Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Zdeněk Fránek

Ing. arch. Zdeněk Fránek

* 26. 8. 1961 v Boskovicích

1980-85 FA VUT Brno
1989 vlastní ateliér
1994-1996 externí přednášející na FA VUT

Výstavy
Boskovice, Blansko, Zlín, Pelhřimov


Brněnský architekt Zdeněk Fránek nepatřil k mediálním hvězdám českého architektonického nebe. To se však právě v těchto dnech výrazně mění, poněvadž se o něj tištěná média doslova perou. Fránkovy domy vyšly nebo vyjdou ve Stavbě, v Dolce Vitě nebo Architektuře Dnes. Když jsem se to dozvěděl, byl jsem trošku v rozpacích, poněvadž jsem si myslel, že Fránka prostřednictvím archiwebu "objevíme", ale jak se ukazuje, tak se síla a kvalita Fránkovy architektury nedá ignorovat a každý šéfredaktor ho chce mít.
Architekta Fránka jsem dlouho vnímal jako jednoho z pokračovatelů Imre Makovcze. Když jsme se ale přestěhovali na Vídeňskou, z okna bytu jsem se každý den díval na neskutečnou stavbu, o které jsem se později dozvěděl, že je to vila jeho sestry. Zprvu jsem ji nenáviděl (tu vilu…), protože jsem záviděl jednak lidem, kteří v ní bydlí, a jednak architektovi, který ji navrhoval. Pak jsem se s tím ale vyrovnal a každé ráno, když vstávám, na ní ulpí můj pohled a vždycky mě potěší. Osobnost architekta Fránka mne od té chvíle začala velmi zajímat.
Kupodivu se první ozval pan architekt, protože mu Ester Havlová řekla o archiwebu a když po nás Zdeněk brousil, poslal nám v informační euforii - dle vlastních slov - svůj první email v životě. Tak jsme si domluvili schůzku a vzniknul tento rozhovor. Původně jsem si myslel, že to bude otázka jednoho příjemného podvečera, ale nakonec se celá záležitost protáhla bezmála na týden a myslím, že pořád trvá. Z toho jsem moc šťastný.
Své domy navrhuje architekt Fránek v ústranní v suterénu vlastního domu na Kamenné a spíše než na rautech a vernisážích ho potkáte v této "noře". V životě jsem zatím nepotkal mnoho Tvůrců, ale Fránek mezi ně rozhodně patří. Zajímavějšího člověka byste v současné české architektuře jen stěží hledali.



Jan Kratochvíl: Dobrý den, jak se máte?

Zdeněk Fránek: Dobrý den, máme se teď docela dobře.

JK: Ne, myslel jsem konkrétně Vy - jak se Vám daří?
ZF: Aha, zjednodušme to tykáním.

JK: O.K. Co tě vedlo k rozhodnutí studovat architekturu, respektive stát se architektem?
ZF: Pro architekturu jsem se rozhodl v 9 letech. Tehdy můj otec odebíral časopis 100+1 a tam vyšel článek o právě budované Brasílii, novém hlavním městě Brazílie. Byla tam spousta fotografií Niemeyerových staveb a ty mně učarovaly. Také jsme doma mívali Schöner Wohnen, odkud jsem si obkresloval interiéry. Ty jsem dal teprve nedávno do sběru.

JK: Takže jsi studoval průmyslovku?
ZF: Studoval jsem gympl v Blansku, před tím pracoval 4 měsíce ve slévárně v Adastu Blansko. Po gymplu jsem pracoval jako zedník a naučil se tomuto řemeslu. Potom jsem šel na architekturu do Brna.

JK: Ty jsi studoval fakultu v období vrcholného socialismu. Jak na tebe ta škola tenkrát působila, jak jsi ji tenkrát vnímal?
ZF: Moc jsem tam nechodil. Já si myslím, že důležitější byla praxe než chození do školy v 80. letech v Brně na VUT. Samozřejmě ne pro toho, kdo o oboru neměl ani a páru a šel tam, protože na stavárnu neuměl moc matiku. Jsem v podstatě autodidakt. Měl jsem náskok.

JK: Takže pro studenta je zásadnější praxe.
ZF: Ano. A hlavně potom pro začínajícího architekta. A kontakt s osobností, která tenkrát na fakultě nebyla.

JK: Když jsi skončil školu v 85., jaké byly možnosti, cítil jsi v té době beznaděj?
ZF: Ani ne, jsem zvyklý na překážky. Párkrát jsem to bezvýsledně zkoušel na AVU, věnoval se malířství, ale prosazovat drobné stavby se mi dařilo už tehdy. Měl jsem kontakty s lidmi, kteří té blbé době směle čelili a to na Slovensku a hlavně v Maďarsku. Tam jsem také poprvé publikoval. Mimo jiné tam měl v té době svou první výstavu Tadao Ando, o němž jsme tenkrát neměli ani páru. Na tento kontakt navázaly kontakty na Waltra Pichlera a Erika Asmusena v jeho antroposofické vesnici ve Finsku postavené z modře natřeného dřeva.

JK: Dalo se tenkrát rozumně fungovat, nebo jsi cítil ten diktát doby?
ZF: Vzpomínám si jen, že jsem šel prosit o práci do Stavoprojektu s obrovským modelem diplomky a dávkou nadšení. Nějaký předseda se mi tehdy vysmál… Jo, Ing. Rudiš se jmenoval. Neměli prý místa. Pak vzali asi 8 svazáků z našeho ročníku.
Tak jsem krátce pracoval na ÚHA v Blansku a přitom projektoval.

JK: Proč tě zaujala právě cesta antroposofie a antropomorfie? Bylo to jen kvůli vzdoru?
ZF: Myslím, že to nebylo tolik tou dobou. Antroposofie byla určitě lákavá jako zakázané ovoce. Obzvlášť její mystické výsledky tvarování prostoru, navíc levnou metodou. Tyto důvody již pominuly. Co se týče antropomorfie, to je funkční záležitost - nejfrekventovanější slovo na posledním bienále v Benátkách. V přímém vztahu budova-člověk. Je neuvěřitelné, jaké teorie si dokáží vymyslet, aby si ospravedlnili své kreace. Ale dobré antropomorfní stavby byly, jsou a budou. Takže toto není reakce na dobu totality. To se v mých stavbách zjevuje stále.
Tehdy jsem podrobně studoval Santiniho stavby - od sklepa až po půdu. Mám z té doby rád Bílkovu vilu, protože tyto stavby obsahují hlubinu a navíc naplňovaly mou touhu po plasticitě. Šlapeta mi tehdy poslal akvarely od Scharouna, což mne velmi upoutalo, obzvláště jeho utopické nerealizované, a ani nerealizovatelné, obrovské struktury. A samozřejmě Aaltovy členité prostory. Už jenom studovat jeho plány je zážitek. Z té doby pochází mé technologicky nejprimitivnější stavby, spontánně vzniklé z velké touhy a nekonečná řada projektů a kreseb staveb, které nikdy nebudou realizovány… Ale časem by mohly být publikovány.

JK: Mohl bys charakterizovat svůj styl, svou filozofii tvorby? Co je pro tebe v architektuře důležité? Jak pracuješ?
ZF: Nikdy jsem neuvažoval nad svým stylem. Nasávám podněty všeho druhu a ty se pak ve mně přetavují do mých staveb. Nemá smysl říkat, že vše je podvědomá věc, řadu věcí vědomě ovlivňuji a určité motivy si připravuji dopředu. V denících mám banku forem a idejí, které používám zvlášť, když je potřeba rychlý termín. Jako důležité vidím rozpracování určitého tématu (motivu) do hloubky tak, aby vzniklo něco zcela nového a neopakoval jsem se. Také se s dalším projektem téměř vše mění. Vždy jako bych začínal nanovo.
Co se týče "stylu nebo filozofie", není snadné toto charakterizovat v interview. Mohou shrnout pár mých zásad: bez kontaktu se staveništěm není možné objekt navrhnout, nebo jen velmi omezeně. K projektu přistupuji nezatížen a vždy se snažím vytvořit novou věc, jakoby nenavazovat na předchozí práce. Být vždy otevřen novým podnětům. Snažím se nebudovat nějaké "dílo", ale tvořit jednotlivé stavby jako svébytné "osobnosti". Spatřuje-li někdo mezi nimi souvislost, tím lépe.
Má dosavadní charakteristika je asi taková, že práce prvních deseti let byla ovlivněna spíš citem, druhých deset let pak více rozumem. Ale někdo to může vidět naopak. Čeká mne období symbiózy těchto dvou přístupů v mých nových stavbách, které mám na prkně. Snažím se, aby každá moje stavba byla prostorovým zážitkem a překvapením. To však vyžaduje klienta, který ten záměr pochopí, a těch je málo.
Každé místo-lokalita nemá jedno řešení, ale mnoho. Je v podstatě náhoda, že tam bude stavba, jakou si vymyslím. Ale řadou variant se přiblížíme k ideálu v daný čas na daném místě za daných okolností.

JK: Kde nacházíš inspiraci?
ZF: Všude. Jsem lakmusový papírek.

JK: Proč je v České republice organický směr v ústraní? Vnímáš to tak?
ZF: Nemyslím, že je u nás organický směr v ústraní. Myslím, že neexistuje. Neobjevují se žádné takové stavby, protože nikdo nemá potřebu takové dělat. Proč se mě na to ptáš?

JK: Protože plasticita některých tvých staveb si o tuto otázku přímo říká. Ty se nepokládáš za organického architekta?
ZF: Plasticita od určité fáze nemá s organikou nic společného.

JK: Od které fáze?
ZF: Od fáze, kdy architekt pocítí, že přítomnost inspiračních zdrojů z přírody nedostačuje a přibírá jiné reference - buď technické, psychologické nebo přímo architektonické. A tyto architektonické buď obecně prostorotvorně (jako měřítko, monumentalita, hierarchizace) nebo rovnou v podobě inspirace z konkrétného díla jiného architekta.

JK: Aha.
ZF: Jinak "organická architektura" je už pouze vyčpělá škatulka, která skutečnému porozumění problematiky spíše překáží. Zkusím do příštího rozhovoru vymyslet jiné příhodnější označení.

JK: V tvých stavbách je hodně plastických tvarů. Jakým způsobem je projektujete a jak realizujete?
ZF: Zatím nikdy jsem se, až na pár výjimek, nepustil do negeometrických forem, takže o to snazší to máme. Ale dnes v době počítačů je možné vše. U Velkoopatovického sálu nám stačilo pouze ručně nakreslit plán a k vytyčení jsme použili provaz jako za starých časů. U domu na Červeném kopci (neboli "Dům sestry" - stránka této stavby vyjde na archiwebu během listopadu - pozn. red.) jsem si dělal lepenkové modely detailů 1:1, abych je měl pod kontrolou. Detaily stropu působily dokonale přirozeně. Jinak jsem pro hrubý detail, aby vynikly kvalitativně různé podoby materiálu - otisk betonu apod. Každá stavba má jinou metodu, ohýbané dřevo v Jaroměřické tělocvičně je velmi naturální, ale stále takové, jaké jsem chtěl. S dodavatelem jsme vyrobili řadu vzorků 1:1 a nechali na ně působit dlouhodobě povětrnostní vlivy. Podle toho jsme pak volili druh přistřelovacích spon, kterými je obklad kotven. Pro tuto stavbu jsme také vyvíjeli způsob ohýbání dřeva. V Hodoníně jsme oživili staré metody klenutí s pomocí velkého otočného pravítka - principálu. Dnes už je sice vše na počítačích, ale rozvaha a z ní plynoucí zadání je záležitostí lidského ducha v prvním řadě.

JK: Jaká byla tvá první realizace?
ZF: Má první realizace je restaurace ve Sloupě v Moravském Krasu. Vznikla prakticky v okamžiku, kdy jsme zakládali firmu v roce 1989. Materiál jsme sesbírali na místě. Stavěla celá dědina asi 3 dny. Je to oblíbená hospoda široko daleko, v létě tam od té doby každý rok jezdí tábořit Holanďané. Stavba se svou formou snoubí s vysokými stromy těsně přiléhajícího lesa.

JK: Dokázal bys udělat typový rodinný domek?
ZF: Určitě. Já je chci dokonce prodávat. Vyvíjíme teď dva prefabrikované domy. Jeden dřevěný, druhý z více materiálů - ocel, beton. Oba budou stavebnice. Příští rok začneme první stavět u nás ve firmě na dvoře.

JK: Není to rozpor s místem? Není to popření zásad tvorby?
ZF: Myslím, že ne. Já jako typovou stavbu vnímám spíše tu, která se podobně jako obydlí astronautů na Měsíci dá libovolně přemísťovat nebo může volně plout ve vzduchoprázdnu a může měnit svůj povrch v souvislosti k prostředí, kde bude stát. Myslím, že ještě dojde na Kaplického ranné vize. Pomine-li tento důvod typovosti objektu, pak už jako důvod zbývají pouze peníze a to je průšvih, což známe z paneláků a ještě mnohem hůř z typových domků kolem Prahy a jiných měst. To je zrůdnost a kýč. Takže naše představa je stavba jednoduché, snadno recyklovatelné stavebnice, kterou je nutné někde vyprodukovat a jinde osadit. Tam, kde to nejde normální cestou. Jiný smysl v tom nevidím. Místo (loci) je hodně důležité, ale ne vždy je na prvním místě.

JK: Jak vnímají tvou architekturu klienti? Jdou za tebou již s důvěrou nebo je získáváš na svou stranu?
ZF: Já zbožňuji svoje klienty! Chodí už na základě domů, co jsme postavili. Je ale relativně velký odpad. Také se stane, že klienti přijdou, chtějí to stejné, co už ode mě viděli, ale to prostě nejde. Každá stavba je zcela jiná. Do určité fáze lze cokoli měnit, vždy to pak ale vyžaduje změnu celého konceptu. Za určitým bodem pak nelze změnit nic. Tento bod je ve vztahu s klientem nejkritičtější. Už několikrát jsem zakázku zrušil ve fázi skoro hotového projektu. Pak začínám být terorista…

JK: Máš hodně takových "proher"? Které tě mrzí nejvíc?
ZF: Mám rozestavěný a zatím zkažený dům v Jehnicích, tomu se snažím najít novou ideu. Snad to dobře dopadne. Životní trauma mám ale ze dvou velkých projektů. V Blansku jsem před lety vyhrál soutěž na domov důchodců. Roky nebyly peníze a pak jsem zjistil, že se začíná stavět paskvil podle cizího projektu, ale na má povolení ke stavbě.
Druhou, a to nejbolestivější ranou je pro mne stavba kostela na Lesné, kde bylo opět zneužito mých plánů k tristnímu výsledku. V obou případech hráli roli mí tehdy blízcí spolupracovníci a přátelé.

JK: Je rozdíl v navrhování pro rodinné příslušníky a pro cizí klienty?
ZF: Pro rodinu navrhuji zadarmo. A navíc mi s rodinou vyšel dobře pouze dům pro mou sestru. Také mi jeden klient slíbil alespoň pětilitrovku medu ročně do konce jeho života. Což při ceně medu a když se dožije 200 let, je docela dobrej byznys.

JK: Myslíš, že se do tvých staveb promítá osobnost stavebníka?
ZF: Stoprocentně. U každého jdu až tam, kam to snese, když očišťuji formu až na kost. Ze strany klientů jsou to mimořádné výkony! Oni pak jezdí na veletrh do Milána, cestují po Evropě po Corbiho stavbách, Boffi kuchyních a podobně.
Mám dva druhy klientů a je to téměř pravidlo - jedni chtějí studenej barák, druzí teplej barák. Studenej je bílej a čistej jak papír, teplej z kamene a dřeva. Nic mezi tím. Takže mám volné ruce a ideou domu je moc nezatěžuju. Takže opravdu vidíš, že takový klienty musím zbožňovat.

JK: Jaký máš v současnosti největší sen, touhu?
ZF: To nemohu a nechci to říct, protože bych to zakřikl. Mám skoro všechno dlouhodobě naplánované a stále na tom pomalu pracuji. Nedávno mi při oslavě svých 93. narozenin moje babička řekla, že mám už nejvyšší čas si splnit poslední přání, jestli nějaký mám, že už jsem dost starej.

JK: Díky za rozhovor.
ZF: Bylo to příjemné. Zase se někdy ukaž!
Autor: Jan Kratochvíl, 05.10.05 15:00
Návštěvnost: 13487 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.