K pražské přednášce Günthera Vogta a Ákose Moravanszkyho

Vložil
Martin Rosa
16.06.2014 17:05
Günther Vogt
Vogt Landscape Architects

Poslední přednáška z jarní části cyklu Švýcarsko-česká inspirace se už tradičně konala v kině Světozor ve čtvrtek 5. června a na pódiu před téměř zaplněným sálem se opět vystřídala dvojice přednášejících hostů z fakulty architektury ETH v Curychu.

V první polovině přednášky představil historik a teoretik Ákos Moravánszky téma atmosféry v architektuře. To se ve švýcarském architektonickém diskursu začalo objevovat v 80. letech minulého století jako reakce na tehdy převládající chápání architektury coby jazyka. Oproti postmoderním debatám o znacích a významech se švýcarští architekti a teoretici začali stále častěji ptát po tom, co je za znaky, tedy po bezprostřední zkušenosti a vnímání, které není jen odrazem v zrcadle interpretací. Mezi architekty, jejichž dílo je založeno na pocitech, náladách a atmosféře, jsou například Bruno Raichlin, Miroslav Šik, Christian Kerez. Ti jsou sice žáky Alda Rossiho, nicméně záhy po dostudování začali překračovat sémiotické hranice v architektuře. A samozřejmě Peter Zumthor, jehož několik děl včetně mnohosmyslově vnímatelného Klangkörper z hannoverského Expo 2000 a knihy Atmosféry tvořilo jádro této části přednášky. V poslední době se zájem o teorii atmosféry přesouvá od architektury či umění ke vnímání každodenní skutečnosti, jako je tomu v textech filosofů Hermanna Schmitze či Gernota Böhma. Kromě tohoto fenomenálního chápání atmosféry se Moravánszký zabýval i významem doslovným, tedy atmosférou v meteorologickém slova smyslu – architekturou coby atmosférou. Hned v úvodu přednášky představil známý Blur Building, mrak vodní páry od Diller–Scofidio na výstavě Expo 2002 ve švýcarském Yverdon-les-Bains, a naopak na konci věnoval několik poznámek dílu mladého švýcarského architekta Philippa Rahma, v jehož realizacích jsou základními „stavebními kameny“ teplo a světlo a jenž vytváří prostory, které jsou simulací meteorologických jevů.

Günther Vogt, velmi vyhledávaný krajinný architekt, se hned v úvodu své přednášky představil jako tvůrce, který přemýšlí o krajinářské architektuře v širším kontextu. Se svými studenty na curyšské ETH se zabývá například otázkami, co dělat s krajinou v Alpách, kde nyní dochází k masivnímu stěhování obyvatel do velkých měst, avšak tato opuštěná krajina stále zůstává v majetku jednotlivých soukromých vlastníků. Tento fakt komplikuje její následné využití. Podobné rozdrobení krajiny, které je překážkou v uvažování, co si s krajinou počít v širších vztazích – včetně její transformace do podoby plnohodnotného parku, kterým v urbanizovaném prostředí prakticky je –, existuje například i na předměstí Curychu. Specifickým rysem Švýcarska je velká síla lokálních samospráv, která však vede k tomu, že si obyvatelé jednotlivých vesnic řeší své stavební záměry prakticky bez ohledu na vesnice okolní. A naopak v samém závěru své přednášky představil Vogt několik příkladů toho, jak dnešní člověk v krajině dokáže udělat zásah bez ohledu na kontext či lokální historii, jako je tomu v případě plánovaných megalomanských průplavů u Istanbulu, které Vogta šokují svým nepředstavitelným měřítkem. Na příkladu svého projektu Novartis Campus Park v Basileji ukázal způsob, jakým pracuje se svými studenty. Stále klade důraz na ruční kresbu, i když si jasně uvědomuje generační rozpor mezi profesory, kteří vyrostli v analogovém světě, a studenty – dětmi digitálního věku. Zcela zásadní jsou však fyzické modely, jež obvykle zpracovávají až do měřítka 1:1 – a když se následně na takovém modelu potvrdí správnost toho, co se snažili s jeho pomocí ověřit, model se stává výslednou realizací. Fyzické modely jsou nenahraditelné nejen pro to, aby si studenti dokázali uvědomit například rozdíl vnímání hustoty lesů s různými druhy stromů, ale slouží i k hledání vhodných „stavebních“ postupů v krajinářské architektuře. Pro dnešní dobu je příznačné, že většina nových parků je ve skutečnosti zakládána na střechách podzemních garáží. Bylo trochu zarážející poslouchat, s jakou samozřejmostí Vogt tento fakt příjímá. V případě jeho projektu Rectory Farm v Londýně to nabývá až absurdních rozměrů. Největší novodobý londýnský park, který Vogt se svými spolupracovníky pojal částečně jako přírodní a částečně jako městský, bude založen na masivní železobetonové desce, pod níž se následně bude po dobu 15–20 let těžit štěrk z podloží. Vzniknou tak rozsáhlé podzemní prostory, pro které se až následně bude hledat nějaké smysluplné využití. Günter Vogt je v poslední době coby krajinný architekt velmi úspěšný. Má za sebou spolupráci s jinými předními světovými architektonickými kancelářemi, jako je například Herzog & De Meuron nebo Peter Zumthor. Malým projektům se téměř nevěnuje, nicméně občas se nebrání spolupráci na uměleckých instalacích, jakou je například střešní zahrada na Metropolitním muzeu v New Yorku. Spolu s umělcem Danem Grahamem zde vytvořili místo, které v sobě spojuje atmosféru zahrady s dechberoucím výhledem na newyorské panorama.

Přednáška Ákose Moravánszkého a Günthera Vogta byla velmi zajímavá především z toho pohledu, že ať už fenomén atmosféry, nebo krajinářská architektura jako taková se stále více stává součástí širšího diskursu i v našich podmínkách. Lze jen doufat, že přispěje k dalšímu prohlubování obou témat na naší scéně.
0 komentářů
přidat komentář

Související články