Je neuvěřitelné co se tady děje, že nikdo nenese za takové odpornosti osobní odpovědnost, že není úředník okamžitě vyhozen ze zaměstnání a neplatí ještě spolu s investorem tučnou pokutu. Magistrátní památkáři se zcela zásadně míjejí s posláním, za které jsou placeni. Kdyby řádný zaměstnanec nějaké soukromé firmy, továrny, řemeslnické dílny, chirurg, mostní inženýr.. odvedl zmetka, práci odbyl, zfušoval - jistě by ani nechytil futra..., nebo by nedostal za takovou věc zaplaceno. Místo aby se odstranila ona stále diskutovaná dvojkolejnost památkové péče (památkový ústav zakáže - magistrátní památkář, úředník povolí), ministerstvo kultury raději připravuje nový zákon, který půjde všemocným investorům ještě více na ruku. Jenže problém je samozřejmě hlubší - je v lidech samotných, magistráty ovládají veksláci a korytáři, jsou to lidé bez kořenů k místu, v němž žijí, jejich odbornost i morálka je na bodu nula - zkrátka lůza vládne a lůza se proto také hrne do center měst, aby tam nakonec přitáhla další póvl v podobě problémových zákazníků non stop barů a heren. Princip, který, kdyby ještě existoval pravý rodový patriciát v našich městech, by nikdy neprošel. Podniky se špatnou pověstí měly odjakživa ráj na okrajích a perifériích měst, v centrech bydlela společenská elita, časy se ale od počátku 20.století rychle a dosti revolučně měnily... Nyní máme demokracii, svobodu, ale jsme duchovně a kulturně vyspělejší, vnitřně svobodnější, šťastnější ? Toto je ten vysněný civilizační pokrok ? Budoucnost ? Je výsměch, když někdo tvrdí známé klišé, že historická centra jsou "mrtvými skanzeny", chyba přeci rozhodně není v dochovaných historických a umělecky cenných domech, ty jsou naopak, zcela logicky jedinečným nositelem zděděných kulturních hodnot, tedy výzvou k respektu i věčnou tvůrčí inspirací, jsou naopak nejzákladnějším předpokladem každého kvalitního prostředí, které se chce i nadále společensky a kulturně rozvíjet... Musí k tomu být ovšem ve společnosti vůle. Není přeci vůbec vinou památek a památkových zón, že je postupně v některých městech skupují spekulanti a lidé bez historie, vzdělání, jakéhokoliv vkusu a porozumění k starému. Za současnou degradující roli, kterou musí tyto historické budovy potupně sehrávat, někdy až do úplného zničení, můžou pouze a jen sami lidé - povrchní společnost. Je logické, že jsou některá centra historických měst mrtvá, ale kdo by se tam rád zdržoval, když tam nalezne pouze rychlá občerstvení, herny, non stopy, bordely, vietnamský textil a Vše za 39 Kč ? Jak rád bych tam zase viděl normální obchody s důstojným zbožím, pekařství, cukrárny, restaurace, kavárny se zahrádkami... Škoda, že tyto kauzy nemají šanci dostat se častěji do médií, a to s takovou razancí s jakou se tam vtírá každým dnem tolik zbytečných informací.. Co není vidět totiž nebolí !
Před několika dny byla dokončena adaptace domu pro provoz herny. Jak bylo možno předpokládat, zůstalo z původního objektu opravdu málo, nejspíše obvodové zdi a některé nosné vnitřní zdi. Na střechu byla položena krytina z bonského šindele, přestože to důrazně odmítnula odborná organizace památkové péče i správní orgán památkové péče. Fasádu si majitel rovněž natřel zcela sám, bez toho, že by byly zástupci památkové péče odsouhlaseny barvy, jak bylo požadováno. Tmavě hnědá barva fasády je nevhodná a působí nekontextuálně. Alespoň nový výkladec byl proveden ze dřeva a sokl byl obložen pískovcem. Toto je zřejmě jediné pozitivum celé „rekonstrukce“ objektu. Znovu je nutné si uvědomit, že základem toho všeho bylo zastropení celého dvora objektu, které majiteli poskytlo dostatečné zázemí pro realizaci jeho záměru. Zastropení bylo povoleno správním orgánem památkové péče přes nesouhlas odborné organizace památkové péče.
Je pozoruhodné, jak je naše vnímání a hodnocení objektů povrchní. Nejsme schopni oprostit se od fasádismu. Co na tom, že byl celý objekt zevnitř zdemolován, když nám zůstala „pěkně“opravená fasáda? Co na tom, že původní kastlová okna s mosazným kováním byla nahrazena plastovými okny, když ta plastová okna tak „pěkně“ imitují dřevo? Co na tom, že na střeše je bonský šindel, když ho běžný chodec neuvidí?
Je nutné znova a znova si připomínat, že podstatu památkové rezervace netvoří pouze fasády a „pěkná“ iluze původního materiálu. Podstatu tvoří historie těchto objektů, jejich vnitřní hmota, materiálová skladba a přirozená krása, která se projevuje fasádami.
Můžeme pouze doufat, že centrum města Olomouce se nestane synteticky vylepšenou a kýčovitě nazdobenou kulisou, kterou se pomalu stává historické centrum města Prahy.
V rámci ochrany veřejných zájmů a v souladu s náplní své pracovní činnosti tímto upozorňuji, že stejný majitel se nyní chystá k demolici objektu na Třídě Svobody, domu č. or. 17.
StávajícÍ budova byla postavena v roce 1928 jako novostavba knihtiskárny Edmunda
Kramáře podle projektu stavitele Karla Štajgra na upravené uliční frontě. Jedná
se o čtyřpodlažní budovu s mírně zaobleným šestiosým průčelím do Třídy Svobody,
které je členěno základními tvary odkazujícími ke konstruktivismu. Celkově se
jedná o architektonicky nevýrazný objekt, který nepředstavuje obohacení městské
památkové rezervace, je však významně exponovaný a z tohoto důvodu by mu měla
být věnována zvýšená pozornost. V Plánu ochrany a zhodnocení Městské památkové
rezervace je objekt označen jako objekt k transformaci.
Budova do nedávna sloužila jako kanceláře České spořitelny.
Národní památkový ústav nyní navrženou demolici objektu odmítl, protože majitel nepředložil ani studii budoucí zástavby, navíc nutnost demolice zdůvodnil účelovým statickým posudkem. Objekt se prozatím nachází v dobrém technickém stavu, pouze přízemí je zavlhčeno - ne ovšem v takové míře, aby kvůli tomu muselo dojít k demolici objektu. Na území městské památkové rezervace má problémy s vlhkostí většina objektů, není to ovšem důvodem k jejich likvidaci. Většina těchto objektů je přitom daleko starších, než předmětná budova na Třídě Svobody.
Odpovědný orgán státní správy - tedy památkové oddělení Magistrátu města Olomouce - se nicméně přiklonilo na stranu stranu majitele objektu a demolici schválilo.
A to i přesto, že dosavadní stavební činnost majitele objektu vedla vždy k poškozování památkových zájmů, objekty byly většinou znehodnoceny, ve většině případů i nelegálně. S přihlédnuím k těmto faktům lze očekávat, že na uvolněné parcele dojde k výstavbě objektu bez významné architektonické hodnoty, jehož náplň i provedení bude vést k poškození městské památkové rezervace.
V roce 1998 sice byla připuštěna možnost demolice to však s ohledem na tehdejšího majitele (Českou spořitelnu) a s ohledem na předložené návrhy novostavby.
V současnou chvíli se z hlediska zájmů památkové péče jeví jako nezbytné dát přednost zachování průměrné historické stavby před demolicí a vznikem novostavby, o jejíž kvalitách a pozitivním vlivu na historické centrum lze pochybovat.
Vyzývám tímto odbornou i širokou veřejnost k podpoře v této věci.
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Je pozoruhodné, jak je naše vnímání a hodnocení objektů povrchní. Nejsme schopni oprostit se od fasádismu. Co na tom, že byl celý objekt zevnitř zdemolován, když nám zůstala „pěkně“opravená fasáda? Co na tom, že původní kastlová okna s mosazným kováním byla nahrazena plastovými okny, když ta plastová okna tak „pěkně“ imitují dřevo? Co na tom, že na střeše je bonský šindel, když ho běžný chodec neuvidí?
Je nutné znova a znova si připomínat, že podstatu památkové rezervace netvoří pouze fasády a „pěkná“ iluze původního materiálu. Podstatu tvoří historie těchto objektů, jejich vnitřní hmota, materiálová skladba a přirozená krása, která se projevuje fasádami.
Můžeme pouze doufat, že centrum města Olomouce se nestane synteticky vylepšenou a kýčovitě nazdobenou kulisou, kterou se pomalu stává historické centrum města Prahy.
StávajícÍ budova byla postavena v roce 1928 jako novostavba knihtiskárny Edmunda
Kramáře podle projektu stavitele Karla Štajgra na upravené uliční frontě. Jedná
se o čtyřpodlažní budovu s mírně zaobleným šestiosým průčelím do Třídy Svobody,
které je členěno základními tvary odkazujícími ke konstruktivismu. Celkově se
jedná o architektonicky nevýrazný objekt, který nepředstavuje obohacení městské
památkové rezervace, je však významně exponovaný a z tohoto důvodu by mu měla
být věnována zvýšená pozornost. V Plánu ochrany a zhodnocení Městské památkové
rezervace je objekt označen jako objekt k transformaci.
Budova do nedávna sloužila jako kanceláře České spořitelny.
Národní památkový ústav nyní navrženou demolici objektu odmítl, protože majitel nepředložil ani studii budoucí zástavby, navíc nutnost demolice zdůvodnil účelovým statickým posudkem. Objekt se prozatím nachází v dobrém technickém stavu, pouze přízemí je zavlhčeno - ne ovšem v takové míře, aby kvůli tomu muselo dojít k demolici objektu. Na území městské památkové rezervace má problémy s vlhkostí většina objektů, není to ovšem důvodem k jejich likvidaci. Většina těchto objektů je přitom daleko starších, než předmětná budova na Třídě Svobody.
Odpovědný orgán státní správy - tedy památkové oddělení Magistrátu města Olomouce - se nicméně přiklonilo na stranu stranu majitele objektu a demolici schválilo.
A to i přesto, že dosavadní stavební činnost majitele objektu vedla vždy k poškozování památkových zájmů, objekty byly většinou znehodnoceny, ve většině případů i nelegálně. S přihlédnuím k těmto faktům lze očekávat, že na uvolněné parcele dojde k výstavbě objektu bez významné architektonické hodnoty, jehož náplň i provedení bude vést k poškození městské památkové rezervace.
V roce 1998 sice byla připuštěna možnost demolice to však s ohledem na tehdejšího majitele (Českou spořitelnu) a s ohledem na předložené návrhy novostavby.
V současnou chvíli se z hlediska zájmů památkové péče jeví jako nezbytné dát přednost zachování průměrné historické stavby před demolicí a vznikem novostavby, o jejíž kvalitách a pozitivním vlivu na historické centrum lze pochybovat.
Vyzývám tímto odbornou i širokou veřejnost k podpoře v této věci.