Galaxie bydlení je postavená z osmi typů

Publisher
Helena Doudová
03.07.2014 00:05
Martin Hejl
Kolmo.eu

První část rozhovoru s Martinem Hejlem, kurátorem výstavy
2 x 100 mil.m² : The Collective Dream


Na úvod bych se chtěla zeptat na proces přípravy expozice, kdo se podílel na výstavě, jakým způsobem probíhal výzkum v Čechách a jak do přípravy zasahoval Rem Koolhaas se svou hlavní tezí bienále?

My jsme začali soutěžit loni v létě. Po dvou měsících práce jsme vytvořili základní asi 160-stránkovou brožuru jako první research, který vznikl u nás v ateliéru Kolmo, se kterým jsme vyhráli soutěž na kurátora československého pavilonu 2014. V poslední fázi přípravy brožury jsme se pokusili kontaktovat co nejvíce institucí, protože jsme věděli, že pokud máme doručit důvěryhodně a kvalitně téma Absorbing Modernity 1914-2014, tak budeme potřebovat poměrně slušný výzkumný tým. To znamená početný, s přístupem do co možná nejvíce archivů, s co možná největší inteligencí.

Jakým otázkám jste se v rámci výzkumu věnovali a s kým jste spolupracovali?

My jsme již na začátku hodně debatovali o tom, co by mělo být tématem, a přistoupili jsme k tomu extrémně, až téměř dogmaticky zodpovědně. Skutečně jsme považovali za výzvu, která by byla pro náš region praktická, dodržet 1914-2014 a pokrýt celých sto let. Z toho vypadly záhy výjimečné skupiny, kterými se česká architektura typicky reprezentuje, jako je funkcionalismus, avantgarda 30. let nebo i následně 60. léta. Byla by to fragmentovaná výpověď založená na naší estetické preferenci. V tomto smyslu jsme byli ambicioznější a hledali jsme příběh, který se dá odvyprávět souvisle, má nějaké vyústění a širší platnost napříč celými sto lety. V ten okamžik jsme vsadili na několik různých architektonických programů, mezi nimi i bydlení. Do finále se dostalo bydlení a sakrální stavby, nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme do bydlení, protože ten příběh je větší, má silnější dopad a je potřeba se mu dnes věnovat více než ostatnímu. Oslovili jsme náš ateliér na FUA TUL v Liberci, podařilo se nám dostat do spolupráce ateliér Jana Studeného a Benjamína Brádňanského z VŠVU v Bratislavě. Tato spolupráce otevřela nové možnosti interpretace společné historie. V momentě, kdy jsme vyhráli soutěž, jsme spustili research na obou univerzitách a postupně jsme příbírali další lidi do týmu. Oslovili jsme Cyrila Říhu jako editora naší práce, protože jsme si byli vědomi, že množství dat, které projde našima rukama, je extrémně velké a v celém procesu je řada lidí, takže bude náročné udržet souvislou intelektuální linku. Cyril předvedl extrémní nasazení a skvělou intelektuální pomoc a kritiku. Pak mě najednou kontaktovali kluci z d-g-g architektonického ateliéru v Praze, kteří působí na ČVUT, a tím se nám otevřel přístup k archivním materiálům z IPRu a ČVUT, atd. jako zdroj historických materiálů v knize. Na Slovensku se k nám přidal Peter Stec a jeho ateliér, který dodal fantastickou studii, jak a čím vytvořit  prefabrikované sídliště. To jsou hlavní komponenty, které jsme orchestrovali, aby dohromady vytvořily jednu symfonii.

Jak byste specifikoval Váš pojem generická nebo univerzální architektura?

Dlouho jsme vedli polemiku individuální vs. kolektivní,  ale nakonec se ukázalo, že je potřeba pojmenovat tu samotnou substanci, kterou se zabýváme. To hodně manifestovala mapa 200 mil. m² bydlení v Československu, v 56 městech jsou vyznačeny obytné celky postavené za posledních sto let. A následně  šest highlightů, axonometrií, které ukazují šest základních městských vzorců. Celé to doplňuje element, kterému říkáme totem, diagram evoluce od standardizace přes prefabrikaci ke katalogizaci. V momentě, kdy stál totem na mapě, jsme si uvědomili, že galaxie bydlení je v realitě postavená většinou z těch osmi typů, které máme před očima. To je abstrakce naší reality, kterou obýváme. V tu chvíli jsme se rozhodli začít pojmenovávat. Univerzální architektura je základní substance, která tvoří město, většina toho, co obýváme, architektura bez avantgardy, je to základní vzorec. Je překvapivé, jak málo diverzifikovaná je za sto let v Československu, typologicky i konstrukčně.

Téma bienále je Absorbing Modernity a jednou z rovin právě národní identita – jakým způsobem byla národní identita absorbovaná modernitou, nebo kde je národní identita v modernitě – je ve vašem konceptu univerzální architektury nějaké místo pro českou nebo národní identitu?

Já si myslím, že to, co ukazujeme, by mohlo stát úplně kdekoliv. Shodou okolností je ironické, že část konstrukcí, které vystavujeme my, jsou vystavené i v pavilonu Chile. Existuje taková představa soviet bloc, což je absurdní, protože některé konstrukce vznikly skutečně u nás nějakým vývojem, některé vznikly v jiných státech, ale synergicky se poválečná doba 20. století, a to i navzdory politickým rozdílům mezi kapitalistickým světem Francie například a komunistickým světem za oponou východního bloku, synchronizovala. Potřeba navýšení bytového standardu a rychlé výstavby byla zřetelná a národní identita tam nehrála roli. Možná jediné město, které skutečně mělo národní identitu ve svém štítu, je Ostrava Poruba, která hledala národní styl, ale vlastně ironicky je kopií stalinistického stylu dovezeného z Ruska. Já si nemyslím, že ukazujeme něco, co je specifické pro Československo. V tomto smyslu mám jistou pochybnost o tom, že tento koncept má ještě smysl. Země s deseti miliony obyvatel, sedmnácti i se Slovenskem, to je velikost jednoho velkého města. Nemyslím, že národní identita je koncept, který má v globální společnosti platnost. Univerzální architektura, kterou jsme zobrazili, tvoří 97 procent z bydlení postaveného v posledních 100 letech, což je 90 procent veškerého bydlení u nás vůbec. To svědčí o tom, že tato rétorika je outdated.

Národní identita vám tedy přijde spíše jako takový nostalgický moment?
Je to vidět částečně na těch pavilonech. My máme pavilon z roku 1926, který je sdílený, československý, je tam takové zvláštní alternování dvou států, které jsme se snažili smazat a vytvořit přímo československou spolupráci. Ten pavilon referuje o výstavním prostoru v Mánesu v České republice, o avantgardě, přestože je monumentálnější, ale je naprosto nefunkční a jako budova je nesmírně svazující. Cokoliv v něm vystavovat v dnešní době je neflexibilní, nedá se do něj vrtat, bourat a tak dále. Je to takový zvláštní pietní přístup. Takto my o architektuře mluvíme a to je podle mě velký problém. My se pořád nostalgicky ohlížíme na 30. léta, na avantgardu – jistě, tehdy jsme byli šestá nebo sedmá nejbohatší země na světě, to znamená, že se u nás stavěly vily jako je vila Tugendhat, která stála tehdy cenu jako 7 vil na Ořechovce, což dnes už není ten případ, zároveň šedesátá léta, kdy se nám podařilo na chvíli zformulovat vlastní architektonickou estetiku. Ale to jsou pořád nesmírně izolované skupiny. Hlavní příběh měst, městské substance, není příběhem těchto unikátních architektonických staveb.

Jaký je koncept expozice a instalace výstavy? Na první pohled je Vaše prezentace poměrně strohá a když otevřete knihu, tak je plná příběhů.

To, co říkáte, byl záměr. Já bych neřekl, že je instalace strohá, já bych řekl, že je přímočará. My jsme tušili, že když se budeme věnovat této základní substanci, neskončíme s pavilonem plným extravagantních modelů, které jsou extrémně svůdné a rozdílné atd. Proto jsme se rozhodli tuto barevnost a diverzitu zkoncentrovat do jednoho objektu, což je kniha. Ten pavilon jsme formulovali jako čítárnu a vystavili jsme 3 hlavní elementy – mapu dvou států s 56 městy, na které jsou vyznačené stopy bydlení za posledních sto let – je vidět, že když se po té mapě projdete, vzorce bydlení jsou dost podobné. Z tohoto množství jsme izolovali šest základních vzorců, které jsme zorganizovali konsekvenčně. Vypráví příběh od individuálního bydlení v Baťových domcích přes kolektivní bydlení, jeho evoluci, až k následné současné katalogové suburbii. Je to taková evoluční spirála. V průběhu procesu jsme zvali řadu teoretiků, výtvarníků a grafiků, aby kritizovali naší práci i expozici, abychom se vyhnuli typickému přesycení a podařilo se nám dostat k nějaké jednoznačné informaci.

Mohl byste v krátkosti říci, jaké máte ohlasy na pavilon?

V průběhu otevírání pavilonu byly ohlasy skvělé, já jsem pavilon prezentoval řadě lidí, od Rema, přes research tým OMA, Ippolita, který dělal Monditalia v Arsenale, Stephanovi, který dělal Elements v centrálním pavilonu i kurátorům z jiných zemí a novinářům a ten ohlas byl více než dobrý. Překvapivě pro mě, já jsem očekával, že to téma i kniha budou rezonovat hodně směrem na východ, očekával jsem, že to bude fungovat na Rusko, Polsko, Rumunsko atd., ale k mému překvapení měl pavilón ohlas i v zemích jižní Ameriky, nebo v zemích jako je Korea apod.

Ještě bych se chtěl vrátit k ostatním artefaktům v pavilonu –  my jsme zjistili, že v sedmdesátých letech šly vždy 2-4 % rozpočtu do umění ve veřejném prostoru. Přišlo nám zajímavé tohle pravidlo použít a podle stejného zadání kontaktovat Tomáše Džadoně, aby interagoval s naší expozicí. On přišel s tím, že bychom mohli pracovat s nápisem, a nakonec jsme se přes různé varianty ustálili na prohození Cecoslovacchia na Slovacchiaceco. To je jisté upozornění na to, že pavilon je poprvé věnovaný Československu, navzdory faktu, že se Československo rozpadlo na dva nezávislé státy. Takový detail jsou dvě dětské prolézačky, které se prefabrikovaly a vyráběly v tisícových sériích, byly v každé školce a škole od roku 1965 do začátku osmdesátých let. Nepodařilo se nám zjistit, kdo je autorem. Nechali jsme dva kusy zrestaurovat, převezli jsme je do Benátek, kde slouží a následně budou vráceny opravené dětem. Abychom propojili knihu s pavilonem, aby ta synergie mezi těmito dvěma nositeli informací byla dostatečná, požádali jsme Alexeje Kluykova, který je autorem kreseb v knize, aby udělal popisky k jednotlivým vystavovaným elementům v pavilonu.

Pro nás je hlavní otázka, jaká je úloha architekta ve společnosti dnes, kdy je zřetelné, že se pole pro architekturu zmenšuje. Proto je podtitul knihy atomizovaná modernita – dochází k určitému rozpadu velkých myšlenek, velkých architektonických kanceláří, které se fragmentují do architektonických studií o několika málo lidech, kteří nemají stamina mít větší slovo ve společnosti. Společnost vyplňuje tuhle mezeru rychlým řešením jako jsou katalogové domky. Je otázka, zda profese architekta jako taková, tak jak ji známe, o které víme, že dnes na jedné straně mizí v pozici designéra nebo na druhé straně výtvarníka, jestli dokáže přežít a jestli vůbec ještě existuje, jestli náhodou architekti nejsou mrtví a jestli to není jen taková zvláštní nostalgie.
1 comment
add comment
Subject
Author
Date
re.kniha,katalog
Zdeněk Skála
03.07.14 06:19
show all comments

Related articles