Otevřený dopis architekta Hradečného ministru Hermanovi
Vložil Tisková zpráva
23.02.2015 22:20
Vážený pan Mgr. Daniel Herman, ministr kultury ČR Ministerstvo kultury ČR Maltézské náměstí 1 118 11 Praha 1 – Malá Strana
Věc: Otevřený dopis
Vážený pane ministře, v roce 2006 byla v Ústí nad Labem založena obecně prospěšná společnost Collegium Bohemicum, cílem jejíž činnosti je celospolečenská osvěta, vzdělávací a vědecká činnost zaměřená na kulturní dědictví spoluvytvářené v českých zemích německy mluvícím obyvatelstvem. Tato chvályhodná činnost rozrušující desítky let tvořenou hráz z předsudků, dogmat a mýtů o česko-německém soužití, si získala díky kvalifikovanému nasazení pracovního týmu v čele s ředitelkou Blankou Mouralovou postupně přízeň odborné veřejnosti, zástupců města a kupodivu i politiků, zejména z resortu MZV a MK. K dosažení takové pozice vedla intenzivní práce s českými i německými partnery, opřená o nezpochybnitelnou autoritu mezinárodně obsazené vědecké rady, jejímiž členy jsou osobnosti akademického světa.
V roce 2010 byla nákladem cca 400 mil. Kč rekonstruována ústecká budova bývalého gymnázia. Investice z evropských dotačních fondů byla městu Ústí nad Labem přidělena právě na základě programu budovy, jejímž hlavním tématem měla být expozice k dějinám německy mluvících obyvatel v českých zemích, doplněná o část Městského muzea. Po realizaci stavby (skutečně proinvestovanou částku odhaduji na max.150 mil.) se ze zištných důvodů poměr v prostorách Muzea změnil v neprospěch Collegia Bohemica a navíc stála ředitelka Mouralová před nepříjemnou skutečností, že bude muset zdroje na financování expozice hledat sama.
Ani tato nepřízeň nezastavila činnost pracovního týmu a v roce 2011 proběhla podle pravidel České komory architektů a v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek dvoukolová architektonická soutěž na podobu expozice. Jako vítězný tým byla porotou, jíž jsem měl tu čest předsedat, vybrána pražská architektonická kancelář Projektil, která úspěšně realizovala své návrhy na budovu Národní technické knihovny v Praze – Dejvicích nebo knihovnu v Hradci Králové. Současně s prací na dalších částech projektové dokumentace vrcholil mnohaletý proces zajištění sbírkového fondu budoucího Muzea. Tato činnost Collegia Bohemica, o.p.s. byla zajišťována z Česko-německého fondu budoucnosti a Evropského programu pro přeshraniční spolupráci.
V momentě završení přípravných fází celého projektu, kdy jsou investiční prostředky alokovány v příslušných oddílech Ministerstva financí, respektive Ministerstva kultury, v momentě, kdy celý tým zahrnující kurátory, architekty, historiky, politology, teoretiky umění, literární vědce, grafiky a inženýry je připraven přeměnit osmiletou přípravu v závěrečné finále, v momentě, kdy naladění tohoto „orchestru“ už proběhlo a sál je plný natěšeného obecenstva, přichází zpráva, že se má změnit osoba na postu dirigenta!!! Není ani zřejmé, kdo má novým dirigentem být a jestli ho ostatní přijmou.
Jak takový krok chápat? Jaké jsou motivy, příčiny a jaké důsledky podobného rozhodnutí? Důsledky si lze snadno představit – orchestr se rozpadne a jeho zbylá část zahraje jen z pocitu povinnosti neúplný program v kvalitě třetích houslí. Obecenstvo odejde před začátkem, sedět zůstanou jenom lokální pisálkové, kteří svými referáty zajistí důkaz o tom, že koncert proběhl. Skvělé kritiky, předcházející uvedení nového kusu se obrátí v jednu velikou ostudu sahající od Štýrského Hradce po Hamburg a dále za oceán. Příčina je jediná – paní ředitelka nese odpovědnost za časové zdržení investice, které přidělalo hluboké vrásky na čele nejednomu úředníkovi (srovnej s hloubkou propasti vykopanou mezi českým a německým živlem) a současně bylo její konání v rámci projektu Dny české a německé kultury podrobeno šetření NKÚ bez zásadního nálezu. O motivech podobného rozhodnutí si zakazuji spekulovat, pár věcí však vím jistě.
V roce 1998 jsem se, jako jednatel společnosti HŠH architekti, stal členem týmu, který již od roku 1995, m.j z podnětu papeže Jana Pavla II. při jeho druhé návštěvě Moravy, pracoval na zřízení Arcidiecézního muzea Olomouc. Pod vedením ředitele Muzea umění Olomouc Prof. Pavla Zatloukala pracoval tým čítající desítky, postupně možná i několik stovek členů, až do roku 2006, kdy bylo Arcidiecézní muzeum slavnostně otevřeno veřejnosti. Moje jistota spočívá v přesvědčení o bazálním významu kontinuity vedení projektu od prvopočátku do jeho úplného dokončení, kontinuity vyplývající z podstaty věci, schopnosti obsáhnout mnohovrstevnatou problematiku tématu a přijmout právo rozhodování společně s odpovědností. Díky profesoru Pavlu Zatloukalovi, a jeho schopnosti udržet a vést tým, jsou dnes olomoucká muzea jednou ze dvou nejnavštěvovanějších institucí svého druhu u nás. V té době samozřejmosti, kdy stavba z veřejných prostředků probíhala pod dohledem architekta, rozpočet se navýšil pouze vynuceně o náklady na archeology a vlivem změny sazby DPH, jsou dnes vnímány skoro jako fantazie. Různá tuzemská a mezinárodní ocenění byla pro všechny zúčastněné důkazem dobře odvedené práce.
Dovolte mi nyní vyslovit dva závěry:
Zaprvé – má-li kdokoli dobrý úmysl podpořit zdárné dokončení Muzea německy mluvících obyvatel v českých zemích, potom musí udělat vše proto, aby se tak stalo pod vedením dosavadní ředitelky Collegia Bohemica, o.p.s. Blanky Mouralové.
Zadruhé – jedinou silou (krom zlé vůle), která kohokoli vede k odvolání ředitelky Mouralové, je podlehnutí bolševickým fízlovským metodám, jež se od dob Dzeržinského ČEKy v Sovětském Rusku vyvinuly u nás mimořádně zapouzdřeným způsobem. Aby nedošlo k mýlce, nejde o to, že bychom byli země plná fízlů, ale ve strachu o svoje živobytíčko se před těmito primitivními metodami stále ještě ohýbáme. Chceme-li se nazývat demokraty a předat něco smysluplného svým následovníkům, potom je potřeba narovnat záda a podobným tendencím ve společnosti se postavit.
Věřím, že potvrzení mandátu paní ředitelky Blanky Mouralové dokončit expozici k dějinám německy mluvících obyvatel českých zemí je toho dobrým příkladem.