Bazilika San Giorgio Maggiore

Ide o renesančno-barokovú sakrálnu stavbu, ktorá je situovaná na ostrove v talianskych Benátkach, ktorý má rovnaký názov. Dnešná bazilika sa stala významnou vďaka príchodu Benediktínov v roku 982 a ich vodcu Giovanniho Morosiniho, vďaka ktorému na ostrove vzniká kláštor. Giovanni sa stáva opátom kláštora. Postupne sa stal najvýznamnejším benediktínskym kláštorom v celom Taliansku. V dnešných dňoch slúži ako pútnické miesto nie len, pre Benátčanov.
Z dôvodu veľkého zemetrasenia, ktoré postihlo ostrov a spôsobilo obrovské škody na množstve stavieb v rátane kostola aj kláštora v roku 1223, boli obe budovy prestavané. Ďalšou významnou prestavbou bol poverený už vtedy známy padovský architekt Andrea Palladio. Išlo už o jeho druhú objednávku pre benediktínsky konvent (v rokoch 1560-63 realizácia referátu kláštora). Palladio viedol stavbu len do roku 1568, náhla smrť mu prekazila jej dokončenie. Napriek tomu výstavba pokračuje striktne podľa Palladiovho plánu. Jedinou odlišnosťou je priečelie postavené v rokoch 1607-10 pod vedením vicenzského architekta Vicenza Scamozziho.
Môžeme hovoriť, že ide o prvú významnú stavbu sakrálneho charakteru ktorú Palladio navrhuje. Spolu s ďalšími kostolmi v Benátkach ako kostol del Rendetore, ktoý je taktiež navrhnutý autorom alebo Santa Maria della Salute tvoria trojjicu významne posadených stavieb na priľahlých ostrovoch pri ústi Canala Grande. Charakteristické je pri týchto dielach podriadenie vizuálneho efektu.
Priečelie chrámu je orientované na smer námestia Svätého Marka, napriek tomu, že je kostol oddelený vodnou bariérou od hlavného námestia. Vytvára teda istý vizuálny protipól k jadru Benátok. Ide o trojloďový kostol stojací na pôdoryse latinského kríža s priečnym krídlom. Strop tvorí jednoduchá valená klenba. Súčasťou stavby je zvonica, zaujímavosťou je, že ide o v poradí 4-tú zvonicu po páde predošlých 3. Dominanté priečelie kostola je z istrijskeho mramoru.
Komplex je posadený v tradičnej výške benátskej architektúry neďaleko vody, čím zapadá do atraktívneho prostredia Benátok.

---

Čtvrtá kniha o architektuře Andrey Palladia
Předmluva čtenářům
Má-li být do některé stavby vložena práce a píle proto, aby její uspořádání mělo krásné rozměry a poměry, pak to musí být bez jakékoli pochyby při stavbě chrámů, v nichž musíme uctívat Tvůrce a Dárce všech věcí, Nejlepšího Nejvyššího Boha, a tak ho chválit, kolik snesou naše síly, a děkovat mu za všechna dobrodiní, která nám neustále prokazuje. Jestliže tedy lidé při stavbě vlastních obydlí vynakládají největší péči na vyhledání vynikajících a zkušených architektů a vhodných řemeslníků, jsou zajisté povinni vynaložit jí mnohem více při budování kostelů. A jestliže u prvních hledí hlavně na pohodlí, musí u druhých hledět na důstojnost a velikost toho, kdo v nich má být vzýván a uctíván, kdo je nejvyšší dobro a nejvyšší dokonalost, a proto je velmi vhodné, aby všechno, co se jemu zasvěcuje, bylo dovedeno k takové dokonalosti, jaké jsme nejvýše schopni. A skutečně, pozorujeme-li tento krásný stroj vesmíru, kolika obdivuhodnými ozdobami je naplněn a jak v něm chodí nebesa se svým neustálým kroužením, měníce roční období podle přirozené potřeby, a s nej sladší harmonií svého mírného pohybu uchovávají sama sebe, nemůžeme pochybovat, že malé chrámy, které děláme, musí být podobné tomuto největšímu z jeho nekonečné dobrotivosti, co vykonal dokonale jediným svým slovem, a nemůžeme v nich proto nedělat všechny ty ozdoby, které jsou nám dostupné, a budovat je s takovými rozměry, aby všechny části v celku přinášely očím diváků harmonii a aby každá sama o sobě sloužila vhodně účelu, pro který byla určena. I když jsou proto hodni velké chvály ti, kdo vedeni nejlepšími úmysly postavili už nejvyššímu Bohu kostely a chrámy a dále je stavějí, nicméně se zdá, že je nemožno ponechati je bez trochy výčitky, jestliže se nesnažili dělat je s onou nejlepší a nejvznešenější formou, jakou snášejí naše podmínky.
Protože tedy staří Rekové a Římané vynakládali na stavbu chrámů svým bohům nej větší péči a dávali jim nej krásnější architekturu, aby byly vytvořeny s oněmi nejbohatšími ozdobami a s nejlepšími poměry, jak se sluší na boha, jemuž byly věnovány, chci v této knize ukázat formu a ozdoby mnoha starých chrámů, z nichž lze ještě vidět zříceniny, které jsem provedl v kresbě, aby každý mohl poznat, jakou formou a s jakými ozdobami se mají kostely stavět. A ačkoli je u některých z nich vidět nad zemí jen malá část, snažil jsem se přesto z této malé části, prozkoumav i základy, které bylo možno vidět, najít, jaké asi byly, dokud byly celé. A při tom mně byl velkou pomocí Vitruvius, protože když jsem porovnal to, co jsem viděl, s tím, co on učí, nebylo promne příliš obtížné dojít k poznání jejich podoby i jejich formy. Ale pokud jde o ozdoby, to je patky, sloupy, hlavice, římsy a podobné věci, neuvedl jsem tu nic ze svého, ale měřil jsem je s největší pozorností ke všem fragmentům nalezeným v místech, kde byly tyto chrámy. A nepochybuji, že ti, kdo budou číst tuto knihu a pozorovat bedlivě kresby, budou moci porozumět mnohým místům, která jsou u Vitruvia považována za nej obtížnější, a zaměřit mysl na poznání krásných a úměrných forem chrámů a vytěžit z nich mnoho vznešených a různých nápadů, takže budou moci při jejich vhodném používání ve svých dílech ukázat, jak se má a může měnit, aniž se ustupuje od předpisů umění, a jak jsou podobné změny chvályhodné a půvabné. Ale dříve než přejdeme ke kresbám, uvedu krátce, jak jsem zvyklý, ty pokyny, jichž je třeba dbát při budování chrámů a jež jsem vzal také z Vitruvia a z mnoha vynikajících lidí, kteří psali o tomto tak vznešeném umění.

Kapitola I.
O místě, které se má volit pro budování chrámů
Toskána byla nejen první, která přijala cizí architekturu v Itálii, podle níž řád, který se nazývá toskánský, dostal své rozměry, ale byla učitelkou okolních národů také pokud jde o bohy, které ve slepém omylu vzývala největší část světa, a ukázala, jaké se mají stavět druhy chrámů, na jakém místě a s jakými ozdobami podle vlastností bohů; ačkoli je u mnoha chrámů vidět, že se těchto pokynů nedbalo, přece o nich krátce promluvím podle záznamů spisovatelů, aby ti, kdo se těší starožitnostmi, byli v této části uspokojeni a aby se rozvinul a zapálil duch každého k vynakládání všemožné péče při budování chrámů, protože je velmi špatné a pokáráníhodné, že my, kteří máme pravou víru, jsme v tom překonáváni těmi, kteří nebyli osvíceni pravdou. Protože místa, na nichž se mají umisťovat svaté chrámy, jsou první věcí, která se musí uvážit, promluvím o nich v této první hlavě. Říkám tedy, že staří Toskáni nařizovali, aby se Venuši, Martovi a Vulkánoví dělaly chrámy vně města, protože se rozněcovali vilností, válkami a požáry; a ve městech nařizovali stavět chrámy těm, kteří dávali přednost cudnosti, míru a krásným uměnám; a těm bohům, pod jejichž ochranu zvláště bylo dáno město, a Jupiterovi, Junoně a Minervě, kteří byli považováni za ochránce měst, stavěli chrámy na nejvysších místech, uprostřed území a na skále. A Palladě a Merkurovi a Isidě, protože vládli řemeslům a obchodu, stavěli chrámy blízko náměstí a někdy přímo na náměstí; Apollonovi a Bakchovi vedle divadla; Herkulovi blízko cirku a amfitheatru; Aeskulapovi, Salutě a těm bohům, o nichž věřili, že se jejich léky mnozí lidé uzdravili, stavěli na místech nejvýš zdravých a blízko léčivých vod, aby se nemocní přechodem ze špatného a zamořeného vzduchu na dobrý a zdravý a pitím těch vod rychleji a s menšími nesnázemi uzdravovali, čímž se zvyšovala náboženská horlivost. A tak se domnívali, že se sluší ostatním bohům nalézat místa pro stavbu jejich chrámů podle vlastností, které jim připisovali, a podle způsobů jejich obětí. Ale my, kteří jsme zvláštní milostí Boha osvobozeni od těchto temnot a opustili jsme jejich marnou a falešnou pověru, budeme volit pro chrámy ta místa, která budou v nej vznešenější a nejslavnější části města, daleko míst nepočestných a na krásných a ozdobných náměstích, do nichž ústí mnoho ulic, takže je možno vidět každou část chrámu v její důstojnosti, což zmnoží zbožnost a obdiv každého, kdo ji vidí a pozoruje. A budou-li ve městě pahorky, zvolí se nejvyšší jejich část. Ale nejsou-li tam vyvýšená místa, vyzdvihne se rovina chrámu nad ostatní město tolik, kolik bude vhodné, a ke chrámu se bude vystupovat po stupních, protože vystupování ke chrámu nese s sebou větší zbožnost a důstojnost. Čela chrámů se udělají tak, aby vedla do nej větší části města, aby se zdálo, že náboženství bylo ustanoveno jakoby strážcem a ochráncem měšťanů. Ale postaví-li se chrámy vně města, pak se jejich čela udělají tak, aby vedla na veřejné cesty nebo k řekám, jestliže se bude u nich stavět, aby je mohli mimo jdoucí vidět a zdravit a klanět se před čelem chrámu.

Kapitola II.
O tvarech chrámů a o vyrovnanosti, jichž je třeba u nich dbát
Staví se chrámy okrouhlé, čtyřúhelníkové, o šesti, osmi a více hranách, které všechny končí v obvodu kruhu, křížové a mnoha jiných tvarů a obrazců podle různých návrhů, které si vždy zaslouží chvály, vynikají- li krásnými a vhodnými poměry a ladnou a ozdobnou architekturou. Ale nejkrásnější a nej pravidelnější tvary, z nichž všechny ostatní získávají míry, jsou okrouhlý a čtyřúhelníkový, a proto pouze o těchto dvou hovoří Vitruvius a učí nás, jak se mají členit, jak bude řečeno, až se bude jednat o členění chrámů. U chrámů, které nejsou okrouhlé, musí se pečlivě dbát, aby byly všechny rohy stejné, ať má chrám čtyři nebo šest nebo více rohů a stran. Staří brali ohled na to, co se sluší pro každého jejich boha nejen při volbě míst, na nichž se měly stavět chrámy, jak bylo řečeno vpředu, ale i při volbě tvarů, takže Slunci a Měsíci, protože neustále krouží kolem světa a tímto svým kroužením plodí účinky každému zřejmé, dělali chrámy okrouhlé nebo alespoň takové, které se okrouhlosti blížily; tak také Vestě, o které říkali, že je bohyní Země, o kterémžto živlu víme, že je kulatý. Jupiterovi jako ochránci vzduchu a nebe dělali chrámy otevřené uprostřed a s loubím kolem, jak řeknu později. Při ozdobách také velice přihlíželi k tomu, kterému bohu stavěli, a proto Minervě, Martovi a Herkulovi dělali chrámy dorské, protože říkali, že se pro tyto bohy sluší stavby bez jemnosti a něžnosti vhledem k válečnictví, jehož bohy byli. Ale říkali, že Venuši, Floře, musám a nymfám a nejjemnějším bohyním je třeba dělat chrámy, které se hodí kvetoucímu a něžnému panenskému věku, takže jim dávali řád korintský, ježto se jim zdálo, že pro takový věk je vhodné něžné a kvetoucí dílo, ozdobené listím a volutami. Ale Junoně, Dianě, Bakchovi a jiným bohům, ježto se pro ně nezdála vhodná ani těžkost prvních, ani něžnost druhých, přisuzovali řád iónský, který zaujímá mezi dorským a korintským střední místo. Tak čteme, že se staří při budování chrámů snažili zachovávat vyrovnanost, v níž spočívá nejkrásnější část architektury. A proto i my, kteří nemáme nepravé bohy, budeme pro zachování vyrovnanosti volit mezi tvary chrámů tvar nej dokonalejší, nejvýtečnější; ježto je takový kruh, protože je jediný mezi všemi obrazci jednoduchý, jednotný, stejný, pevný a obsažný, budeme dělat chrámy okrouhlé, jimž nejvíce vyhovuje tento obrazec; protože je uzavřen jedinou hranicí, v níž nelze najít ani počátek, ani konec, ani nelze jedno od druhého odlišit, protože jeho části jsou si vzájemně podobné a podílejí se všechny na obrazci celku, a konečně proto, že v každé jeho části je okraj stejně vzdálen od středu, je nejschopnější dokázat jednotu, nekonečné bytí, jednotnost a spravedlnost Boha. Kromě toho nelze popřít, že chrámy vyžadují více pevnosti a stálosti než všechny ostatní stavby, ježto jsou věnovány Nejlepšímu Nejvyššímu Bohu a uchovávají se v nich nejslavnější a nej důstojnější památky města,takže se i z tohoto důvodu musí říci,že okrouhlý obrazec, v němž není žádný roh, je pro chrámy nanejvýš vhodný. Chrámy musí také být velmi obsažné, aby se tam pohodlně vešlo hodně lidí k božím službám, a mezi všemi obrazci, které jsou uzavřeny stejným obvodem, není jiný obsažnější než okrouhlý. Jsou také velice chvályhodné kostely udělané ve tvaru kříže, které mají vstup na té straně, která by byla patou kříže, a naproti hlavní oltář a chór a ve dvou ramenech, která se rozpínají po obou stranách jako paže, dva další vstupy nebo dva další oltáře, protože v tomto tvaru kříže představují očím diváků ono dřevo, s něhož visela naše spása. A tohoto tvaru jsem udělal chrám San Giorgio Maggiore v Benátkách.
Chrámy musí mít široká loubí s většími sloupy, než jaké vyžadují ostatní stavby, a hodí se, aby byly velké a velkolepé (nikoli však větší, než vyžaduje velikost města) a měly velké a krásné poměry, ježto si božský kult, pro nějž se dělají, žádá všemožnou velkolepost a velikost. Musí být vytvořeny v nej krásnějších sloupových řádech a každému řádu se musí dát jemu vlastní a vhodné ozdoby. Udělají se z nejlepšího a nejcennějšího materiálu, aby se tvarem, ozdobami a materiálem co nejvíce uctilo božství, a je-li to možné, musí se dělat tak, aby měly tolik krásy, že by nebylo možno představit si věc krásnější, a musí být v každé své části tak uspořádány, aby ti, kdo vstupují, stáli udiveni a s duchem zabraným do uvažování o jejich kráse a půvabu. Mezi všemi barvami není žádná, která by se hodila chrámům více než běloba, ježto čistota barvy a života je nanejvýš milá Bohu. Ale jestliže se vymalují, nebudou se hodit dobře ty malby, které by svým významem vzdalovaly duši od rozjímání o božských věcech, protože se v chrámech nesmíme odchylovat od vážnosti a od těch věcí, jejichž pozorování více rozněcuje naše duše pro službu Bohu a pro dobré konání.

Kapitola III.
O vzhledech chrámů
Vzhledem se rozumí ten první dojem, kterým působí chrám sám o sobě na toho, kdo se k němu blíží. Je sedm nej správnějších a nej rozšířenějších vzhledů chrámů, o nichž se mi zdálo nutné uvést to, co o nich říká Vitru- vius v první hlavě první knihy, aby tato část, kterou mnozí pro malou pozornost ke starověku považovali za nesnadnou a dosud jí málokdo dobře rozumí, stala se snadnou a jasnou tím, co o tom řeknu, a kresbami, které budou následovat a které budou příkladem toho, co on učí; a chtěl jsem také použít jmen, jichž používá on, aby ti, kdo se budou věnovat čtení Vitruvia, a to každému radím, v něm poznali táž jména a aby se jim nezdálo, že čtou věci rozličné. Abychom se tedy dostali k naší věci: chrámy se dělají bud s loubím, nebo bez loubí. Ty, které se dělají bez loubí, mohou mít tři vzhledy: jeden se nazývá in antis,to je průčelí v pilířích, protože antami se nazývají pilíře, které se dělají na rozích neboli hranách staveb. Z druhých dvou se jednomu říká prostylos, to je průčelí ve sloupech, a druhému amfiprostylos. Ten, který se nazývá in antis, bude mít dva pilíře na hranách, které přecházejí také na boky chrámu, a mezi těmito pilíři uprostřed čela dva sloupy, které vystupují vpřed a podpírají štít, který bude nad vstupem. Druhý, kterému se říká prostylos, bude mít proti prvnímu navíc sloupy také na rozích proti pilířům a zprava a zleva při přechodu hran dva další sloupy, to je po jednom na každé straně. Jestliže však v zadní části bude zachováno stejné uspořádání sloupů a štítu, vznikne z toho vzhled zvaný amfiprostylos. Z prvních dvou vzhledů chrámů nemáme dnes žádný pozůstatek, a proto v této knize nebudou jejich příklady. Ani se mi nezdálo nutné dělat k nim kresby, protože ke každému z těchto vzhledů je znázorněn plán a jeho nárys ve Vitruviovi a vysvětlen důstojným panem Barbarem.
Ale dávají-li se chrámům loubí, pak se dělají bud kolem celého chrámu, nebo pouze v čele. O těch, které mají loubí pouze na předním průčelí, lze říci, že mají také vzhled zvaný prostylos. Ale ty, které se dělají s loubím dokola, se mohou dělat ve čtyřech vzhledech, protože se bud dělají se šesti sloupy na předním a na zadním průčelí a s jedenácti sloupy po stranách včetně rohových; tento vzhled se nazývá perípteros, to je okřídlený dokola; loubí kolem celly jsou pak široká jako jedno interkolumnium. Je vidět staré chrámy, které mají šest sloupů na průčelí, a přece nemají loubí dokola, ale na zdech celly na vnější straně jsou půlsloupy, které provázejí sloupy loubí a mají stejné ozdoby, jako v Nimes v Provenci; lze říci, že tohoto druhu byl v Římě chrám ionského řádu, což je nyní kostel Svaté Marie Egyptské. To dělali architekti proto, aby udělali širší cellu a aby snížili náklady, a přece při tom zachovali stejný vzhled chrámu okřídleného dokola pro toho, kdo viděl chrám s boku. Nebo se dává chrámům osm sloupů s čela a patnáct po stranách včetně rohových; pak mají loubí kolem dvojitá, a proto se jejich vzhledu říká dípteros, to je dvojitě okřídlený. Nebo je dobré dělat chrámy, které mají jako předcházející osm sloupů s čela a patnáct po stranách, ale loubí se nedělají dvojitá, protože se odstraní jedna řada sloupů, takže jsou pak tato loubí široká jako dvě interkolumnia a jedna šířka sloupu, a jejich vzhled se nazývá pseudodipteros, totiž nepravý dvojitě okřídlený. Tento vzhled vynalezl Hermogenes, nej starší architekt, který tímto způsobem udělal loubí kolem chrámu široká a pohodlná, aby ulehčil námahu a náklady a neztratil nic z jeho vzhledu. Nebo se konečně dělají chrámy tak, aby bylo na obou průčelích po deseti sloupech a loubí kolem dvojitá, jako u těch, které mají vzhled dípteros. Tyto chrámy měly na vnitřní straně další loubí se dvěma řadami sloupů nad sebou a tyto sloupy byly menší než vnější; střecha se skláněla od vnějších sloupů k vnitřním a celý prostor obklopený vnitřními sloupy byl otevřený, takže se vzhled těchto chrámů nazýval hipaithros, totiž nezakrytý. Tyto chrámy se zasvěcovaly Jupiterovi jako ochránci nebe a vzduchu; doprostřed dvora se kladl oltář. Myslím, že tento vzhled měl chrám, z něhož jsou vidět určité nepatrné stopy v Římě na Monte Cavallo, a že byl zasvěcen Jupiterovi Quirinalskému a postaven císaři, protože v době Vitruvia (jak říká) ještě žádný nebyl.

Kapitola IV.
O pěti druzích chrámů
Staří dělali obvykle (jak bylo řečeno vpředu) loubí u svých chrámů pro pohodlí lidu, aby se měl kde zdržovat a procházet se vně celly, v níž se konaly oběti, a aby těmto stavbám dodali více vznešenosti. Proto se tedy mohou dělat mezery, které jsou mezi sloupy, pěti velikostí, podle nichž rozlišuje Vitruvius pět druhů nebo způsobů chrámů, jejichž jména jsou pyknostylos, to je s hustými sloupy, systylos s širšími, diastylos s ještě vzdálenějšími, araiostylos se sloupy vzdálenými více, než je obvyklé, a eustylos, který má rozumné a vyhovující mezery. Jaká jsou všechna tato interkolumnia a jaký poměr mají mít k délce sloupů, bylo řečeno vpředu v první knize a byly uvedeny kresby, proto tu nemusím říkat nic jiného než to, že první čtyři způsoby mají nedostatky. První dva, protože mají interkolumnia o jednom a půl průměru nebo o dvou průměrech sloupu, jsou velmi malá a těsná, takže nemohou dvě osoby vstoupit zároveň do loubí, ale je třeba, aby šly v řadě jedna za druhou; dveře a jejich ozdoby není možno vidět z dálky, a konečně proto, že těsnost prostorů zabraňuje chůzi kolem chrámu. Jsou proto tyto dva druhy snesitelné, dělají-li se veliké sloupy, jak je vidět téměř u všech starých chrámů. U třetího druhu tím, že se mezi sloupy mohou položit tři průměry sloupu, jsou interkolumnia velmi široká, takže se architrávy pro velikost prostorů lámou. Ale tomuto nedostatku je možno předejít tím, že se nad architrávem ve výšce vlysu udělají oblouky neboli záklenky, které podpírají zatížení a ponechávají volný architráv. Čtvrtý druh, i když nemá nedostatky předcházejícího, protože se nepoužívá architrávů kamenných ani mramorových, ale nad sloupy se kladou trámy dřevěné, je možno přesto také označit za nedostatečný, protože je nízký, široký a stlačený, a je vlastní řádu toskánskému. Nej krásnější a nej ladnější způsob chrámu je ten, jemuž se říká eustylos, který má interkolumnia po dvou a čtvrt průměrech sloupu, takže nejlépe slouží užitku, kráse a pevnosti. Nazýval jsem způsoby chrámů týmiž názvy, které jim dává Vitruvius, jak jsem učinil také u vzhledů, jak z příčiny shora uvedené, tak také proto, že se tyto názvy zdají již vžité v našem jazyce a každý jim rozumí, a proto jich budu používat také u kreseb chrámů, které budou následovat.

Kapitola V.
O členění chrámů
Ikdyž je u všech staveb snaha, aby si jejich části vzájemně odpovídaly a měly takové poměry, aby tu nebyla žádná, jíž by se nemohl měřit celek i ostatní části, musí se to se zvlášťě krajní péčí zachovávat u chrámů, neboť jsou zasvěceny božství, pro jehož čest a oddanost se musí všechno provést co nejkrásněji a nejvzácněji. Protože jsou tedy nej běžnější tvary chrámů okrouhlý a čtyřúhelník ový, řeknu, jak se má každý z nich členit, a uvedu také něco z toho, co náleží chrámům, jichž používáme my křesťané. Okrouhlé chrámy se kdysi dělaly někdy otevřené, to je bez celly, se sloupy, které nesly kupoli, jako ty, které se zasvěcovaly Junoně Lacinii, do jejichž středu se kladl oltář a na něj oheň, který byl neuhasitelný. Ty se člení takto: průměr celého prostoru, jejž má chrám zaujímat, se rozdělí na tři stejné díly; jeden z nich je určen pro stupně, to je pro výstup na rovinu chrámu, a dva zůstanou chrámu a sloupům, které se staví na podnože a jsou vysoké s patkou a hlavicí tak, jako je průměr menšího kruhu stupňů, a tlusté desetinu své výšky. Architráv, vlys a ostatní ozdoby se dělají podle toho, co bylo řečeno v první knize jak u tohoto, tak u ostatních druhů chrámů. Ale ty, které se dělají uzavřené, to jest s cellou, se dělají bud s křídly dokola, nebo s jedním portikem pouze v čele. U těch, které jsou okřídlené dokola, jsou takovéto poměry: nejdříve se kolem dokola udělají dva stupně a na ně se postaví podnože, na nichž jsou sloupy; křídla jsou široká pětinu průměru chrámu, bereme-li průměr od vnitřní strany podnoží. Sloupy jsou dlouhé tak, jako je široká cella, a tlusté desetinu délky. Tribuna neboli kupole se dělá vysoká nad architrávem, vlysem a římsou křídel tak, jako je polovina celé stavby; tak členil Vitru- vius okrouhlé chrámy. Avšak u starých chrámů nejsou vidět podnože, ale sloupy začínají od roviny chrámů, což se mi mnohem více líbí jak proto, že podnože velice překážejí u vstupu do chrámu, tak také proto, že sloupy, které začínají od země, dávají více velikosti a vznešenosti. Ale dá-li se okrouhlým chrámům jediný portikus v čele, udělá se dlouhý, jako je šířka celly nebo o osminu méně; může se udělat ještě kratší, avšak nikdy tak, aby byl kratší než tři čtvrtiny šířky chrámu, a nedělá se širší než třetinu jeho délky. U čtyřúhelníkových chrámů se portiky v čele dělají dlouhé, jako je šířka těchto chrámů, a budou-li na způsob eustylu, který je krásný a ladný, rozčlení se tak, že jestliže bude mít průčelí čtyři sloupy, rozdělí se celé průčelí chrámu (s vynecháním vyložení patek sloupů, které budou na rozích) na jedenáct a půl dílu, a jeden z těchto dílů se nazve modulem, totiž mírou, kterou se budou měřit ostatní části, protože udělají-li se sloupy tlusté jeden modul, dají se čtyři sloupům, tři střednímu interkolumniu a čtyři a půl druhým dvěma interkolumniím, to je dva a čtvrt každému; bude-li mít čelo šest sloupů, rozdělí se na osmnáct; jestliže osm, na čtyřiadvacet a půl, a jestliže deset, na jednatřicet, a vždy se bude dávat jeden z těchto dílů tloušťce sloupů, tři střednímu prostoru a dva a čtvrt každému z ostatních prostorů. Výška sloupů se udělá podle toho, budou-li iónské nebo korintské. Jak se mají upravit vzhledy ostatních druhů chrámů, to je pyknostylu, systylu, diastylu a araiostylu, bylo zúplna řečeno v první knize, když jsme pojednávali o interkolumniích. Za portikem leží předchrámí a pak cella. Šířka se rozdělí na čtyři díly, z osmi se udělá délka chrámu a pět z nich se dá délce celly včetně zdí, v nichž jsou dveře; a ostatní tři zůstanou předchrámí, které má po obou stranách dvě křídla zdí v prodloužení zdí celly, na jejichž koncích se dělají dvě anty, to je dva pilíře, tlusté jako sloupy portiku, a protože se může stát, že mezi těmito křídly bude bud málo, nebo mnoho prostoru, pak bude-li šířka větší než dvacet stop, budou se mezi tyto pilastry proti sloupům portiku muset postavit dva sloupy nebo více, podle toho, co bude žádat potřeba, jejichž úkolem bude oddělit předchrámí od portiku, a ty tři nebo více prostorů, které budou mezi pilíři, se uzavřou mramorovými deskami neboli parapety a vynechají se tam otvory, jimiž je možno vstupovat do předsíně; bude-li šířka větší než čtyřicet stop, bude třeba postavit další sloupy s vnitřní strany proti těm, které jsou umístěny mezi pilíři, a udělají se vysoké jako vnější, ale poněkud tenčí, protože otevřený prostor ubere na tloušťce vnějším a uzavřený prostor nedovolí rozeznat štíhlost zadních, a tak se budou zdát stejné. Ale i když takovéto rozčlenění vychází u chrámů se čtyřmi sloupy, nevychází stejný poměr u ostatních vzhledů a druhů, protože je třeba, aby zdi celly stály proti vnějším sloupům a aby byly v jedné řadě, takže celly takových chrámů budou poněkud větší než toho, o němž se mluvilo. Tak členili staří své chrámy, jak nás učí Vitruvius, a vyžadovali, aby se dělala loubí, pod nimiž se mohli při špatném počasí lidé vyhnout slunci, dešti, krupobití a sněhu a zdržovat se tam za slunných dní, až přijde hodina obětí; ale my upouštíme od loubí kolem a stavíme chrámy, které se značně podobají basilikám, v nichž, jak bylo řečeno, se dělala loubí uvnitř, jako my nyní děláme u chrámů; je tomu tak proto, že se první lidé, kteří se osvíceni pravdou oddali našemu náboženství, obvykle ze strachu před pohany shromaždovali v basilikách soukromníků, a vidouce pak, že se tento tvar osvědčuje jako velmi pohodlný, protože bylo možno velmi důstojně položit oltář na místě tribunálu a chór byl pak výhodně okolo oltáře a zbytek byl volný pro lid, už jej nezměnili, a proto při členění křídel, která my děláme v chrámech, se bude dbát toho, co bylo řečeno, když jsme pojednávali o basilikách. K našim kostelům se připojuje místo oddělené od ostatního chrámu, které nazýváme sakristií, kde se chovají kněžská roucha, nádoby a svaté knihy a jiné další věci nutné k bohoslužbě a kde se oblékají kněží; a vedle se staví věže, do nichž se zavěšují zvony, jichž používají pouze křesťané, aby volaly lid k bohoslužbám. Vedle chrámu se dělají obydlí pro kněze, která musí být pohodlná, s prostornými nádvořími a krásnými zahradami, a zvláště místa pro svaté panny musí být bezpečná, vysoká a daleko vzruchu a pohledu lidí. A tolik stačí o vyrovnanosti, o vzhledech, o druzích a členění chrámů. Nyní uvedu kresby mnoha starých chrámů, při nichž zachovám tento pořádek: nejdříve uvedu kresby těch chrámů, které jsou v Římě, pak těch, které jsou mimo Řím a v Itálii, a nakonec těch, které jsou mimo Itálii. A pro snazší pochopení a abych se vyhnul zdlouhavosti a nudnosti, které bych mohl přinést čtenářům, kdybych chtěl podrobně uvádět rozměry každé části, označil jsem je všechny číslicemi v kresbách.
Vicenzská stopa, jíž byly měřeny všechny následující chrámy, je v druhé knize na straně 90.
Celá stopa se rozdělí na deset stupňů a každý palec na čtyři minuty.

Palladio, Andrea. Čtyři knihy o architektuře. Praha: SNKLHU, 1958, s.221-231
I quattro libri dell' architettura di Andrea Palladio, Benátky, Appresso Dominico de' Franceschi, 1570