Diktátoři a jejich paláce aneb co říká sídlo o Asadovi

Damašek - O povaze diktátora se lze mnohé dozvědět z toho, jak bydlí a jak si zařizuje svůj soukromý prostor. Pokud bychom duši syrského vůdce Bašára Asada posuzovali podle jeho oficiálního sídla v Damašku, museli bychom mu přiznat vkus, ale také náklonnost k pompéznosti, monumentalitě a troše nepohodlí, soudí ve svém blogu v britském deníku The Guardian architekt Oliver Wainwright.
    Saddám Husajn měl svého času slabost pro zlaté záchody a nástěnné malby s erotickou tematikou. Zdi jeho apartmá byly pokryté obrazy spoře oděných blonďatých krásek, které sedí na létajících kobercích nebo zápasí s hady. Svou zálibu v historii pak demonstroval stavbami inspirovanými babylonskými paláci, které ve výsledku vypadaly jako jakýsi islámsko-brutalistní pastiš.
    Plukovník Kaddáfí dával naproti tomu přednost prostému životu. Raději přespával v luxusním beduínském stanu na nádvoří svého opevněného sídla a jeho osobní styl tvořily nejen zbraně vykládané drahokamy a trůny ve tvaru mořských panen, ale také plakáty oblíbených hvězd nad postelí.
    Co ale víme o Asadovi? Mnoho toho není, protože o vkusu vládců se toho veřejnost dozví nejvíc poté, co je někdo svrhne a vyplení jejich pečlivě střežené soukromé příbytky.
    Když novinář Andrew Gilligan v roce 2011 dělal s Asadem rozhovor, byl hostem v jeho soukromém domě. Podle něj šlo o poměrně obyčejnou předměstskou vilu, tam už ale syrský vládce nyní určitě nebydlí. Můžeme se tedy soustředit na oficiální sídlo v Damašku, které dal postavit Bašárův otec Háfiz. Jde o jakousi moderní Akropoli - rozlehlé bělostné sídlo na hoře Kásjún, kam míří oficiální návštěvy.
Komplex navrh v letech 1975 až 1979 renomovaný japonský architekt Kenzo Tange, mimo jiné autor mírového památníku v Hirošimě. Dokončen byl až v roce 1990. Navzdory tomu, že jeho stavba stála podle nejrůznějších odhadů stovky milionů dolarů, si ho syrští vládci příliš neoblíbili. Háfiz Asad v něm odmítal bydlet s tím, že jde o sídlo určené jeho nástupci, nejstaršímu synovi Basilovi. Ten však neměl šanci se do paláce nastěhovat, protože zemřel při automobilové nehodě v roce 1994. Plně ho tedy využil až Bašár Asad: ani ten v něm ale neměl svůj soukromý byt.
    Palác obložený bílým mramorem, jehož stěny narušují jen střílnová okna a velkoplošné zasklení je velmi impozantní, za silnými zdmi se skrývají vnitřní nádvoří a rozlehlé reprezentační prostory. Fasáda je téměř bez dekorací a zevnitř budova připomíná spíše kongresové centrum - obrovské, neosobní prostory, potemnělé chodby pokryté rudým kobercem, místo, které postrádá jakýkoli osobní otisk svého majitele a je bezduché skoro jako vstupní hala průměrného hotelu.
    Stavba, která má především dělat dojem, ve svých obyvatelích nikdy příliš náklonnosti nebudila. Asad starší si třeba opakovaně stěžoval na dlouhé schodiště, které vede do jeho kanceláře a je sice působivé, ale pro návštěvníky velmi nepohodlné. Pokud by tedy někdy v budoucnu přece došlo na pozemní vojenskou operaci, neužili by si vojáci při zabírání Asadova sídla žádných velkých překvapení jako v Bagdádu či Tripolisu - zato by si ve zdejších sálech mohli zahrát basketbal, uzavírá ironicky Wainwright.