José Ignacio Linazasóro : Three Projects

Publisher
Petr Šmídek
26.12.2008 19:25
Na rozdíl od dvou předchozích přednášek v MeetFactory se ta poslední uskutečnila ve známějším prostředí Roxy/NoD. Závěrečným přednášejícím byl José Ignazio Linazasóro, který nejen ve Španělsku patří mezi nejpovolanější osoby zabývající se rekonstrukcemi památek. Kromě toho se však věnuje pedagogické činnosti a publikuje teoretické práce. Jak již název přednášky napovídal, Linazasóro se ten večer rozhodl podrobně rozebrat své tři projekty.
Dláždění náměstí v Remeši (1992-2007) před jednou z nejvýznamnějších katedrál na světě, kde v historii docházelo ke korunaci francouzských králů. Kdysi se před gotickou fasádou v těsné blízkosti nacházel prostor malého posvátného náměstí. Osmdesát metrů vysoká stavba silně kontrastovala s nízkou okolní zástavbou. Jasná geometrie katedrály kontrastovala s neuspořádanou strukturou městských bloků. S postupem času se začal rozdíl v měřítku stírat. Náměstí před katedrálou se zvětšilo, získalo pravidelné rozměry a dokomponovaly ho další významné velké budovy (radnice, justiční palác,...). Na sklonku 1. světové války bylo stotisícové město z velké části zničeno dělostřeleckým bombardováním z okolních kopců. Po skončení války bylo rozhodnuto o navrácení do původního stavu. Některé z ulic byly rozšířeny, ale základní geometrie zůstala stejná. V roce 1992 byla vypsána soutěž na obnovu okolí katedrály, kterou vyhrála Linazasórova kancelář. Poté proběhla nová soutěž na definitivní podobu náměstí, kde se architekt snažil moderním jazykem docílit původní geometrie, nově zdůraznit dominantu a přiblížit situaci ve 13. století, kdy katedrála vznikla. Návrh rozděluje prostor do tří částí: samotné náměstí, zelenou plochu (bývalá zahrada justičního paláce) a obrysy původních městských bloků. Bylo obnoveno parví a nová topografie zdůrazňuje členění náměstí. Mohutné kamenné lavice jasně definují hranice zahrad. Velký prostor je rozčleněn na menší části. Důležité nebyly jen rozměry prvků, ale i výběr materiálů, jejich struktura, textura a barva. Na velké bloky byl použitý stejný materiál a proto ladí s fasádou katedrály. Projekt zachází do nejmenších detailů: vodní prvky – zvuk vody na tichém náměstí, opětovná instalace sochy Johanky z Arku – snaha polidštit a zmírnit monumentalitu místa. Z příkladů, které formovaly jeho myšlenky při navrhování náměstí v Remeši, Linazasóro zmínil italský příklad Piaza di Campo v Sieně a Plečnikovu nadčasovou přestavbu Pražského hradu, u jehož návrhů nehrozí, že by mohl za pět nebo deset let vyjít z módy.
Kulturní centrum ve čtvrti Lavapiés (1996-2004) leží v důležité, ale dodnes zanedbané madridské části, které dominuje kostel poničený během občanské občanské války v roce 1936. Projekt obnovy náměstí a rekonstrukce kostela se zakládá na sjednocující myšlence, že ve čtvrti toho zůstalo málo, co by nebylo zničeno. Úkolem bylo postavit pod náměstím parkoviště a na místě ruin bývalého kostela s náboženskou školou umístit knihovnu. Pozemek se svažuje jižně k řece. Mezi ulicí a samotným náměstím vznikají velké výškové rozdíly. Parkoviště není dílem inženýra, který by architekta přizval nakonec k estetickému zakrytí dopravní stavby. Koncept celé podzemní části a její střechy je úzce provázaný. Moderní parkoviště by podle Linazasóra nemělo být čistě inženýrskou stavbou, ale mělo by vyjadřovat něco navíc. Z návrhu je cítit, že autor dlouho zamýšlel nad výběrem materiálu, strukturováním ploch, umístěním vstupů, vztahu parkoviště k sousedním budovám a způsobu, jak dostat denní světlo čtyři poschodí pod úroveň okolního terénu. 
Druhou částí projektu byla rekonverze ruin barokního kostela z 18. století pro potřeby nové knihovny. Nedokončené torzo se v důsledku dokázalo více zvýraznit, než kdyby byl kostel dokončen. Lidé v současnosti oceňují více věci nedokončené než hotové. Linazasóro hledal paralelu mezi římskými ruinami, kde antické památky začleňovali do středověké struktury Říma. Ruina nakonec zůstala ruinou, jen se jí přiřadil nový účel. Vytvářet kontrast není zase až tak velký problém, daleko těžší je docílit harmonie, což je cesta, kterou se vydal také Linazasóro. Nové využití získalo nový vstup. Historický vstup do kostela se zamítl a byl vybudován nový vstup z náměstí. Knihovna dokázala do starého prostoru dostat dynamiku a nové perspektivy. Při rekonstrukci bylo nutné v interiéru strhnout některé stěny a – podobně jako v lapidáriu – byly části zdiva použity na nové obvodové stěny. Dřevěné zastřešení čtenářského a slavnostního sálu uvnitř ruiny vytváří dojem dočasnosti. Denní světlo je filtrováno podhledovým roštem. Umělé osvětlení je zavěšeno ve výšce 2,30 m, čímž bylo dosaženo, že v sále s vysokým stropem vznikl daleko přívětivější “virtuální“ prostor definovaný lampami.
K rekonstruovanému kostelu také přibyla nová stavba, která v současnosti slouží potřebám univerzity (knihovna, studovny, učebny, kanceláře). Na fasádě moderní přístavby lze stále dohledat výrazové prvky sousední barokní stavby. Fasáda je komponována jako hudební partitura. Zasazením oken hluboko do fasády je docíleno pocitu větší tloušťky stěn, než je tomu ve skutečnosti. Velkorozměrová okna jsou koncipovány jako obrazy rámující výhled ven. Centrální schodiště zdobí krásná stará a vrásčitá stěna. Schodišťový prostor se otvírá přes všechna podlaží a má přirozené horní osvětlení. Postupováním hlouběji do interiéru se budova stává příjemnější. Učebny, do nichž se vstupuje po lávce, plují nad slavnostním sálem. Hrubost betonu zvýrazňuje postupování času, což je vlastnost, kterou kámen nedává tolik tušit. Dláždění v sálu je identické s kamennými kostkami na náměstí. Linazasóro kompletně navrhl zařízení v interiéru. Na střeše přístavby je pak veřejně přístupná kavárna.
Kostel San Lorenzo (1997-2001) se nachází v horách nedaleko Madridu. Není přesně známo, kdy tento gotický kostel přišel o svoji loď. Vznikla potřeba kostel dostavět a odpovědí na otázku co přesně, bylo, že by to mělo být něco moderního a menšího. Zdálo se logické, že při by nový návrh měl mít vstup na osu, ale Linazasóro se rozhodl zachovat boční renesanční vstup, který jen mírně posunul. Při představování tohoto projektu Linazasóro nacházel paralelu s Pražským hradem před přestavbou v 19. století. Nová část je opět z kamene, ale nesnaží se napodobovat starou část. Zachovává si však a odráží texturu patrnou v původní části. Renesanční vstup do kostela je autonomní a zcela oddělený od kostela. Vodu z celé střechy odvádí jediný masivní chrlič. V celém kostelu je pouze jediné okno a to osvětluje svěcenou vodu. Toto okno je jediným kontaktním bodem s vnějším světem. V prostoru kostela nemá odehrávat o rituál, ale o osobní rozvoj každého člověka. Vnitřní stěny jsou pokryty hrubým štukem. I přes použití běžných materiálů a jednoduchých konstrukčních zásad vznikl působivý prostor.
U příležitosti své pražské přednášky se José Ignazio Linazasóro rozhodl na závěr složit hold dvěma velikánů Jože Plečnikovi a Adolfu Loosovi, což pak v závěrečné debatě na žádost Pavla Nasadila dále rozvedl.
Všem, kdo ten večer shlédl tři představené projekty, byl vztah přednášejícího k Plečnikovi zřejmý, ale už mu unikal jeho postoj k Loosovi, což Linazasóro vyložil Loosovým postojem při formování vídeňského Michalerplatz, kde mu šlo o autonomii, jak ji vždy vnímají staří místři. Krásná španělská tečka rozvážně vložená do středoevropského kontextu.
Na jaře příštího roku se Kruh přihlásí s cyklem „Matadoři / Matadorky“ věnovanému československým architektům narozeným ve 20. letech minulého století.
0 comments
add comment