Rodinný dům architektky Růženy Žertové

Stavba vlastního domu je pro architekta či architektku zpravidla úhelným kamenem jejich tvorby. Růženu Žertovou, kterou do té doby rodinné domy podle jejích vlastních slov nezajímaly,[1] dovedly k návrhu a následné realizaci rodinného domu existenční problémy, do nichž se společně s manželem Igorem Svobodou dostala v roce 1978[2] po výpovědi z půdního bytu ve Dvořákově ulici v centru Brna.[3] Architektka se tehdy dozvěděla o volném pozemku v brněnské čtvrti Žabovřesky. Zanedbaná parcela o výměře 450 m² na konci ulice Zákoutí sloužila stavebníkům okolních řadových domů, navržených Zdeňkem Řihákem a postavených ve stráni Žabovřesk krátce předtím, k vývozu stavebního odpadu;[4] manželům však skýtala reálnou možnost vyřešit palčivou otázku vlastního bydlení. Útvar hlavního architekta města Brna tehdy stál před nutností pozemek vyčistit, žádosti Žertové a Svobody o prodej parcely tedy během krátké doby vyhověl.[5]

Rozhodujícími východisky pro návrh domu, pohledově ukončujícího zástavbu severozápadní fronty ulice, se architektce stala omezená velikost pozemku, nestabilní podloží a také předpoklad, že stavba bude sloužit pouze dvěma osobám.[6] Z těchto úvah vzešel koncept přízemního domu založeného na železobetonových vrtaných pilotech a s půdorysem ve tvaru L. Část nevelké parcely, vymezené dvěma křídly domu, Žertová pojala jako atrium. Do půdorysu ve tvaru neúplného čtverce o rozměrech 15 x 15 m celek uzavřela zděným plotem. Z kompaktní hmoty obytných traktů nechala vystoupit pouze objem garáže. Při osazení domu na pozemek architektka respektovala orientaci světových stran - zatravněné atrium o velikosti 9 x 9 m se obrací k jihu a nabízí výhled na město, garáž je situována na severozápadní stranu pozemku směrem k lesu. Touto konfigurací Žertová získala dostatečně prosluněné soukromé prostory a současně budovu vymezila vůči zalesněnému svahu.

V prostorovém rozvrhu a dispozičním řešení domu hrálo atrium klíčovou roli. Žertová do něj orientovala všechny obytné místnosti i koupelnu. Přehledná dispozice vychází z rozdělení domu do dvou provozních částí. Do ramene obráceného do uličního zálivu před domem Žertová umístila obytný prostor s krbem, kuchyňským a jídelním koutem a pracovnu pro sebe a svého muže. Druhé rameno architektka vyhradila klidové části domu - na vstupní halu, přímo spojenou s garáží i sousední komorou, navazuje šatna se vstupy do koupelny se saunou, hostinského pokoje a ložnice.

Vyvážených prostorových vztahů uvnitř stavby Růžena Žertová dosáhla především proporcemi místností ve společenské části domu se šířkou traktu 5,6 m. Úroveň podlahy obytného prostoru a pracovny umístila – při dodržení totožné světlé výšky 2,5 m – kvůli mírně svažitému terénu o 30 cm níže než ostatní místnosti objektu (niveletu garáže naopak vyzdvihla o 20 cm výše). Kvality plynoucího prostoru tohoto křídla, jehož přirozenou protiváhou je ukázněné uspořádání klidové části domu, umocňují i proměny světelných podmínek během dne. Zatímco kuchyňský kout, orientovaný do ulice, vnáší do interiéru severovýchodní světlo, obývací prostor se obrací prosklenou stěnou s pevným bezrámovým zasklením a otevíravým křídlem dveří k jihozápadu. Se světlem Růžena Žertová citlivě pracovala i v dalších částech domu. Vstupní halu prosvětlila ve výšce celého podlaží bezrámově zaskleným oknem vedle vchodových dveří. Hned dvakrát – v obývací části a v ložnici – uplatnila okénko připomínající střílnu, coby šperk pevně zasklené kromě skla čirého i litým strukturovaným sklem.[7] Tyto drobné otvory v obou případech přivádějí rozptýlené denní světlo do rohu místnosti (okénko v ložnici navíc zdůrazňuje jednu ze dvou hlavních os domu a umožňuje jej prohlédnout celý až k prosklení u vstupních dveří). Světelnou prostupnost prostoru podpořila autorka i prosklenými dveřmi všech obytných místností.[8] Naopak severozápadní fasádu domu sousedící s lesní cestou ponechala zcela bez oken.

S vědomím, že bude dům realizovat svépomocí, Žertová kromě prostorového a dispozičního rozvrhu do detailu promýšlela také konstrukční řešení stavby. To se jí podařilo posunout nad obvyklý rámec socialistického stavebnictví – kvůli lepším tepelněizolačním vlastnostem koncipovala nosné zdi jako sendvič z pórobetonových tvárnic, vzduchové mezery a plných cihel. Ze stejného důvodu upravila typová výklopná okna o velikosti 1,5 m x 1,5 m, osazená následně do vnějšího líce zdí, pro zasklení dvojsklem a v části interiéru uplatnila podlahové vytápění.[9] Konstrukci stropu Žertová navrhla z keramických vložek vkládaných do ocelových nosníků, plochou střechu, přesahující půdorysnou stopu domu o 45 cm, jako dvouplášťovou. "Čelo" střechy opatřila vertikálně překládaným tmavě hnědým dřevěným obložením. Totožným nátěrem – dobově velmi oblíbeným luxolem – barevně sjednotila i výplně otvorů a dřevěný rošt úzkého pásu terasy lemujícího ložnicové křídlo domu.[10] Do části atria podél obytného křídla i na přístupový chodník a do závětří na druhé straně domu položila mramorovou dlažbou dovezenou z tehdejší Jugoslávie. Dešťovou vodu odvedla do chrliče ústícího do bazénu v atriu (původní malý zapuštěný ochlazovací bazének k sauně architektka dodatečně zvětšila na rozměr cca 3 x 5 m). Do snížené zkosené části zděného plotu zabudovala dřevěnou treláž jako oporu pro vinnou révu vysazenou vně zdi.[11] Stavebně-technickou kvalitu domu dostatečně prověřily téměř čtyři desítky let, jež od jeho realizace v letech 1979-1982 uplynuly. Růžena Žertová obývala dům v nezměněné podobě až do doby krátce před svým skonem v říjnu 2019.

S omezeným sortimentem materiálů se musela architektka potýkat i při návrhu interiéru. Navzdory tomu dosáhla nadčasového řešení - korkové podlahy, podhled z borovicového dřeva a vlněné koberce krémové barvy doplnila bílými vápennými omítkami, keramickým obkladem s jemnou fasetou i dlažbou koupelny. Také nábytek a bytové doplňky včetně svítidel navrhla a zhotovila sama autorka. Jídelně vévodí velký borovicový stůl doplněný rohovou lavicí a židlemi; dřevěná jsou i dvířka kuchyňské linky, kterou Žertová koncipovala zcela atypicky. Ze dřeva natíraného luxolem sestavila šatní stěnu ve vstupní hale a vestavěný nábytkový blok v koupelně, z olšového dřeva pojednala obložení stěn sauny i dveří.[12] Kromě dřeva s luxolovým nátěrem využila v hale i další prvek z exteriéru – mramorovou dlažbu. Mramor navíc uplatnila i na okenních parapetech a prahových páscích prosklených stěn.

Veškerý drobný nábytek architektka provedla v bílé barvě: konferenční a odkládací stolek, knihovnu, pracovní stoly i vestavné skříně v hlavní obytné místnosti i v pracovně. Bílou vlněnou technickou tkaninou potáhla vestavnou rohovou sedací soupravu s dvěma křesly. Úložné prostory v šatně a ve větší ložnici architektka umístila do nik; bílé dveře tak splývají se stěnami v jeden celek. Jako úchytky Žertová použila kroužky mosazného plechu s bíle lakovanými dřevěnými kruhovými středy.[13] Materiál na nábytek získala z vyřazené produkce rousínovských závodů.[14] Tyto systémy založené na použití modulu 60 cm Růžena Žertová doplnila originálními kusy nábytku z bytu ve Dvořákově ulici. Odtud pocházejí nízké komody v temně modré barvě, jídelní židle TON, kožené křeslo z běžné prodejní sítě, ale i prototyp židle vyrobený podle návrhu architektky nebo historická židle. Klavírní křídlo v pracovně odkazuje na muzikantskou tradici rodiny Žertových. Jednotu interiéru zdůraznila autorka hliníkovými svítidly realizovanými podle vlastního návrhu. Kromě nástěnných světel s bílým skleněným krytem kulovitého tvaru jde o osvětlovadla, která v sedmdesátých a osmdesátých letech dodávala do prodejny Dílo. Svítidlo s velkým půlkulovým stínidlem nad konferenčním stolem doplňovala menší závěsná lampa nad jídelním stolem.

Růžena Žertová do návrhu i realizace vlastního domu koncentrovala svoji dlouholetou zkušenost s navrhováním obchodních domů, pracovala zde však se subtilnějšími výrazovými prostředky. Sepětí domu s okolním přírodním prostředím (včetně symbolické severoamerické borovice Jeffreyovy v atriu), hmotové a materiálové řešení stavby, proporce obytného prostoru i sauna jako součást interiéru odkazují mj. k moderní severské architektuře. Právě skandinávské obytné stavby byly inspirací mnohým tuzemským stavebníkům či architektům, kteří od šedesátých let hledali novou podobu rodinného domu. V centru pozornosti odborné veřejnosti bylo zejména dění ve Finsku.[15] Zásluhu na tom měla již města v lese Tapiola a Otaniemi, postavená v letech 1953-1964. V návrhu sídliště čtrnácti atriových domů v Tapiole z let 1963-1965, jehož autorem je architekt Pentti Ahola, se objevují zřetelné paralely s řešením vlastního domu Růženy Žertové: "[...] domky mají všechny prostory otevřeny do atria, které vytváří obytnou zahradu. Otevřené části atria jsou zavřeny optickou stěnou. Dispozičně je ložnicový a obytný trakt spojen s prostorem, ve kterém je umístěna kuchyň, jídelna a koupelna. V protilehlé části je doplňující vybavení, sauna, hostinský pokoj, dílna."[16] Díky opakování tohoto prostorového konceptu a seskupování atriových staveb se Penttimu Aholovi podařilo na nevelké ploše vytvořit kompaktní soubor rodinných domů s vlastní zahradou. Výhod tohoto stavebního typu využila Růžena Žertová znovu v polistopadovém období v půltuctu urbanistických studií.

Text je rozšířenou verzí studie publikované v roce 2016 – viz Petra Gajdová – Petr Klíma, Vlastní rodinný dům v Brně-Žabovřeskách, in: Petr Klíma (ed.), Růžena Žertová. Architektka domů i věcí, Praha 2016, s. 83-90.

Poznámky:
1 - Barbora Klímová, My jsme tím projektem žili: Rozhovory s architekty a teoretiky, Praha 2011, s. 15.
2 - Archiv Růženy Žertové. Výkresy k domu jsou datovány k červenci 1978.
3 - V rozhovoru s Barborou Klímovou Růžena Žertová objasňovala důvod vystěhování: "Po čase, protože šlo o velmi starý dům, byla nutná rekonstrukce. Při té příležitosti poskytl stát dům Geodesii, aby si jej opravila jako vlastní sídlo. Obyvatele vystěhovali do bytů v panelácích. Nám, protože jsme byli politicky nespolehliví, bezdětní a protože jsme si byt vybudovali sami, nedali ani náhradní ubytování." Klímová (pozn. 1), s. 15.
4 - Růžena Žertová vzpomínala, že po obhlídce území konstatovala, že na tomto místě by nikdy nechtěla stavět. Z rozhovoru Petry Gajdové a Petra Klímy s Růženou Žertovou, 23. 6. 2010.
5 - Roli v tom podle Růženy Žertové sehrála skutečnost, že Útvar hlavního architekta města Brna, čelící řadě "stížností a žádostí o rekultivaci zmíněného pozemku", neměl na úpravu parcely prostředky. Klímová (pozn. 1), s. 15. Petra Gajdová, Architektka Růžena Žertová (diplomová práce), FF MU, Brno 2010, s. 66.
6 - "Věděla jsem, že rodinný dům na daném pozemku, vzhledem k jeho založení na neulehlém násypu, a tedy na pilotech, nemůže mít víc jak jedno podlaží," tvrdila Žertová a dodala: "Je to dům pro dvě osoby a pro eventuální hosty, čili zde musela být ložnice pro nás, pro hosty, pracovna, obytný prostor a koupelna." Klímová (pozn. 1), s. 16.
7 - Lukáš Kos - Alice Šimečková, Rodinný dům architektky Růženy Žertové. Návrh na prohlášení věci za kulturní památku, Brno 2018, nestr. Archiv autora.
8 - Skleněné plochy v kombinaci s orientací domu mohou pozitivně ovlivnit i teplotu interiéru. Architektka konstatovala, že "velké prosklené prostory mají takový příjem tepla, že když je v zimě slunečno, topení vůbec nespíná". Klímová (pozn. 1), s. 16. Obdobné prvky prosklení použila i v pozdější realizaci rodinného domu v Sokolnicích.
9 - Ibidem.
10 - Kos - Šimečková (pozn. 7).
11 - Ibidem.
12 - Ibidem.
13 - Ibidem.
14 - Klímová (pozn. 1), s. 16.
15 - Pravděpodobně nejvýznamnějším tuzemským zdrojem informací o tamější architektuře byla ve své době kniha Vladislava Dleska Současná finská architektura, vydaná v Praze roku 1975. Architektura a design skandinávských zemí byly rovněž tématem příležitostných příspěvků v soudobých odborných i populárně-naučných periodikách (např. Ivan Horký, Vývoj moderní finské architektury, Architektura ČSR XXXIII, 1974, č. 1, s. 37-40).
16 - Dlesek (pozn. 11), s. 42-43.