Rozhovor s HŠH architekti

Ateliér HŠH architekti založili v roce 1998 tři architekti - Petr Hájek, Tomáš Hradečný a Jan Šépka. Již o tři roky dříve však zvítězili v soutěži na rekonstrukci Horního náměstí v Olomouci. V následujících letech na sebe upozornili výstavou Prostorový dům a sklízeli vítězství nebo odměny v mnoha soutěžích (Řešení výdlažby Jiřského náměstí na Pražském hradě, Veřejný městský park v Litomyšli, Zastupitelský úřad České republiky v Ottawě, Rekonstrukce Sovových mlýnů v Praze, Národní technická knihovna v Praze). Když se v roce 1998 započalo s realizací úprav Horního náměstí v Olomouci, získali v hanácké metropoli vítězstvím v soutěži svou největší zakázku - rekonstrukci Arcidiecézního muzea. To bylo v létě slavnostně otevřeno a představuje letošní nejvýraznější architektonický počin.

---

První dekáda

Jan Kratochvíl: Váš vstup do architektury byl v druhé polovině 90. let velmi výrazný až meteorický. V podstatě se něco podobného nikomu jinému nepodařilo. Myslíte si, že by mohl být váš "rekord" zopakován? Může vůbec ještě dnes skupina pětadvacetiletých architektů prorazit bariéry oboru?
Petr Hájek: Myslím, že prorazit v pětadvaceti letech je možné i dnes, proč ne? Jen to bude těžší a cesta asi nepovede přes architektonické soutěže. Současné legislativní podmínky totiž ani neumožňují rozsáhlejší zakázku svěřit někomu, kdo ještě nemá žádné zkušenosti. Dnes žádá investor takové záruky a reference, že je mohou splnit jen velké projekční kanceláře. A to je špatně, protože v takovém prostředí je pro mladé architekty založit vlastní kancelář velice obtížné.
Tomáš Hradečný: Ale jde to. Třeba dočasným spojením s renomovanou kanceláří. Důležité je vydržet.
Jan Šépka: Doba, kdy byl někdo ochoten svěřit studentům architektury - tedy absolutně nezkušeným lidem - po vyhrané soutěži významnou zakázku je zřejmě pryč. 90. léta takovou šanci nabízela, protože politici a společnost byla v začátcích. Byla to doba, kdy se chtěly dodržovat zásady a pravidla. Situace se samozřejmě po roce 2000 rychle změnila a to především díky zkušenostem politiků a jejich obratným kličkám v zákonech.

Kdyby zítra na dveře vašeho ateliéru zaklepal mladý architekt, který by se chtěl dočasně spojit s renomovanou kanceláří, poskytli byste mu ochranná křídla?
Tomáš Hradečný: Paušálně asi ne, ale nakonec vždy záleží na konkrétní situaci a souvislostech. Rozhodně bychom hledali cestu jak být nápomocni, aby autor kvalitního návrhu mohl pokračovat v práci.

Plánovali jste si po škole působení v některém z ateliérů nebo jste chtěli rovnou založit vlastní?
Tomáš Hradečný: Díky vyhraným soutěžím jsme naopak měli možnost pracovat na vlastních zakázkách. Je potřeba zmínit, že jsme na začátku nepracovali pouze ve třech, ale dokonce v šesti. Někteří z nás nechtěli podstupovat všechna úskalí i rizika, která s sebou nese založení kanceláře, a proto raději odešli působit do jiné kanceláře s perspektivou. Nakonec jsme zůstali tři.

Byli jste vítězstvím v soutěži na rekonstrukci náměstí v Olomouci zaskočeni? S minimálními zkušenostmi to byla pro vás asi tvrdá škola - naskočit tímto způsobem do praxe.
Jan Šépka: Ano, byla to tvrdá škola. Vítězství v soutěži jsme vůbec neočekávali a opravdu nás taková situace zaskočila. Tím spíš, že ihned po soutěži nastala jednání o další projektové dokumentaci a samozřejmě realizaci. V té době jsme o projektování nevěděli takřka nic, ale vidina práce na vlastním projektu nás natolik lákala, že jsme zcela naivně podepsali všechny smlouvy a vrhli se do všeho po hlavě.
Petr Hájek: Myslím, že to také byla tvrdá škola i pro investora, který neměl předchozí zkušenosti s projektem ze soutěžního návrhu. Řada jednání díky tomu probíhala zmateně a bez kontinuity na předchozích rozhodnutích. Nakonec jsme museli realizaci vybojovat autorskými právy.

Co všechno bylo potřeba udělat, aby jste jako čerství absolventi bez autorizace mohli takovou stavbu realizovat?
Jan Šépka: Především jsme se museli obrátit na zkušenějšího kolegu s autorizačním razítkem, který byl ochoten zaštítit náš první projekt.
Tomáš Hradečný: Také bylo nutné co nejrychleji pronajmout kancelář a vytvořit prostředí pro společnou práci.

Mají souvislosti ze zakládání ateliéru nějaký přesah až do současnosti? Liší se nějak váš ateliér od ateliérů kolegů, kteří si přinesli návyky do vlastních ateliérů z minulých působišť?
Tomáš Hradečný: Řekl bych, že ano. Se strukturou běžné soukromé firmy s přesně definovanou vnitřní hierarchií nemáme moc společného - a to se všemi klady i zápory. Vnitřní prostředí ostatních ateliérů vlastně neznáme. V každém případě v našem ateliéru má člověk zodpovědnost sám za sebe i za celý ateliér zároveň - není se za koho schovat.

Učení a učení se

Od roku 2004 vyučujete architekturu na pražské FA. Co vás k tomuto kroku vedlo?
(více o ateliéru Petra Hájka a Jana Šépky na www.hsatelier.org)
Jan Šépka: V roce 2004 nás oslovil bývalý děkan fakulty pan profesor Šlapeta. Udělali jsme přednášku o naší práci a následně začali v zimním semestru vést ateliér. Šlapeta se pokusil do školy přivést mladé architekty a to se mu také podařilo.
Petr Hájek: Ještě před tím stála zkušenost z letní Liberecké školy, kam nás přivedla Monika Mitášová. Tam jsme si poprvé uvědomili, že by nás práce ve škole zajímala.

Existuje podle vás "zralost" na to, aby se člověk stal učitelem? A naopak "přezrálost", kdy už by člověk být učitelem neměl?
Petr Hájek: Je to jako s každou jinou tvůrčí prací, která vás baví a snažíte se jí věnovat na maximum. Může přijít chvíle, kdy cítíte, že se začínáte opakovat a nemáte co nabídnout. Pak je dobré odejít, ale to umí jen málokdo.
Jan Šépka: Škola je především o diskusi mezi studentem a učitelem. Odpověď na vaši otázku by zřejmě lépe zvládli sami studenti, ale já to čistě subjektivně vnímám tak, že pokud diskuse existuje a je plodná, tak potom vztah učitel a žák funguje a je jedno jestli ještě není učitel zralý nebo je naopak přezrálý. Diskuse - otázky i odpovědi - by měly být přínosné pro obě strany. Mám pocit, že nás při našem věku vnímají studenti jako o něco starší kolegy a díky tomu jim nedělá problém s námi diskutovat.

Jak se vám učí na FA ČVUT? Jaká je na škole situace?
Petr Hájek: Pokud můžeme posuzovat ze školních výstav a diplomních komisí je úroveň velmi rozdílná. Procházejí vedle sebe špičkové práce spolu s podprůměrnými. Hodnocení je nevyvážené. Chybí laťka, kterou by se poměřovala kvalita a úroveň školy jako celku. Chybí větší soutěživost mezi ateliéry a konkurence mezi pedagogy.

Jak konkrétně probíhá výuka ve vašem ateliéru?
Petr Hájek: Výuka je založena na práci všech studentů na jednom úkolu. Odevzdává se na jednotných formátech a závěrečné hodnocení probíhá za účasti pozvaných hostů. Což jsou architekti a teoretici architektury, kterých si vážíme.

Všiml jsem si, že zadáváte témata, která kombinují více funkcí dohromady. Je to záměr?
Jan Šépka: Pokoušíme se kombinovat dvě a více funkcí dohromady, jako je například tramvaj - bydlení, stadion - supermarket - multikino - bydlení, park - polyfunkční objekt, dálnice - město. Záměrně vybíráme protichůdné funkce, které se díky tomu mohou ovlivňovat a přenášet své zažité tvary na jiné funkce. Chceme, aby se studenti zabývali právě těmito vztahy mezi několika rozdílnými funkcemi.

Co je pak výsledkem této metody střetu funkcí?
Jan Šépka: Dnes zaznamenáváme v architektuře celou řadu her s fasádami, s materiály, které jsou, ale ve většině případů úplně formální. Stejně tak tvarování domů, především díky novým technologiím i materiálům je dnes v podobě, kdy mohu udělat úplně vše, ale v důsledku jde pouze o formální hru s tvarem. Ten ale nemá žádnou spojitost s funkcí a nakonec ani s vnitřkem, jako to například předvádí Gehry.
Petr Hájek: Propojení protichůdných funkcí v zadání nám umožňuje podívat se na typologii a architekturu z jiného úhlu a hledat nová řešení. Učíme spíše "metodu práce" než nějaký univerzální recept jak dělat architekturu.

Kdy nebo na základě čeho vás tato metodika napadla? Sehrály v tom roli vaše zkušenosti s vlastními učiteli? Dá se hovořit o přirozeném pokračování respektive rozvíjení metody výuky vašich učitelů nebo je ta metodika nová?
Jan Šépka: Naši učitelé - u mě to byl Miroslav Šik, u kolegy Hájka Alena Šrámková a později na Akademii Emil Přikryl, kde jsme se společně potkali - určitě sehráli velkou roli. Vždy nám vyhovovalo pracovat v jednom semestru na jednom tématu, protože jsme díky tomu mohli o projektech diskutovat mezi sebou. Připomínky kolegů - studentů byly někdy podnětnější než poznámky profesorů. Z toho nakonec vznikly i po odchodu Miroslava Šika z fakulty společné schůzky a diskuse mezi námi. A výsledkem byla nakonec v roce 1994 výstava a katalog Nová česká práce, která znamenala jakési završení našich školních diskusí.
Petr Hájek: I když školy Aleny Šrámkové, Emila Přikryla a Miroslava Šika byly jiné a používaly jiné metody výuky, měly jednu věc společnou: ukázaly cestu jak přemýšlet o architektuře a nadchly řadu mladých lidí pro práci architekta. Naše současná práce z této zkušenosti vychází a máme stejný cíl jen prostředky jsou jiné. Architekturu učíme na základě specifických zadání, které obsahují dva protichůdné prvky. Na základě tohoto napětí hledáme se studemty otázky a odpovědi.
Jan Šépka: Kombinování více funkcí v jeden objekt vychází z naší práce na projektu Praha 2000, kde jsme si vyzkoušeli propojit město s dopravním okruhem kolem Prahy. Celý projekt byl vizí, která se zabývala ohraničením města, zamezení jeho neustálému rozpínání se do krajiny a k tomu posloužil plánovaný a částečně zbudovaný expresní okruh.

Někdy se stává, že akademické experimentování narazí v reálné praxi na omezení a problémy konkrétního místa. Jakou váhu má ve vašich zadáních právě fenomén místa?
Jan Šépka: Místo má také svojí důležitost. Místa, se kterými pracujeme, jsou dnes prostorem kde jezdí tramvaj, stadiónem, parkem nebo dálnicí, tedy jsou dnes definovaná. Takto definované místo je spolu s funkcemi dalším faktorem, které pomůže studentům nalézt koncept. Ono je vlastně nejtěžší dělat na práci, kde nemáte žádná omezení a stavíte na zelené louce. Takže se vlastně díky omezením snažíme studentům pomoci v jejich přemýšlení nad zadáním.

Arcidiecézní muzeum

Když jste kreslili soutěžní návrh na Arcidiecézní muzeum, cítili jste, že by právě vaše myšlenka mohla vyhrát?
Tomáš Hradečný: Když návrh do soutěže odevzdáme, tak věříme, že bychom mohli vyhrát. V jiném případě náš návrh neodevzdáme.

Do kterých soutěží jste návrhy neodevzdali?
Jan Šépka: Například do soutěže na Janáčkovu filharmonii v Brně. Náš způsob zpracování soutěží je vlastně rozbor variant, ze kterých vybereme nejlepší. Na filharmonii jsme měli, tuším, něco kolem šedesáti různých koncepčních variant, ale ani jedna se nám nakonec nezdála dobrá.

Podobala se některá varianta vítěznému návrhu Pavla Joby?
Petr Hájek: V urbanistickém řešení ano. Našli jsme i další protějšky našim variantám. Při architektonických soutěžích se někdy sejde několik návrhů s podobnými koncepty. To, co je od sebe kvalitativně odlišuje, je dotaženost původního konceptu v detailech návrhu.

Jak to bylo se soutěží na Dolní náměstí v Olomouci a dalšími, ve kterých jste ocenění nezískali?
Petr Hájek: V soutěži na Dolní náměstí v Olomouci zvítězil návrh, který převzal všechny zásady a myšlenky z Horního náměstí včetně našeho mobiliáře. Oproti nám měl jednu výhodu - nebyli jsme to my.
Jan Šépka: Ještě pro dokreslení: Olomoucká radnice nechce vést další diskuse s architekty, jako vedla tehdy s námi o podobě Horního náměstí. Dnes požaduje, aby Dolní náměstí vypadalo stejně jako Horní, ale potřebuje k tomu někoho, kdo udělá přesně to, co mu radnice řekne.
Tomáš Hradečný: Další neúspěšné soutěže byly například na Kollárovo náměstí v Bratislavě nebo vstupní objekt do Punkevních jeskyní. To jsou však projekty, které nás posunuly dál v naší práci, i když nezískaly žádné ocenění. Soutěže děláme také proto, že máme možnost bez výraznějších omezení utvářet vlastní představu o návrhu.


Bez výraznějších omezení? Musíte přece dodržet soutěžní podmínky, které jsou jasným omezením.
Petr Hájek: Podle mého názoru je někdy lepší riskovat vyloučení s dobrým návrhem než soutěžit v předepsaných limitech se špatným.
Jan Šépka: Ale architektura přeci je o omezeních. Architektura je nejmíň svobodné umění ze všech, a proto nutí řadu lidí k přemýšlení a překonávání hranic a omezení. To je asi to, co nás na architektuře baví - překonávání hranic.

A propos překonávání hranic. Máte ambice prosadit se v zahraničí? Myslíte si, že mají čeští architekti šanci uspět v mezinárodní konkurenci? Jaká by k tomu mohla vést cesta?
Tomáš Hradečný: Čeští architekti budou mít v zahraničí šanci, až bude v zahraničí známá česká architektura. To zatím není.
Jan Šépka: Aby dnes někdo výrazně prorazil v zahraničí, tak nevystačí pouze s tím, že je kreativním architektem, člověk musí svojí práci umět propagovat, dělat například přednášky, účastnit se zahraničních soutěží a podobných akcí, které povedou k jeho zviditelnění. Řada zahraničních známých kanceláří má tým lidí, kteří se starají o jejich propagaci. Otázkou je, zda je taková cesta správná.

Vraťme se k Arcidiecéznímu muzeu. Muzeum je založené na vkládání novodobých kontrastních prvků do stávající struktury. Tento koncept pochází z Itálie nebo ze Španělska.
Jan Šépka: Určitě, ale obdobu tohoto principu nalezneme i ve střední a severní Evropě. Před několika lety jsme navštívili Arcibiskupské muzeum v Hamaru v Norsku od Sverre Fehna, které má podobnou koncepci, nicméně kontrastní princip není tak důsledný, jako jsme uplatnili v muzeu.

Právě důslednost vašich konceptů vám někteří kolegové vyčítají.
Tomáš Hradečný: Vyčítat lze spíše nedůslednost. Na konceptu bych více hodnotil správnost či nesprávnost, přiměřenost nebo nepřiměřenost, a to ve vztahu k celku a teprve potom k detailu nebo dílčí funkci.

V některých okamžicích se ale zdá, že jste se stali obětí své důslednosti. Mám na mysli kavárnu v muzeu, o níž jsem zatím neslyšel pochvalného slova. Nebylo by zrovna zde příjemné rozostřit koncept? Úskokem ke Kahnovi: Chce mít kavárna stejnou formu jako muzeum?
Jan Šépka: Kavárna musí mít stejnou formu jako muzeum, protože je jeho součástí. Některým lidem připadá příliš strohá, ale je řada podobných kaváren dokonce i u nás, které nejsou ověšeny obrázky a dalšími zbytečnostmi. Chybu vidíme především v zájmu muzea, které kavárně nedělá žádnou propagaci a zatím také neumožnilo přímý sestup a zakončení expozice právě v kavárně. To je veliká škoda, protože většina muzeí má právě na konci cesty možnost posezení v kavárně nebo v restauraci. V prostorech kavárny chybí především lidi.

Jaké největší změny přinesla realizovaná podoba oproti soutěžnímu návrhu?
Petr Hájek: Nešlo o koncepční změny, ale o prezentaci některých nálezů, které s sebou nesly provozní změny. U takto náročné stavby je potřeba počítat s tím, že se během prací začnou objevovat prvky, které jste nemohli předpokládat. Restaurátoři začali nacházet pod novodobými vrstvami cenné intarzované podlahy a malby. Také archeologický výzkum odkryl spoustu zajímavých nálezů, které jsme chtěli prezentovat. Díky těmto nálezům jsme například přesunuli kavárnu z prostor, kde se našli malované stropy, a tento prostor věnovali krátkodobým výstavám.

Jedeme dál

Arcidiecézní muzeum získá řadu ocenění a uznání, avšak těch se architekt nenají a zpravidla nepřinesou ani další zakázky. V posledních letech vám vítězství v soutěžích těsně unikala. Máte dnes vlastně dost práce?
Tomáš Hradečný: Především díky intenzivnímu dozorování muzea jsme vlastně o řadu zakázek přišli. Ale to je daň, se kterou člověk musí počítat.
Petr Hájek: Je obvyklé, že když se vám podaří úspěšně dokončit práci, přinese vám nové kontakty a nové zakázky. Po dokončení předlažeb náměstí v Olomouci a na Pražském hradě jsme byli zaškatulkováni jako dlaždiči a získali několik zakázek na úpravu veřejných prostorů. Po dokončení první etapy muzea a domu v Berouně se zatím nikdo kromě novinářů neozval. Asi je naše architektura pro řadu investorů zajímavá, ale na druhou stranu také komplikovaná a jak již bylo zmíněno - radikální. Je také pravda, že se nám nepodařilo v poslední době uspět v žádné soutěži.


Vidím, že pracujete na soutěžním návrhu pro Národní knihovnu. Odevzdáte jej?
Tomáš Hradečný: Odevzdáme.

Na jakých dalších zakázkách teď pracujete?
Jan Šépka: Od roku 2000 se snažíme spolu s klientem postavit rodinný dům v CHKO na Křivoklátsku. Po takřka 6 letech se nám zřejmě podaří obdržet stavební povolení. Tento dům navazuje na výstavu Prostorový dům a rozkrývá možnost obytného spirálového prostoru. Dalším projektem je malý bytový dům, na kterém pokračujeme v přemýšlení o spolupráci klientů na výsledné podobě stavby. Dům je podobně jako u domu v Berouně prostorovou strukturou, kterou budou konkrétní vlastníci vyplňovat podle svého.

Spirálový obytný prostor - to zní jako raumplan Müllerovy vily. Za chvíli si připomeneme sté výročí Loosova "objevu".
Jan Šépka: Rodinný dům v Černíně navazuje svým způsobem na Loosův raumplan, ale v našem případě jde o důslednou kontinuální spirálu od sklepa až po poslední patro. Dům se nachází na prudkém jižním svahu, jehož sklon jsme zopakovali uvnitř stavby. V celém domě budete střídavě přecházet ze šikmé rampy na vodorovnou plochu. Šikmé plochy nejsou samoúčelné - klient má velkou sbírku filmů a na promítání si zve nejen řadu přátel, ale dá se mluvit o malých filmových festivalech. Tyto prostory tedy budou sloužit jako promítací sály se šikmou plochou.


Vyvíjí se podle vás architektonický prostor? Co by mohlo být dnešním přínosem do problematiky architektonického prostoru? Existuje v architektuře vývoj? Objevil vůbec Loos raumplan nebo jen pojmenoval jeden z existujících principů koncipování prostoru a tím si jej přivlastnil?
Jan Šépka: Různými prostorovými principy koncipovanými uvnitř budov jsme se zabývali v projektu Prostorový dům. Jednalo se o rekapitulaci prostorových možností, kde jsme si uvědomili, že se v poslední době nepodařilo přijít s něčím zcela novým. A je docela možné, že principy jako je přiřazování, vkládání, protínání prostorů nebo kontinualita prostoru, jak ve vertikálním, tak v horizontálním směru je vyčerpaná. Na architekturu a její vývoj měli vždy velký vliv nové objevy nebo situace ve společnosti. Domnívám se, že svoji roli může ještě sehrát doprava a zahuštěnost našich měst. Pokud vstoupím do záběrů z filmů science-fiction, například do filmu Blade Runner, tak si musím uvědomit, že se mohou nejen prostorové, ale i celá řada dalších aspektů diametrálně změnit. A to může vyvolat nové možnosti a to nejen v architektuře.
Petr Hájek: V této souvislosti stojí za zmínku projekty, které se zabývají kombinací skutečného a virtualního prostoru. Tyto projekty se zatím objevují mimo architekturu při plánování meziplanetárních letů. Virtuální prostor má uspokojit "potřebu prostoru" ve stísněných podmínkách a částečně nahradit prostor skutečný. Dovedu si představit podobné principy transformované do architektury.

Ještě se vrátím ke zmíněnému bytovému domu. Participace klientů může mít různou podobu: od výběru kachliček do koupelny až po kompozici fasády. Jakým způsobem klienty do návrhu zapojujete? Udělali jste varianty řešení pro jejich výběr nebo dokonce sami architektonicky tvoří?
Petr Hájek: Dům je vlastně vertikálním pozemkem - prostorovou parcelou. Nosná konstrukce tvoří strukturu pro vybudování šesti bytů - objektů. Klient je zapojen do návrhu v absolutní míře. Rozhoduje o materiálech, dispozici, tvarech a tedy i o architektuře domu. Jinak je to podobné, jako když navrhujete šest rodinných domů pro šest různých klientů. Každý z  nich má jiné požadavky a ty vstupují do návrhu. Rozdíl je v tom, že tady se střetávají v jednom objektu.
Jan Šépka: My se staneme pouze kresliči a vykonavateli jakýchkoli přání klientů.

U projektu bytového domu se mi vybavuje myšlenka Louise Kahna: "Domov, to je dům a jeho obyvatelé. S každým obyvatelem se mění. Klient, pro kterého je dům navržen, určí potřebné výměry ploch. Architekt z těchto požadovaných ploch vytvoří prostory. Pokud byl takový dům, vytvořený pro určitou rodinu, navržen pravdivě vůči formě, musí být dobrý i pro jinou rodinu". Zkusili byste tomuto tvrzení oponovat a obhájit přítomnost klienta na písečku?
Petr Hájek: Myslím, že náš bytový dům bude dobrý i pro každou "jinou" rodinu. Umožňuje totiž přestavbu podle nových představ jak v interiéru tak v exteriéru, aniž by se po tomto zásahu změnila podstata domu.
Tomáš Hradečný: Univerzální podoba dobrého rodinného bydlení v současnosti zřejmě neexistuje. Mentalita stavebníků obvykle vychází z mylné představy, že užívajíc si svobody mohou si dopřát vše, co nejlépe vyhovuje jejich individualitě (nikoli tedy rodině): deodorant, holicí strojek, barvu vlasů, poprsí, pojištění, dovolenou, automobil, a samozřejmě i bydlení. Rodina se nechce vědomě omezit ve své individualitě, aby za toto své omezení získala výhody plynoucí ze sdílení společných "městských" prostorů, ale raději konzumuje zboží v podobě jalových vilek z nejlacinějších materiálů, které jsou jim nabízeny neuvěřitelným množstvím komerčních časopisů a realitních kanceláří. Všechny tyto produkty mají až na výjimky jedno společné: obrovský kšeft pro šikovné developery a stavební firmy na straně jedné, zaneřáděnou krajinu, dopravní zácpy a sociální vakuum na straně druhé. Velkou roli v tomto neblahém stavu hraje velmi nízká úroveň, nekoncepčnost a nekompetentnost jednotlivých reprezentantů státní správy na centrální i komunální úrovni, kteří prostě zaměňují veřejný zájem za svůj vlastní. To jsme ale u dědictví z bolševizmu…

Děkuji za rozhovor a těším se na další setkání.