Sídelní kaše

Autor Sídelní kaše, architekt a urbanista Pavel Hnilička, na sebe vzal nelehký úkol. Zaměřil se na kolonie rodinných domů vznikající kolem měst a rozhodl se pro sepsání jejich kritiky a zároveň osvěty veřejnosti vzhledem k jejich další výstavbě. Neboli, podle vlastních slov, za cíl si vytyčil „rozkrýt fenomén suburbánní výstavby a naznačit východiska, jak problému čelit a jak nové kolonie rodinných domů stavět lépe, než je tomu dnes.“
Tento zcela jistě záslužný obsah spolu se svérázným návodem k použití rozčlenil autor do tří větších částí (které dále rozdělil na kratší statě) - od obecnějšího úvodu o stěhování na předměstí, přes úvahy o hustotě osídlení a vztahu hustoty ke kvalitě bydlení po otázky tvoření veřejných prostranství na suburbiích.
V poslední části autor shrnuje zásadní argumenty a hlavní snahu knihy - „znovu oživit význam zapomenutých veřejných prostor jako předpokladu pro vytvoření místa v difuzním prostoru suburbií“. Přeloženo to znamená, že podle autora se na předměstích nedostává veřejným prostorům adekvátní pozornosti, a to především díky nedostatečné koncentraci domů a jejich obyvatel, tedy hustotě osídlení. Díky tomu se z těchto míst vytrácí městská atmosféra, veřejné prostory se zanedbávají a stávají se přehlíženými, opuštěnými betonovými místy nikoho.
Jako prvotní příčinu této devastace identifikuje Hnilička touhu po rodinném domě. Rodinný dům vystupuje jako fenomén, který má poskytovat jeho majiteli svobodu vzhledem k místu a prostoru, vzhledem k finanční nezávislosti placení nájmů a konečně i symbolickou svobodu vlastnictví. Majitelé domů si však podle autora neuvědomují, že jsou více chyceni do pasti - než aby získali svobody navíc. Ocitají se v odtržení od města, jsou nuceni dojíždět do práce a vozit své děti do školy, protože v jejich okolí žádné podobné vybavení není. Svůj čas tak tráví osamocení v dopravních prostředích, což může vést k řadě nevýhod. Například, jak autor velmi zavádějícím způsobem uvádí, „nemožnost trávit čas s daleko bydlícími spolužáky může vést k nedostatečnému sociálnímu vývoji dětí.“
Vedle kritiky suburbánních veřejných prostor se autor, na základě jednoduché úvahy, věnuje kritice stavění samostatně stojících rodinných domů z hlediska ekonomického. Výstavba jednotlivě stojících domů je podle autora ekonomicky nevýhodná, nepřímo poškozující ty, kteří žijí ve více zahuštěných oblastech. Některé výdaje na infrastrukturu pro samostatně stojící rodinné domy se totiž hradí z veřejných rozpočtů.
S Pavlem Hniličkou je v zásadě nutné souhlasit. Nedostatečně regulovaná výstavba „šmoulích“ kolonií rodinných domů na okrajích měst není nic, na co bychom měli být hrdí, o to méně na jejich často opravdu nehezké okolí, někdy navíc necitlivě zasahující do původní krajiny. Tato nehostinná prostředí s oplocenými zahradami, strohými parkovacími místy a betonovými chodníky bez možnosti odpočinku opravdu vytvářejí nesympatická místa, a to i k pouhému projití - ne tak k trávení volného času na ulici.
Přesto tomu tak nemusí být vždy. Existuje řada předměstí, která jsou příjemná a pohodlná k bydlení, navazující jak na přírodu kolem, tak na spojení s městem. Podobně je tomu s veřejnými prostory, jejichž kvalita je podle autora „dramaticky zhoršená“. Snad ano, na některých místech, ale jinde se do zkvalitnění veřejných prostor investuje - a to často s velmi dobrým výsledkem. Ne každý také touží po rodinném domě, jak dokazují jiné existující trendy (například gentrifikace), i praktické ukazatele realitních kanceláří.
Navíc, proces suburbanizace je dlouhotrvajícím, komplexním a mnohodimenzionálním procesem, který není jednoduché analyzovat. Autor se ale tímto fenoménem zabývá velmi sporadicky (stejně tak jako nedefinuje téměř žádný z dalších použitých pojmů) a její počátky, ovlivňující faktory i  historický vývoj komentuje na povrchní a velmi obecné rovině. Předměstí popisuje jako „prořídlou městskou tkáň, které chybí některé aspekty městského života... jako nemocnou oblast..“ a nesnaží se jim vůbec porozumět jako samostatnému, časově, geograficky i jinak podmíněnému fenoménu.
Konkrétní situaci u nás popisuje pouze tak, že suburbanizace (a její extrémní forma, rozvíjející se v některých městech USA - urban sprawl) hned tak nepřestane, protože právě začala. (Přitom k dobře dokumentovanému rozvoji rezidenčních lokalit u nás docházelo například i v meziválečném období.)
S těmto opomíjenými fakty souvisí autorův výběr literatury. Historií, současností i faktory ovlivňujícími vývoj našich měst v kontextu celkového vývoje se sice nezabývá autorů mnoho, přesto takoví existují. Proč autor nepracoval s publikacemi například Jiřího Musila nebo Pavly Horské, nebo dalšími publikacemi Jiřího Sýkory, které fundovaně popisují situaci českých měst, suburbanizaci nevyjímaje, zůstává záhadou. Stejně takovou záhadou je, proč autor nevyužil „klasiků“ zabývajících se do hloubky a vědecky otázkami kvalit veřejných městských prostor - Jana Gehla nebo například Williama Whyta. Od sedmdesátých let dvacátého století se navíc změnila celá diskuse o urbánním prostoru, kterou autor nebere v úvahu.
Hlavím problémem suburbií tedy podle autora zůstává především nedostatečná hustota osídlení. Na základě jednoduché rovnice lze proměnit veřejné prostory na předměstí v prostory městské. Recept je prostý: zvýšení hustoty osídlení. Hustotou osídlení se Hnilička zabývá v centrální části knihy a dochází k závěru, že hustota osídlení suburbií je příliš nízká a tedy špatná. Na základě literatury navrhuje ideální hustotu, jako předpoklad tvorby místa, 80 až 100 obyvatel na hektar.
Hustota obyvatel je rozhodně důležitý faktor (jak ji, vedle dalších, identifikovala již Jane Jacobsová). Přesto je troufalé s ní operovat jako s nejvýznamnějším prvkem. Vysoká hustota osídlení v amerických ghettech nebo na evropských sídlištích asi není to, co má autor na mysli, když hovoří o zvyšování kvality prostor. Stejně tak centra měst, oplývající městským způsobem života nelze v současné době označit za hustě osídlené. Vzhledem k tomu, že byty na lukrativních, centrálních místech jsou nahrazovány komerčními nebo administrativními funkcemi, přestává hrát hustota osídlení jako jediný faktor vzhledem k městskému způsobu života takovou roli. I jiná místa ve městech, kde je hustota osídlení vysoká, nemusí být zdaleka ideálními veřejnými městskými prostory. Navíc, podle autora, správné náměstí má být prázdné...
Z hlediska hustoty odsuzuje autor především již zmíněný samostatně stojící rodinný dům. Nevytváří městskost. Jako příklad vhodné, ekonomické i ekologické výstavby předkládá sídliště Halen Atelieru 5. Zdá se, že je to opravdu ideální místo k bydlení, s pečlivě vytvořenými soukromými prostory - ale kam se nyní poděla městskost? Sídliště, které autor popisuje, nemá s městem nic společného. Je od města úplně izolované.
Ve snaze obhájit městskost si Hnilička neuvědomuje, že to je přesně to, před čím někteří lidé prchají. Městskost nemusí znamenat jen příjemné, lehce zalidněné náměstí s květinovými záhony, kavárnami a obchody s módním zbožím, ale také restaurace, bary, noční kluby, obchody s množstvím zboží často nevhodným pro všechny věkové skupiny a společenské třídy. Suburbie tradičně obsazují více než jiné skupiny především středostavovské rodiny s dětmi, které vyžadují právě klidné prostředí, zahradu, dostatek místa a celkově absenci některých městských prvků jako nekvalitní životní prostředí či jiná znečištění, přílišná zalidněnost a mnoho jiných faktorů, kterým se obvykle rodiče s dětmi snaží vyhnout.
Je to jako srovnávat Americkou krásu se Sexem ve městě. Jiná místa, jiné příběhy, jiné osoby a obsazení, jiné problémy... i když možná stejné město.
Naopak podnětné je v Hniličkově publikaci téma hranic ve městě, které, jako prvky oddělování soukromého a veřejného, přispívají k ujasnění smyslu městského prostoru. Stejně fundované a propracované jsou pasáže týkající se výstavby vesnic v 13. a 18. století. Autor navrhuje brát je jako příklady plánované výstavby, která zajišťuje dobrý veřejný prostor. Nejde o venkov jako takový, jde o snahu vytvořit smysluplný prostor pro nové osídlení - proč se tedy neinspirovat historií? Přesto ale ani Hniličkou přestavené dobré plány vesnic nezaručují vytvoření městskosti. K tomu je zapotřebí hodně dalších ingrediencí, mezi jinými i čas. Na kvalitní městské prostory neexistuje zaručený a rychlý recept.
Je škoda, že není úplně jasné, komu je kniha určená. Jako příručka pro praxi není dostatečně jasná a přímočará. Příliš se sama podobá kaši, rozteklé, spojené několika body točímí se dokola, ve víru podobných argumentů, které vír prohlubují, ale nerozšiřují ani nespecifikují. Je založená více na dojmech, letmých zážitcích z projití předměstí na obyvateli nejhůře zvolených místech. To, co ale stačí ke kritice některých (!) veřejných prostranství, nestačí bez výzkumů ke kritice všech suburbií a života lidí, kteří si zde vytvářejí své domovy, ani k sociálně inženýrským návrhům.
Přesto je důležité, že kniha vznikla, jako samostatná kritika zatím nekritické výstavby některých suburbií. Dojem z ní navíc umocňuje vynikající formální zpracovnání - kvalitní vazba, papír i tisk, spolu s mnoha většinou výbornými, vypovídajícími fotografiemi.

Prostorové rozpínání měst je už dnes reálnou skutečností a tento trend dále pokračuje téměř ve všech evropských městech. Budeme-li hledat výraz, který by výstižně vyjádřil podstatu tohoto jevu, jenž přináší významnou změnu lidských sídel posledních desetiletí, narazíme v literatuře nejčastěji na sousloví urban sprawl. V angličtině má slovo sprawl význam "roztažení", "rozlézání" či "natahování" a ve spojení se slovem urban - "městský" - přesně vystihuje probíhající "rozlézání" a s ním spojené řídnutí dnešních měst. Pojem urban sprawl odkazuje ale také na prostředí bez tradičních městských veřejných prostor a na ztrátu městskosti. Nejvýstižnějším novým českým termínem pro urban sprawl je výraz "sídelní kaše", který trefně pojmenovává neuspořádanou skrumáž předměstských staveb.
Problematika sídelní kaše je hlavním tématem knihy. Její zajímavost nespočívá jen v tom, že jako jedna z prvních publikací u nás o tomto tématu otevřeně hovoří a na příkladech ze zahraničí ukazuje, kam až neregulovaný rozmach sídelní kaše může vést. Není ale možné pouze volat na poplach a poukazovat na negativní příklady suburbanizace. Čtenáři této knihy - je určena nejen architektům a urbanistům, ale i investorům, představitelům obcí a veřejné správy - zde mohou nalézt příklady pozitivních a průkopnických řešení sídel rostoucích nejen na okrajích měst a vesnic.
Kniha vyšla s finanční podporou Nadace české architektury.

O autorovi
Pavel Hnilička se narodil v roce 1975 v Praze, studoval architekturu na ČVUT a postgraduální program na ETH Zürich. Pracoval v několika architektonických kancelářích a od roku 2003 vede vlastní atelier v Praze.