Rozloučení s profesorem Daliborem Veselým

Dalibor Veselý se narodil 19. 6. 1934 v Metylovicích (okr. Frýdek-Místek). Vystudoval tehdejší Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT, ale také dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň však v něm trvalou stopu zanechalo setkání s fenomenologickou filozofií Jana Patočky. Schopnost zasadit architektonická témata do kontextu žitého světa, nahlížet je z perspektivy lidského prožívání ukázal již v roce 1967 ve svém doslovu ke knize Michela Ragona „Kde budeme žít zítra“. Tehdejší Veselého text – v němž proti Ragonovým technokratickým vizím obrací pozornost k otázce, jak může architektura pomoci člověku bydlet ve světě v onom hlubším existenciálním smyslu – byl možná nejpronikavějším architektonickoteoretickým textem druhé poloviny XX. století u nás. 

Dalibor Veselý odešel po roce 1968 do exilu. V Anglii pak působil na několika školách architektury, nejdříve na Architectural Association v Londýně, pak na Univerzitě v Essexu a nejdéle na Fakultě architektury a dějin umění Univerzity v Cambridgi. Na všech těchto školách ovlivnil řadu později známých osobností. K jeho studentům patřili architekti Daniel Libeskind, Mohsen Mostafavi (pozdější děkan architektonické školy na Harvardově univerzitě), David Leatherborrow (dnes profesor architektury na Pennsylvánské univerzitě), Alberto Peréz-Goméz (dnes profesor na McGillově univerzitě v Montrealu) a řada dalších. Jeho originální přínos spočíval především v tom, že do britského architektonického vzdělání vnesl onu linii filozofické reflexe vycházející z fenomenologie, kterou po odchodu z vlasti ještě prohloubil studiem u Hanse-Georga Gadamera, německého představitele filozofické hermeneutiky. Veselého pojetí výuky však dokázalo skloubit ono přemýšlení o lidských souvislostech architektury s reálnou ateliérovou tvorbou studentů, především v rámci magisterských a doktorských studií, i když jistě to musely být pro mladé adepty oboru konzultace často velmi náročné. Když v roce 2006 dostával od Královského institutu britských architektů Cenu Annie Spinkové za zásluhy v architektonickém školství, řekl profesor David Dunster ve svém laudatiu: „Jeho studenti patří k vůdčím osobnostem architektonické profese. Předávají dál něco z jeho poselství, i když nikdy ne oním specifickým způsobem jako on: vzdělávají, vyučují a řídí velké architektonické školy v Anglii i v cizině. Přednášky Dalibora Veselého jsou navštěvovány s úctou a někdy i s pochopením. Jeho konzultace podněcují, provokují a rozvádějí téma do oblastí, o nichž studenti ani netušili. Je mezinárodně obdivován, i když je autorem jen jediné obsáhlé knihy. Ale jaké knihy! Je příkladem zaníceného architekta, toho času zaměstnaného na univerzitě, protože věří v učení.“

Onou zmiňovanou knihou byla práce „Architektura ve věku rozdělené reprezentace. Problém tvořivosti ve stínu produkce“, která v Británii vyšla v roce 2004 a její český překlad v roce 2008. Je to nepochybně kniha, kterou promýšlel a psal celý život a do níž shrnul veškeré své bádání a jistě i mnohé z toho, o čem diskutoval se svými studenty nad jejich projekty.  Přestože v mnoha rekurzech zasahuje hluboko do historie jak architektury, tak obecné lidské kultury, v centru jeho zájmu stojí aktuální téma: Jak obnovit roli architektury jako prostředku artikulace lidského světa a svorníku lidské kultury. Vlastně je to téma, jehož analýzu zahájil již oním doslovem před půlstoletím. Veselý viděl ohrožení architektury ve dvou extrémních pozicích: V jejím úzce racionálním pojetí po vzoru exaktních vědy a moderní techniky, kde lidský svět i člověk sám je redukován na propočitatelnou a manipulovatelnou skutečnost, a na druhé straně v nezávazné estetické hře postrádající obecnější relevanci. Není to ale jen architektura sama, ale i moderní civilizace, která je takto vnitřně roztříštěna do vzájemně nesouvisejících přístupů ke světu. Hledání cest, jak znovu ustavit hlubší souvislost lidské kultury, je podle Veselého hlavním úkolem skutečné tvořivosti a architektura má v této „artikulaci komunikativního prostoru“ klíčovou roli. Podílí se na něm ale nejen jako praktické stavění, ale i jako širší tvořivý pohyb, k němuž patří i myšlenková reflexe, diskuze na školách i veřejná debata.

Když mu (spolu s několika dalšími kandidáty) bylo letos v únoru udělováno Čestné členství RIBA, uvedl ve svém poděkování se sobě vlastním smyslem pro humor: „Výběr kandidátů  na toto ocenění  na mě udělal opravdu silný dojem a jsem jím příjemně překvapen. Volba těchto lidí zdá se naznačuje, že se v architektuře cosi začíná pozvolna měnit a že se rodí nová představa toho, jak architektura doopravdy vzniká.  Zakořeněná domněnka, že architektura je prostě reprodukována pragmaticky zaměřenými kancelářemi, jako by ustupovala do pozadí a byla nahrazována něčím, co ještě nemá zřetelné obrysy, ale je velmi zajímavé a provokativní. Architektura nevzniká pouze v kancelářích, kde je často velmi málo času na zkoumání a objevování. I lidé jako Peter Eisenman tvrdí, že některé nejzajímavější příspěvky k architektonickým inovacím v poslední době vzešly z dobrých architektonických škol. Ale také výstavy, soutěže, publicita spoluutvářejí prostředí, v němž postupně něco krystalizuje a případně pak dospěje do architektonických kanceláří, kde se to stane skutkem. Pokud toto opravdu je tendence, jíž patří budoucnost, pak bych rád zakončil dvěma slovy: gratuluji vám a děkuji.“

Dalibor Veselý sice strávil větší část svého profesního života mimo tuto zem v Anglii, ale jeho vztah k domovu zůstával vždy silný, stejně jako pomoc přátelům doma. Po roce 1989 se v Čechách při svých častých návštěvách opět zapojoval přednáškami, teoretickými texty i členstvím v redakční radě časopisu Architekt do tuzemského architektonického dění, do něhož se snažil vnášet podněty současného světového myšlení na té nejintelektuálnější úrovni. Nezbývá než zakončit dvěma slovy: Sbohem a děkujeme Vám, pane profesore.

Petr Kratochvíl


První ohlasy na úmrtí Dalibora Veselého

—— Joseph Rykwert, emeritní profesor na Pennsylvanské univerzitě: „Každý, kdo měl to štěstí spolupracovat s Daliborem, osobně pocítí ztrátu – jeho nadšení, sympatie a velkorysosti, pronikavého intelektu a obrovské zásoby znalostí. Generace studentů dosvědčí vliv, jaký měl na jejich myšlení i životy.“

—— Daniel Libeskind, architekt: „Znal jsem Dalibora 45 let. Byl mým učitelem, mentorem, člověkem, jehož myšlenky o architektuře a o městě změnily můj pohled na tento obor.“

—— David Leatherbarrow, profesor na Pennsylvanské univerzitě: „Dalibor byl inspirativní učitel a tvořivý myslitel – dvě velká nadání, která se jen zřídka spojují. Jeho myšlenky a názory budou dál žít prostřednictvím těch, které učil, stejně jako těch, které ovlivnil nepřímo, a to ne jako jejich opakování, ale nové promýšlení, neboť i on sám tvrdil, že každé téma je pozvánkou k novému přemýšlení. Seznam architektů, vědců a profesorů, kteří potvrdí jeho silný a trvalý vliv na vlastní vývoj, je dlouhý a obsahuje důležité osobnosti dnešní architektury. Dalibor Veselý, navzdory obdivuhodně hlubokým znalostem z mnoha oborů, by jistě neodmítl charakteristiku připisovanou kdysi zakladateli fenomenologické tradice Edmundovi Husserlovi – a to, že byl 'věčným začátečníkem'. Cítil, že evropská kultura je živoucí skutečností, jejíž obnova vyžaduje tvořivé navrhování a ukázněnou reflexi. Architektura byla jeho posláním a jeho vášní.“