stynen, který měl na Léona velký vliv, ale na rozdíl “vyšperkovaných návrhů“ svého otce se byla pro Lóna ideálem “nahá forma“. V roce 1921 vystudoval na Královské akademii výtvarných umění v Antverpách (Nationaal Hoger Instituut), kde mezi jeho spolužáky patřili Victor Bourgeois (1897-1962) nebo Louis Herman De Koninck (1896-1984).
Pracovní zkušenosti čerpal u architekta Gerarda de Riddera (1878-1958), který ho přivedl k teoretickým spisům Camilla Sitteho a Henryho Van de Veldeho. Prvním architektonickým úspěchem byl soutěžní návrh na památník v Knokke v roce 1921. V jeho rané tvorbě je parná inspirace amsterodamskou školou, art deco a dekorativní cihlové architektuře.
Při cestě vlakem se seznámil Françoisem Nellensem, který ho následně pověřil návrhem kasina v Knokke, kde je vidět inspirace H.P.Berlagem. Na dekoraci spolupracoval se sochařem Guillaumem Dumontem. V roce 1925 odcestoval do Paříže, kde se seznámil s Le Corbusierem. Fascinován pavilonem L'Esprit Nouveau se distancoval od předchozích prací inspirovaných Berlagem a Amsterodamskou školou a začal navrhovat architekturu přímých linií a obdélníkových ploch. Jedním z prvních návrhu v tomto duchu byla rezidence Verstrepen v Boomu z roku 1927.
Na konci 20. let se definitivně přiklonil k modernismu. Kolem roku 1930 byl Stynen velmi žádaným architektem. Byl mimo jiné pověřen návrhem pavilonů pro světovou výstavu 1930 v Antverpách. Ve stejném roce byl na konferenci CIAM v Bruselu zdůrazněn význam věžových budov ve městech. Kvůli pozornosti, kterou si získal jeho práce na Světové výstavě v roce 1930, a jeho kontaktům s Henrym Van de Velde byl pozván, aby spolu s Veldem přispěl k návrhu belgického pavilonu na Světové výstavě v New Yorku v roce 1939. Po vypuknutí druhé světové války uprchl s rodinou do Francie. Po návratu do Belgie posílil jeho ateliér Paul De Meyer, který vedl kancelář v letech 1950-64.
V roce 1948 se postavil proti zákonu De Taeye, který poskytoval dotace na soukromou bytovou výstavbu, aby se vyrovnal nedostatek bytů po válce. Stynen si myslel, že to je cesta k maximální průměrnosti. Nejistá finanční situace ho přiměl k tomu, že na přání klientů upustil od modernismu a vytvářel obecně lépe přijímané návrhy.
Nová příležitost se naskytla,až když měl možnost navrhnout nové zahradní město Kessel-Lo (1950–1960). Budova Koning-Albert je zřetelně inspirována Le Corbusierovým Unité d'habitation v Marseille. Jeho nejdůležitějším poválečnou prací bylo kasino v Ostende.
Šedesátá léta byla obdobím ekonomického růstu a expanze. Společnost Stynen-De Meyer se rozrostla v jednu z nejvýznamnějších architektonických firem v Belgii. V roce 1973 mu byla udělena Zlatá medaile belgických architektů.
