Původně románský kostel svatého Kolumby z Iony, který byl výrazně rozšířen v pozdně gotickém slohu, patřil mezi největší farnost kolínského arcibiskupství honosící se bohatou tradicí. Po bombových náletech v roce 1945 zůstaly z kostela obvodové zdi a bez újmy zůstala jen vápencová panna Marie. Pro zachráněnou sochu postavil
Gottfried Böhm v roce 1950 kapli „Madona v troskách“, za níž se rozkládaly archeologické vykopávky odhalující dvoutisíciletou historii mnoha rozličných architektonických slohů: gotický, románský, merovejský a římský. V roce 1974 přestaly dostačovat prostory dnešního římsko-germánského muzea na náměstí Roncalliplatz, a tak se rozhodlo vybudovat novou budovu, o jejímž umístění se až do poloviny 90. let vedly dlouhé diskuze. Jednou z hlavních podmínek soutěže připravované již od roku 1993 bylo zachovat všechny stávající vykopávky, což také splnil vítězný projekt švýcarského architekta Petera Zumthora. Jeho návrh byl vybrán v červnu 1997 ze 167 odevzdaných prací. Porota, jíž předsedal stuttgartský architekt Max Bächer, o Zumthorově projektu usoudila, že „se mu jedinečným způsobem podařilo splnit záměr vypisovatele soutěže a rovnocenně zakomponovat do návrhu jak kapli, tak i odkryté vykopávky i stavební památky kostela svatého Kolumby.“
Přípravné práce na projektu zabraly celých šest let a jejich výsledky byly také představeny na
8. bienále architektury v Benátkách. Po nezbytné sanaci archeologických vykopávek a ruin kostela se mohlo v roce 2003 začít se stavbou muzea. Na předem vymezeném půdorysu Zumthor vystavěl ze světle šedých pálených cihel hmotu dvaadvaceti metrových věží, které navazují na ruiny z tufu, čediče a cihel. Ve středu stavby se na místě bývalého středověkého hřbitova vstupuje do atria. Největší prostor celé budovy obklopuje Böhmovu kapli. Sparami obvodového zdiva proniká k ruinám z venku světlo, vzduch i zvuky. Z masivního zdiva se stává průsvitný závoj a prostředník mezi vnitřním a vnějším světem. Nad kaplí a vykopávkami se nachází výstavní patro, jehož půdorysnou stopu rovněž určovala již stávající stopa kostela. Ze severní strany k odkrytým ruinám přiléhá nová část, která kromě výstavních prostorů obsahuje také klenotnici, komunikační jádra, foyer, vstup do muzea a podzemní sklad. Všech šestnáct výstavních místností nacházejících se v horních patrech se od sebe odlišuje svou velikostí, rozměry, umístěním vstupů nebo podle dopadajícího světla. Všem prostorům je naopak společná paleta materiálů, která je zredukovaná pouze na cihly, omítku a teraco. Monumentální fasády z venku člení pouze několik velkorozměrových oken, jejich rámy přesahují velikost otvoru a neruší tak minimalistickou náladu uvnitř výstavních místností. Sbírky muzea pokrývají široké spektrum od pozdní antiky až po současnost. Od ostrých skoků v časových obdobích i kontrastů v kvalitě vystavovaných prací si mohou návštěvníci odpočinout v “obývacím pokoji“, který tolik schází mnoha dalším muzeiím po celém světě. Dřevěnými deskami vystlaná místnost s kouřovými závěsy na okně a koženými sedačkami skýtá útočiště před chladem výstavních sálů. Dalším místem k odpočinku před ruchem velkoměsta je pak zenová zahrada s ležící plastikou od Hanse Josephsohna v zadním dvoře muzea.
|
Po jedenácti letech plánování a výstavby bylo 15. září 2007 otevřeno arcibiskupské muzeum v Kolíně - Kolumba - a nejnovější dílo Petera Zumthora.
První otevření Kolumby se popravdě uskutečnilo uplynulý čtvrtek: nedočkavý zástup více jak stovky novinářů postával před zavřenými dveřmi, nikdo z nich se však nepodíval za zdi muzea.
„Nová stavba na sebe přebírá to staré, ochraňuje to v sobě. Nestírá žádné stopy.“ objasnil Peter Zumthor předem ve své řeči. Zvenku to lze již nějaký čas vypozorovat: bez jakýchkoliv spar položil architekt nově, speciálně pro Kolumbu vyvinuté cihly, přímo na staré obvodové zdivo kostela svatého Kolumby, který byl v roce 1945 zasažen bombami. Nová stavba přebírá původní půdorysný tvar
„smířlivě se začleňuje“ do obrazu města. Strohé zdivo zdivo z pálených cihel je přerušováno pouze několika velkorozměrnými okny, které jsou na fasádu osazeny jako obrazové rámy. Pozorovatelé se diví nad někdy poněkud zvláštním umístění oken těsně na vnější okraj. Půjde toto rozvržení uvnitř opět nalézt? Jaká nálada panuje v tomto novém muzeu?
Cihla, dřevo, světlo, umělecká dílaNávštěvník prochází s doširoka otevřenýma očima z místnosti do místnosti a objevuje stále nové detaily: ať už je to malá spára mezi stěnou a podlahou, filigránské dřevěné zábradlí nebo překrásně tvarované kovové dveřní kliky. Nechá se vést rozdílně inscenovanými prostorovými účinky a náladami - od sledu místností, pověšení obrazů a přístupu světla. Chápe, proč je Kolumba označováno jako muzeum světla a stínu. Poté objeví další místnosti, které jsou od hlavního prostoru odsazeny pomocí malých stupínků a výběžků. Vejde dovnitř a ucítí historii, která je ukrytá v tomto domě i uměleckých dílech. V muzejním dvoře mu zbude čas si odpočinout. Vládne tu absolutní ticho - uprostřed hektického města.
Místo pomalostiPeter Zumthor vybíral materiály s pečlivostí a klidem. Vnáší dialog mezi umění, kostel a architekturu, což jistě nebylo vždy jednoduché. Od soboty mohou návštěvníci tuto pomalost následovat, odhalovat novou stavbu a její rozličné místnosti: největší prostor, v přízemí domu, nabízí krajinu plnou vzpomínek umožňujících nahlédnout do dvoutisícileté historie města. Skrývá římské, románské a gotické základy, ruiny kostela svatého Kolumby zničeného ve druhé světové válce jako i samostatnou kapli
„Madony v troskách“ od Gottfrieda Böhma. Nepravidelným, téměř děrovaným vzorem
“filtrovaného zdiva“ prochází denní světlo a vzduch k vykopávkám a má osvětlovat vitráž od Ludwiga Giese v
Böhmově kapli na východní straně muzea a dodávat vnitřnímu prostoru charakter vnějšku. 13 vysokých štíhlých sloupů je zapuštěno do stávajících pilířů farního kostela. Zumthor nad nimi rozprostřel 12 metrů vysoký sál. Nad starými vykopávkami provádí návštěvníky cesta z narudlého dřeva připomínající čínský most. Krásný po materiálové a haptické stránce, ale velice přítomně ve své barevnosti cestu odděluje od zdí starého Kolína. Podobný, třebaže jednoduší, úkol již Zumthor řešil v roce 1986 u
ochranných staveb pro římské vykopávky v Churu.
Subtilní nabídka prostoru pro uměníŠestnáct dalších výstavních prostorů získalo díky různým světelným podmínkám, velikosti a rozměrů nejrůznější kvality. Návštěvník teď konečně chápe také uspořádání oken: ty jsou ve spojení s vnitřními stěnami, stropy a podlahami, takže světlo do prostoru dopadá jako mírný pruh světla a může uvnitř navozovat podle denního a ročního období různé nálady. V konečném důsledku je však prostor strohou smyslovou materialitou, před níž vystupují umělecká díla: pozadí tvoří šedé omítané stěny, šedé maltové stropy a šedé teraco - neruší zde ani vypínače světel, rámy dveří nebo popisky k uměleckým dílům.
„Umění je smyslové, rozum, přemýšlení přijde až potom. Proto jsme zcela upustili od popisků“, vysvětluje později na tiskové besedě hlavní vikář Dr. Dominik Schwaderlapp.
„Návštěvník zažije muzeum jako při lesní procházce, jako při průzkumu“, provádí dál zaměstnanec diecézního muzea Dr. Stefan Kraus. Tato osobitost je pro muzeum tak důležitá, že se během otevírací doby nepřipouští žádné skupinové prohlídky, jedině tak má být možné nerušené procházení a přemýšlení.
Peter Zumthor a MadonyZumthor zdůrazňoval, že Kolumba bez jakýchkoliv kompromisů klade do popředí vystavované umění.
„Mnohá muzea jsou dnes součástí marketingových strategií, kterým je umění podřízeno. Zde je to však jinak. Zde člověk myslí na obsahové a duchovní hodnoty umění. Byla pro mě velká radost, zábava, tento projekt doprovázet. Poznal jsem tak mnoho lidí, nalezl jsem nový přístup k historickému umění. Zcela jiný než dřív, kdy jsem chodil muzeum otráveně se svými rodiči ...“ popisuje Peter Zumthor zkušenost z posledních deseti let - od vypsání veřejné soutěže až do otevření - jako velký zážitek.
„A víte, co mě obzvlášť těší: rýnské, usměvavé Madony, které mě tu vítají. Zejména pak Madona, která shlíží na katedrálu, tu mám nejraději!“
Inge Koban, 15.7.2007