XXIII UIA World Congress of Architecture 2008

Současná architektura se musí vyrovnat s řadou problémů nového století, jako je úbytek přírodních zdrojů, udržitelný rozvoj, extrémně rychlý proces urbanizace, integrace, soužití různých kultur a bezpečnost. Zároveň architekti musí komunikovat s ostatními zúčastněnými profesemi a veřejností s jediným společným cílem: vytvářet kvalitní prostředí pro život. Právě o těchto problémech se hovořilo a diskutovalo na 23. Světovém architektonickém kongresu Mezinárodní unie architektů (UIA).

Kongresy UIA se konají každé tři roky v některé významné světové metropoli. Po Barceloně (1996), Pekingu (1999), Berlíně (2002) a Istanbulu (2005) zavítal kongres poprvé do Itálie a jeho více než 10.040 účastníků z řad architektů, studentů, politiků a novinářů se na přelomu letošního června a července sjelo do Turína.

Mezinárodní unie architektů (UIA) vznikla 28. června 1948 v Lausanne jako organizace sjednocující národní architektonické organizace a architekty z celého světa bez ohledu na jejich národnost, rasu, vyznání nebo architektonický styl. UIA je nevládní organizace. Jejím smyslem a cílem je upevňovat vztahy mezi architekty, napomáhat jejich vzájemnému porozumění a pochopení, vytvářet platformu pro sdílení a konfrontaci jednotlivých názorů, prohlubovat znalosti a díky různorodým pohledům na věc napomáhat vývoji společnosti a přispět k utváření lepšího životního prostředí. UIA má pevně hierarchizovanou strukturu a v současné době zastřešuje národní organizace 116 zemí reprezentující více než 1,3 mil. architektů. Od roku 1948 organizuje UIA jednou za tři roky mezinárodní kongresy, kde se projednávají závažné aktuální otázky a problémy. Letošní kongres v Turíně je již dvacátým třetím. Kongres je obvykle pětidenní, hlavní program probíhá ve třech dnech. V jeho průběhu je udělena jednomu z významných světových architektů Zlatá medaile UIA; posledními laureáty jsou Renzo Piano (2002), Tadao Ando (2005) a Teodoro Gonzales de Léon (2008). Na kongres navazuje zasedání generálního shromáždění UIA, při kterém delegáti volí nové představitele na další období a vybírají místo konání kongresu za šest let. Československo bylo v roce 1948 mezi 22 zakládajícími státy UIA. V roce 1967 se konal kongres UIA v Praze. V současné době patří mezi členské organizace UIA Česká komora architektů. www.uia-architectes.org

Hlavním dějištěm kongresu byla bývalá továrna automobilky Fiat Lingotto. Tato 500 m dlouhá tovární budova vznikala v letech 1916-1923 podle návrhu mladého architekta Mattè Trucca. Do dějin architektury se zapsala především díky testovací dráze na střeše, která zaujala i Le Corbusiera . Továrna sloužila svému účelu až do roku 1982. Poté byla přestavěna na kongresové a obchodní centrum s luxusním hotelem dle návrhu Renza Piana.
Každý z kongresů řeší některé aktuální a s architekturou úzce související téma. V letošním roce to bylo "Transmitting architecture", tedy přenos či zprostředkování architektury, jinými slovy komunikující architektura. Šlo tedy o jiný pohled na architekturu, která by měla být především v očích laické veřejnosti chápána nikoliv jako statická a technická věda zajímavá pro několik málo jedinců, ale jako disciplina, která se zabývá všemi možnými problémy dnešní společnosti. Architektura musí získat schopnost komunikovat její vlastní smysl nejen samotnými výsledky práce architektů.
Program kongresu byl velmi nabitý, v každém okamžiku probíhalo více než deset přednášek, diskusí nebo jiných akcí. Nejnavštěvovanější akce se navíc odehrávaly v nedaleké sportovní hale Palavela. Jednotlivé bloky na sebe obvykle nijak nenavazovaly, mnohdy se navíc překrývaly přednášky a diskuse s podobným námětem. Člověk, mající zájem o nějaký konkrétní problém, se tak velmi často musel rozhodovat, kam jít. Navíc časy jednotlivých bloků uvedené v programu se záhy ukázaly jen jako velmi orientační. I tak si ale každý z návštěvníků našel ve velmi široké nabídce dostatek zajímavých témat.

Příprava samotného kongresu pod vedením Riccardo Bedroneho neprobíhala zrovna hladce. Podílely se na něm dvě organizace - ICAR Turin 2008, spadající přímo pod UIA a Národní radu architektů, řešící průběh samotného kongresu a Turin Foundation of Architects organizující doprovodné akce. Mezi nimi vzniklo v době příprav jisté napětí které vyústilo v problémy se sestavením celkového programu. Odrazilo se to například v nedostatcích při propagaci kongresu, na což nejvíce doplatili autoři vítězného návrhu v soutěži pro architekty do 35 let, jejichž návrh informačního pavilonu na Piazza Castello nebyl realizován.
Aby nebylo problémů málo, strhla se v neděli 29. června nad královským palácem Venaria Reale bouře, která dokonale pokazila slavnostní zahájení kongresu a zároveň oslavu 60. výročí založení UIA. Naštěstí se zbytek kongresu odehrával v klidnějším duchu.

Architecture as Culture
Každý ze tří hlavních kongresových dnů měl své vlastní podtéma. V pondělí 30. června se řečníci a diskutující zabývali architekturou jako nositelkou kultury a tradic a odpovědností architektů za zprostředkovávání kultury napříč generacemi a pečování o kulturní dědictví.
Tomu odpovídaly i náměty jednotlivých akcí. Řečníci se věnovali například jazyku současné architektury, vztahu mezi individuální kreativitou a architekturou nebo tzv. mladou architekturou, kde však nešlo o diskusi o mladých architektech, ale o neotřelý přístup k navrhování, o chuť experimentovat a hledat nové cesty.
Velmi konkrétně se podtématu prvního dne týkaly diskuse o architektuře a kontextu. Hned několikrát se řečníci zabývali problémem stavby výškových budov v historických centrech měst. To ukázal na několika pařížských příkladech například Maurice Culot. Na něj později navázala Liliana Pittarello, která představila aktuální problémy Turína, kde se nyní živě diskutuje o připravované stavbě několika věží, jež svou výškou výrazně naruší panorama města a převýší historické dominanty. Pittarello zdůraznila nutnost stavět s ohledem na kulturní kontext, což však neznamená bezduché kopírování ale vcítění se a reinterpretaci. Jinak k tomuto tématu přistoupili další dva řečníci. Profesor Vladimír Šlapeta představil moderní architekturu Brna v kontextu architektonického dění ve světě. Architekta Nina Maritz se věnovala přírodnímu kontextu a představila velmi zajímavý nízkorozpočtový projekt Twyfelfontein Rock Art Museum v Namibii, u kterého bylo třeba velmi důmyslně využít dostupné materiály - například staré barely nebo kamení v gabionech - a objekt postavit s ohledem na velmi hodnotný přírodní a kulturní kontext dané lokality.
Několik vedlejších akcí se věnovalo roli médií v dnešní architektuře. Diskutující zdůraznili jejich důležitost především při zprostředkovávání komplexních architektonických témat laické veřejnosti a napomáhání utváření veřejného mínění. Média tvoří nenahraditelnou diskusní platformu pro projednávání aktuálních problémů.


Architecture as Democracy
První červencový den měl podtéma týkající se především současnosti. Architektura v současné době čelí řadě společenských problémů. Na utváření měst participuje veřejnost, roste důležitost komunikace a medializace. Místo řešení individuálních úkolů je nutno hledat východiska z problémů, které zajímají a v nichž jsou zainteresováni všichni lidé.
Většina přednášek a diskusí se zabývala současným urbanismem. Asi není potřeba zdůrazňovat, že řada současných měst prodělává krizi, plynoucí ze silné imigrační vlny, růstem slumů, potřeby sociální integrace aj.
Jednou z dopoledních akcí byl rozhovor na téma Projekt, mediace a rozhodnutí, kde bylo možno porovnat různé pohledy na městské plánování například místostarosty Paříže Perre Mansata, project managera Petera Wilsona nebo kolumbijského architekta a urbanisty Alejandra Echeverriho. Peter Wilson, mající mnoho zkušeností s rozsáhlými developerskými projekty např. z Kodaně nebo Londýna, poukázal na to, že opravdu kvalitně připravované městské projekty často prosazuje jedinec, který není "profesionálním" politikem (například umělec, který se dostal na pozici starosty) a jenž má jiné politické ambice, než je u politiků obvyklé. Velmi zajímavý byl příspěvek Alejandra Echeverriho, jenž má na starosti plánování v kolumbijském Medellínu. Echeverri je držitelem celé řady architektonických cen a v Medellínu uplatnil své bohaté zkušenosti. Ve městě, kde byla celá řada sociálních a bezpečnostních problému a jež se nekontrolovatelně rozrůstá do svého překrásného přírodního okolí, se mu podařilo během pouhých čtyř let provést zřetelně viditelné pozitivní změny. Nejdůležitějším krokem byla podpora vzdělávání. Ve městě bylo zrekonstruováno 135 a postaveno 10 nových škol, a vzniklo zde několik nových knihoven a parků. Tyto investice směřovaly především do nejvíce zanedbaných čtvrtí. Nové knihovny byly pojaty jako místa, kde mohou trávit svůj volný čas především děti a mládež, pro které je zde připravena řada programů. Poté přistoupil k vytváření nových městských prostorů a propojení dříve příliš nekomunikujících sousedních městských čtvrtí například pomocí mostů. Pro nejchudší obyvatele je budováno sociální bydlení.
Mezi akcemi na téma Architektura a demokracie samozřejmě nemohl chybět blok věnovaný knihovnám coby katalyzátorům kultury a demokracie. Ředitalka městské knihovny v Helsinkách Maria Bernson na úvod postavila proti sobě kulturu a komerci a konstatovala, že 250.000 světových (90.000 evropských) knihoven je větší počet, než je na světě McDonaldů nebo obchodů IKEA. Po krátkém historickém úvodu, ve kterém nechyběl ani obrázek pražské knihovny Strahovského kláštera (a nelichotivá poznámka o diskusi ohledně soutěže na novou Národní knihovnu, ve které již dávno nejde o architekturu), se zabývala aktuálními trendy při navrhování knihoven. Pro novou tzv. google generaci, tedy mladé lidi narozené po roce 1993, musí být knihovna mnohem více atraktivní. Příslušníci této generace obvykle nemají problém s vyhledáváním informací, nicméně s těmito informacemi již obvykle dále neumí pracovat. Jako příklad knihovny, která bude řešená v souladu s požadavky a trendy nového století, byla obsáhle prezentována nová turínská knihovna (mj. ji představil sám autor Mario Bellini).

Massimiliano Fuksas

Architecture as Hope
Středa 3. července byla zasvěcena podtématu, které se týkalo budoucnosti. Naděje je pro architekty především v udržitelném rozvoji s ohledem na dostupné surovinové zdroje a beroucím ohledy na životní prostředí. Projektování na principech udržitelnosti (ekologické, ekonomické a sociální) se stává stále více etickou povinností architektů.
Plánované akce se tento den většinou týkaly udržitelného urbanismu a architektury nebo prezentace nových materiálů a technologií. V bloku zaměřeném na projektování měst na principu enviromentální udržitelnosti představil některé své projekty například Michael Hopkins. Značný ohlas měla místy provokativní přednáška Jaimeho Lernera. Ten se dlouhodobě úspěšně věnuje plánování měst, získal řadu ocenění a kromě toho, že byl prezidentem UIA, působil řadu let jako starosta brazilského města Curitiba a posléze i guvernér brazilského státu Paraná. V Curitibě prosadil unikátní a neuvěřitelně ekonomicky výhodný systém veřejné dopravy a díky tomu posléze zasáhl do plánování mnoha významných brazilských měst (Rio de Janeiro, São Paulo, Recife, Salvador, Aracaju, Natal, Goiânia, Campo, Grande, Niterói a další) i mnoha dalších měst v jižní Americe, Číně a dalších státech. Lerner je velmi pesimistický k novým ekologickým materiálům a tzv. zeleným budovám, neboť to stále není dostatečné řešení závažných problémů, kterým v současné době čelíme. K plánování měst musíme začít přistupovat zcela jinak, než je tomu nyní. Důležité je řešení dopravy; ve městech zcela odmítá soukromé vlastnictví dopravních prostředků včetně jízdních kol (i ta je nutno občas přepravovat z místa na místo v jiných dopravních prostředcích), o automobilech ani nemluvě(automobil je "jako člověk, který přišel na party, odmítá odejít a hodně pije"). Klade důraz na povrchovou dopravu (velmi kritizuje ekonomicky nákladné ražení podzemních tunelů metra) a kombinaci několika druhů hromadné dopravy. Velkou nadějí je práce s dětmi ("naučíte-li děti třídit odpad ve škole, naučí to ony poté doma rodiče"). Změny se ve městech musí provádět velmi rychle, jinak hrozí nárůst byrokracie, bezpečnostních problémů aj.
Mezi další otázky třetího dne patřilo i to, jak by měly v budoucnu vypadat a fungovat samotné budovy. Při té příležitosti přišla opět na řadu otázka výškových budov a to konkrétně věží plánovaných v Turíně. Diskutující z ateliérů RPBW a Studio Fuksas obhajovali své projekty jako velmi šetrné z ekologického i sociálního hlediska. Nicméně poukazy na to, že stavba výškové budovy přináší městu ekonomické prostředky pro následnou reurbanizaci nebo vytváření technologie pro využití obnovitelné energie, jsou poněkud diskutabilní.

Hvězdy zářící i vycházející

Peter Eisenman

Asi žádná podobná akce se neobejde bez přednášek světových architektonických hvězd. V Turíně měli své samostatné přednášky architekti Teodoro Gonzales de Léon (letošní laureát Zlaté medaile UIA), Massimiliano Fuksas, Peter Eisenman, Dominique Perrault, Kengo Kuma, Terunobu Fujimori a Mathias Klotz. Tyto přednášky byly hojně navštěvovány, nicméně málokdy bezprostředně souvisely s tématem kongresu. A ačkoliv byli tito architekti avizováni i jako účastníci jiných akcí a diskusních bloků, často se jich nezúčastnili.
Možná i díky organizačním zmatkům zmíněným v úvodu došlo při zvaní významných světových architektů k problémům. Účast na kongresu odmítli Norman Foster a Renzo Piano a v médiích svou neochotu dostavit se deklaroval i Mario Botta, na kterého se s pozváním pozapomnělo a tak si natruc uspořádal 3. července svou soukromou akci přímo v turínském Teatro Regio. Hlavní řečník kongresu Leopoldo Freyrie se o těhto "stars" vyjádřil jako o již odcházejících architektech a prohlásil, že prostor dá raději mladším architektům, kteří jsou méně známí, ale neméně schopní. Mladších architektů bylo mezi řečníky opravdu hodně a ačkoliv měli k dispozici menší prostor, patřily jejich prezentace k nejnavštěvovanějším.

Doprovodné akce
Doprovodný program kongresu byl opravdu bohatý. Kromě rozsáhlého veletrhu designu a stavebních materiálů Architektonika či veletrhu stavebních textilií Architex probíhala celá řada drobnějších výstav a jiných akcí. Svou architekturu zde prezentovaly kromě například Francie a Španělska i některé pro nás poněkud exotičtější státy jako Gruzie, Rumunsko, Rusko nebo Nový Zaeland (řada akcí se konala i mimo samotné Lingotto a tak se v centru Turína představila i slovenská architektura). Na modelech byla prezentována řada většinou italských chystaných projektů, jako již zmiňovaná turínská knihovna nebo projekt nábřeží v městě Rimini. A samozřejmě nechyběly ani prezentace soutěží, ať již dvou vypsaných u příležitosti samotného kongresu pro studenty resp. mladé architekty, nebo např. International Velux Awards pro studenty architektury.


Jak při zahájení zdůraznil Leopoldo Freyrie, světový kongres UIA není tak atraktivní, jako například Londýnský festival architektury nebo benátské Bienále. Jeho smyslem je hledání řešení nejaktuálnějších otázek, týkajících se celospolečenských problémů. Rovnocenný prostor zde mají architekti i politici a úředníci, teoretici či představitelé různých jiných profesí. Více se zde hovoří a naslouchá, než dívá.
V této souvislosti je bezesporu pozitivní fakt, že mezi účastníky kongresu převládali velmi mladí lidé, velmi často studenti. Je to důkaz toho, že i příslušníky nejmladší generace architektů zajímají nejen otázky samotné architektonické formy, ale i závažné problémy, které s architekturou souvisí.
Další světový architektonický kongres UIA se odehraje za tři roky v Tokiu a jeho námětem bude "Design 2050".

---

> Oficiální stránky kongresu
> Blog: XXIII UIA World Congress of Architecture - první dojmy

---

Za možnost zúčastnit se kongresu děkujeme společnosti VELUX.