Palazzina Il Girasole

Některé budovy jsou až trapně moderní: stávají se zkouškou dobrého vkusu, jako například 'Casa del Girasole', o níž se velmi diskutovalo na počátku padesátých let. Její architekt, ačkoli muž působivého intelektu, se v některých architektonických kruzích netěšil úplné důvěře a jeho pochybné postavení, jak se projevuje v jeho díle, mu umožňuje vrhat odhalující světlo do skříní plných kostlivců. Dlouho předtím, než propuknutí neo-liberty (secesní obrození v čele s Paolo Portoghesim) zpochybnilo progresivní cíle moderní italské architektury, již Girasole působila dosti pochybně. To, co se děje uvnitř, v žádném případě není moderní: rutinní římské byty, rozmístěné podél chodby a poskládané do bloku vyvýšeného nad parterem obsazeným služebnictvem tak, jak to bývalo zvykem po celé Itálii až do Quattrocenta (15. století). Exteriér je nepochybně moderní jako díla milánských současníků. Objekt se rozprostírá se nad úzkým suterénem a je stejně moderní jako Pavillon Suisse rozprostírající se nad svými piloty.
Kdyby šlo jen o okenní ozdoby, pozlátko modernity, tak by se dalo Girasole lehce zavrhnout a uklidnit své svědomí. Ale jeho modernita není jen povrchní. Moretti přesvědčivě argumentuje, že rozdělení fasády nevyhnutelně vyplývá z rozděleného půdorysného plánu. Z buržoazního degenerovaného projektování vytvořil moderní architekturu. Vtipně sem propašuje toto poselství. Fasáda je záměrně vytvořena tak, aby vypadala jako falešná, přesto zdánlivě zbytečné rozšíření zdí za hranice místností má poskytovat prostor pro vyklopení okenic. Ačkoli železobetonový skelet není zvenku nikde odhalen, tak Moretti striptýzově odhaluje končetiny klasického sochařství mezi rustikálními částmi spodních zdí, jako by vše držely tajné karyatidy.