Hrob skladatele Luigi Nono

Hrob skladatele Luigi Nono
Adresa: Isola di San Michele, Benátky, Itálie
Realizace:1994


Život a tvorba jednoho z největších italských skladatelů druhé poloviny 20. století Luigi Nono je bytostně spjatá s městem na laguně, kde je také pochován na ostrovním hřbitově San Michele v břečťanem porostlém náhrobku od japonského postmodernity Araty Isozaki. Jeho minimalistické skladby jsou aktuální i třicet let po Nonově smrti. Peter Zumthor přiznává, že nesleduje tvorbu svých kolegů, ale ve svém švýcarském ateliéru poslouchá výhradně Nonovu hudbu, která je největším zdrojem jeho inspirace, oblíbil si příběhy ukryté za jednotlivými skladbami a spatřuje v Nonově hudbě různé vrstvy podobné architektuře. Inspirativní nemusí být jen zvukový záznam, ale také také jeho notový zápis, který se nenechal svazovat černobílou tradicí pětilinkového notového papíru. Nejznámější Nonova spolupráce s architektem byla s janovským rodákem Renzo Pianem při návrhu scény pro premiéru opery Prométheus (Prometeo, tragedia dell’ascolto). Luigi Nono napsal tuto operu v letech 1981-84 a první verze měla měla premiéru 25. září 1984 v benátském kostele San Lorenzo, kde skladatel společně s architektem navrhli také scénu připomínající obří hudební nástroj, kde byly dřevěné nosníky vyplněny překližkovými deskami. Hudebníci stáli ve více úrovních po obvodu, aby lépe rozechvívali desky, a posluchači byli soustředěni uprostřed ve spodní části dočasné konstrukce vznášející se v kostelním prostoru. Vedle jedinečného poslechu byla pro návštěvníky stejně netradiční i chůze po schodišti ve svaru sinusoidy, kde každý stupeň měl jinou výšku. Přes rok po benátské premiéře pak byla přepracovaná opera odehrána v průmyslové hale rozvodné společnosti Ansaldo v Miláně.
Petr Šmídek

Luigi Nono se narodil 29. ledna 1924 v Benátkách do bohaté umělecké rodiny. Od roku 1941 studoval na benátské konzervatoři Accademia di Musica Benedetto Marcello di Venezia. Roku 1942 studoval práva na Univerzitě v Padově, která úspěšně dokončil roku 1946 a začal studovat skladbu u Bruna Maderny. V Rámci Benátského bienále v roce 1948 navštěvoval kurz dirigování vedený Hermannem Scherchenem, který mu později ukázal cestu k hudebnímu myšlení Druhé vídeňské školy. Roku 1952 Nono vstoupil do Komunistické strany Itálie, ve které na místní i celostátní úrovni působil po celý život. V roce 1955 se oženil s Nurií Schönbergovou. Měli spolu dvě dcery, Silvii a Serenu Bastianu. Prostřednictvím svých skladeb se pokoušel šířit i své politické myšlenky a ideály. Za správné považoval texty ultralevicových filosofů a revolucionářů. Skladbami narážel na dění ve světě - holocaust, nukleární války, odcizení kapitalistického světa, protifašistický odboj. Právě díky svým činům se Nono zasloužil o pojmenování programu pro školy zabývající se výchovou studentů k toleranci, lidským právům a evropské integraci – Nonoprojekt.
Zemřel po vleklém onemocnění jater v benátské nemocnici dne 8. května 1990. Je pohřben na hřbitově San Michele vedle takových velikánů jako byli Igor Fjodorovič Stravinskij, Sergej Ďagilev či Ezra Pound.
Architektem Nonova hrobu je japonský architekt Arata Isozaki, který se poprvé v Evropě představil na 14. trienále v Miláně, kde představil Elektrický labyrint, revoluční dílo pojaté jako multimediální představení Hirošimské tragédie, sestávající z náhodně se otáčející obrazovky a obrazů promítaných zpětně. Tímto dílem si získal reputaci u evropské avantgardy. Mezi jeho charakteristické znaky tvorby ptačí zacházení s neobvyklými kombinacemi materiálů jako kámen + kov + dřevo. 
Stavby jsou charakteristické smělostí formy, plnými, mohutnými objemy, zajímavou barevností a vynalézavostí. Používá jednoduché geometrické formy.
Při psaní tohoto textu jsem nemohl neposlouchat Nonovu avantgardní tvorbu, která na mě působila svou lehkostí, místy naopak úderem skutečností, se kterými se Nono v životě potýkal. Jeho hrob jsem naživo neviděl, proto cituji New Yorského hudebního kritika Alexe Rosse, který se na ostrov San Michele vydal proto, aby ocenil životy a díla velkých osobností a právě i samotného Nona.

„Finally, after some minutes‘ search, I found Luigi Nono, whose monument is beautiful
 and austere: a rough, irregular piece of rock at the head of ivy. Here, too, I placed
 a pebble, though the gesture seemed intrusively sentimental.“

Na mne hrob působí svým klidným dojmem, který nečekaně, ale zároveň opodstatněně narušuje velký kámen (přesně jako Nonova hudba), jenž dle mého posouzení poukazuje na skladatelův životní boj s náročně ovlivnitelnými skutečnostmi 20. století. A poté na architekta samotného, jenž svou tvorbu směřuje filosofickými myšlenkami „nové vlny“ japonských architektů poloviny 20. století.*



*„Dospěli k přesvědčení, že v současnosti již nelze dosáhnout významuplný vztah mezi budovou a městem jako celkem, každá stavba je dnes solitér a harmonicky ji vkomponovat do chaotické změti moderního velkoměsta není možné.“
Ondřej Indruch
0 komentářů
přidat komentář

Více staveb od Arata Isozaki & Associates