Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
JARO PODZIMKU
Jan Podzimek: Den má (i dnes) 86.400 vteřin
Před nedávnem se slavilo v Třešti, ve zrekonstruovaném areálu stavební společnosti Podzimek a synové, 110. výročí založení firmy. Večer nesl znaky vybraného kulturního podniku: moderoval David Vávra, účinkovali herci divadla bratří Formanů se svými francouzskými přáteli, na továrním komíně bušil do kytary Honza Kalousek, z rudého piana na stavebním lešení jej střídal ragtime a Tam Tam Orchestra ze střechy novostavby, aby finále ze čtyřpatrového lešení obstaralo Tutti pětapadesátičlenné kapely pod taktovkou místního kováře Petra Píši.
Ve světle ohňostroje byla mezi pozvanými k rozpoznání řada politiků, ale také finančníků, architektů, designérů či fotografů. Závěr soiré mohli sledovat diváci ČT2 v pořadu Noc s Andělem…

Hovoříme s ředitelem stavební části firmy Podzimek a synové Janem Podzimkem

Úvodem dovolte obligátní otázku, jak jste byl s nedávnou oslavou výročí vaší firmy spokojen?
J. Podzimek: Jsem rád, že se nám povedl záměr, aby nešlo o večer jen v přítomnosti "VIP" a ostatní by se dívali zpoza plotu… Ale naopak - na straně organizátorů se podařilo zapojit do oslav co nejvíc našich zaměstnanců. Takže žádná agentura, žádný catering. Téměř vše měli na starosti naši spolupracovníci, např. prase dělal náš výtečný elektrikář, sýry krájela hospodářka střediska, strašně pomohli naši zásobovači a skladníci a mnoho dalších. Externě pomáhali pouze učni z místního učiliště, kuchař a servírka a samozřejmě umělci.

Existuje u nás nebo v Evropě vůbec nějaká starší stavební firma?
S pokorou odpovídáme, že asi ne. Jsme pravděpodobně nejstarší evropskou rodinnou stavební společnosti.

Věděli jste během socialismu vůbec o existenci vaší rodinné firmy?
Prakticky ne. Protože v naší rodině se nebrečelo. U nás nebyla křivda, nebyly špatné vzpomínky. Až po revoluci babička vytáhla ze sklepa kufr a povídá, pojďte sem, milé děti, tady jsou věci, které by vás mohly zajímat…
Mimochodem, naše babička byla osvícená žena, která učinila několik naprosto zásadních životních rozhodnutí, přičemž jedno z nich bylo opustit v roce 1945 Třešť a odjet do Prahy. Tam pak koncem roku 1948 nastoupila do továrny na zipy jako dělnice… Často jsem přemýšlel, jak obrovskou energii musela do tohoto kroku dát. Pocházela z velice vlivné a bohaté pražské rodiny, do Třeště se vdala z rodiny Kulhánka, velkopodnikatele a člena obchodní rady Prahy.

Ptal jste se babičky na motivy jejího rozhodnutí?
Neptal. Já vlastně ani přesně neznal detailně její životní osudy. Ale víme, že se tak paradoxně stalo, že babička získala "dělnický" původ a otec mohl vystudovat. Ovšem všechno by určitě bylo složitější, kdyby nebylo osvícené tátovy třídní učitelky. Babičce navrhla, ať rodný list, kde je uvedeno, že táta je synem podnikatele a velkoprůmyslníka spálí a ať požádá o vydání nového rodného listu, kde bude uveden táta už jen jako syn dělnice. Takto babička posunula rodinu dál.

Dalo by se říct, že vaše babička byla statečný člověk…
Byla to prostá žena bez školy, která v sobě ovšem nesla obrovskou životní moudrost. Nikdy jsem ji neslyšel si stěžovat. Říkala mi: Honzíku, když je nejhůř, musíš se plazit vpřed. A vždycky za rohem bude líp.

Kdy zemřela?
V roce 1997. Zažila ještě převrat a všechno.

Vnímala novou situaci?
Vnímala a byla šťastná a nadšená. V Třešti ji fantasticky vítali, znali ji jako krásnou ženu, ale také jako ženu odvážnou: za války vozila na saních partyzánům do své chatičky jídlo.Taky dostala po válce glejt za pomoc partyzánům… Vidíte absurditu dějin, z roku na rok se všechno mění a nově škatulkuje, byť jde o stejného člověka. Možná proto také vznikla naše kniha " Pět generací stavařů". Všude se píše o historii anebo o Kolbenovi a Daňkovi, ale přitom existují desetitisíce malých a středních podnikatelů bez toho štěstí, že jejich rod přežil v podnikání oněch 50 let přerušení. A když už to štěstí mají, pak jim schází dost energie, aby pokračovali, nebo mezitím změnili zaměstnání a dědictví je už nezajímá, nebo mají všechno, ale nemají peníze na zdokumentování toho, co se jim přihodilo a tím pádem ani na vydání knihy… A tak ta naše kniha patří trochu i jim.

NA ZKUŠENOU

Měli jste štěstí, že oba dva - bratři - jste mohli snadněji navázat na rodovou tradici, protože jste vystudovali stavební obory. Vy sám jste se hned po listopadu 89 vydal na zkušenou do USA…
Nechal jsem se najmout do jedné špeditérské firmy. A díky řadě chyb, kterých jsem se dopustil, se Amerika stala mou mimořádnou školou.

Například?
Například jsem podepsal kontrakt s velice prekérními podmínkami a domníval jsem se, že když za půl roku zjistí, že tenhle Podzimek není uplně blbej, že mi trošku ty podmínky změní. A ono se to samosebou nestalo. V jednom okamžiku jsem se ocitl doslova na samém dně… Nevěděl jsem kudy kam: finančně, jazykově…

Jak jste se přece jen dostal na hladinu?
Naštěstí se mi vybavilo jedno náhodné pražské setkání ještě před mým odjezdem. William Barson, Američan, pětasedmdesátiletý chlapík, který se přijel po padesáti letech podívat do Prahy na nějaký svůj majetek, mi dal svou vizitku. Prý kdybych něco potřeboval, až budu v Americe…

To bylo za tím rohem, jak říkala vaše babička.
Jo, to bylo za tím rohem.

Čím jste se v americké firmě zabýval?
Začínal jsem jako pomocníček v účtárně. Ale končil jsem po osmnácti měsících mezi čtyřiceti zaměstnanci jako šestnáctý, služebně nejstarší. Ale je pravda, že v té době byla Amerika v krizi a propouštění bylo na denním pořádku.

Jak jste zámoří vnímal?
Americký svět byl pro mne dost drsný. Vybavuji si, jak si nás například zavolali do kanceláře a oznámili, že celý podnik bude mít zvýšenou zdravotní pojistku, protože je mezi námi pracovník, který je těžce nemocen. Následovala honba na čarodějnice. Kdo je ten nemocný, kvůli kterému platí devětatřicet dalších o deset dolarů vyšší měsíční pojistku? Pak se skutečně našla pracovnice, která byla HIV pozitivní…

Co si o tom myslíte?
Ani jeden model, ani ten náš "sociální" ani ten americký nepovažuji za správný. Oboje jsem zažil a asi bychom měli skončit někde uprostřed.

A jak to dopadlo s onou pracovnicí v USA?
Pojistky se zvedly, dotyčné kolegyni udělali v kanceláři peklo a nakonec doopravdy onemocněla na AIDS a za rok zemřela… Ale to jsem uváděl jenom jako jeden příklad. Viděl jsem tam také lidi propouštět z hodiny na hodinu telefonem. Můj šéf Raymond dostal stejného padáka, tuším 13. prosince, ve svých sedmapadesáti letech po více než třiceti letech u firmy. Protože byl jeden z nejlepších a tím pádem i nejdražším. U nás to bývá naopak, přemýšlí se, kdo je nejhorší.
K tomu se mi váží dvě vzpomínky. První, že svůj vyhazov přijal Raymond bez jakéhokoli pocitu křivdy. Protože krok ekonomicky pochopil. A druhá, famózní, že si brzo otevřel vlastní pekárnu. Načež nám přinesl obrovský pytel čerstvého pečiva a jeho první kroky vedly k šéfovi, který ho před půl rokem propustil, aby se pochlubil svým novým byznysem. Neuvěřitelné !
Nebo: U nás by asi bylo nemožné, aby si účetní nesměla zatelefonovat domů z firemního telefonu. Tam se privátní telefonování v práci pokládá víceméně za krádež. Ale pozor, není to šéf, kdo například kontroluje dodržování pracovní doby. Třeba vám váš kolega řekne: Jacku, včera ráno jsi přišel o deset minut později a dnes také…! Prostě i na úrovni řadových zaměstnanců se nazývají věci pravými jmény.

A u nás?
U nás, kdyby někdo tvrdě kritizoval v práci kolegu, asi s ním těžko půjde večer do na pivo. Protože jeden druhého brzo přestane mít rád. Ale tam umějí hrát obě pozice: jednu pracovní a jednu soukromou. Propuštěný Raymond ekonomicky pochopil, co musí firma udělat, ale lidsky potvrdil svou blízkost s vedením podniku.

Dalo by se vaše poznání z pobytu nějak shrnout?
Asi v jedné větě: kdekdo namítá, že se americký ani japonský model nehodí na způsob řízení v Česku: já jen říkám, že chci-li někoho v závodě doběhnout, musím prostě běžet rychleji než on… Pojďme se tedy bavit o tom, co dělat, nelíbí-li se nám ani jeden systém.

Takže?
Takže mám velkou pifku na naše malé české přemýšlení, ale i na Evropskou unii.

???
Kazí hrozně moc: morálku, selskej rozum, produktivitu. Bohužel naši politici, když už neví kudy kam, často sáhnou k frázi: "v Evropské unii to tak dělají také" Jenže Evropská unie "běží" hrozně pomalu. Padesát let jsme říkali se Sovětským svazem na věčné časy a pak jsme se deset let ohlíželi po USA a teď po Evropské unii. Buďme také někdy trochu sví . . . .

Můžete být konkrétní? Jak se jmenovitě dotýkají poměry v Evropské unii našeho stavebnictví?
Přesné srovnání mezi stavebnictvím u nás a v Evropské unii neznám. Pouze si myslím, že způsob jakým se naše země otevřela konkurenci z Evropské unie je něco, co se stát nemělo . Neznám žádnou jinou zemi EU, kde by měly naše firmy stejnou šanci jako zahraniční firmy u nás. Jim stačí u nás otevřít obchodní kancelář bez pracovníků a nic nebrání získat i velké zakázky a zisk vyvážet do zahraničí. Zatímco stavbu samotnou přeprodají našim firmám. Myslím, že zde je něco špatného. Určitě nám v tomto EU mnoho nepomáhá.

NA TRHU

Dnes již má vaše firma na svém "novodobém" kontě více než stovku větších staveb. Řada z nich získala architektonická a stavitelská ocenění. Ohlédnete-li se, kterou realizaci byste jmenoval jako nejkomplikovanější?
Spíš vám řeknu, že mě nejvíce zajímá vždy taková realizace, kdy investor, dodavatel a projektant "táhnou za jeden špagát." Kdy mají jediný cíl: postavit výjimečný dům. Ale určitě ne postavit a přitom nedoplatit stavební firmě… Nebo stavět tzv. levně - a pak s překvapením zjistit, že použité materiály jsou jiné než měly pro daný typ stavby být…
Ale když už jste použil slovo "komplikace" - v Jihlavě jsme si postavili pomník: podepsali jsme smlouvu, postavili obchodně-administrativní objekt pro jednu soukromou firmu a když mělo dojít k placení, přišel přípis od právníka, že dodatky 2, 3 a 4 navyšují cenu, byly podepsány klientem pana advokáta omylem z neznalosti, a proto je neuznává, a proto nám nedoplatí osm milionů… To je dle mého soudu neuvěřitelné, ale přesto by na tom nebylo nic hrozného, dneska se soudí kdekdo. Ale jde o to, že tahle akce proběhla téměř před pěti lety a my nemáme za sebou ještě ani první stání. Tomu se neříká komplikace, ale tomu se říká beznaděj.
A na který dům rád vzpomínám? Asi na rekonstrukci Šiškova mlýna u Telče. Když jsme stavbu zahajovali, byla to totální ruina. Naši lidi odvedli obrovský kus práce. Dokonce sbírali pro opěrné zdi kameny po polích, tak jak to dělal původní stavebník - ten sedlák…Nakonec tato stavba dostala ocenění Stavba roku.
Nebo sídlo krajského úřadu v Jihlavě: tam bylo na stavbu velice málo času a realizace se skládala ze tří objektů. Protože jsme se potřebovali dostat přes zimu, jeden dům jsme přeprojektovali na montovaný železobetonový skelet, jeden byl z litého betonu a jeden rekonstrukce. Takže jsme "jeli" v souběhu na jednom plácku tři technologie. Nakonec i tato stavba obdržela titul Stavba roku.
A poslední stavba, která obdržela před pár týdny Stavbu roku je rekonstrukce usedlosti Ladronka v Praze 6, včetně parku. To je nádherná stavba se vším všudy. Užitečná, moderní a přitom z ní vyzařuje historie.

Nechystáte se na zahraniční trhy? Nebo tam už jste?
Dřevěné podlahy jsme dělali v Paříži, něco v Bělehradě, něco málo v Londýně, něco málo ve Vídni… Ale mluvím-li o stavařině, stojí před firmou stále jazyková bariéra. Navíc musíte mít speciální sadu řemeslníků, kteří zvládnou i odloučení od rodin… A to je pro nás zatím složité. Přesto jsme loni dělali krásnou práci pro rekonstruované sídlo Luise Vuittona do Paříže - dřevěné interzy z wenge do jejich zlatých mříží.

Jak vnímáte v této situaci vliv státu?
Kriticky. Například Buzková říkala národu, že všichni budou mít maturitu. A že budou mít téměř všichni vysokou školu. Ale vždyť to není ani nemůže být pravda! Už jen podle přírody, přece nemůžou být všichni geniální inženýři! Ona těm potenciálně dobrým řemeslníkům brala iluzi. Brala jim šanci se důstojně uplatnit na trhu, protože jim říkala, že nebudou-li mít vysokoškolský titul, nejsou nic. A počítejte: toto se děje minimálně od roku 1995, tedy už deset let a je-li produktivní věk řemeslníka čtyřicet let, zákonitě musí chybět na trhu 25 procent řemeslníků..
Apeluji někdy na politiky, ale oni argumentují liberalizací trhu. A že je to na nás podnikatelích. Já na to, vždyť mnohé střední a manažerské školy a různé pseudopodnikatelské školy chrlí vlastně nezaměstnané. Ti namíří rovnou na úřad práce a když nějaká firma potřebuje mladého pracovníka, je pro ni nejlepší počkat až dorazí na úřad práce a odtud si ho vybere. Je jich tam zpravidla víc než dost . Úřad práce pak vykáže svůj úspěch, načež firmě začne platit čtyři nebo pět tisíc po dobu devíti měsíců za to, že zaměstnala nezaměstnaného pracovníka. Absurdní! Říkám jim, dejte všem potencionálním řemeslníkům motivační stipendia, především těm, kteří budou mít dobrý prospěch a uděláte stokrát lépe.

TŘEŠŤ

Jak byste dnes charakterizoval vaše domovské město?
Co říct? Třešť je město s velkou průmyslovou tradicí, třistaosmdesát domů tam postavili mí předkové… město betlémů a rodiště J. A. Schumpetera, to by bylo na dlouhou debatu. Ale co třešťákům a lidem z okolí vyčítám je, že říkají, že zde vždycky bylo kamení a brambory. A že to tam tak bude vždy. To je blbost! Hecuji je, že dokáží více než si myslí. Například náš areál v Třešti, nebo sídlo krajského úřadu v Jihlavě, ale také rekonstrukce rodného domu Josefa Hoffmana v Brtnici a pár dalších stavbiček, které jsme realizovali, se určitě vymykají běžnému průměru. A ty všechny dokazují, že na to místní lidé mají, a že stojí za to, nebýt šedým průměrem.

A jak hecování dopadá?
Jasní se na lepší časy. Když jsme řešili se Standou Fialou koncept rekonstrukce našeho areálu, jedna zaměstnankyně se tak vylekala, že bude mít kancelář z betonu, že málem dávala výpověď… Až když se začal areál klubat a měl všechny detaily, začali najednou lidé zvažovat, zda na té jiné architektuře něco není …
Rád taky vzpomínám, jak jsme nedávno přeškolili jednoho našeho zedníka, který si začal ztěžovat, že ho bolí záda a že už je nějak unavenej. Říkal, že bude dělat raději správce našeho areálu. Koupil si knížku o květinách a dnes se zahradou chlubí.
A jde to tak daleko, že učitelka z místní školy přivedla do našeho fabrického areálu děti, aby se podívaly, jak vypadá zahrada a parkové úpravy. Před měsícem jsem byl večer v práci a volá vrátný, že se jakýsi chlapík s mercedesem ptá, jestli se v tomhle hotelu může ubytovat…

TÁTA A DVA SYNOVÉ

Máte nějaký vzor v podnikání?
Určitě. Například Tomáše Baťu. Nezapomenu na jeho "Den má 86. 400 vteřin". Nebo jiný jeho výrok: "To nejlepší na světě mi úplně stačí."
A taky Jacka Welsche. Toho jsem si všiml už před více než deseti lety - mimochodem, nedávno ho objevily pro svůj seriál Hospodářské noviny.

Co u Welsche hodnotíte především?
Asi hlavně jeho tah na branku. Rozhodl se, že v jeho firmě zůstanou pouze ty divize, které budou ve svém oboru prvé, nejhůře druhé na světě. A dokázal to.

Jaký je pan otec?
Táta je nekonečně pracovitej. Ale okázale říká, že mu tahle doba nevyhovuje. Že mu nesedí dnešní dravost. Je inženýrem - vodařem. Za komunismu se stal úsekovým technikem u Povodí Vltavy, pak byl dokonce ředitelem Dolní Vltavy. V 60. letech "byl skončen" s ředitelováním a od té doby dělal šéfa technického rozvoje Povodí Vltavy. Z líhně této progresivní skupiny je například modernizace Labsko-Vltavské vodní cesty. Jezy, plavební komory… V roce 1993 se rozhodl, že si založí maličkou firmu P&S s jen s pár zaměstnanci.

V rodinné firmě už nepůsobí?
Obdařil mě i bráchu podstatnými rozhodovacími pravomocemi a je u nás "jen" supervizorem na poradách….

Čím se jeho P&S zabývá?
Vyvezli asi sedm malých vodních elektráren do Litvy, pracovali na protipovodňové ochraně Prahy, zastřešoval osazení vrat do Čertovky, ty jsou taky ze Strojíren Podzimek, dělali i druhá vrata v Karlíně… A taky protipovodňové membrány kolem Žofína jsou tátův spolupatent. Je toho hrozně moc. Podílel se také na plovoucím Divadle bratrů Formanů nebo pracoval na soše na Vltavě od Kurta Gebauera v rámci Prahy 2000. Gebauerova plovoucí socha se dobře fotí, ale aby se plastika ponořila a zase vynořila, bylo už horší. Táta se ve svých šedesáti třech letech potápěl do patnáctistupňovéVltavy, aby dokázal, že se socha ponoří i vynoří. Jo, táta, když si umane, je neodstavitelnej.

A bratr?
Je také stavař, ale kdyby neodešel bolševik, možná by skončil na Umprumce v oboru umělecký truhlář. Dřevo, laskání se s hmotou, to je jeho. Hledali jsme pozici ve firmě, abychom táhli za jeden provaz a přitom se neumlátili. Výsledkem je, že se stará hlavně o dřevěné podlahy, to je Martinova perfektní platforma (ředitel firmy Dřevovýroba Podzimek - pozn. red.).

UMĚNÍ

Vaši firmu proslavil také třešťský divadelní festival, který se konal dvakrát ve spolupráci s bratry Formany v bývalé Vaší cihelně, spolupracujete se sochařem Kurtem Gebauerem, s fotografem Tonem Stanem, máte vztah k architektuře… Někdy se dá ve vaší velkorysosti vůči umělcům vidět dokonce rys mecenášství.
Už na vysoké škole jsem se hodně zajímal o volné umění - i když jsem jasně technokratický typ. Za žádného znalce se nepovažuji, reaguji spíš intuitivně. A bývá to docela obyčejné: s Tonem Stanem, například, jsme se setkali vlastně náhodně. Dnes mám radost, že jednou za rok vznikne třeba jeho pěkná péefka a on má zase radost, že našel blázna, který jednou za rok nastartuje kvůli jedné fotografii náklaďák, jeřáb a deset lidí. To jsou přesčasy, které naši lidi milují a s jeho modelem domu k focení by jeli klidně až do Aše, kdyby mohli… A když už jste se zmínil o Cihelně: obrovský podíl na úspěchu festivalu má Petr Píša. Rozený komediant, který má u nás kovárnu. Petr je múzami políbený člověk. Během našich oslav vyskládal a dirigoval pětapadesát muzikantů na lešení, výborně zpívá, s bratry Cabany účinkoval na Karlovarském filmovém festivalu, dělá s bratry Formany… Uvěřil, že může mít na víc a chytil svou šanci. Pořád na sobě pracuje, přitom se nenechal nikdy koupit totální komercí. Je úžasný!

A přitom ková?
A přitom ková. Mlátí furt do železa.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský
autor je publicista



Pět generací Podzimků

Jan (Johann) Podzimek se narodil v roce 1843 v Brtnici.
Vyučí se zedníkem a pracuje po celý život na stavbách v Brtnici a okolí. Pokládá základy slavné stavařské dráhy celého rodu.

Josef Podzimek se narodil v roce 1870 v Brtnici.
1888 se vyučí zedníkem. V roce 1894 je přijat na Státní průmyslovou školu v Brně, kde také studovali významní architekti: Josef Hoffman, Adolf Loos, Leopold Bauer, Hubert Gessner a Alois Ludwig. Po ukončení prvního ročníku úspěšně skládá zkoušku na mistra zednického a v roce 1896 žádá Veleslavné c. k. místodržitelství v Brně o udělení koncese na provozování živnosti zednického mistra. Položil tak základ pravděpodobně nejstarší stavební firmy v České republice, která v roce 2006 oslavila 110. výročí svého založení. Roku 1902 je mu udělena stavitelská živnost s titulem prvostavitel v Třešti. Téhož roku staví první domek v Třešti. Roku 1903 zahajuje v Třešti výrobu cihel. Pro barona Sternbacha zde modernizuje "vodní pilu" a další hospodářské budovy. První developerský projekt - stavba čtyř rodinných domků. 1907 zahajuje výstavbu strojírny při cihlářské peci a stavbu pily. Roku 1906 pak staví první moderní klenutou cihlářskou pece. Uvádí do provozu parní kotelnu strojírnu a parní pilu. V letech 1902 - 1924 staví v Třešti, Hodicích, Kostelci a Batelově přes 80 rodinných domků. Roku 1918 kupuje první parcelu v Praze-Nuslích a v roce 1919 kupuje svůj první činžovní dům v Praze na Žižkově. Staví vodní elektrárnu a nové hospodářské objekty barona Sternbacha v Třešti. V roce 1918 se stěhuje do Prahy, kde zřizuje stavební pobočku, projekční kancelář a prodejnu stavebních materiálů vyráběných v Třešti. V roce 1928 staví v Praze šestipodlažní a dva pětipodlažní činžovní domy.

Jaroslav Podzimek se narodil roku 1902 v Brně.
Roku 1919 absolvuje obchodní školu v Třebíči a ve svých 17 letech se sám začíná starat o stavební firmu Josef Podzimek a syn v Třešti (otec působí v Praze). V roce 1930 je firma na vrcholu podnikatelských aktivit, zvyšuje objem výroby a modernizuje své provozy. Pokračuje ve výstavbě rodinných domků a jejich nástaveb, kterých na Vysočině v letech 1925 1948 postaví 305 (firma se ve 20. století podílela na 70 procent veškeré nové výstavby v Třešti). Mezi významné zakázky patří luxusní vily i činžovní domy v Praze, v Třešti buduje a řadu dalších staveb (železniční zastávku, kavárnu, restauraci, hotel, obilné silo, prodejnu). V obci Třeštice v roce 1939 staví kostel. Firma rozvíjí vlastní projekční oddělení, zabývá se prodejem dřevěných výrobků i cihel, developementem a realitami. Spolupracuje s významnými staviteli z rodu Kulhánků, Hodků a Malinských, klienty se stávají významné osobnosti české společnosti. V roce 1938 dává práci 348 zaměstnancům. Ve válečných letech klesá jejich počet na 14. Jaroslav je nejenom váženým průmyslníkem, ale i uznávanou osobností veřejného života: působí v Národní jednotě pro jihozápadní Moravu, v Ochotnické jednotě v Třešti a Jednotě umělců výtvarných v Praze.
Po únoru 1948 firmu postupně ovládne národní správce a Jaroslav Podzimek pracuje jako noční hlídač.

Josef Podzimek se narodil 1937 v Brně.
Vystuduje Vyšší průmyslovou školu stavební a Fakultu inženýrského stavitelství - obor vodohospodářské stavby v Praze. Po ukončení vysoké školy nastupuje do organizace Labe-Vltava v Praze jako úsekový technik. Po vzniku podniků Povodí se stává v roce 1965 ředitelem Závodu dolní Vltava. Po roce 1968 je odvolán z funkce ředitele a až do roku 1990 pracuje jako vedoucí vodohospodářského a technického rozvoje Povodí Vltavy s.p.. Po roce 1989 je spoluzakladatelem akciové společnosti Ekotrans Moravia a v letech 1990-1994 se stává jejím generálním ředitelem. Společnost Ekotrans-Moravia byla založena za účelem propagace a postupné realizace vodní cesty Dunaj-Odra-Labe. V roce 1993-1994 přebírá v rámci restitucí rodinnou stavební firmu v Třešti na Moravě. Vedle stavební firmy, tentokrát pod názvem Podzimek a synové s. r. o., je postupně zahájena činnost firem Strojírny Podzimek s. r. o., P&S a.s a Dřevovýroba Podzimek s. r. o.
Vedle profesního zájmu se zajímá o cestování, fotografování, historii a citáty. Je autorem řady československých patentů, autorských osvědčení, odborných publikací a několika historických knih. Je ženatý, má ženu Hanu a dva syny.

Jan Podzimek se narodil 30. srpna 1962 v Praze.
Vystuduje Střední průmyslovou školu stavební v Praze a v roce 1986 absolvuje ČVUT - obor vodní stavby. Po ukončení vysoké školy nastupuje jako dělník do s.p. Metrostav na stavbu MVE na Štvanici. Postupně prochází funkcemi mistr a stavbyvedoucí. V roce 1991 končí svůj pracovní poměr u firmy Metrostav v pozici stavbyvedoucího stanice metra Palmovka a odjíždí na osmnáctiměsíční studijní pobyt do USA (New Jersey). V roce 1993 nastupuje jako ředitel stavební firmy Podzimek a synové, která pod jeho vedením během 13 let zněkolikanásobila svůj obrat a za své stavby získala mnohá ocenění, m.j. i několik nominací na Stavbu roku a 3 x titul Stavba roku .
V roce 1999 absolvuje studijní pobyt na univerzitě v japonské Osace. Kromě profesních zájmů se zajímá o fotografování, sport (několikanásobný mistr ČSSR v baseballu), cestování, design a výtvarné umění.
Je ženatý, má manželku Kiminu, dvě dcery a syna.

Martin Podzimek se narodil 13. prosince 1965 v Praze.
Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Praze a v roce 1990 ukončil ČVUT - obor vodní stavby.
Po ukončení vysoké školy nastoupil v roce 1991 do Stavebního podniku Třešť na místo asistenta ředitele. V roce 1993 došlo k restituci tohoto podniku ve prospěch původního majitele Josefa Podzimka. V tomto podniku postupně prošel funkcemi výrobní ředitel pro Prahu, technický ředitel a vedoucí přípravy. V letech 2002 - 2004 se rozhodujícím způsobem podílel na záchraně významné pražské historické památky pod názvem "Nová věž ve věži Jindřišské". Od roku 2004 je ředitelem firmy Dřevovýroba Podzimek, která převážně vyrábí celomasivní dřevěné podlahy. Kromě profesních zájmů se zajímá o sport (je několikanásobný mistr ČSSR v baseballu), cestování a rodinu.
Je ženatý, má manželku Veroniku, dceru a syna.
Autor: Jiří Horský, 09.01.07 09:20
Návštěvnost: 8614 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.