Uvnitř masivních zdí

Stavba, která si nedělá nárok na věčnost - takovou se mělo stát ‘Centre d’Interprétation du Patrimoine’ postavené uvnitř hradu Brie-Comte-Robert. Lehká, transparentní konstrukce, kterou by bylo možné snadno odstranit v případě pochybností. Za svojí modřínovou fasádou ukrývá muzeum sály plné denního světla, kde se vystavené exponáty, rekonstruované zdi hradu i moderní dřevěná konstrukce nacházejí ve vzájemném harmonii.

Asi 30 kilometrů jihovýchodně od Paříže, uprostřed kopcovité krajiny Brie stojí monumentální dílo, které je zapsáno jen v několika málo průvodcích a které je podle historiků, údajně předlohou mnoha francouzských středověkých hradů. Château de Brie-Comte-Robert, stavba se čtvercovým půdorysem a s kulatými rohovými věžemi, stojí pouze několik kroků od tržiště ve středu malého stejnojmenného města. Jako před stovkami let, dva mosty dnes přivádějí návštěvníky do dvou hradních bran, které jsou chráněny čtyřbokými věžemi. Toto otevření a výsledný koridorový charakter hradu je, pokud víme, v oblasti unikátem.

Hrad byl postaven na konci 12. století Robertem I. de Dreux, pánem z Brie a bratrem francouzského krále Ludvíka VII. V roce 1982 z jeho stavby již moc nezbývalo, kromě několika zbytků přibližně 2,3 metrů širokých vápencových zdí. Od té doby však Amis du Vieux Château, sdružení dobrovolníků, zaznamenalo několik významných úspěchů. Velká část hradní zdi a spolu s ní i všech jejích osm věží bylo znovu vybudováno. Kromě toho odkryly vykopávky na vnitřním nádvoří četné fragmenty zdí bývalých obytných budov. Ti, kdo prováděli vykopávky, byli ve svém úsilí podporováni mnoha soukromými i veřejnými sponzory, kteří v roce 2003 zajistili také finanční prostředky, aby sdružení mohlo uskutečnit svůj dosud nejambicióznější projekt - vybudování kombinované provozní a výstavní budovy, neboli v úřední francouzštině Centre d’interprétation du patrimoine (CIP). Cílem bylo, aby v budově byla umístěna nejen výstavní síň, ale také místnosti pro vzdělávací aktivity muzea, kanceláře a velká zasedací místnost pro archeologické dobrovolníky.

Plány na novou budovu o rozloze 400 m² v hodnotě 725 000 eur vypracovali místní architekti Semon/Rapaport a projektant muzeí Lorenzo Piqueras. Jako obvykle v případech, kdy se plánuje vznik nové stavby uvnitř historického objektu, měl významné slovo ve stavebním řízení i Národní úřad pro ochranu historických památek (ACMH). Jeho hlavní architekt Jacques Moulin vypracoval pro projekt specifikační dokument, který požadoval dřevěnou stavbu – zčásti proto, aby se tento materiál jasně odlišoval od starých zdí, a zčásti proto, že dřevěná konstrukce může být opět relativně snadno odstraněna, aby uvolnila místo pozdějším rozsáhlejším vykopávkám. I estetická hlediska sehrála svoji úlohu v Moulinově zálibě pro dřevo: „Středověké památky, o které pečujeme, jsou často jako mušle, kde jedinou zbývající částí je jejich schránka. Všechny lehčí konstrukce zmizely. […] Zdá se mi tedy žádoucí u renovovaných budov znovu nastolit tuto diverzitu materiálů, protože dříve byla typickým prvkem západního architektonického designu.”

A nakonec to byla i nižší hmotnost, která je velkým kladem dřevěné stavby; na místě budovy v severním rohu hradu totiž dosud neproběhly archeologické práce. Aby se tedy ochránily artefakty, které jsou zde potenciálně stále ukryté, nelze zemi zatěžovat žádnými těžkými konstrukcemi, ani těžkým stavebním zařízením. Muzeum bylo vybudováno jako čistě rámová konstrukce a založeno na jednotlivých plochých patkách, které spočívají na přírodní zemině. Předpisy památkového úřadu vyžadovaly, aby její výška nebyla větší než kryty nově vztyčených zdí.

Architektonická kancelář Semon/Rapaport navrhla budovu ve tvaru L s jednospádovou střechou, která se na severu a východě zdánlivě opírá o zdi hradu a na jihu se otevírá polednímu slunci. Konstrukci střechy přidržují kulaté sloupy z borovice douglasky, z nichž některé jsou připevněny k hradní zdi pomocí napínacích tyčí. Některé z výstavních vitrín uvnitř muzea jsou také zasazeny do rekonstruované zadní zdi. Dřevěný design umožnil, aby velké části podlah, zdí, nosných trámů a střešní konstrukce byly prefabrikovány a stavební práce na místě mohly být dokončeny za pouhé tři týdny.

Přístup do muzea je z přízemí přes širokou dřevěnou plošinu vystavěnou před budovou. Jižní průčelí odráží využití jednotlivých místností – a přání architektů, aby muzeum, které je v ostrém kontrastu s ‘černými krabicemi’ a ‘bílými kostkami’, jaké se obvykle nacházejí na podobných místech, umožňovalo návštěvníkům sledovat, jak slunce prochází okolo budovy.

V úrovni očí je fasáda převážně uzavřená a lze ji využít pro zavěšení exponátů. Semon/Rapaport ovšem dali výstavní síni tři pásy oken umožňující návštěvníkům pohled ven. Jeden je umístěn přímo nad podlahou, druhý pod zavěšeným stropem a třetí je začleněn do střechy muzea, aby umožnil přístup denního světla do zadní třetiny výstavní plochy. Ve slunný den tato okna dovolují, aby denní světlo pronikalo přes hrubé vápencové zdi, tu a tam obkreslujíc obrysy jednotlivých exponátů.

Historické artefakty, rekonstruované zdivo a lehká nová konstrukce se tak vždy představují v novém – a stále jiném – světle. Pro pás světlíků použili architekti střešní okna. „Tato volba nám dovolila udržet nízké náklady oproti cenám speciální hliníkové výplně, a navíc je možné prostor větrat,” vysvětluje Jean-Claude Semon. V muzeu se téměř automaticky vyskytuje příjemné klima bez teplotních špiček. V létě fungují masivní hradní zdi jako ideální tlumič teploty a chrání budovu před přehřátím, pro zimní období byl ve stropě sálu instalován nízkoteplotní sálavý systém vyhřívání.