 |
| Pohled z ulice (foto Vladimír Špaček) |
Stavebník: Birgit a Mirko Baum, Holsterbrink 1, 48229 Dülmen
Moje stanovisko ze dne 22.08.1994 - č. j. 671-30 k Vaší dispozici dne 29.08.1994 - č. j. 1402/94-04
Vážené dámy a vážení pánové,
v rozporu s pojetí okresního schvalovacího orgánu se obecní stavební komise po důkladném projednání Vaší žádosti o povolení stavby rodinného domu s garáží na pozemcích Roetgen, územní část 11, č. 627 a 659 „Hauptstrasse 112a“ na svém posledním zasedání rozhodla tuto žádost zamítnout.
Souhlas obecní správy dle § 36 Stavebního zákona se nevydává, neboť stavební záměr se výtvarně nezačleňuje do okolí a nepříznivě ovlivňuje vzhled obce.
Třetí vyhotovení žádosti vracíme k Vaší dispozici.
S přátelským pozdravem podp.
Rosenbaum
Do obce Roetgen, ležící jihovýchodně od Cách, vede silnice rovná jako pravítko. Přezdívku „Himmelsleiter“ (žebřík do nebe) nese právem, neboť ignorujíc nepřízeň hornaté topografie, přímočaře nachází svůj úběžník v bodě, kde vrcholky stromů hraničního lesa, ještě stále znatelně rozrytého ardenskou ofenzívou, se dotýkají nebe jen zřídkakdy modrého, neboť počasí v pohoří Eifel je převážně pod psa. Silnici postavili Napoleonovi inženýři počátkem 19. století, přičemž jejím jediným kritériem byl rychlý pohyb vojska. Napravo od silnice je Belgie, nalevo Spolková republika Německo. Svědectví o tom, že v době ještě poměrně nedávné se na tomto území psaly dějiny, podává právě tak nekonečná, jako mnohonásobně zalomená trasa betonových zátarasů, jejichž účelem bylo naopak rychlému pohybu vojska zabránit. Ofenzivní přímočarost absolventů pařížské École des Ponts et Chaussées a defenzivní plán Organizace Todt se zde tak setkávají v jakémsi kontrapunktu, kterému nelze upřít určitou krásu, jaká je ostatně vlastní mnoha válečným objektům, jež se poté, co ztratily svůj význam, se zjevují v esteticky působivé nahotě abstraktního sochařského díla.
O tom, že by tato velkolepá inženýrská díla pozvedla estetické vnímání místního obyvatelstva, nemůže být řeč. Zatímco v Belgii panuje roztomilý zmatek, svědčící o nedostatku peněz a pohrdání stání autoritou, německou stranu ovládá jakási aliance okázalé průměrnosti, regulovaná stavebním řádem a sociální kontrolou bystrozrakých občanů. Výsledkem je koneckonců také výtvarný zmatek, jenže bez roztomilosti.
 |
| Pohled z obytného prostoru na zalesněný severní svah (foto autora) |
Tahanice s obcí trvala rok, další rok trvala stavba a předseda komise se dodnes odvrací, když se na ulici potkáme.
Proč je dům takový, jak je, a proč se v mnoha ohledech vymyká všemu, co jsem si kdy o stavění myslel a koneckonců i nadále myslím, je těžké vysvětlit. Částečně snad tím, že jsem se snažil o naprosté minimum, veden přesvědčením, že to, co tam není, mi za pět let zcela určitě nepůjde na nervy. Snad to bylo i tím, že mi na věci hodně záleželo, a že jsem si dal na čas.
Když mne po dokončení stavby navštívil můj přítel Emil Přikryl, (1) pozastavil se u bronzového klepadla dveří a řekl: „Tak tohle's mi neměl dělat.“ A tak jsme chvíli stáli přede dveřmi z pozinkované oceli a rozjímali nad bronzovou rukou svírající kouli. Někdejší obdivovatel Roberta Venturiho byl udiven iracionálním činem někdejšího „mašinisty“, jehož údajným přáním bylo, aby nad jarní loukou místo včel létaly šrouby. Proč právě klepadlo? Samozřejmě je možno říci, že nejjednodušším způsobem, jak se dožádat vstupu, je zaklepat, nicméně tato odpověď vystihuje pouze část věci, nikoli její podstatu.
 |
| Pohled do chodby v patře (foto autora) |
Na místě mého působení jsou to dnes Frits Peutz se svou záhadnou radnicí v holandském Heerlenu, Robert Garcet se svou anarcho-apokalyptickou věží Eben Ezer v belgické obci Eben Emael a především benediktinský mnich Dom van der Laan, jehož dostavbou kláštera u Vaalsu v nizozemské provincii Limburg prozatím vrcholí má galerie „zneklidňující iracionality“ a tím i má názorová rozpolcenost, která se sice na jedné straně čím dál tím víc vyhrocuje, na straně druhé mne však již přestává zneklidňovat, neboť jsem se s ní naučil žít.
Moudrost stáří? Senilita? Bůh ví. O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.
Poznámky
1) Emil Přikryl, český architekt, autorův přítel a kolega v komuně architektů Školka SIAL, profesor na Škole architektury Akademie výtvarného umění v Praze
2) Jože Plečnik (1872-1957), slovinský architekt, žák O. Wagnera, představitel „individualistické moderny“ a autor četných realizací v Lublani, Vídni a Praze
3) „Was sich überhaupt sagen lässt, lässt sich klar sagen; und vovon man nicht reden kann, darüber muss man schweigen.“ (To, co vůbec lze říci, lze říci jasně; a o čem se nedá mluvit, se musí mlčet.) Ludwig Wittgenstein, Tractatus logico - philosophicus, souborné vydání Frankfurt nad Mohanem 1995, díl. 1, str. 9
Mirko Baum: Ulice na konci světa – O architektuře a jiných věcech, Kant 2007, s.141-151
