Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Holandsko 2009

1. den - středa 16. září 2009
UFA Palast v Drážďanech od Coop Himmelb(l)au (1998)
V pravé poledne jsme si v Holešovicích vypůjčili auto a vracíme se pro kufry do Liberce, odkud pak pokračujeme dál na sever zavzpomínat si na dobu studia v Drážďanech. Po třetí hodině překračujeme dnes již pomyslné hranice s Německem. Už se nemusíme sápat serpentinami přes Cínovec, a tak jsme po dálnici za chvíli v Drážďanech. Parkujeme u Kulkou přestavěného Muzea hygieny (čemu všemu se dnes nedá udělat muzeum) a zůstáváme ve městě až do pozdního večera. Mezi Labem a nádražím vyrůstají domy jako houby po dešti. Po únorových náletech 1945 je tu pořád hodně volného místa. Zatímco u nádraží se staví uniformní skleněné krabice, tak v historickém jádru vznikají na středověkých parcelách repliky starých domů. Ještě lze chápat znovupostavení kostela Frauenkirche, ale okolní domy se také zvenku snaží napodobovat historický ráz, přičemž celé městské bloky jsou uvnitř jediným komerčním prostorem. Pokusili jsem se zapomenout, že historické jádro tvoří poválečné kulisy a absolvovali jsme klasický turistický okruh po Semeperových stavbách. Navíc jsme přidali několik současných budov: před novou synagogou zmizelo pole ze skleněných střepů a na příkladu nově rekonstruovaného vlakové nádraží od Fostera je vidět, že to jde i jinak, než se nám snaží ČD namluvit.
Za těch sedm let, co jsem tu nebyl, se Drážďany zbavily východoněmecké nálepky. Mezi stále dražšími značkami obchodů a naleštěnými paneláky stále jako ufo září UFA.

2. den - čtvrtek 17. září 2009
Gehry Tower v Hannoveru od Franka Gehryho (2001)
Projíždíme Lipskem, ale další zastávka bude až v západní části Německa. V polovině minulého století průmyslový tahoun země na svou vyspělost ošklivě doplatil a celá města se musela po druhé světové válce začít stavět od znovu. První zastávkou je Wolfsburg - domovské město koncernu Volkswagen. Ve zdejší urbanistické šedi máme v  plánu navštívit tři stavby: Phæno, kulturní dům a městské divadlo. Vědecké centrum Phæno od Zahy Hadid je po třech letech od otevření znovu pod lešením. Opravuje se celé přízemí, všude jsou zátarasy, rozkopaná kanalizace, popraskaný a zateklý beton. Takto si digitální architekturu v praxi může představovat jen skutečně velký vizionář, ale po zážitcích z vídeňského viaduktu nelze od Zahy očekávat jen bezchybné stavby. Vnitřní program vědeckého centra lze doporučit hlavně studentům základní školy, ale nelze vyloučit, že se studenti druhého stupně začnou také nudit. To už Scharounův kamenem obložený kolos na louce za Wolbsburgem byl přesvědčivější, ale celý obraz města nakonec zachránil kulturní dům od Alvaro Aalta. Drobné měřítko, dokonalé detaily, krásně stárnoucí přírodní materiály, příjemná atmosféra umocňovaná lidmi, kteří zde pracují. Na letní zahrádce kavárny Aalto jsme si dali pizzu Aalto a připadali si jako stovky architektonických turistů, kteří tu seděli před námi. Italská obsluha v domě od finského architekta uprostřed pěší zóny nám zpříjemnila pobyt v jediném světlem bodě města, které se vzpamatovalo v 60. letech, ale pak už do něj nikdo neinvestoval. Hlavní městská třída dokonce působí chudším dojmem než východoněmecké Drážďany.
Aaltova stavba mi připomněla film, který jsme shlédli předchozí večer. Frank Gehry si v Pollackově dokumentu vylévá srdce, že ho k architektuře přivedla americká výstava Alvaro Aalta. Gehry si však tehdy z výstavy odnesl jen okouzlení z vnějších forem. Stal se z něj sochař, ze kterého vnitřní dispozice kreslí někdo jiný.
Marně jsme doufali, že alespoň Hannover bude městem s předválečným jádrem. Téměř všechny domy v centru se drží historické stopy, ale vznikly na ruinách. Mile nás překvapila kovová věž od Franka Gehryho. Vytočený objem je na Gehryho vkus překvapivě jednoduchý a zajímavým způsobem řeší nároží rušné třídy vedoucí do centra. Zcela náhodou narážíme na expresivní cihelný dům místního novinového nakladatelství od Fritze Högera. Síla celkové kompozice i geometrických ornamentů nepřestává dodnes udivovat. Poslední zastávkou v Hannoveru měla být Behnischova eko-dekonstruktivistická patnáctipodlažní věž. Skleněný mrakodrap vyrůstající z vodní hladiny klidného vnitrobloku skvěle filtruje ruch a prašnost okolních ulic plných aut.
Při hledání dochovaných historických částí města jsme natrefili na galerii upomínající na Expo 2000, kde nám ochotně poradili, jak se do dnes opuštěného areálu dostat. Co jsme na místě spatřili, jen potvrzovalo, jak nesmyslné je vyhazování prostředků na světové výstavy a olympiády, když pak není domyšlen koncept, co pak se stavbami po jejich jepičím životě. V městě duchů, byly některé pavilony již kompletně rozebrány, jiné vyhořely nebo byly bezcitně od základu přebudovány. Český pavilon od bratrů Chalupových patří vedle Finska a Dánska mezi několik případů se šťastným koncem: stavba od nového majitele sice získala novou skleněnou střechu, ale v přízemí se dochovala spousta původních detailů včetně nápisu 'tschechische republik'.
Nejsilnějším zážitkem a uvozující stavbou naší cesty do Holandska byl legendární pavilon od MVRDV, o jehož záchranu se ještě před několika lety snažila nadace zkoumající alternativní zdroje vytápění. Zbourat ji bylo nakonec ještě nákladnější než ji přestavět, a tak stavba nakonec zůstala opuštěná, oholená jen na to nejpodstatnější, vytrhané schodišťové stupně, chybějící zábradlí, rozbité sklo. V horních patrech zakořenily stromy a pomalu zde vzniká samostatný ekosystém. Jiný systém však na nás přivolal policii, která naši soukromou návštěvu pavilonu vyřešila domluvou.
Posouváme se na mapě dál na západ, kde kvůli srovnání navštěvujeme v Bad Oyenhausen vzdělávací centru od Franka Gehryho. Zítra nás totiž čekají další dvě jeho stavby, tak abychom měli s čím srovnávat.

3. den - pátek 18. září 2009
Továrna na praní uhlí v Essenu od Rema Koolhaase (2008)
V Herfordu nás čekalo studené ráno s jasnou oblohou a my se vypravili do jednoho z největších lákadel města – MARTa, které má být „jedním z prvních muzeí v Německu, kde bude docházet k interakci estetického vyjadřování mezi uměním, designem, módou a architekturou“. Cedule nás neomylně navádí už od sjezdu z dálnice. Gehry však opět zklamal. Tak to dopadá, když máte úplně volné ruce a klienta s neomezeným rozpočtem. Nejhezčí část je pravděpodobně původní stavba, k níž pak Gehry přilepil své zmačkané výstavní sály. Stará část obracející se od silnice směrem k potoku byla uvnitř obložena dřevěnými deskami a na příjemné atmosféře ještě přidává tichá kavárna.
V sousedním městě stojí muzeum od jiného amerického architekta. Bielefeld je jedním dechem spojován s cukrářskou společností Rudolfa Oetkera, která v 60. letech financovala projekt muzea od Philipa Johnsona. V loňském roce se našla mecenáška, která tři roky po smrti architekta nechal podle jeho projektu dobudovat před muzeem park se sochami.
Další zastávkou je ekologická perla v Herne. Doškolovací centrum od francouzské architektky Hélène Jourda je energeticky soběstačný mamutí skleník s dřevěnou nosnou konstrukcí a střechou z fotovoltaických panelů. Přes venkovní teplé počasí panuje uvnitř skleněné stavby příjemný chládek. Mezi jednotlivými pavilony panuje až příliš sterilní atmosféra.
Pověstnou německou čistotou oplývá také Zollverein v Essenu, což je průmyslový areál, kde se dříve třídilo uhlí. Na základě Koolhaasova konceptu začíná místo přitahovat také jiné profese než jenom horníky. Během naší návštěvy se tu střídala jedna autobusová výprava za druhou, aby si lidé mohli prohlédnout mohutné stroje, obří rozpětí ocelových konstrukcí, nejdelší možné eskalátory a zvětšený model kostky bez kontextu od SANAA.
Aaltovo divadlo v centru Essenu si prohlížíme jen zvenku. Komentované prohlídky se konají jen o sobotách od 15:00 hodin a stojí 6 Euro. Musíme redukovat počet německých staveb, abychom se do Holandska ještě letos dostali.
Poslední dnešní stavbou je františkánský poutní kostel v Neviges od Gottfrieda Böhma. Ohromeni se pomalu blížíme k výrazné betonové skulptuře zasazené ho historického centra, kde se již nachází řada starších kostelů. Osvíceny klient přesto cítil potřebu, umístit sem další komunitní centrum, mateřskou školu a především výraznou expresivní hmotu nového kostela.

4. den - sobota 19. září 2009
Arcidiecézní muzeum Kolumba v Kolíně nad Rýnem od Petera Zumthora (2007)
Baumův most je příjemná hříčka ztracená v polích, kterou si však lidé dokázali najít. Probíhá tudy cyklostezka, lidé zde venčí psy a prohání koně. Po ránu zde překvapivě panuje čilý ruch. Před příjezdem do Kolína nad Rýnem se zastavujeme u komunitního centra Christi Melate. Gottfried Böhm zde uplatnil více režného zdiva, ale spatřujeme také podobné detaily jako u včerejšího brutalistního kostela.
Zaparkujeme u právě dokončovaného administrativního centra od Sauerbruch & Hutton a vypravujeme se po nábřeží do centra. Přístavní doky a skladové budovy se proměňují ve výstavní skříň Kolína. Nejde o soliérní objekty, ale fungující městskou čtvrť s drahými lofty s výhledem na řeku, obchody v parteru, kancelářemi, galeriemi současného umění a stylovými restauracemi. Blížíme se k centru, kde nás vítá trojice  'domů-jeřábů' od hamburské kanceláře BRT. Tvarově výrazné jsou i další obytné a kancelářské domy na nábřeží, ale my se nejvíce těšíme na Pianovu 'bublinu' obchodního domu Peek & Cloppenburg, který se elegantním způsobem vypořádává se složitou parcelou i okolní dopravou. Zumthorem rekonstruované ruiny Kolumby jsou prostorovým, ale také materiálovým zážitkem. Koncept výstavy chápeme až zpětně, primárním účelem bylo užít si stavbu. Z dřevem obložené čítárny s koženým nábytkem se nechce odejít. V centru města není k hnutí. Sedíme u paty katedrály, kde vyrostlo nové návštěvnické centrum Kaspara Kraemera, a sledujeme hemžení lidí.
Přesouváme se na venkov. U Zumthorovy polní kaple se začaly stahovat mračna. V letním období je kaple běžně otevřená od 10-17 hodin. Přicházíme kolem šesté a z kaple pomalu vychází asi dvacet lidí. Nechápeme, jak se tam mohli všichni vejít. Na chvíli se nám podaří společně s malou skupinkou Japonců podívat dovnitř. Ve shonu a za cvakání spouští však není čas nasát tu správnou sakrální atmosféru. Na zpáteční cestě k autu začnou pomalu padat kapky a při jízdě do Cách nás už zastihuje silný déšť.

5. den - neděle 20. září 2009
Přístavba fakulty architektury RWTH v Cáchách od Mirko Bauma (2000)
Ke kostelu od Rudolfa Schwarze jsme dorazili ještě před otevřením. Výraz kostela musel silně poznamenat dalšího cášského rodáka Ludwiga Mies van der Rohe. Rozhodli jsme se vrátit až po bohoslužbě a odjeli k přístavbě fakulty architektury RWTH. Měli jsme štěstí. Byl víkend, ale uvnitř jedna ze studentek dokončovala model a pustila nás dovnitř. Posnídali jsme na náměstí před radnicí, prohlédli si krásně poslepovanou katedrálu a ještě před polednem se vrátili do kostela Fronleichnamkirche, kde nás provedl zdejší varhaník (studenty kostelem občas provede i dnes devadesátiletá vdova po Rudolfu Schwarzovi).
Přejíždíme do Holandska a první zastávkou je již tradičně policejní stanice ve Vaalsu a nedaleký klášter od Hanse van der Laana. Kostel zel prázdnotou a mohli jsme si tak uvnitř vychutnat ticho.
V centru Heerlenu přestavěl Jo Coenen obchodní dům z 30. let na kulturní centrum. Celoskleněná fasáda a odkryté hlavice sloupů vůbec nestárnou. Hned vedle přistavěl Arets šupinatou hmotu hudební školy. Překvapila nás otevřenost instituce, kam má přístup úplně každý.
Maastricht získal své jméno podle řeky Maasy. Město rozdělené na dvě části spojuje nejstarší most v Holandsku. Zatímco moderní čtvrť na východním břehu zeje prázdnotou, tak do rozlehlé historické části na západě se stahují veškeré komerční i kulturní aktivity. Narazili jsme tu na dvě nevídané přestavby: jeden kostel dnes slouží jako knihkupectví a z kláštera vznikl designový hotel s luxusní restaurací. Vzpomínám si, jak zmíněný klášter stojící nedaleko Akademie sloužil při naší poslední návštěvě jako jedno velké parkoviště pro bicykly.
Moderní megabloky za řekou nezachrání ani velká jména architektů. Mezi Snozziho čtvrtkilometrovým domem nebo Sizovými dvěma věžemi nejlépe vyznívá Bottova válcová La Fortezza. Zajímalo by nás, kdo určil, že spojovacím prvkem všech staveb (i chodníků) bude režné zdivo.
Křehká sklobetonová fasáda Akademie výtvarných umění ani po šestnácti letech nejeví žádné známky poškození. Škola je po prázdninách v plném proudu. Studenti tu mají skvělé zázemí. V zaprášených dílnách si na práci svítí lampami Tolemeo a hned vedle tvoří na iMacích. V kreativní atmosféře se tu živelně misí nejrůznější provozy.

6. den - pondělí 21. září 2009
Vyhlídková věž v Reusel od atelierenarchitecten (2009)
Vracíme se zpět do centra Maastrichtu, kde v deset hodin otvírá největší architektonická atrakce města: třípodlažní vestavba do odsvěceného dominikánského kostela. Citlivě vložená ocelová konstrukce naplněná knihami až k prasknutí se nikde nedotýká původních zdí. Jediným rušivým prvkem byl pro nás kavárenský stůl ve tvaru velkého kříže umístěny v místě bývalého kněžiště.
V centrálním Holandsku nezaberou přejezdy mezi jednotlivými městy více než čtvrt hodiny. Nacházíme se právě v oblasti s největší kumulací kvalitní architektury. Lze tu vidět někdy až příliš velké experimenty a urbanistické přešlapy, ale stále přetrvává pozitivní dojem.
Přejíždíme do univerzitního campusu v Eindhovenu a pak rychle do centra, kde musíme sehnat další paměťovou kartu do foťáku. Do campusu je vjezd pouze ze dvou stran, takže se nevyhneme placení. Campusu z 60. let dominuje brutalistní auditorium s menzou od švýcarského architekta Jacques Choisy, která se podobá menze ve Stuttgartu od švýcarského Atelieru 5.
Výšková budova bývalých laboratoří přestavěná na fakultu architektury má působivou vstupní část. Horní patra jsou pak zopakovaná jako přes kopírák a panuje v nich čilý ruch. Výtahy se ani na chvilku nezastaví a na schodišti také není chvilku klid.
Kulturní centrum Effenaar od MVRDV má v pondělí zavřeno. Sice se chová jako meteorit spadlý sem bez kontextu, ale stále zapadá mnohem lépe než novodobá “žehlička“ od Jo Coenena (dnes ráno jsme v Maastrichtu viděli jeho ateliér). Jeho mrakodrap pětinásobně převyšuje okolní zástavbu a chová se stejně dominantně jako Calatravovo Turning torso v Malmö. Centrum však nemá příliš velkou historickou hodnotu, a tak mrakodrap nakonec povolili. Náhodou jsme narazili na Rietveldovu autobusovou zastávku z 60. let, která svou hranatou formou a drobným měřítkem silně kontrastuje s nedalekou obří amorfní hmotou Admirant od Massimiliano Fuksase.
Umělecká instalace Son-o-house od NOXu v průmyslové zóně na severu Eindhovenu je velkým zklamáním, což ještě podtrhuje monotónní hudba linoucí se z reproduktorů zavěšených na objektu. Práce s okolním terénem je poutavější než samotná stavba. Průchozí socha byla z digitálního chuchvalce velice složitými prostředku převáděna do reality.
Na jihovýchodě Eindhovenu jsme navštívili lékárnu, kde si Wiel Arets vyzkoušel práci se sklobetonem, který pak rozvinul na maastrichtské Akademii. Pokračujeme až k belgickým hranicím, kde nad borovicový les vyčnívá pětadvacetimetrová věž, kterou tvoří zdánlivě ledabyle nakupené dřevěné bedny. Z vrcholu věže se kam až oko dohlédne rozestírá dokonalá rovina.

7. den - úterý 22. září 2009
Pobřežní klub ve Westkapelle od Bas Spanjers Architects (2009)
Po malém bloudění přijíždíme do Bredy. Necháme auto v podzemním parkovišti od OMA a po rychloprohlídce jejich nelogického urbanismu přecházíme do parku k letnímu pavilonu od Johna Körmelinga. Komiksové formy hasičské zbrojnice od ateliéru Riedijk Neutelings již nemají takový účinek jako za dob našich studií.
Podmořským tunelem se jedeme podívat na brutalistní radnici v Terneuzen. Middelbrug je krásně zachované středověké město založené na ideálním centrálním půdorysu s fortifikačním systémem, který je dodnes jasně čitelný. Nakonec jsme dorazili do nejzápadnějšího cípu naší výpravu. Dál je už pouze moře. Za neskutečně větrného počasí sedíme v dřevěném pavilonu na pobřeží a odevšud si vysypáváme písek. Narazili jsme zde také na typologickou anomálii: věž kostela byla prodloužena ocelovou konstrukcí s majákem a na ni ještě navěšeny mobilní vysílače. Projíždíme kolem Muzea vody a míříme kolem rozsvícených rafinerií do Rotterdamu.

8. den - středa 23. září 2009
Bytový dům De Compagnie v Rotterdamu od Hanse Kollhoffa (2005)
Splnil se mi sen. Přespali jsme v Kubuswoning od Pieta Bloma. Náš oblíbený hostel u NAi se přestěhoval ještě blíže k centru a do nepoměrně lepších prostorů. Z Rotterdamských staveb už mě vlastně zajímal jen tento experiment. Rotterdam má díky naftovému průmyslu na předměstí dostatek prostředků, aby si v centru mohl budovat výrazné ikony. Každá ze staveb má aspirací stát se ikonou města. Další návštěvu plánujeme až bude stát nová tržnice od MVRDV. Na “rotterdamském Manhattanu“ vyrůstá jeden mrakodrap za druhým: Alvaro Siza, Odile Decq nebo EEA. Nejlépe zapadající do přístavního kontextu nám přišel převýšený archetyp domu od Hanse Kollhoffa. Z plakátů vylepených na ohradě jednoho ze stavenišť jsme zjistili, že pozítří začíná v NAi 4. bienále architektury.
Nový parkovací dům Veranda od Paul de Ruitera nám v reálu nepřipadal tak skvělý jako na fotografiích, kde jsme si mysleli, že jedeme navštívit holandského bratra pražské NTM. Myšlenka parkovacího domu se nám navíc zdá jako pomýlená, protože v okolní krajině supermarketových beden je asfaltových ploch k zaparkování víc než dost.
Na půli cesty mezi Rotterdamem a Haagem leží město Delt s obřím univerzitním campusem a pravděpodobně nejlepší školou architektury v Holandsku. Knihovna od Mecanoo dostala na střechu nový trávník, přednáškový sál od Bakemy působí jako betonová letadlová loď, ale hlavně jsme se těšili na novou fakultu architektury. Zajímalo nás, jak se škole daří šestnáct měsíců po zničujícím požáru jejich výškového domu. Škola nově obývá historickou budovu na severním okraji campusu. K ní byla přistavěna obří ocelová hala se spoustou pracovních míst. Vrátnice, kavárna, menza, knihkupectví nebo učebny pochází od mladých architektů (často bývalých absolventů), kteří dokázali tyto úkoly vyřešit v rekordně krátkém čase a s vypjatým rozpočtem. Nedaleko od fakulty architektury leží historické centrum Delftu, protkané řadou kanálů. Holandské Benátky turisté naštěstí ještě neobjevili.
V Ypenburgu na předměstí Haagu jsme si prohlédli tři koncepty rodinného bydlení od MVRDV: roztroušené pestré domky, uzavřená břidlicová hradba a plovoucí dřevěné chaty. V samotném Haagu pak byly na seznamu tři projekty od OMA: taneční divadlo, hudební klub a podzemní dopravní systém. Nejzajímavější projekt v Haagu je ukrytý v podzemí. V kanceláři Rema Koolhaase si vzali přibližně kilometrový úsek rušné ulice v centru města a rozvrhli provoz do tří výškových úrovní: na terén umístili pěší a cyklisty, pod nimi je parkoviště pro 500 aut a nejspodnější částí projíždí tramvaj. Občasné prolínání těchto úrovní přichystá nejeden zajímavý prostorový zážitek, stejně jako neupravené stěny po ražbě tunelu nebo velkoplošná dřevěná mozaika na platformě tramvajového nástupiště. 

9. den - čtvrtek 24. září 2009
WKK elektrárna v univerzitním campusu TU Delft od Dok Architekten (2005)
Na západě Utrechtu stojí na louce černý masiv výměníku tepla WOS8 od NL Architects a nedaleko od ní je bílá papírová kupole od Shigeru Bana. V centru jsme se chtěli rychle podívat na tři Rietveldovy domy a odjet do univerzitního campusu, ale plán se změnil hned, jak jsme se dozvěděli, že se v každou celou hodinu konají komentované prohlídky Schröderovy vily spojené ještě s návštěvou vzorového bytu Rietveldovy řadovky z roku 1931. Vidět dům 'v pohybu', kde se uvnitř posouvají a vyklápí celé stěny je k nezaplacení (nebo spíš za 11 Euro pro jednoho).
Vila pro paní Schröderovou původně stála na okraji Utrechtu a měla výhled do volné přírody, která měla být v případě obrany města před nepřítelem zatopena. Ve 30. letech se však město začalo rozšiřovat a pozemky před vilou byly na prodej. Paní Schröderová se rozhodla, že se nebude dívat na nic ošklivého, a tak pozemky koupila a Rietveld na ně ve dvou etapách postavil několik řadových domů. V 60. letech vznikl mezi vilou a řadovkami městský okruh. Rietveldovou reakcí bylo, že chtěl dům zbourat. Paní Schröderová zde původně žila společně se svými dvěma dcerami a synem. Když děti dospěly, nastěhoval se k ní Rietveld, který v přízemí na místě původně plánované garáže vytvářel modely a plány ke svým návrhům. Dům procházel ustavičnými obměnami. V roce 1985 po smrti paní Schröderové, která v domě žila dlouhých 61 let, se vše vrátilo do původního stavu. Každý detail domu byl pečlivě promýšlen a musel být plně funkční. Zároveň se však pod vlivem uměleckého hnutí De Stilj dbalo na podmínku, aby vše bylo asymetrické. Ke stavbě domu si její autor přál materiály a technologie, které do té doby ještě nebyly plně odzkoušeny. Nakonec se muselo přistoupit k tradiční konstrukci.
Největším zážitkem z univerzitního campusu byl vnitřní prostor Aretsovy knihovny a zrezivělé komíny elektrárny podobné Hejdukovým sochám.
Přejíždíme do Almere, nejmladšího města v Holandsku, které vzniklo na místě zasypaného moře. Tato pozice vytváří pro město příležitost k získání odstupu od holandské historie, jak duchovnímu, tak i fyzickému. Historie se totiž na tomto městě dosud nepodepsala. Od poloviny 90. let, kdy Rem Koolhaas zvítězil v urbanistické soutěži na nové centrum, se tu snaží ostrovu vdechnout městského ducha. Úspěch mají zaručit velké objemy veřejných staveb a ještě vetší jména architektů, kteří si rozdělili území na základě abstraktní kompozice obrazu.

10. den - pátek 25. září 2009
Obytná věž Schutterstoren v Amsterdamu od DKV Architecten (2007)
Nově vybudovaný ostrov Ijburg na východě Amsterdamu má podobné (možná i větší) ambice na známý Borneo-Sporenburg. Již samotný příjezd na ostrov po mostech od Nicholase Grimshawa a Wilkinson Eyre Architects se odehrává ve velkém stylu. Na místě se nachází pestrá mozaika malých rodinných domů i velkých bytovek. O životaschopnost projektu se stará řada komerčních aktivit v přízemí domů i dobře vyřešená veřejná doprava.
V centru Amsterdamu narážíme na parkování za 5 Euro na hodinu.  Chystáme se podívat na hudební divadlo od vídeňské legendy Wilhelma Holzbauera. Jinak jsme znudění zakonzervováním jádra a šokováni promyšlenou mašinérií turistického průmyslu. Město přežívá díky historii a slouží hlavně těm, kdo přijíždí jen na návštěvu.
Bienále v Rotterdamu už probíhá, ale v Amsterdamu začne až zítra. Zajímavé je, že v Arcamu nám nejsou schopní poskytnout o amsterdamské části bienále bližší informace. Naopak zde probíhá výstava moderní chorvatské architektury pod kurátorskou taktovkou časopisu Oris.

11. den - sobota 26. září 2008
V popředí Wine or Water od Carolien Bijvoet (2007) a vzadu Shipping & Transport College od Riedijk Neutelings architects (2005)
Ze severního předměstí Rotterdamu se vypravujeme na bienále do NAi. Kvůli této výstavě vytvořili nový vstup do muzea, který se zdá být logičtější než měl původní autor stavby. Po provizorní lávce přes umělé jezírko se ocitáme ve velkém sále, který je nenásilně rozčleněn pomocí neonů zavěšených ze stropu. V jedné části sálu probíhá představení kurátorů s krátkým úvodem o letošním tématu bienále. Hlavní postavou je Kees Christiaanse, který zde představuje jím vedený výzkum na curyšské ETH. Bienále se opět zaměřuje na ožehavá společenská témata, která nemusí být primárně spojována s architekturou. Každý panel plně vyžaduje vaši pozornost, bylo potřeba začíst se a pochopit problematiku. Studenti různých škol architektury analyzovali politické a sociologické jevy. Ohromné množství informací, které několik evropských týmů střádá dva roky, se nedá vstřebat během jedné návštěvy, koupili jsme si proto čtyřsetstránkový katalog a budeme se k projektům vracet jednotlivě.
Zbytek odpoledne jsme strávili procházkou města a nakonec mu přišli na chuť ve Wine or Water. Nezáří novotou, ani bohatstvím, netěží ze své historie a lacině se nepodbízí. Nic ho nesvazuje, nemusí být zakonzervovaný, ale může se rozvíjet podle svých skutečných potřeb.

12. den - neděle 27. září 2009
Posbank pavilion v Rheden od de architectengroep (2002)
Trávíme náš poslední den v Holandsku. V Arnhemu jsme zastavili u Rietveldovy akademie a prošli se k hlavnímu dopravnímu uzlu, který vzniká od poloviny 90. let podle projektu UN Studia. Ambiciozní záměr v sobě spojuje autobusové a vlakové nádraží, administrativní věže a několikapatrové podzemní parkoviště. Organické tvary se pokouší přenést z počítače do betonové reality věhlasní inženýři z Ove Arup. Na hlavní část projektu si budou muset obyvatelé ještě několik let počkat.
Do restaurace Posbank v lesní rezervaci nedaleko Rheden jsme se rozhodli dojít pěšky. Nebyli jsme jediní, koho to ten den napadlo. Bylo krásné nedělní počasí a zdejší krajina je na rozdíl od zbytku Holandska alespoň trochu zvlněná. Místní berou procházku vážně v pohorkách a na horských kolech. My jsem si vybrali černou značku přímo k restauraci. Nakonec se nám podařilo ztratit a cesta se z 1,5 km protáhla o další čtyři kilometry. O to sladší pak byla odměna na konci cesty. Statika domu nepřestává udivovat. Zatímco cestou tam jsme se prodírali hustým lesem, zpátky se vracíme vysušenou stepí. Pestrost zdejší přírody je udivující.
Enschede leží přímo na holandsko-německých hranicích. Severní část města má novou tvář plnou muzeí, kulturních center ale také kvalitní obytné architektury. Příjemným překvapením pro nás bylo, když jsme ve čtvrti nových rodinných domků objevili také recyklovaný projekt od 2012 Architecten, který nám jeho autor před několika měsíci osobně představil v Lille.
K muzeu Felixe Nussbauma v Osnabrücku přijíždíme půl hodiny po zavírací hodině. Jde o jeden z nejpovedenějších Libeskindových projektů. Možná je to jasně danou náplní a životním příběhem malíře Nussbauma.

13. den - pondělí 28. září 2009
Mariánský most v Ústí nad Labem od Romana Kouckého (1998)
Dnešní den je v plánu Lipsko, které bylo v uplynulých dvaceti letech zasaženo silným odlivem obyvatel za lepším životem do západní části Německa. Již kousek od centra jsou opuštěné domy a prázdné pozemky čekající na lepší osud. Prohlídku města jsme začali u velkorysé budovy hlavního vlakového nádraží, která před deseti lety prošla kompletní přestavbou, a kam se dnes kromě cestování lidé vypravují i za nákupy.
V centru se dochovala řada velkých kamenných obchodních domů z počátku minulého století. Nedaleko univerzitního areálu leží u městského parku také galerie moderního umění, která má v sice v pondělí zavřeno, ale v sousední galerii GFKZ 2 je alespoň otevřená kavárna Paris syndrom s posedávajícími umělci.
Odpoledne překračujeme české hranice, a tak jako jsme loňský výlet zakončili ve slavonické Besídce od Romana Kouckého, byl tečkou letošního výletu přejezd Mariánského mostu v Ústí od stejného autora. Pocit, kdy přejíždíte Labe a v zorném poli před sebou vidíte jen skalní masiv, se do vás hluboko zaryje.

14. den - pondělí 29. září 2009
Máme za sebou 3500 kilometrů, téměř dvě stovky domů, přivážíme si hromady podkladů, které teď budeme dávat celý rok na web, a zážitky na celý život.
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.