Alternativou předměstských sídel by mohly být brownfields

Praha - Architektům, urbanistům, sociologům i dalším odborníkům se nelíbí osídlení, která od počátku 90. let v Česku vznikají na předpolí velkých měst. Kromě velmi nízké až žádné architektonické kvality a nerespektování krajiny jsou podle nich tato novodobá "ghetta" zárodkem příštích velkých sociálních problémů. Alternativou těmto sídlům by podle odborníků mohly být takzvané brownfields, opuštěné průmyslové areály. Na dvoudenní konferenci Urbes, která dnes skončila v Praze, to řekl Karel Maier z fakulty architektury ČVUT.
    Bývalé továrny a v Česku třeba i bývalé vojenské prostory mají totiž velkou výhodu - bývají dobře napojeny na dopravní sítě; průmyslové objekty se často nacházejí přímo ve městech. Nabízejí tak širokou škálu využití. Jejich problémem však bývá ekologická zátěž či majetkoprávní problémy vzniklé po privatizaci. Dalšími brownfields by se podle Maiera mohla stát panelová sídliště, pokud je lidé budou opouštět a nenajde se další generace, která by v nich chtěla žít.
    K nejslavnějším evropským příkladům takové přestavby patří londýnská galerie Tate Modern vzniklá z bývalé elektrárny, či přestavba staletých plynojemů ve Vídni na byty a obchody. V Praze jsou rájem brownfieldových investorů zejména Holešovice, Vysočany či Karlín, ve Zlíně vzniklo nákladnou rekonstrukcí jedné z baťovských staveb sídlo krajského úřadu.
    Předměstská osídlení podle Maiera potřebují alternativu - lidem nepřinesla to, co od nich očekávali. "Říká se jim sídliště naležato, zlepšení kvality života v nich oproti paneláku je diskutabilní," uvedl. Lidé se sice dobrovolně rozhodli pro přesun za město, koupili si za své peníze domek, ale přijde doba, kdy budou velké nároky na tamní infrastrukturu, ale to už majitelé domků asi nezaplatí, soudí odborník.
    Zda je bude platit investor či budou financovány z veřejných peněz, podle něj souvisí s postojem k plánování rozvoje měst. Na ten jsou po roce 1989 různé názory - na kvalitu prostředí měst se na jedné straně nahlíží jako na zboží, a v tom případě se jeho spontánní rozvoj ponechá na investorech, na opačné straně je rozvoj měst brán jako veřejný zájem; v tom případě by veřejná správa měla rozvoj měst regulovat a regiony, které to potřebují, podporovat.
    Maier i další odborníci se shodují v tom, že v ČR neexistuje taková úroveň samosprávy, která by tyto problémy řešila. Kraje jsou příliš vzdálené, obce na to nestačí, je potřeba regionální koordinace, míní Maier.
    Předměstská obydlí jsou ale jen další etapou vývoje historických měst. Česká města se většinou podle Maiera skládají z historického jádra, ze kterého na přelomu 19. a 20. století vzniklo centrum města, ze zástavby vzniklé v době industrializace (bloky činžáků a vilové čtvrti) a ze sídlišť z doby socialismu, určených pro všechny sociální vrstvy. Po roce 1989 do rozvoje měst nastoupil trh, historická jádra začala ožívat, začala jim také konkurovat předměstská nákupní centra, uvedl Maier.
    Prosperita center ale podle něj dospěla k "přehřátí" a převládá v nich buď funkce turistická, kancelářská nebo využití na luxusní bydlení - všechny ale dělají z center "ghetta", jejichž vznik je v přímém rozporu s podobou měst a jejich původními funkcemi.
    Problémem historických měst podle Maiera je také velký konflikt památkové péče a investorů. "Památková péče je totiž založena na striktní ochraně fyzických prvků, ale nemá právo ani zájem na tom, jak se historické objekty využívají. Z kostela panoptikum - to už se stalo," uvedl v narážce na kritizovanou přestavbu i současné využívání kostela sv. Michala v Praze. "Otázkou je, co je hodnota historického jádra, jsou to ty římsy, nebo způsob, jak se města využívají?" ptá se Maier.