Josef Chochol: Perspektivy urbanismu

Vložil
Jakub Potůček
26.01.2007 11:40
Problém velkoměsta stal se poslední dobou velmi aktuelní a strhl na sebe téměř úplně zájem všech teoretiků. Ve spoustě moderní urbanistické literatury, zejména evropské, poutá právě tento problém nejvíce zájem odborníků technických i vědeckých, a přirozeně láká k intensivní spolupráci i činitele výtvarné. Objevují se myšlenky, které svou odvahou a duchem své koncepce vymykají se současným poměrům i možnostem z nich plynoucím. Předstihují je prostě. Tak dochází v mnohém případě k činnosti ryze spekulativní, která postupuje ovšem mnohem rychleji vpřed nežli skutečná praxe, jež za ní často jen namáhavě klopýtá. Spekulace trpí tady nedostatkem experimentů, čímž vrhá se zdánlivě do nebezpečí sloužiti více bezuzdné fantasii než skutečným potřebám reálného života.
Velkoměsto i teorie jeho budování prožívají právě bouřlivý vývoj a malé revoluce jsou na denním pořádku. Zpravidla jest každý vývojově správný postup tvoření charakterisován nepřetržitou oscilací mezi ideou a experimentem. Například vývoj létacích strojů a jeho historie nejlépe prokážou pravdivost tohoto tvrzení. Bez experimentování a vzájemného působení výsledků praktického použití na myšlenku a zase zpět, nedá se myslit žádný zdravý postup. A tak tomu bude i ve všech otázkách stavby měst, v urbanismu. Nové myšlenky mohou přinášeti pouze tehdy náležitý užitek, jsou-li převáděny ve skutečnost, a získá-li se kritika jejich oprávněnosti i vhodnosti na základě zkušeností daných denní praxí. Některých zkušeností nabyli jsme z provedených zahrad. měst anglických, neb německých, z dělnických neb úřednických kolonií, z kolonií rolnických a tak podobně. Jiné zkušenosti čerpáme ze stavební činnosti amerického kapitálu, ať již jde o Pittsburg nebo Manhattan. Příklad z Manhattanu poučil nás o mnohém, a měli jsme zde výbornou příležitost poznati, co jest dobré a co není k potřebě. Aplikaci nejnovějších zkušeností technických i vědeckých shrnuje nyní poslední a nejmladší práce urbanistická, věnovaná problému velkoměsta Francouzem Le Corbusierem. Jest velmi zdravě založena na úvaze neopouštějící realitu a soudobé možnosti, nicméně toliko důsledné provedení její ve skutečnosti mohlo by podati nejspolehlivější kritiku námětů stejně nových jako duchaplných, které předkládají se tu k použití všeobecnému.
Velkoměsto, poslední etapa kulturního, sociálního a politického vývoje moderní civilisace, vsunuje se samo a zcela přirozeně v důsledcích nynějších poměrů přímo do ohniska urbanistických zájmů. Ono působí neobyčejně na současného člověka, jeho způsob myšlení i jednání, cítění i žití, na jeho celkovou kulturní úroveň. Hostí řadu vzdělávacích a kulturních institucí, je vyzbrojeno technickými vynálezy, sloužícími k obstarávání jeho zdravotnictví a čistoty, pohodlí i příjemností obyvatelstva. Skýtá rozličné možnosti a druhy duševního rozptýlení a přitahuje množstvím zajímavostí i zábav. Protikladem velkoměsta je venkov, mnohem chudší na vše, co ve městě lze v plné míře získati; mnohem prostší a jednodušší, než komplikovaný aparát města; mnohem méně vzrušující a příliš klidný až k bez-útěšné jednotvárnosti, vyhání téměř lidi ze svého prostředí, místo aby je připoutával.
Industrialisací agrikultury a soustavným nahrazováním práce lidské prací strojní uvolňuje se vždy více a více venkovského lidu, jenž nenalézaje dostatek zaměstnání a obživy doma, vrhá se do měst a plní je v tak značné míře, že občas způsobuje známý zjev populačního překrvení v určitých okrscích měst. Snadno nastává přebytek pracovních sil, a jejich nabídka daleko převyšuje poptávku. Na burse práce značí to okamžité klesnutí mezd, vzájemnou soutěž nabízejících se k práci, čili stlačení životní úrovně velikého počtu lidí nahromaděných na malém místě; chudoba ve velkém se všemi svými hroznými důsledky. A to je rub velkoměsta, který nesmí býti zanedbáván, ježto skrývá sterá nebezpečí pro kohokoliv. Čeliti úspěšně tomuto sociálnímu nebezpečí a odstraňovati jeho následky jest pak jednou ze stálých a těžkých starostí administrativy velkoměsta. Za daných poměrů nezbývá, nežli zmírniti tuto vleklou chorobu nynějších měst, ježto k preventivním zákrokům nedostává se velkorysého plánu.
Každé velkoměsto je však mnohem více než pouze předmětem starostí jednoho národa o representaci kapitálu vlastního státu, o residenci své vlády, sídlo ústředních vedení průmyslu a obchodu, ústavů vzdělávacích, čelných úřadů a tak podobně. Každé velkoměsto je také parciální centrálou všeobecné světové kultury, je jedním z několika kardinálních opěrných bodů kulturní sítě obepínající dnes znenáhla již téměř celý svět. Vynálezy dorozumívací techniky umožnily dosáhnouti spojení tím neb oním způsobem s druhým podobným opěrným bodem světové kulturní organisace. Spojení cestami dopravy silniční, železniční, vodní i vzdušné umožňuje výměnu a snadné i rychlé přemísťování hmotných objektů jednotlivě i hromadně. Telegraf, telefon, telefotografie, radio doplňují toto spojení pro hodnoty nehmotné. Zboží i myšlenky lze dnes poměrně lehce i levně přenášeti do velikých dálek. Styk mezistátní uvolňuje se tak bez ohledu na mocenské poměry a politickou situaci, a nabývá nebývalých možností. Hranice začasté stávají se ilusorními a znenáhla mizejí, via facti. Síť napíná se přes celý svět a jednotlivé země stávají se malými, jako jednotlivé vzdálenosti staly se malými již před tím. Jsou to prostá fakta, avšak před sto lety ještě byla to fantasmata.
Svět ovšem nelze odbýti několika velkoměsty. Zbývají obrovské plochy mezi nimi, které lze ovládati jedině prostředky čistě technickými. A tak mohou velká města přirozeně vytvořiti toliko zcela řídkou síť nejvyššího řádu. Podobně jako geometr vkládá do sítě prvého řádu další sítě řádu nižšího, tak i zde dojdeme k utvoření dalších, za to však hustších sítí nižších kategorií, které umožňují vládnutí regulativní a organisační vždy užších a užších distriktů. Všech možností velkoměsta nemohou býti účastna všechna ostatní sídliště lidská ve stejné míře. Intensity kulturního styku ubývá tedy směrem dovnitř jednotlivých sítí nižších řádů. Přibývá tam však naopak na možnostech a příležitostech exploitace přírodních darů, potřebných nezbytně pro existenci lidskou. Připomíná to dosti zaniklé etapy civilisační, kdy, jako na příklad v raném středověku, kdy veškerá kultura koncentrována byla v klášteřích, jež byly takovými opěrnými body tehdejší sítě kulturní. Později přecházela tato kultura i do měst bohatých a mocných cechů řemeslníků a obchodníků. Není pochyby, že postupem technických vynálezů změní se prospěšně i toto nynější málo dokonalé řešení styků kulturních, takže bude snad časem i možno rušiti některé sítě nižšího řádu a přibližovati je síti řádu prvého.
Neosídleným, případně osídlením neekonomicky využitým plochám, bude třeba věnovati stále větší a větší pozornost. Jde tu jmenovitě o plochy orné a plodné půdy, které dodávají živiny člověku i zvířeti, chleboviny, dřevo, látky, píci, krátce plochy důležité jakožto agrikulturní. Dále jedná se o plochy kryjící bohatství minerální, plochy poskytující přímo hotové energie, plochy významné léčivostí své atmosféry a tlaku i čistoty vzduchu a tak podobně. Tyto všechny plochy je lze, a časem bude i nutno, přesně zjistiti co do velikosti i druhu a uvésti jich soupis v soustavu všeobecně užitečnou. Dosavadní způsob ex-ploitace bohatých zdrojů přírodních není nikterak dokonalý a neodpovídá také co do výsledku daným možnostem. Vlivem vzrůstající populace zmenšují se plochy mající již zůstati neosídle-nými, ježto často dosti bezmyšlenkovitě jde se příliš do šíře při budování nových neb rozšiřování stávajících sídlišť. Z krátkozrakosti a zpravidla kvůli okamžitému prospěchu jedince dochází k rozšiřování města na plochách, které representují právě nejlepší plodnou půdu chlebovin a pícnin; takové přehmaty postupem času budou se mstíti na druhé straně nedostatkem produkce polního hospodářství. Bude třeba potom věnovati plochám takovým zákonitou ochranu a chrániti je jako reservace agrikulturní.
Za primitivních kultur populační rozmach zdržován byl nesmyslným způsobem života, všeobecnou nevědomostí, nedostatkem vědeckých poznatků a z toho vyplývajících málo platných opatření zdravotních. K tomu později přistoupily další příčiny, jež se stupňovaly a množily se tím více, čím více komplikoval se život člověka rozličnými zřízeními povahy politické, sociální, hospodářské a výrobní.
Působením vědy zmenšují se rapidně zhoubné důsledky obecné neznalosti věci, mizejí příčiny rázu zdravotního a stoupá pojem hodnoty lidského života. Technickými vynálezy a zavedením výroby strojní přeneseny veškeré těžké, odporné a nezdravé, tělo nebo ducha hubící práce na stroj, a člověku svěřena kontrola pracujícího stroje. Pracující individuum posunuje se takto z oblasti mechanické práce fysické v oblast práce více a více se blížící duševní práci. Je nuceno mysliti. Myslí tedy i na sebe. Organisuje se v ochranné skupiny na obranu svých životních zájmů. Poznatky a zkušenosti jak v oborech filosofie a etiky, tak i v oboru veřejné ekonomie dávají vznikati nové syntése základních názorů na život člověka, jenž učiněn nejvyšším účelem všeho konání.
To vše podporuje a bude ještě více podporovati vzestup číslice populační. V důsledku toho vzrůstati bude spotřeba ploch osídlovacích, avšak - a to současně - i spotřeba živin, tedy zase ploch půdy plodné, agrikultuře věnovaných. Nutně dostaví se zápas těchto dvou rivalisujících tendencí. Vhodné řešení lze pak hledati jak ve zmíněné ochraně ploch určitých účelů, tak i ve způsobech budování lidských příbytků a hromadných sídel, které vyžadují stálou revisi a stálou změnu i zdokonalování typů ve smyslu nepřetržitým změnám podléhajících poměrů. Je to řetěz nových a nových úkolů detail, za ustavičného zření k vyšším celkům.
Zde rýsuje se již nezbytná potřeba nějakého úhrnného plánu hospodářského a osidlovacího, který řešen je s ohledem na světovou organisaci a solidaritu lidstva. Tento světový plán přisoudí určitým místům kvalifikaci odpovídající jejich skutečné hodnotě bez jakýchkoliv sentimentálních a romantických skrupulí, řídě se pouze jejich skutečným významem ve službách života. Pro techniky dopravní, zejména po zavedení pravidelných linií vzduchoplaveckých, není tento plán tak obzvláštní novinkou, pokud se týká jejich vlastního oboru. Rovněž tak technikům průmyslovým a velkým obchodníkům nebude tento plán zdáti se nemožnou fantasií. Za nemožný a neuskutečnitelný prohlásí jej pouze ti, kdož doposud neměli příležitosti blíže poznati, jak svět je již sblížen, anebo ti, kdo nevidí v tom pro sebe žádné zvláštní osobní výhody. Soustavou do sebe vložených a na sobě vzájemně závislých sítí různě odstupněných centrál kulturních docílí se permanentní a nejrychlejší styk všech se všemi, bezpečné i jasné a nejrychlejší informace všeho jakéhokoli druhu. Vytknou se druhy ploch a způsob jich použití i ochrany. V tomto rámci stanoví se nejvhodnější místa pro určitá odvětví industrie, jiná místa pro určitá odvětví agrikultury, a tak dále. Ani tato myšlenka není již dnes bez předchůdce, kterého lze spatřovati v t. zv. regionálním plánu upravovacím, jenž vztahuje se na určitý okrsek neb oblast obsahující celou řadu sídlišť, podniků, kutišť a podobně. Anglie věnuje nyní značnou péči studiu oblastí představujících zvláštní celky pro sebe, a úprava těchto oblastí je předmětem zvláštních regionálních plánů regulačních, kterými má býti vyhověno rázu a potřebám zaokrouhlených krajů, vyznačujících se osobitými vlastnostmi. Jde tu zcela patrně o dokonalou ochranu a co největší melioraci. Je to na příklad South Wales v Anglii. Pánev uhelná s přiléhající industrií, jejíž analogii u nás mohli bychom nejspíše hledati v kraji Ostravském.
Přirozeně, že taková studia a práce projekční nekonají se z pouhé záliby amatéra, nýbrž z důvodů čistě praktických a v realní nezbytnosti kořenících. Můžeme v tom spatřovati tedy nejen krůček vpřed od plánování měst dále k širším celkům, nýbrž i důkaz potřeby a užitečnosti tohoto plánování. Praxe a denní zkušenosti záhy prokážou, že na tomto krůčku nebude v dohledné budoucnosti dosti, a že z něho vyvine se další a ještě závažnější činnost plánovitého organisování vždy rozsáhlejších ploch.
Bezplánovitý postup, desorganisace a tuto následující anarchie poměrů, jakož i další průvodní zjevy zaviňují přirozeně onen známý circulus vitiosus, s nímž má stále co činiti každý státní celek. Z toho důvodu také nebude nesnadno pochopiti nutnost světové plánovité úpravy a konsolidace všech zemí. Nemůže býti zajisté pochyby o tom, že užitečný princip malých oblastí aplikovaný samovolně na oblasti větší a větší, bude prospěšným nejen jednotlivým zemím, nýbrž - a vlastně nejvíce - i skupinám zemí. Myšlenka světového plánu organisačního je nejen dobrá, nýbrž i proveditelná. Její uskutečnění je v zájmu každého individua.
Výsledky vědecké práce, uplatňované v kterémkoliv oboru, mají nezměrný význam pro pokrok lidstva a jeho postupné zdokonalování. Věda pracující čistým rozumem, bezprostředním poznáváním a přesnou analysou objektivně založenou, ukázala nám též výhody a vysokou cenu metodického postupu myšlení. Technická invence přinesla člověku veškeré úlevy a všechna osvobození, která mu lze v ohledu fysickém poskytnouti, a bude zajisté i na příště tak pokračovati.
Práce vědecká a invence technická jsou neklamně dvě nejlepší přítelkyně člověka.
Proto také jedině v duchu těchto dvou nejmocnějších vzpruh pokroku a nejcennějších složek soudobé kultury a civilisace možno pokračovati na dráze vedoucí k uskutečnění plánovitého řešení a uspořádání světa.
Z těchto dvou komponent vyplývající zdravý, rozumový konstruktivism představuje syrové řešení daných úkolů. Primérní řešení, jež nese ještě příliš všechny stopy zrodu a známky dílčího postupu analytické metody, jest zřejmě třeba zdokonalovati. Každé dokonalé řešení přináší i dokonalou formu, která spojuje positivní výsledky práce vědecké a invence technické mocným a souverainním gestem syntetisující inspirace, prýštící z vysoké kultury ducha.
Tak i řešení plánu světového a jeho obecné přestavby musí býti prováděno za těchto podmínek a předpokladů.

0 komentářů
přidat komentář