Centrum vizuálního umění a Divadlo G.B.Shawa
Carlow, správní město druhého nejmenšího hrabství v Irsku, se nachází asi 80 km jihovýchodně od Dublinu, na řece Barrow. Ve 14. století bylo městem hlavním. Místní správa spolu s odborem umění, sportu a turismu a s grantovou podporou Access programu Evropské unie se rozhodla zrealizovat na půdě Carlow College, která tomuto účelu věnovala své pozemky, ambiciózní projekt: vybudovat jeden z největších prostorů pro prezentaci současného umění v Irsku – instituci mezinárodního významu. Otevřená architektonická soutěž RIAI na současné umělecké centrum s galerií, divadlem o 300 sedadlech, restaurací, barem a knihkupectvím byla vypsána v roce 2004 a vyhrála ji anglická kancelář Terry Pawson Architects.
Hlavní sál galerie vysoký 12 metrů je schopný pojmout díla, která do té doby nebylo možné v Irsku vystavit; působivá navazující sekvence výstavních prostorů splňuje ambice zadavatele. To, že vítězný projekt okupuje mnohem větší plochu, než jaká byla soutěží předepsaná, si vyžádalo odstranění pozůstatků sousední staré kamenné zdi, které posvětila městská rada.
Budova je abstraktní kompozice různě velikých kvádrů z mléčného skla, členěných vertikálním rastrem tmavě šedých rámů vyrůstajících z kompaktního betonového soklu přízemí budovy. Hmota největší galerie je uprostřed a ostatní výstavní prostory a divadlo ji obtáčejí. Ve dne budova absorbuje světlo a působí téměř étericky; tento pocit ale poněkud narušují její mohutné proporce, které se neprojevují ani tak při pohledu na její vstupní průčelí jako spíše při jejím obcházení. V noci je fasáda podsvětlená a namodrale ozařuje nepříliš zalidněný kampus. Sama o sobě je stavba velmi působivá – čisté a jednoduché linie ideálního konceptu a materiálová elegance. V kontextu kampusu působí jako z jiného světa – cize až rozpačitě. Jako by byla stvořena spíše pro virtuální prostor médií a stránek časopisů než do tohoto konkrétního místa, od kterého si drží rezervovaný odstup.
Text Zdeny Zedníčkové Němcové je součástí publikace Cesty do Irska, kterou vydala FUA TUL v roce 2013.
Hlavní sál galerie vysoký 12 metrů je schopný pojmout díla, která do té doby nebylo možné v Irsku vystavit; působivá navazující sekvence výstavních prostorů splňuje ambice zadavatele. To, že vítězný projekt okupuje mnohem větší plochu, než jaká byla soutěží předepsaná, si vyžádalo odstranění pozůstatků sousední staré kamenné zdi, které posvětila městská rada.
Budova je abstraktní kompozice různě velikých kvádrů z mléčného skla, členěných vertikálním rastrem tmavě šedých rámů vyrůstajících z kompaktního betonového soklu přízemí budovy. Hmota největší galerie je uprostřed a ostatní výstavní prostory a divadlo ji obtáčejí. Ve dne budova absorbuje světlo a působí téměř étericky; tento pocit ale poněkud narušují její mohutné proporce, které se neprojevují ani tak při pohledu na její vstupní průčelí jako spíše při jejím obcházení. V noci je fasáda podsvětlená a namodrale ozařuje nepříliš zalidněný kampus. Sama o sobě je stavba velmi působivá – čisté a jednoduché linie ideálního konceptu a materiálová elegance. V kontextu kampusu působí jako z jiného světa – cize až rozpačitě. Jako by byla stvořena spíše pro virtuální prostor médií a stránek časopisů než do tohoto konkrétního místa, od kterého si drží rezervovaný odstup.
Text Zdeny Zedníčkové Němcové je součástí publikace Cesty do Irska, kterou vydala FUA TUL v roce 2013.
0 komentářů
přidat komentář
