Rozhovor s Luisem Marquesem

Gratulujeme k úspěchu vašich studentů v soutěži Olověný Dušan 2011. Jak tuto soutěž posuzujete?
Luis Marques: Duch soutěže vnímám velice pozitivně: tedy skutečnost, že je založena a organizována i produkována společenstvím studentů bez velkého zasahování (doufám) fakultní administrativou.

Naplnila práce vašich studentů zadání beze zbytku?
Náš původní požadavek byl skromnější a otevřený – týkal se rehabilitace dvou existujících železničních viaduktů poblíž autobusového nádraží Florenc. Nicméně většina studentů (včetně vítězů) překročila hranice zadání a holisticky řešila širší urbánní oblast včetně autobusového nádraží samotného. Proto bych mohl říci, že studenti sympaticky překročili původní kriteria.

Jakou známku dostali?
Béčko.

Existovaly z vaší strany nějaké výhrady?
Právě tito španělští studenti dávali od počátku najevo zřetelný talent a k většině svých vývodů dospěli samostatně. Vůči jejich závěrům jsme neměli žádné námitky, i když by pro mne nebylo překvapivé, kdyby někteří – jako plánovači, památkáři, jiní architekti a dokonce i širší veřejnost – měli s jejich řešením problém. V našem ateliéru usilujeme o vytvoření kritického prostředí tak, aby studenti dokázali svobodně zkoumat urbánní a architektonické strategie, ve skutečném světě jinak nerealizovatelné. Zahraniční studenti navíc vnášejí do procesu kulturní výstřednosti a tento mix může nabídnout neočekávané výsledky, které by mohly budit námitky konzervativnějších jedinců.

V čem spatřujete konkrétní kvalitu?
Vítězný projekt úspěšně balancuje vztah mezi konceptem a kontextem. Jeden druhému se nenadřazuje ani nepodléhá. Nová forma doplňuje staré viadukty svou geometrií a jednoduchostí. Projekt vytváří novou horizontální konfiguraci, která protíná a občas proniká do starých viaduktů; a zároveň je programově naplněna různými obchodními, obytnými či kulturními aktivitami. Horizontalita je občas přerušována vertikálními objekty, umístěnými ve strategických pozicích (jako je místo protnutí dvou starých viaduktů). Takové řešení vytváří nesmírně zajímavé napětí mezi programem, pohybem a formou. Největší kvalita tkví v tom, že návrh proměňuje nečinný urbánní prostor v potenciálně dobře fungující místo plné aktivit a rozmanitosti.

Jak byste charakterizoval myšlenkové těžiště zadání s ohledem na současné problémy českého města?
Naše zadání bylo zacíleno na dvě současná témata: konverzi existujícího architektonického objektu a rehabilitaci veřejného prostoru. Jak jsem již uvedl, původní zadání tkvělo v rehabilitaci dvou viaduktů, zejména toho, který není v provozu. Byli jsme přitom inspirováni řadou příkladů z Berlína a jiných evropských měst, kde se klenuté prostory pod viadukty stávají galeriemi, restauranty či obchody. Jednoduchá intervence automaticky aktivuje obě strany viaduktu a zlepší kvalitu urbánního prostoru. Po prohlídce parcely jsem byl nicméně překvapen: zaprvé jsem vůbec netušil, že tak výjimečný urbánní prostor v Praze vůbec existuje (a tuším, že většina lidí, že si tuto skutečnost podobně neuvědomuje) a zadruhé jsme viděli ohromný potenciál pro místo v proměně z čehosi negativního do něčeho naprosto pozitivního. A stejně tak si to museli uvědomit studenti. To byl pravděpodobně důvod, proč se hranice jejich práce rozšířily a výsledky byly velice komplexní, co se týče nového programu přizpůsobení dopravy v konfrontaci starých a nových forem apod.

Položilo vám výsledné řešení nové otázky?
Jedna z hlavních otázek, které tento projekt (a ostatní práce) otevřely, byla stávající lokace a dopravní řešení uvnitř a kolem autobusového nádraží Florenc. Pohyb dopravy kolem nádraží určuje jeho městské hodnoty a v současné situaci jej nikdo nepokládal za efektivní. Pohyb autobusů rozděluje prostor mezi dvěma viadukty a účinně anuluje jakýkoli pozitivní zážitek. Nádražní provoz navíc vězí ve starém systému, kdy musí cestující hledat svůj autobus na ohromné vyasfaltované ploše. To není prostorově funkční ani esteticky příjemné. Asfaltové povrchy ve výsledku pokrývají většinu areálu kolem viaduktů a nejsou přístupné ani chodcům ani dalším, dodatečným provozům. Otázka, kterou projekt vznesl, je, proč je tak neuvěřitelný prostor užíván jako vyasfaltované parkoviště.

Ve vašem ateliéru učíte řadu studentů ze zahraničí. Jak funguje toto malé mezinárodní společenství, zejména vztahy mezi domácími a zahraničními studenty?
Pokud je mi známo, propojení studentů programu Erasmu a studentů českých se zdá bohužel minimální. Podle mě jde o výsledek oddělení ostatních předmětů, které se pro studenty Erasmu vyučují v angličtině od ateliérů. Jakákoli společenská interakce se tak zřejmě odehrává mimo školu, hlavně na koleji nebo v barech.


















Luis Miguel Marques (*1965, Lisabon, Portugalsko)

Studium
1987-90 California Polytechnic University, San Luis Obispo, USA
1990-91 California Polytechnic University, Florencie, Itálie
Praxe
1992-93 Steven Langford Architects, Irvine, California
1994-96 Omicron K, Praha
1996-99 AA Praha / CMC, Praha
1999-2001 Aukett, Praha
od 2001 vlastní kancelář HMArchitekti, Praha

1999-2005 člen redakčni rady časopisu Architekt
od 1999 FA ČVUT, asistent v ateliéru doc. Vladimíra Krátkého