Mezi periferií v centru a centrem na periferii (I)

Hovoříme s Patrikem Hoffmanem, vítězem Grand Prix 2013

Vložil
Jiří Horský
12.09.2013 15:00
Patrik Hoffman (1975, Slaný)
1994 - 2001 asistent prof. Vladimíra Šlapety, vedoucího Ústavu teorie architektury FA ČVUT
2001 absolvuje FA ČVUT v Praze
2001 - 2006 spolupráce s prof. Martinem Rajnišem
2003 Studio H.R.A. - Architekti Hoffman Rajniš
2006 založení Atelieru Hoffman
Patrik Hoffman vystudoval pražskou Fakultu architektury ČVUT, další “školu” dostal díky společné firmě, kterou založil s prof. Martinem Rajnišem...
V rozhovoru se nicméně nevrací do dob, kdy jejich H.R.A projektovala mj. legendární Poštovnu na Sněžce nebo Továrnu na svítidla, nominovanou na Cenu Miese van der Rohe, ale prozrazuje na sebe, že mu nedají spát jevy, jež jsou charakteristické pro dnešní pohyb v české městské krajině i v krajině za městem... Absence koncepčnosti je jedním z průvodních znaků ztráty homogenity sídel, dalším jsou vysoké společenské náklady...
Jak jste hodnotil své vítězství?
Bylo to pro mě milé překvapení, protože cena byla udělena projektu velice jednoduchému. Koncept sám o sobě byl až banální: Očistit, co se dá – až na samu podstatu domu a přidat to, co potřebujeme. Navíc to byl projekt velice rychlý, což bylo možná dáno místem, kde se nachází, ale také faktem, že jsem byl spoluinvestorem…

Nevytvářel tento fakt konfliktní situace při projektování a během realizace?
Naopak. Byla to výzva mj. jak uhlídat peníze. K čemuž mi také pomohla zkušenost z projektů, které jsme realizovali dříve. To mi pomohlo zvolit správný postup, jak se dostat do peněz, jež jsme potřebovali.

A jak vypadala spolupráce se spoluinvestorem firmou Luigi?
Rovněž velice hladce. Byli schopni uhlídat finance, které měli na starosti. Jinak, samotné zadání – z hlediska využití – bylo poměrně jednoduché: nahoře náš ateliér a dole skladové prostory pro výrobky, které se vyrábí v areálu.

Mimochodem, co jste si od kooperace s nábytkovou firmou slibovali?
Spolupráci, kdy náš ateliér nakreslí nábytek s tím, že sem vnese přidanou hodnotu až umění a firma Luigi tuto atypickou výrobu dodá. Prostě budou schopni vyrobit to, co my nakreslíme. A z toho vzniklo i zadání rekonstrukce objektu.



Nemáte to z Prahy do Libčic přece jen daleko?

Dlouhodobě jsme hledali prostor pro naše další aktivity, kterým se věnujeme kromě architektury. A navíc, spojení výroby a ateliéru mě vždycky lákalo. Hned dodám, že nás vždy zajímalo současné volné umění a čím dál častěji se spolu se ženou věnujeme také designu, navíc některé architektonické realizace dotahujeme do posledního detailu, do posledního šroubku, včetně umění.

Co se v areálu bývalé šroubárny v současnosti vyrábí?
Mimochodem celý areál byl zbudován z cihel, které produkovala blízká cihelna, kterou, Wienerberger zavřel, sotva ji koupil... Svého času tu bylo zaměstnáno až šestnáct set lidí. Dnes jich tu pracuje šedesát. Výroba se tedy zredukovala. Je tu asi pět truhlářů, zámečníci, ale také firmy, která spravují elektronická data… Areál tak trochu skomírá a hledá vlastně své využití.

A jak jste se sem dostal vy?

Moje účast na rekonstrukci ateliéru je vlastně posledním krokem z předchozího úsilí. Začnu od začátku: Někdy v roce 2006 – 2007 jsem začal diskutovat s jedním ze zastupitelů, který uvažoval o obnově areálu a hledal silného investora. Libčice mě velice oslovily. Široko daleko nenajdete místo, které by si uchovalo svůj charakter. Ta místa prostě mizí… Vnímal jsem Libčice také jako jedno z mála měst, které si uchovalo jistou intaktnost a také odtažitost od satelitní výstavby, která jako by zde neexistovala. I když ty tlaky tam dnes jsou…
Zastupitel mi tedy ukázal Libčice a já jsem v prostorách šroubáren viděl potenciál budoucího rozvoje. Je to rozsáhlý prostor 200 000 m² mezi dvěma nádražími. Svým způsobem je areál díky bezprostřednímu kontaktu s řekou pomyslným libčickým jádrem: samo město dnes leží jako by za tratí. Jinými slovy jde o město u řeky, přitom u řeky moc nefunguje. Ale u řeky zato funguje celý šroubárenský areál, který tím získává část svého kouzla… Načež jsem našel investora, který chtěl šroubárny koupit od vlastníka, kterým je jakýsi švýcarský bankéř… Bohužel, z koupě sešlo – a ještě do toho přišla krize… To se píše rok 2008. V druhé kapitole se můj známý zastupitel pořád nechtěl své myšlenky vzdát – a zatvrzele uvažoval o způsobu, jak na Libčice se svým kouzlem života u řeky upozornit. Takže jsme nakonec dali dohromady projekt oživení náplavky. Na jeho základě město odkoupilo od povodí Vltavy pozemky u řeky, protože jsme vnímali, že klíčem k úspěchu je propojení města s řekou.

Váš projekt tedy kultivuje náplavku...

... která nabízí nové vyžití, například také vazbu na síť cyklostezek plus přístavní molo plus trochu provokativní stavbu majáku, která má na toto místo upozornit. Mimochodem Vltava byla vždy protkána sítí majáků; například na špičce Mánesa vidíme kapličku s majákem. Možná je ten náš moc velký, ale jde o to, upozornit na místo, aby se stalo magnetem. Upozornit na přírodní kontext a na fakt, že Libčice jsou městečkem jenom kousek od Prahy.
Bohužel, zastupitelstvo se nedohodlo. Náš případ je tedy ukázkou, jak věci nemusí dopadnout, protože dvě zastupitelstva – koalice a opozice – nedokáží z důvodů vzájemných antipatií shodně posoudit určitou kvalitu prospěšnou pro celou obec... Smutné je, že – formálně – jediné, co v našem projektu chybělo, byla podepsaná smlouva mezi povodím Vltavy a zastupitelstvem. Suma sumárum se tedy ani ten druhý krok nepovedl – vinou nedohody v zastupitelstvu a nakonec nedohody mezi zastupitelstvem a státní správou. Načež mi nezbylo, než se do věci pustit sám: tedy do impulsu obnovy daného prostředí. Nikoli v předpokládaném objemu, ale v měřítku více uchopitelném. Které se dá dotáhnout do proveditelné podoby. Něco, co jsme byli schopni zafinancovat…

Nebyl jste z vývoje deprimovaný? O jak dlouhém období mluvíme?
Veškerá jednání trvala od roku 2006... Když si vybavím začátky, vzpomínám, že jsem se do tohoto projektu vrhl dost střemhlavě. Byla to pro mě spíš srdeční záležitost než vykalkulovaná věc. Věřil jsem, že jde o místo s potenciálem a že hodnota leží jinde než v prvotní investici. Že jde o dlouhodobou záležitost.




REFLEXE
aneb Hlavní zpráva, kterou by v sobě měla nést rekonstrukce Uhelného mlýna


Mimochodem, to je to, co mi chybí v plánování českých měst – dlouhodobost. Což odráží chování společnosti: řada lidí si porůznu staví své domečky na zelené louce a to na úkor nevinné krajiny, aby pak zjistili, že jim toho spousta chybí. Sice jim to někdo pořád vysvětluje, ale oni tomu uvěří, až když utratí šílené peníze a až se vybudují nové silnice a nová infrastruktura, která zatíží státní rozpočet. Takže, když se na věc podíváme z nadhledu, země, která je zadlužená a není vlastně schopná se postarat o to, co postaví, si buduje nové a nové povinnosti. Přitom nedokáže využívat toho, co tu vlastně je…
Však se podívejte na obrázky jednoho satelitu nedaleko Jesenice z knížky Sídelní kaše od Pavla Hniličky. Těch kilometrů silnic a technické infrastruktury, vodovod, plyn, elektřina… O to se přece ale musí někdo starat… Jde o běžnou údržbu, a třeba i generální opravu jednou za pět let… Mimochodem sleduje ty náklady někdo? Jak se užívají údaje Českého statistického úřadu? Prostě u nás se hodně mluví, ale nikdo neargumentuje reálnými daty. Rád bych dohledal, kolik stojí údržba. Ale nemám, kde údaje posbírat. Pravdivé, tedy nezkreslené informace.

Pardon, nejsou to romantické úvahy? Komu byste co vysvětloval?

Asi těm, kterým není lhostejný fakt, že tu jsou místa, která stojí zato nějak oživit.
Například bych rád mluvil s někým, kdo vidí šanci Libčic stejně jako já. A třeba by se stal dalším spolumajitelem areálu. A vlastně rozvíjel koncept.
Tuším, že je to asi příliš idealistické… Navíc to tříštění sil není nejlepší, ba možná je kontraproduktivní. Ideální by byl jeden investor, který dá místu hlavu a patu: jenže toho jsme nenašli.
Mimochodem, když jedu dnes do Německa nebo Rakouska, fascinuje mě, jak je tamější krajina v celé své ploše obydlena. Jejich infrastruktura se nachází ve velmi dobrém stavu: každý objekt je napojen na silnici, kanalizaci, plyn, vodu. Což je samozřejmě dané nepřerušenou tradicí – tedy od 2. světové války. U nás, když jedete krajinou, vidíte, že spousta sídel je úplně pustých a infrastruktura je žalostná. Ale staví se dál a dál spousta nové infrastruktury – na zelené louce. Což je jednoduché stavění – ovšem na úkor krajiny.

Z objektu, který získal ocenění, jsme se dostali k tématu krajiny…

A k tomu jsem chtěl dospět. K tomu, že okolo nás existují místa, která jsou hotová, mají vybudovanou infrastrukturu, jsou tam ulice, domy, stromy, prostě vše co k životu potřebujete, a co jinak trvá věky než vznikne. Ale pro řadu z nás je to prostředí nepředstavitelné: když tam přijdeme, je to neobyvatelné… nebo lépe řečeno velice nákladné, abychom to znovu dokázali využívat.
A když srovnám místa, jako je náš Uhelný mlýn se satelitem nedaleko Jesenice, je to volba života na okraji města, v domečku a volba určitého místa, které má charakter a potenciál centrální části města. Jinými slovy vybrat si život, kde nemám takřka nic s životem, kde mám takřka vše, kdybych to dokázal správně obydlet. Libčice mají charakter, velikost a strukturu sídla, jež by přeci mělo umět vytvořit podmínky pro vznik a existenci tolik potřebné občanské vybavenosti. Absence nabídky služeb vytvářejí z center satelity… Domnívám se, že na vině je také budování nákupních center, která fungují jako vysavači služeb i veřejného života. A obyvatel musí jezdit za službami několik kilometrů dál.

Tím se dnešní satelit podobá socialistickým sídlištím… Čím to je? V čem spatřujete příčiny?
Možná tím, že pro řadu lidí je to příliš složitá situace a složitou spolupráci s architektem. Nemají představivost, jak by takový objekt například dokázali využít. A pracují s představou bydlení v bytovce nebo v domečku třeba se sedlovou střechou: má tu velikost, kterou potřebují a takto hledají naplnění své individuální představy.



Že by byli Češi individualisti?

Možná. Možná by to chtělo sociální sondu do toho prostředí. Možná dělám chybu, že nesleduji televizní seriál Předměstí, nebo jak se to jmenuje… Seriál, který se odehrává v satelitu. Osobně si ale myslím, že pobývat zde musí být ubíjející. Podle mě člověk degraduje, když kolem sebe nemá určitou kvalitu městského života… Co to znamená, že si vyberu práci ve městě a život mimo město? Vlastně na kraji města, ani ne v krajině, protože často je to jen zahrádka za plotem. Extrém tohoto oddělení mě pořád překvapuje: proč ti obyvatelé nejdou cestou práce a života mimo město…? Ale současně musím dodat, že některé satelity fungují, a existuje tam i komunita. Úplně paušalizovat se tento typ nedá.
Ptáte se, čím to je. Co si ale říkám: je důležité, že to společnost dovolí. Že tu chybí něco jako regulátor veřejného zájmu. Tahle role mi tu chybí. Něco jako hospodářsko-ekonomický dohled. Chápu, že si někdo potřebuje vyřešit svou individuální potřebu. Ale nemělo by to být na úkor budoucí existence společnosti. A trvale udržitelného rozvoje. Z pohledu financí to vnímám jako mrhání veřejnými prostředky…
Přiznávám, že jsou v tom určité ideály. Ale architekt přece vždycky přemýšlí, kterou práci vezme a kterou nevezme. A kdy se postaví proti a kdy mu to přijde ještě přijatelné. A v tom by asi měl být architekt vzděláván. A formován určitými hodnotami. A měl by se jimi řídit a prezentovat… Nebo ne?
Mám pocit, že tu nejde o individuum. Ale že jde o to, aby se lidi poslouchali. Mám pocit, že se to moc neděje… Což je ovšem velice široké téma. Počínaje zprávami v televizi… Někdo by měl vedení ČT říct, že to jsou hrozné pitominy a asi by se to mělo zakázat. Nebo dotace. Hrozně mě štve, že se pořád mluví o tunelování. Ale vůbec se nemluví o pozitivních příkladech projektů, které jsou podpořeny dotací.
Nakonec možná je příběh neviditelný cennější než viditelná rekonstrukce Uhelného mlýna.
Příběh jako snaha vstoupit do hotového území a stát se příkladem, že je smysluplnější investovat do Libčic a ne do satelitu u Jilemnice. Do té kaše. A že to investování ani nemusí být nákladnější, ale že to přináší něco, co v té kaši nenajdete. A tím je prostředí. Hotové prostředí, které v té kaši nikdy nevybudujete. A aby se z té kaše stalo Místo, jednak potřebujete spoustu peněz, které nedáte nikdy dohromady a navíc čas tak dobře sto let. Tak jako to trvalo místům v české krajině. Vždycky to trvalo nějaký čas. A to možná také čeká tu kaši – nedávno jsem poslouchal jakéhosi ekonoma, podle kterého i destrukce může být něčím přínosná, například povodeň.



Někteří z obyvatel satelitů už chtějí zpátky do města… Jenže co bude s jejich domem?

V Irsku, například, boom dopadl tak, že úplně nové domy demolují. Protože sebou přinesly velké problémy. Stály v místech, kde nikdo nechtěl žít, a tak bylo lacinější je rozebrat. Tak to může být třeba nový byznys.

Ale co ta infrastruktura?
Jednoduší bude ji odstřihnout než se o ní starat. Ona doslouží - vždyť má také nějakou životnost.

Ale to je dost děsivý obraz.
Určitě. Protože nás to bude stát strašné peníze. Ale je na čase se tím zabývat. Spočítat si náklady a výnosy. A nastavit mantinely. Pro mě je mimochodem velice inspirativní Roman Koucký, jakým způsobem začal pracovat s územním plánem a hranicemi zastavitelného a nezastavitelného území. Je to jeden ze základních nástrojů, jak zabránit rozlézání měst do krajiny. Tu krajinu totiž budeme potřebovat ke svému životu. A taky si nemyslím, že se s ní nakládá dobře. Z určité míry je to dané vykořeněností za komunismu – tím padesátiletým přerušením, kdy se odřízly osobní a vlastnický vazby k místu. Ale taky je to dané tím, že v koncepci rozvoje krajiny a osídlení chyběla myšlenka, že k tomu, aby místa žila, musí mít fungující infrastrukturu. A to je asi hlavní zpráva, kterou by v sobě měla nést rekonstrukce Uhelného mlýna.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský
1 komentář
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
centra a periferie
Zdeněk Skála
13.09.13 01:28
zobrazit všechny komentáře

Související články