Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     

O vítězném návrhu Grand Prix 2011 s jeho autorem
O bytovém domě s tělocvičnou na Petrském náměstí s Petrem Burianem
Petr Burian (* 1970 v Praze)
1988 Gymnázium Nad Alejí v Praze 6
1995 Fakulta architektury ČVUT v Praze
> osobní stránka
Petr Burian ukázal již v roce 2002 jako spoluřešitel těžkého zadání administrativně-obchodního paláce Euro v  dolní části Václavského náměstí, že na stísněném a komplikovaném prostoru historického centra města se umí pohybovat (spoluautoři R. Doležal, P. Malinský, M. Pokorný, M. Kotík). Nový bytový dům s  tělocvičnou na Petrském náměstí patří podle mého názoru právě společně s  palácem Euro, s hotelem Metropol ("Chalupovci"), s Palácem Langhans ("Lábusovci") a s palácem Edison ("Lábusovci") k tomu nejlepšímu, co v  centru Prahy po roce 1989 vzniklo. Petr Burian vystudoval architekturu u  Petra Malinského a hned po škole u něj a Richarda Doležala v ateliéru DaM začal pracovat. Dnes je jedním z partnerů kanceláře. Petr Burian je rovněž známý dlouhodobou úspěšnou soutěžní spoluprací s Janem Šépkou, Petrem Hájkem a Tomášem Hradečným. K posledním úspěchům patří 3. cena za návrh nové budovy Národní knihovny ČR (2007) nebo 2. cena za návrh nové budovy FA ČVUT.

Situace, Lodecká 1, Praha 1, ortofotomapa
 
Jiří Schmidt: Začněme v době těsně před tím, než jste dostali tuto zakázku.
Petr Burian:
To byl rok 2004. Neznám přesně tu iniciaci, tedy kdo vlastně jednal dřív - zda vedení školy, nebo radnice Prahy 1. Objednavatel tělocvičny - základní škola, která je v Klimentské ulici - patří spolu s gymnáziem v Truhlářské pod jednu instituci, kterou je škola Jiřího Gutha-Jarkovského. Školní budova v Klimentské je z 19. století a nikdy neměla vlastní tělocvičnu. Tenkrát se školy stavěly bez tělocvičny, tělocvik se nejspíš nevyučoval. Škola se nachází v centru, kde se prostora navíc těžko hledá, takže oni na to šli tím způsobem, že na severní straně do Klimentské ulice zrušili jednu třídu a udělali z ní tělocvičnu. Měla asi šedesát metrů čtverečních a malou světlou výšku, zkrátka žádné parametry na dnešní sportování. Na nárožním pozemku, který ke škole vždycky historicky patřil, měli ale zároveň školní hřiště s tartanem. V našich klimatických podmínkách je ovšem využití venkovního hřiště sezónně omezené: ze školního roku září, říjen, a pak květen a červen. V zimě musely být děti uvnitř. Škola se proto začala zabývat tím, zda by tento stav bylo možné změnit. Od začátku byl u jednání o celém záměru ředitel školy pan Linhart, sympatický, rozumný chlapík těsně před důchodem. Učil myslím matematiku, ale taky tělocvik, a i proto vyvinul velkou snahu, aby děti měly kde cvičit a sportovat. Na začátku si škola přála, aby se na tomto pozemku postavila buď "nafukovačka" nebo podobná jednopodlažní sportovní hala, která by škole mohla sloužit.

Takže ředitel školy přišel jako zákazník nejdřív do vaší projekční kanceláře?
Myslím, že nejdřív přišel na Úřad městské části Praha 1 jako za zřizovatelem školy. Městská část ve spolupráci se školou potom zadala úkol několika projekčním kancelářím. DaM spolupracuje s radnicí už celkem dlouho. Jedná se o model, který není neobvyklý. Když má městská část záměr podobného druhu, tak zadá jednomu dvěma třem architektům takovou "ověřovací studii". Ve spoustě případů ze záměru zcela sejde a nikdo dál nepokračuje. V Lodecké to byl ale specifický případ v tom smyslu, že jsme zadání na samotnou tělocvičnu nikdy projektem neřešili. Když jsme to místo viděli, řekli jsme, že nedává smysl stavět zde jednopodlažní věc. U sousedního Zelenkova činžáku byl dokonce slepý štít,tedy něco jako rukavice hozená do tváře architekta. Myslím, že hned na první schůzce - na té byl tenkrát jen Petr Malinský - jim bylo řečeno, že toto místo si zaslouží normální, regulérní stavbu plnohodnotně navazující na své nejbližší okolí. A oni odpověděli, že o tom budou přemýšlet. My jsme měli připravit nějakou rešerši, projít archivy, zjistit, co tam kdy stálo nebo se plánovalo, a tak podobně. Šli jsme tedy do archivu, kde jsme vytáhli plány sousedního činžáku i školy. A zjistili jsme, že když Zelenka maloval svůj činžák, tak tam přesně byla regulace protažení onoho bloku ve stejné výšce až na samotné nároží, roh Barvířské a Lodecké. A to byla asi příslovečná poslední kapka, tím jsme měli všechny argumenty pohromadě a mohli se začít zabývat myšlenkou vícepodlažní stavby. Od začátku bylo jasné, že jednání s památkáři budou složitá. Když jsme jim pak ale přinesli původní plány z 30. let, ukázaly se jako docela dobré beranidlo.

foto: Andrea Thiel Lhotáková
To jim tenkrát došly peníze, že blok nedostavěli až k nároží?
To je možná první verze. Dům byl postavený v pozdních 30. letech, v době krize. Ale možná je i taková teorie, že tato prvorepubliková regulace nepočítala do budoucna s existencí školy v původní podobě.

Ale ta škola je z 19. století.
Je. Ale já si to vykládám jako jednu z možností. Regulace vznikla v době, kdy panoval velký rozmach školství. Mohli počítat s tím, že školu dostaví, přestaví a upraví v souladu s dokončením bloku v prodloužení Soukenické ulice. Všechno je možné. My jsme samozřejmě byli v úplně jiné pozici a nikoho ani nenapadlo, že by se škola bourala nebo přestavovala. Šli jsme cestou zjištění, co si tam můžeme dovolit. Jak velkou hmotu po stránce případného negativního ovlivnění školy. Městu jsme doporučili, aby se zamysleli nad tím, co s  pozemkem udělat, aby se správně využil. Chvíli bylo ticho, ale pak vyrukovali s myšlenkou, že tam udělají nájemní bydlení. Je to koneckonců rezidenční čtvrť.

Územní plán tam ani nic jiného nepřipouští.
Platí zde regulace předepisující minimálně 80 % bydlení, které může být doplněné o další funkce, např. obchod, služby, kanceláře. To jsme naplnili tak tak, protože velkou část plochy zabírá prostor tělocvičny. Tedy shrnuto: dostali jsme za úkol navrhnout bytový dům s tělocvičnou. A to s byty co nejmenšími tak, aby se jich na daný prostor vešlo co nejvíc. "Potřebujeme startovní byty pro lidi, které  tak chceme udržet v určitých profesích" zejména se to týkalo školství. Projekt dokonce určitý čas nesl název "Ubytovna školních zaměstnanců s tělocvičnou".

foto: Andrea Thiel Lhotáková
Takže začíná boj se světlem.
V tu chvíli jsme se začali zabývat druhou rešerší, a to tím, co nám tam dovolí budova školy. Práce musela začít studií osvětlení a oslunění míst, která mohla novostavba ovlivnit. To znamená, že jsme si vzali plány školy i ostatních sousedících budov a studovali využití jednotlivých místností. Naštěstí to bylo tak, že v budově školy v kolizních místech na jižní stranu do náměstí byla jenom jedna nebo dvě kmenové třídy. Ty jsou nejcitlivější na denní osvětlení. V jejich případě jsou normy nejtvrdší. U tříd typu počítačových pracoven nebo jazykových učeben jsou požadavky na světlo výrazně nižší. Ze studie osvětlení bylo jasné, že hmota nového domu situaci školy ovlivní. Měli jsme možnost novou hmotu tak vyhlodat a přizpůsobit, aby ke zhoršení nedošlo. Anebo jsme měli druhou variantu, kterou jsme nakonec zvolili, a to ponechat směrem do nově vznikajícího dvora jen ty funkce, kterým úbytek světla nevadí.

Co to se školou udělalo?
Všechny funkce, které světlo nutně potřebují, pak bylo nutné v rámci celé budovy školy přestěhovat a dům překolaudovat. Na jižní stranu školy byl dokonce situovaný i  byt školníka, který se musel kvůli nedostatečnému oslunění zrušit. Školník už dnes bydlí ve větším bytě v naší novostavbě. Všechny prostory školy, které nový dům ovlivnil, se přeskupily tak, aby vyhovovaly požadovaným normám. Ale na druhou stranu nešlo o nějaký drastický zásah do fungování školy. Budova byla před plánovanou revitalizací vnitřních prostor a sítí, takže projektanti odpovědní za rekonstrukci školy námi vyvolané změny pouze zapracovali do nově definovaného uspořádání místností. Lze říci, že hygienik tak byl hned po památkářích nejdůležitějším rozhodovacím orgánem. U inženýra Hanzla (hygienik Prahy 1) jsme byli několikrát. Velmi důsledně dohlédl, aby ve škole vše fungovalo správně, aby tam nebyly po stránce osvětlení žádné nedostatky. Myslím si, že tomuto tlaku jsme beze zbytku a rádi vyhověli. Než bylo vydáno stavební povolení na nový dům, muselo být vydané stavební povolení na změnu funkčního využití některých partií školy. A stavební povolení novostavby bylo vydané s podmínkou, že se předtím skutečně realizuje úprava školní budovy. A opravdu, o prázdninách, během archeologického průzkumu staveniště a hloubení stavební jámy, byly provedeny vnitřní změny ve škole a do začátku nového školního roku se to stihlo zkolaudovat.

Stavba je financovaná z rozpočtu Městské části Prahy 1, tedy z peněz daňových poplatníků. Myšlenka na změnu naší osvobozující se společnosti v roce 1989 spočívala v tom, že o nejlepší veřejná řešení se bude soutěžit. A spočívala v tom, že promítnout tuto zásadu do zákonného ustanovení, je radostným přáním nás všech. Předpokládám, že městská část si udělala nějaké výběrové řízení, nejspíš "obchodní soutěž", kde byla rozhodujícím kritériem cena a rozhodující podmínkou nejméně 5 účastníků. Tím, že mezi úřadem a vaším ateliérem existuje dobrý vztah vytvořený na základě řady let spolupráce, lze usuzovat, že vůle účastníků všech stran dané architektonické události podporovala variantu stavět stavbu na základě těchto společných zkušeností.
Je to tak. I když ne do důsledku. Klientem a následným organizátorem výběru projektanta prostřednictvím veřejné obchodní soutěže nebyla radnice, ale přímo sama škola. 

Když mluvíme o genezi tohoto projektu, jste vlastně autory myšlenky vzniku této stavby.
To je trochu jiná věc. Náš vklad byl v rovině doporučení. Bylo to naše odborné doporučení, které v konečném důsledku nemuselo nic znamenat. Když by investor řekl: "Ne, my tam stejně nechceme stavět nic než halu", navrhovali bychom pravděpodobně jen tělocvičnu. Proto bych vývoj nepojmenovával tak, že jsme si sami vymysleli zadání. To opravdu až následně přišlo ze strany zadavatele.

Dali jste jim inspirativní podnět, který oni shledali jako smysluplný.
Podle všeho ano. A s ohledem na hodnotu pozemku také ekonomicky rozumný.

Jednoduše řečeno jste myšlenkami zásadně přispěli k tomu, aby se dlouhodobě, nejspíš v řádu staletí, zhodnotilo jedno významné místo starého města. Při vstupu na Petrské náměstí ze Zlatnické ulice se může každý na vlastní oči přesvědčit, že nový barák dal celému prostoru náměstí novou dynamiku, nový prostor, nové proporce, nové měřítko, novou strukturu. A to vše jako pokračování, rozvoj těch hezkých vlastností, kterými náměstí disponovalo už předtím. Při výhledu z nejvyšší terasy nového domu pohled na Petrské náměstí měřítkem i proporcemi připomíná piazzetu italského města.
Dům se totiž kroutí a za náměstím pokukuje.

Přesně. Dům stojí vůči náměstí v takové pozici, že prodloužením dopadu přímého slunečního svitu do bytů se zároveň obrací k náměstí. Jako když mluvíš a posluchače hledícího stranou zaujmeš tak, že se k tobě otočí a začne tě i sledovat. Nový dům mentálně zvětšil prostor náměstí.
Lépe bych to nepojmenoval... :-)

Ale zpátky k tomu vývoji.
Došli jsme do fáze, kdy už projektové práce z veřejných zdrojů nešlo zadávat, podobně jako zmíněné mikrostudie. Škola musela ze zákona zorganizovat veřejné výběrové řízení na dodavatele projektu v režimu podlimitní veřejné zakázky. V této soutěži DaM zvítězil. Investorovi i nám samozřejmě vyhovovalo v načaté práci pokračovat. Na druhou stranu, rád bych žil a pracoval ve státě, kde musí být na takovouto zakázku ze zákona vypsána architektonická soutěž, a ne pouze soutěž obchodní. Byť by to v tomto konkrétním případě mohlo znamenat, že náš návrh neuspěje a dům postaví jiný tým. Podobně jako tento projekt se zadává 99% práce architektů pro veřejný sektor v celé republice. Evropský unikát, který je nezbytně nutné změnit.

foto: Andrea Thiel Lhotáková
Zmínil ses o tom, že když jste byli osloveni, abyste zkusili namodelovat tělocvičnu, tak jste nebyli jediní.
Nejsem si tím úplně jistý, ale mám za to, že jsme v tomto směru nebyli první architekti, se kterými škola a radnice spolupracovaly. Na druhou stranu fakt, že byl osloven DaM, dost pravděpodobně souvisel s tím, že Petr Malinský měl vybudované renomé fundovaného architekta, který se dokáže s jistotou pohybovat ve vnitřním, historickém městě, se vztahem ke kontextu a k památkám. Řešilo se opravdu citlivé a exponované místo a DaM už v té době měl v centru města několik realizací.

To dává smysl. Je to logické. A svým způsobem asi i lidsky přirozené. Ale takových podobných ateliérů bychom jenom v Praze našli dalších pět deset. To jenom zvyšuje smutek z toho, že tady teď třeba nesedíme a vedle obrázků realizace si nemůžeme prohlížet tři čtyři rovnocenné návrhy, ze kterých se realizovaný návrh vybral.
Také bych byl radši.

A taky by to samozřejmě vytvářelo mnohem lepší pozici pro investora, zadavatele a uživatele stavby, i pro autory stavby, protože by měli mnohem větší veřejnou kompetenci o tom mluvit. Takhle má vlastně celá partička, která se na tom podílela, svým způsobem máslo na hlavě. Každý jí to může omlátit o hlavu: Jak to, že tady nemáme soutěž myšlenek, ale máme tady jenom soutěž byznysu?!
Je to tak. A je třeba to k soutěži myšlenek posouvat.

Pojďme se teď posunout do doby, kdy už máte zadání projektu. Shodli jste se na polozapuštění tělocvičny, shodli jste se na programu stavby, to znamená nebytový parter s dopravní a technickou obsluhou a ve vyšších patrech co nejvíc, tedy co nejmenších bytů. Do regulace, která je co nejpoctivější. Takže jste měli zadání a šli jste kreslit. Jsme ve fázi, která je podle mě nejzajímavější. Hledá se koncept stavby. Teoreticky se nabízí celé spektrum možností, co tam postavit. I do daného zadání a regulace, kterou jste měli. Předpokládám, žes byl tím, kdo to úplně na začátku dostal na stůl a projekt jsi od začátku až do konce vedl.
Tak jest.

První otázka je asi jednoduchá. Měl jsi na začátku víc koncepčních variant?
Paradoxně, a na rozdíl od jiných projektů, tady to bylo strašně rychlé a jednoduché. Přičítám to faktu, že stavební záměr i místo stavby - a já to tak mám rád - velmi predikují způsob, jakým můžeš koncept řešit. Dvacet dalších řešení velmi rychle odpálkuješ, protože nemůžou fungovat. A tady to byly jednoznačné věci, které jsem už víckrát opakoval, ale řeknu je znova. Měli jsme na malou plochu dostat co největší půdorysnou velikost tělocvičny, a pozemek je lichoběžník. Takže si člověk musí vybrat jednu nebo druhou stranu lichoběžníku, na kterou se přimkne s pravoúhlým sálem. Z těch dvou verzí zvítězilo navázání na ortogonalitu Barvířské ulice. Což znamená, že když do lichoběžníku narveš co největší obdélník, zbude ti hrozně malinké místečko, kam je možné vtěsnat vertikální jádro stavby.

Takže je jasné, kde bude schodiště a výtah.
Tak.

Tělocvična vlastně vnitřně, skrytě ovlivnila podobu všech nadzemních pater stavby.
Ano. Ovlivnila naprosto klíčově organizaci vrchní stavby. Protože kdyby nezaplácla suterén a přízemí, můžeš vertikální jádro umístit, kam chceš, třeba do středu, abys to měl na obě strany stejně daleko. V našem případě máš jádro na jedné straně a obsluhuješ velké množství bytových jednotek. To by mohlo dopadnout na horizontální vnitřní chodbu, ale pozemek nemá hloubku. Nemůžeš navrhnout vnitřní chodbu s byty na obě strany. Navíc máš orientaci sever-jih. A je to. Je rozdáno. Pak už je jen krůček k výtvarnému konceptu. Vezmeš si garsonku, nejtypičtější byt, třicetimetrovou kostičku a řekneš si, že to  je kostička stavebnice. Že tím domem zveřejníš, že jsou zde malé byty. Ale ouha, když jsem naskládal všechny jednotky, začala kompozice trochu haprovat, unifikovat se a stávat se malým "panelákem". Načež jsem došel k názoru, že je třeba hmotu nějakým způsobem zředit. Vnést do toho nějaký nepokoj. Vnést do toho něco, co rozruší přísnost a strohost. Přišel jsem na dvě věci. Zaprvé vynecháním pár kostiček ve skládačce vzniknou díry, které mohou posloužit jako společné terasy. Což je v dobré korelaci s tím, že byty jsou malé, nemají balkony a nic podobného. Druhá věc, která byla také velmi důležitá: když se úplně poslední nejvyšší pavlač vyhodí, ušetří se peníze a "ztuplované" mezonetové byty v nejvyšším podlaží dají kompozici šťávu. Těžší, hmotnější věc nahoře kompozici zavře. Dům dostane korunu. Funguje lépe, než kdyby byl nekonečným sledem úplně stejných boxů. Navíc se zde dá mluvit o korelaci mezi ekonomií a estetikou.

foto: Andrea Thiel Lhotáková
Byty jsou tedy pootočené, aby šly vstříc slunci?
Ano, ale slunce nebylo hlavním důvodem. Jsou tam spíš dva silnější. Jedním je, že jsem se opravdu pokoušel, aby se dům otáčel do náměstí. Stojí v ulici, ale dere se přitom o to, stát na náměstí. Druhý důvod je ten, že když zvolíš strukturu z betonových boxů, narazíš na skutečnost, že nároží Barvířská/Lodecká není pravoúhlé. Buď stvoříš základní jednotku, která je nějakým způsobem sešlápnutá a reaguje na zmíněný tupý úhel, anebo jednotku uděláš stejně jako ostatní pravoúhlou, a v tu chvíli vzniká hra pravidelně povysouvaných boxů. Jenom jsem navázal na jeden ze směrů, které jsou v místě přítomné.

Jak na návrh reagovaly památkové úřady a jak probíhal proces projednávání a schvalování projektu?
Jednoduché to nebylo. Diskutovalo se na téma vysazených arkýřů do ulice, vykonzolovaného nároží do Barvířské a podobně. Důležité ale bylo, že památková péče nezpochybnila vůbec obecně možnost pozemek zastavovat v těsné blízkosti školy a nezpochybnila moderní formu zásahu. Bylo to dle mého názoru i tím, že jsme měli v ruce onen výkres ze 30. let 20. století, kde byla nakreslena předpokládaná hmota dostavby. Podrobnosti, o kterých byla debata a které jsme dokladovali nejrůznějšími referenčními příklady z nejbližšího okolí stavby, představovaly už jen "kosmetiku" ve srovnání s faktem, že památkáři připustili plnohodnotnou hmotu. Myslím, že určitou roli v tom sehrály i ony zmiňované otvory s terasami, které novostavbu odlehčily a budovu školy nechaly poněkud nakouknout do náměstí, kde vždy hrála v zadním plánu svoji roli.

Zpátky k navrhování. Našli jste koncept, kdy jednotlivé buňky bytů tvoří strukturu celé stavby. To je pořád abstraktní záměr. Teď jde o to, dát mu konkrétní hmotu - konstrukce, materiály, konstrukční detaily... Celé to je odlitý železobetonový skelet, včetně plastické struktury průčelí, monolit, opláštěný sklocementovými deskami, šablonami. Mimochodem, tady jsem poprvé viděl deskový materiál vyrobený v prostorovém tvaru, zahnutý přes roh.
Sklocement (nebo přesněji technicky: sklovláknobeton) použitý na plášť stavby se vyznačuje tím, že výrobce ho umí odlévat rovnou ve 3D, tedy do prostorových tvarů. Proto jsme mohli dosáhnout určité čistoty a ostrosti v detailech provedení. Jen o pár milimetrů rozšířené spáry mezi deskami byly viditelné a museli jsme je korigovat. Díky instalaci na rektifikovatelný závěsný systém jsme mohli dorovnávat nepřesnosti přímo na místě stavby. Naopak tam, kde vznikala moc sevřená spára, mohli přímo na staveništi desky rozměrově upravovat, seříznout, doformátovat v milimetrové přesnosti na požadovaný rozměr.



V této fázi, když se bavíme o konstrukci, tak s tím je nedílně spojená technologie. Technologie, která umožňuje nejsvobodněji tvarovat hmotu, je litý beton. Nejdřív barák postavíš z oceli, potom ho obliješ betonem a pak ho obložíš deskami. Je to nejpokročilejší metoda stavění, která umožňuje dosahovat těch nejodvážnějších tvarů. Ale je tady zásadní faktor, a tím jsou náklady. Když nepočítáme konstrukce z oceli a skla, je to nejdražší masově rozšířená technologie stavění. To je tady asi pořádku. Jde o místo v historickém centru města, je to extrémně exponovaná parcela - náměstí, nároží. Složitý kontextuální barák, který si tím pádem podle mě zaslouží drahou technologii, aby dobře reagoval na těžké místo. Ne program stavby, ale to místo stavby z toho dělá významný barák. A teď se dostávám k podstatě věci. V domě jsou tzv. sociální byty…
Nejsou. Jde o stabilizační startovní byty.

foto: Andrea Thiel Lhotáková
V tom případě jde o další veřejný mediální omyl. I samotná porota Grand Prix ve svém hodnocení píše:  "Je kladně hodnoceno jak užití sociálních bytů, tak jejich..." Takže jsou to startovací byty pro sociálně potřebné pracovníky - učitele, hasiče, policii, tedy veřejně prospěšné profese. Podstata otázky zůstává stejná. Jde o startovní byty, minimální, ale při stavebních nákladech by třicetimetrový byt na trhu musel stát nejméně 2 miliony. Potom už jako startovní byt moc nevypadá.  Tato stavba jakoby říkala, že umíme vymyslet dobrý program, umíme postavit perfektní barák, ale umíme to udělat strašně draze. Samozřejmě, že architekt o ceně nemovitosti na trhu nerozhoduje, ale architekt formuje to, jaké bude mít parametry, jak bude vypadat a fungovat to, čemu pak investor-klient-trh určí cenu. Cílem architekta je, aby projekt bez ohledu na cenu na trhu měl co největší hodnotu.
Rozumím otázce. Nejdřív uvedu do lepší relace tu cenu, o které jsi mluvil. Je vždycky hrozně důležité, s čím se co porovnává. A je samozřejmě evidentní, že pokud to vztáhneš k zástavbě, která se může pohybovat například ve volnější zástavbě v rezidenční čtvrti nebo na okraji Prahy, tak vztaženo na m² vychází stavba drahá. Já si tedy nemyslím, že moc, spousta obytných projektů se staví dráž. Cena se může zdát neadekvátní, protože jde o městské byty a sport. Kam mířím: objekt se stavěl v těsném sousedství budov, které jsou podsklepené jedním suterénem, nebo jsou nepodsklepené. To znamená, že realizace spodní stavby znamenala podchytávání obou sousedních domů. Máme dům se dvěma suterény. V prvním suterénu je tělocvična, až teprve druhý suterén je plný parkování. To znamená, že přibývá výtah na auta a příbuzné technologie navíc. To říkám proto, že jenom spodní stavba, včetně založení pod hladinou spodní vody, spolkla neuvěřitelné peníze. Bohužel to není vidět, ale je to tak. Třetí faktor ovlivňující cenu domu už jsi zmínil na začátku. Toto místo by těžko sneslo dům, který je po vnějškové stránce odfláknutý a skončí někde u zateplováku s barevnou omítkou. Je to prostě tak, že naše současná vrstva zástavby potvrzuje důležitost místa. Když si vezmu standard prostor školy jako takový anebo konkrétní bytovou jednotku a podívám se na ni ze všech stran, tak si opravdu nemyslím, že by se tam z vybavení používalo cokoli, co by bylo jinde než ve středním standardu. Zcela záměrně je vše poskládané z jednoduchých věcí. Ovšemže, velký důraz jsem při výběru kladl na to, aby použité prvky byly trvanlivé, málo zničitelné, umožňující nějakou rozumnou míru obnovitelnosti. Snažil jsem se vyhýbat fórovým věcičkám, které vyhodíš za dva roky používání. Zde cítím velkou zodpovědnost. Není to zdaleka jenom věc nějakého výtvarného názoru, že si usmyslím mít na společných veřejných prostorách pohledový beton. Velkou roli hraje fakt, že beton je těžko zničitelný a tím, že má svou nepravidelnost a strukturu, tak velmi dobře akceptuje drobná poškození, rýhy, šmouhy, stopy, otisky, atd. Ve srovnání třeba s bílou omítkou. Existují tedy věci na jednu stranu dražší na pořízení, ale uživateli přináší větší efekty, než je efekt momentálního uspoření v investičních nákladech. Toto si myslím, že by vlastně mělo být pravidelnou vlastností veřejných staveb. Na rozdíl od developerského projektu na byty, které jsou často určené k tzv. jednorázové spotřebě. Mám na mysli situaci, kdy si byt koncový klient zakoupí a developera už nikdy nebude zajímat. Tohle je věc, která by v majetku obce měla zůstat. A měla by v tom majetku zůstat co nejdelší dobu v co nejlepším stavu. Tím si pro sebe zdůvodňuji a ospravedlňuji to, že metr čtvereční nestojí 20 tisíc, ale víc.

foto: Andrea Thiel Lhotáková
Jak jsi určil odstín pláště? Je to přirozený odstín té hmoty, nebo je to dobarvované?
Se sklocementovým dílcem se dají, co se týče barvy, dělat v zásadě tři věci. Můžeš dílec barvit do hmoty. Mícháš pigmenty přímo do cementu a odlíváš si z probarveného materiálu hotový dílec. Můžeš jej samozřejmě přetřít krycí barvou. Tím úplně přijdeš o strukturu, která tam je příjemná a přirozená. A můžeš ho lazurovat. To je náš případ.

Probarvením přímo do hmoty byste neu- drželi jednotnost?
Probarvení do hmoty je problematická věc. Výsledek je co kus to originál, co se týká barevnosti. Tyto věci dělá zhruba pět firem, kromě tuzemských, které to produkují tak trochu na koleně, tak je tady například nadnárodní koncern Rieder, který má spoustu realizací různě po světě. Například most pro Zahu Hadid. Jsou to Rakušáci nebo Němci a technologii mají tak dotaženou, vypiplanou, že dílce z linky vypadávají jeden jako druhý. Když se podíváš zblízka, mají strukturu jako terazzo. Úplně hlaďoučké. A přesně to mě nebavilo. Nemá to šmrnc pohledového betonu. Naproti tomu čeští producenti jsou dílce schopni odlít s přirozenou cementovou strukturou. A mají to rádi a my taky. Už jsme si je vyzkoušeli na bytovém areálu v okolí Jinonického zámku. Vlastně ty samé firmy. Jedna nám konzultovala projekt a druhá to nakonec dodávala. Možnost probarvit přímo hmotu byla samozřejmě také na stole. Ale vzorky, které nám v průběhu projektování dodávali, vypadaly tupě. Pigment je strašně silný a udělal z toho úplně osleplou věc. Vypadalo to jako barevné křídy. Tak jsme se dohodli, že zkusíme lazury. Asi správné rozhodnutí. Povrch si udrží nepravidelnou přirozenou strukturu betonu, ale zůstává možnost barevnost jenom drobným odstínem, tónem někam posunout. Když se na kostky fasády podíváš hodně důkladně, jsou odtónované každá trochu jinak. Je to asi o dvacet procent míň silné a patrné, než bych si ideálně představoval. Člověk to pozná a vnímá na třetí pohled, já to cílil na druhý. Odstíny šedi jsme ladili asi v pěti kolech vzorkování. Nakonec to stejně dopadlo trošičku jinak. Velkou roli v tom hraje, jak zrovna jede výrobní linka, jaké je počasí, když dílec schne, zkrátka jakou deska chytne barvu během výrobního procesu. Takže kdyby byly všechny desky stejné a jenom se otónovaly lazurou box po boxu, byl by výsledek ideální. V realitě do věci vstoupila ještě odlišná barevnost desek z výroby. Vybrali jsme nicméně čtyři odstíny, a kdo si dá práci, nalezne je.

Tam se střídají čtyři konkrétní odstíny?
Ano, co box, to jeden ze čtyř odstínů. Ale je to opravdu subtilní a nepatrné.

Setkal jsem se výčitkou, že je to nárožní dům s jedním slepým nárožím.
Není slepé. Ve spáře mezi kostičkami orientovanými do Barvířské jsou dokonce okénka pro východní sluníčko do kuchyně. Také šlo o udržení poměru perforovaných a plných ploch. Tady si myslím, že bez velké plochy plné boční stěny horního mezonetového bytu i bytů pod ním by nároží fungovalo špatně.

Také by každé jiné řešení bylo v rozporu s konceptem stavby.
Přesně tak.

Přijde mi, že tato stavba v sobě také obsahuje typický pražský fenomén "koruny", jako horního zakončení nárožní budovy. - Palác Škoda, palác Družba, palác Edison, palác Euro…
Ano. Většinou se v tom posledním, horním plánu děje něco trochu jiného. Ale u nás to určitě nemělo fungovat jako nárožní věž. Nároží není natolik významné, aby to v  daném místě dostalo nějakou zásadní změnu.

Není to nárožní věž, je to koruna usazená na roh stavby. I snímek z Barvířské ulice ukazuje, že nejde o nárožní věž, ale o nárožní korunu. Ty v tomto pohledu nevíš, že prvky, z kterých je koruna složená, se opakují v další části stavby.
Dům je totální hybrid. Je to řadový barák, je to nárožní barák, je to solitér, a zároveň nic z toho jednoznačně.

foto: Andrea Thiel Lhotáková
A navíc také hybrid v křížení funkcí. Aby se v běžném činžáku postavila tělocvična přes dvě patra, to se děje málokdy. Líbí se mi, jak ten barák respektuje městský parter. Správně odděluje parter a zbytek stavby. Dům mluví městskou řečí. Světelně, funkčně, kompozičně, provozně…
Kompozičně mi přišlo fajn pokusit se v parteru o něco, co je v hodně velkém kontrastu k horní bytové části. Přízemí by se dalo teoreticky udělat z nějakých pevných dílců a otevřít ho otvory. Ale mě bavilo - už vzhledem k tomu, že tělocvična musela mít denní světlo - princip osvětlení průsvitnými copilitovými tvarovkami protáhnout po celém obvodu parteru tak, aby se celý spodek odlehčil. Takhle by měl fungovat i obchod do náměstí s tím rozdílem, že má do pláště integrované čiré výplně výloh. Chtěl jsem, aby vše dole bylo lehké, křehké a nahoře těžké a bytelné. Navíc se tento efekt umocní, když se večer celý pruh parteru rozzáří jako lucerna.

Které místo bys v této architektonické události označil za nejkritičtější?
V průběhu projektování mohlo od investora kdykoli přijít rozhodnutí o zastavení záměru. Takovou variantu jsem vlastně očekával. Není se čemu divit, nerealizovanými projekty bychom mohli v DaMu několik let tapetovat. A ani vydání stavebního povolení po 1,5 roce zrání na stavebním úřadě tuhle věc neodvracelo definitivně. Přišly protesty občanů (vyvolané záměrem kácení tří stromů na pozemku stavby), vše se mohlo zastavit těsně před prvním kopnutím do země. Mohli jsme narazit na nekompetentního dodavatele, který by stavbu nezvládl nebo mohl mít tak podhozený nabídkový rozpočet, že by to zásadně shodilo kvalitu díla. Mohli jsme se potkat s investorem, kterému by nezáleželo na dodržení standardů a poměrně složitých detailů definovaných projektem. To jsou všechno "kdyby", která snadno hrozila a naštěstí se nevyplnila. Tak trochu stále nechápu, že vše opravdu vyšlo – slovy Dr. Chocholouška: "Taková věc se nám stane maximálně, opravdu maximálně jednou za deset let."

Které návrhy tě v letošním ročníku GPA nejvíc zaujaly?
Mám docela rád ostravskou "briketu" od kolegů Kuby a Pilaře, vlny bazénu v Litomyšli, A69 se povedlo hezky dotáhnout pěší zónu v Chebu a sympatický je mi domeček Pavla Nasadila v Perninku. Chyběly tam ale třeba kostely Zdeňka Fránka.

Na jakých projektech v této době děláš a jak bys je jednou větou charakterizoval?
Dělali jsme bydlení na Hanspaulce u Matěje, to byly řadové domky obrůstané popínavkami u historického Hendlova dvora. Další bydlení, tentokrát na zelené (no, spíše hnědé) louce bez historického kontextu pod Vidoulí, to byl takový rozkrájený kroutící se had. A pak jedna nábřežní proluka u Vltavy, tam je to aktuálně hodně živé, a jestli záměr pojede dále, asi se brzy objeví jako tučné sousto mediálních debat.

Jak hodnotíš současnou pozici architektury v naší společnosti?
Je to trochu míjení. Míjení architektů a společnosti. Znám málo tak frustrovaných profesních skupin, jako jsou architekti. Málokdo z nás umí srozumitelně sdělit, o co nám jde. Málokdo z veřejnosti je ochoten poslouchat déle než 30 vteřin cokoli na téma architektury. O profesi architekta existuje nekonečné množství klišé, které je hodně složité odbourávat. Jsme drazí, komplikujeme lidem život, jsme nepoužitelní v běžném reálném životě. Docela dobře ale ten stav myslím nedávno v Respektu pojmenovala Karolína Vránková. Hovoří o tom, že Česko nemá problém s tzv. elitní architekturou, kterou na slušné, řekněme evropské úrovni tvoří a staví nějaká bratru stovka ateliérů či jednotlivců.  Tuzemským problémem je ta - jejími slovy - architektura s malým "a". Regiony, vesnice, předměstí, satelity. To jsou místa, která nám průměr na vysvědčení tedy rozhodně nezvedají.

Děkuji za rozhovor
Jiří Schmidt

Petrské náměstí ze Zlatnické ulice (od jihozápadu)

Hodnocení vítězného návrhu porotou Grand Prix 2011
V historické části Prahy na Petrském náměstí v rohové  lokaci se podařilo vytvořit odvážnou, atraktivní architekturu, která je proporčně a hmotově v kontextu s tvaroslovím a měřítkem okolní zástavby. Porota ocenila výraznou roli architekta při formování programu a skloubení funkcí veřejných (škola, tělocvična) s bydlením. Vstup a hlavní jižní fasáda jsou chytře situovány do náměstí. Hmota prostorových jednotek a otevřený prostor stejného měřítka vytváří odlehčenou kompozici této fasády. Vykonzolovaná hmota obytné části nad parterem působí odlehčeně a vznáší se nad nárožím. Je kladně hodnoceno jak užití sociálních bytů, tak jejich dispoziční řešení, proporce, měřítko, využití příčného větrání, přístup slunce a světla. Otevřené prostory, jasnost dispozic, horizontálních i vertikálních komunikací, umístění tělocvičny, komunikační spojení se školou, řešení zadního traktu se dvorem, výběr materiálů a detail jsou hlavní oceněné aspekty tohoto úspěšného projektu.
Autor: Jiří Schmidt, 14.06.11 06:00
Návštěvnost: 17572 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
Evropský unikát, který je nezbytně nutné změnit David Mareš 16.06.11 00:25
Pohoršení Vích 16.06.11 11:14
>> Vích gallina-scripsit 16.06.11 23:02
Co v rozhovoru chybi Pravda Karel 17.06.11 13:58
vt. Vojtěch Tecl 17.06.11 22:34
Je to náhoda? Milan Jančo 18.06.11 21:18
Zlatý orel? Jan Dvořák 22.06.11 17:05
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.