Je tomu na den přesně rok, co jsme ze stejného místa odjížděli autobusem do Skandinávie. Po roce tu byl přistaven tentýž autobus, stejní řidiči a většina osazenstva z minulého výletu. Z výletů se pomalu stává tradice a z jeho účastníků taková velká rodina. V autobuse nebylo potřeba zabírat strategické místo, protože na každého automaticky vybylo jedno dvojsedadlo. Noční přesun po německých dálnicích se ukázal jako správná volba. Na vyprázdněných cestách jsme potkávali jen osamělé kamiony a několik bláznu, co testovali výkon svých motorů. Tentokrát už náš spánek nepřerušovaly zastávky na hraničních přechodech a na místo první architektonické zastávky jsme dorazili s několikahodinovým předstihem.

Opera v Lyonu od Jeana Nouvela (1993)

Na vyasfaltovaném parkovišti před poutním kostelem Notre Dame du Haut ve francouzském Ronchamp nás čekala nucená dvouhodinová siesta. Během čekání než se návrší otevře davům turistů se stačily mraky roztrhat a prudké slunce začalo slibovat působivou hru stínů, tak jak si to Le Corbusier původně přál. S každou další návštěvou mi kaple připadá menší a útulnější. Ohmatané masivní dřevěné lavice s příjemně zaoblenými rohy kompenzují všudypřítomnou hrubou omítku a pohledový beton. Slunce na dokonale vymetené obloze vykouzilo na sochařsky ztvárněných bílých plochách hru ostrých stínů. Díky hezkému počasí se srze vitrážová okna oděl interiér barvami.
Na západ od kaple byly již zaraženy stavební tabule informující o nově vznikajícím návštěvnickém centru od Renzo Piana. Pouhých 60 metrů od kostela by se mělo postavit také ubytování pro dvanáct řádových sester, které bude ukryto mezi stromy a navíc zapuštěno do svahu. Už Le Corbusier měl v plánu postavit vedle kostela klášter, což se mu tehdy zcela nepodařilo. Snad najde pařížská Fondation Le Corbusier, která pečujíce o mistrův odkaz, pro Pianův projekt dostatek pochopení a současný vstupní objekt nahradí brzy něco vkusnějšího.
Večerní procházka po Lyonu vyvrcholila u Nouvelovy přestavby operního sálu s půlválcovou nástavbou, restaurací a cvičebnami. Okolí dominuje ošklivé postmoderní náměstí s předimenzovanou výzdobou. Dokonalé dláždění kamennými deskami přitahuje mladé na skateboardech, kteří oživují jinak tak fádní plochu. Opera je o řád vyšší než okolní zástavba. I přes Nouvelův velký zásah si kamenná dvoupatrová podnož zachovala svůj význam a neslouží jen jako kulisa. Masivní střešní nástavba spodní část neutlačuje. Z původní dispozice toho moc nezbylo. Současnému interiéru dominuje černá barva, kov, světelné efekty a potištěné plachty. Podloubí před vstupem do opery si zabrala skupina breakbeatových tanečníků, kteří jsou pouliční formou toho, co se večer během operních a baletních představení odehrává uvnitř. Hlouběji do útrob stavby se nám dostat nepodařilo. Prohlídky pro zájemce o architekturu se konají jen v sobotu, takže jsme jen závistivě hleděli na lidi ve večerních róbách, jak stoupají po eskalátorech a mizí kdesi v útrobách. Je tu však ještě jedna možnost, a to vyjet venkovním výtahem do restaurace, která je běžně přístupná se nachází v úpatí obloukové nástavby.
Pozdě v noci následoval trochu zamotaný návrat přes pahorek Fourviére, který už před našim letopočtem osídlili Římané. Hotel s pavlačí obíhající v několika patrech dokola připomínal trajekt z našeho posledního výletu do Skandinávie.

Nedaleko Garnierovy haly leží na soutoku Rhóny a Saone školní komplex od Heléne Jourdy. Organicky stočený skleněný had se omotává kolem dvora, jehož zastřešení je podobné mnichovském olympijskému stadionu. Na tomto krytém prostranstvím se střetávají studenti všech tří škol – základní, střední i vysoké.  Další zastávkou v Lyonu bylo sídliště Les Etats-Unis od Tonyho Garniera. Urbanistický komplex s několika desítkami bytových domů vznikal v rozmezí 1917-34. Garnier obklopil své návrhy spoustou zelení a umožnil dennímu světlu pronikat do interiéru bytů z mnoha stran.
V éře satelitní navigace a turistického odvětví zaměřeného výhradně na Le Corbusierovu architekturu nám dělalo docela námahu najít klášter v La Tourette. Dorazili jsme zrovna v období probíhající rekonstrukce, takže špíš než návštěva duchovního místo to působila jako prohlídka staveniště. Klášter se očišťuje, maluje a vyměňují okna. Nová izolační dvojskla nepůsobí v Xenakisově kompozici zrovna čistým dojmem. Dvouhodinový výsadek se nedal srovnávat s naší poslední návštěvou, kdy jsme v klášteře pobyli několik dní. Pozdě odpoledne jsme se metrem přesunuli na severní okraj Lyonu podívat na Cité internationale. 750 metrů dlouhá zaoblená ulice od Renzo Piana nesla stejné rysy, na jaké jsme od Piana zvyklí z Berlína, Říma nebo dalších měst. Dovedně zpracované velké městské území si však ponechává od obyvatel odstup. Z prostředí naškrobených límečků pohybujících se pod zastřešenou ulicí na trase kancelář, kongresové centrum, restaurace, shopping a hotelem jsme velmi rychle prchali do historického jádra města, jehož atmosféru nedokáže napodobit žádný architekt.
Půl kilometrů dlouhá zastávka rychlovlaků TGV je jednou z ikonografických příkladů tvorby Santiago Calatravy. Obyvatelná socha se spoustou přebytečných konstrukcí, materiálu, prostorů a slepých zákoutí. Ať už budova asociuje dikobraze, kostru velryby, prehistorického ptáka, dinosaura nebo rejnoka, je jako stvořená pro fotografa milujícího abstraktní záběry. Po většinu naší prohlídky zela vstupní hala i přilehlá nástupiště prázdnotou. Na Calatravovi se musí cenit, že se dokázal prosadit s tak odlišným rukopisem. Některé stavby si zaslouží být ikonické a tato zastávka je jednou z nich.
Projíždíme krajinou vinic a starých hradů směrem ještě víc na jih do města Orange těžící ze své antické historie. Vítězný oblouk, amfiteátr a kompletně rozbořený chrám dokáží přilákat dostatek turistů, kteří pak  posedávají na tribunách a poslouchají nemastný výklad o římském období. Třicet metrů vysoká slepá fasáda amfiteátru, která je obrácena směrem do města, dostala velkorysé členění. Větrem ošlehané masivní kamenné bloky pozbyly ornament, ze stěn se ztrácí stopy po zásahu lidské ruky a navrací se do podoby skalnatého útesu.

Grande Halle v Arles od A.Moatti & H.Rivière (2007)

Celý den je vyhrazen prohlídce Arles. Čeká nás pouze jedna moderní savba, zbytek se datuje od středověku a hlouběji do historie. V místě bývalých železničních dílen na východně města vzniká podle generelu Franka Gehryho ambiciózní projekt přestavby rozlehlého území na kulturní centrum. Z celkového záměru lze ještě strávit kaskádovité platformy vyrovnávající výškový rozdíl mezi ulicí a bývalou průmyslovou zónou. Naštěstí je Gehryho projekt stále ještě na papíru. Již dnes však na zbořeništi pod otevřeným nebem probíhají některé z výstav. V minulém roce zrekonstruovali Moatti a Rivière jednu z hal. Uvnitř nahrubo očistili příhradové konstrukce a vložili několik provozních místností. V porovnání s Garnierovou halou si ta v Arles zachovala více industriální ráz i vůni dehtu. Nejpatrnějším zásahem do haly je nové ztvárnění vstupní fasády za pomocí ocelového pláště, který tvoří ornamentální síť z ocelových svazků. V horní části jsou tyto svazky hustší a chrání prostor před silným západním slunečním světlem, ve spodní částí jsou subtilnější a odhalují vnitřek haly.
Ve městě se v ten den konala velká akce vykreslující bohatou místní tradici. Možná i díky ní byla většina památek přístupných zdarma. Podobně jako včera jsou i zde patrné stopy římského impéria, akorát že jsou rozlehlejší a zajímavější než v Orange. Nejsilnější zážitky jsem si odnesl z kláštera sv. Trofima s románsko-gotickou křížovou chodbou, nad kterou byla pochůzí střecha, a opět se vyjevila paralela s Le Corbusierovým klášterem La Tourette.

Přejděme však od vnitřních smíšených pocitů k faktům. Delta mezi rameny Malé a Velké Rhóny byla za přísnou zoologickou a botanickou rezervaci vyhlášena již v roce 1928. Původní rozloha rezervace byla postupně zvětšována na současných 160 km². V roce 1970 byla celá oblast delty o šířce asi 50 km vyhlášena jedním ze dvou prvních oblastních přírodních parků ve Francii. Jde o zcela unikátní bažinatou krajinu, v níž se mísí sladká voda Rhóny se slanou vodou Středozemního moře. Je pestrou a nepravidelnou mozaikou močálů, ostrůvků, lagunových jezer, slanisek, opuštěných a zanášených říčních ramen, umělých kanálů i pastvin.
Vlastní ústí Rhóny bylo kdysi více než 20 km hlouběji ve vnitrozemí (v okolí dnešního Arles), ale nanášením dalších říčních usazenin postoupilo a postupuje i nadále o 10 až 50 metrů za rok. Mnoho míst je přístupných jen po vodě, jinde je půda přesycena solí natolik, že její povrch je pokryt buď zcela, nebo z velké části kobercem slanomilné vegetace. V sušších polohách při březích Rhóny se daří zemědělským kulturám. Pěstuje se zde hlavně obilí, vinná réva a od 2. světové války i rýže, jejíž produkce dokáže pokrýt celou spotřebu ve Francii. Hospodářsky významná je i těžba soli. Saliny v okolí Salins-de-Giraud patří k největším v Evropě. K dalším zajímavostem Camargue patří stáda polodivokých koní považovaných za poslední potomky původního evropského plemene. Pověstný je také polodivoký chov černého skotu s lyrovitým tvarem rohů. Býci jsou odchytáváni pro tradiční býčí zápasy v Nímes a jinde v Provence.

Viadukt u Millau od Normana Fostera (2004)

Čeká nás dlouhý přesun, na jehož konci je inženýrský zázrak v města Millau, kde dálnice překračuje široké a hluboké údolí řeky Tarn a vznikla zde nutnost navrhnout mimořádně velký mostní objekt. Parametry mostu, který navrhl francouzský inženýr Michel Virlogeux společně s Normanem Fosterem, jsou udivující prakticky v každém ohledu. Dva a půl kilometru dlouhou mostovku podpírá jen sedm betonových pilířů, které jsou nejvyšší na světě. Zavěšená ocelová konstrukce se v některých místech vznáší až 245 metrů nad údolí. Měřítko stavby je skutečně impozantní. Nejvyšší z pilířů překonává svojí výškou slavnou Eiffelovu věž. Rozestupy mezi sloupy jsou přes tři sta metrů a u paty jednoho z nich je informační centrum. Expozice centra nejvíce zaujala naše řidiče, na které jsme pak museli dlouho čekat na parkovišti.
Funkční a elegantní tvar umírňuje megalomanské měřítko stavby zasazené do údolí. Poté jsme projížděli po klikatých cestách kolem a sledovali, jak se v krajině most chová. Výsledek vyzněl jako model krajiny pro elektrické vláčky.
Do Montpelliere mě to příliš nelákalo. Už před dvěma lety jsme s Honzou Kratochvílem městem projížděli a žádná z nových staveb nás nepřinutila zde zastavit. Tato situace se dodnes příliš nezměnila, ale nakonec byla přínosem poznat učebnicový příklad postmoderního urbanismu Richarda Boffila, který zcela jistě čerpal z historického jádra. Touha umísťovat megalomanské objekty na návrší přetrvala v Montpelliere dodnes. Střecha nového kongresového centra je však mnoha barokních paláců přístupná a nabízí hezký výhled po okolí. Domy v křivolakých uličkách mají výhradně francouzská okna. Jejich půvab a možnost využití v kompaktně zastavěném jádru je možná větší než u Le Corbusierem protěžovaných pásových oken.

Pavillon noir v Aix en Provence od Rudi Ricciotti (2006)

Vyrazili jsme v sedm hodin ráno, abychom na desátou stihli prohlídku Le Corbusierova Unité d'Habitiation v Marseille. Kvůli špatnému značení a dopravní zácpám jsme si udělali neplánovanou projížďku městem. Pan průvodce nás obětavě vyčkával. Po krátkém úvodu a prohlídce okolí domu nás vyvezl na střechu, ukázal vzorový byt i komerční promenádu s hotelem a obchody ve druhém patře.
Na zbytek Marseille zbyly necelé tři hodiny. Do centra se muselo dojet metrem, a tak jsem se rozhodl zůstat u Le Corbusiera a důkladně prozkoumat jeho okolí. Od původní představy „stroje na bydlení“ rozkročeného na nohách uprostřed zeleně se snad nešlo více vzdálit. Okolí domu dnes tvoří neutěšený mix sídliště, velkokapacitních parkovišť, autoopraven, výrobních objektů a supermarketu. Paradoxně Le Corbusierův stroj do tohoto prostředí možná zapadá lépe než do panenské přírody. Po týdenním slunečném počasí se obloha najednou zatáhla a začalo poprchávat. Mokro a dramatické mraky navodily při focení působivou atmosféru.

Nemasus 1 v Nimes od Jeana Nouvela (1987)

K návštěvě Nimes neplánovaně přibyla také jedna stavba ve Vauvert, kterou nám doporučil jeden z nejváženějších českých architektů necelý den před odjezdem do Francie.
Bylo výborné, že jsme měli možnost srovnat Nouvelův Nemausus (římský název pro Nimes) s Corbusierovu Unité d'Habitation v odstupu pouhého jednoho dne. Snáze nám tak docházely přednosti a přívětivost Nouvelova řešení. Nouvel umístil komunikace na venkovní terasy a odboural tak tmavé chodby. Všechny obytné terasy jsou orientované na jih. Domy se sice vznáší na sloupech, ale přízemí není úplně veřejné. Polozapuštěním vznikla krytá parkovací stání, auta zároveň nebrání v průhledech pod domem. Platanové aleje mezi domy chrání náměstí před prudkým sluncem.
V centru města jsem se přesvědčil, že hi-tech může bez obtíží koexistovat v blízkosti antického chrámu. Oproti poslední návštěvě jsme měl více času podívat se po centru na staré památky, ale stále se to podobalo turistickému maratonu bez odpočinku. Odpoledne jsem se znovu vrátil k Nemausus, kde slunce doputovalo na druhou stranu a začalo osvětlovat záď „lodi na souši“. Bytovky se opravovaly, zavazelo tu lešení, ale ani všudepřítomné psí výkaly mi nedokázaly pokazit výborný zážitek ze stavby.
Na jižním předměstí jsem objevil kouzlo postmoderních šedivých bytovek japonského architekta Kisho Kurokawy. Dvě půlkruhové stavby již postrádají sílu jeho realizací ze 70. let. Také svojí estetikou příliš nezapadá do francouzského prostředí, i když je těžké hledat na městském dopravním okruhu jakýkoliv kontext. Kurokawa tak při hledání formy pro svoji bytovku nejspíš vycházel z blízkosti kruhové křižovatky.
Na závěr dne byla připraveno vinařství Perraudin od stejnojmenného architekta. Stavba z roku 1998 byla během naší návštěvy již několik let opuštěná. Vysoká tráva bránila dostat se ke dveřím, které byly stejně zataraseny dřevěnými deskami. Pocit byl ohromující. Zároveň však bylo smutné viděl, jak nefunguje něco, do čehož architekt vkládal svoje představy. Autor, klient a budoucí uživatel v jedné osobě chtěl na vinici provozovat svůj ateliér a přitom obdělávat kus vinice. Nevím, z jakého důvodu přestal ateliér ve vinici fungovat. Po formální stránce však návrh vykazoval správnost zvoleného řešení. Vinařství dokonale zapadlo do okolní krajiny. Dvou a půl tunové kamenné bloky o rozměrech 51 x 102 x 204 cm posloužily jako obří stavebnice. Při sobě drží jen svou vlastní vahou a nemusí se již dál pojit dohromady. Stejný kamenný kvádr slouží jako sloup i jako překlad. Vynecháním jednoho pole vznikly dveře nebo okno. Jako menhiry jsou tyto kvádry zaráženy ve dvacetimetrových rozestupech do země a vymezují tak hranici pozemku. Použitý pískovec měl v sobě hromadu drobných mušliček. Spíš než jako kámen vypadají bloky jako zemina, na níž rostou okolní lány vinic. Výsledný dojem je neskonale silný, až prehistorický.

Miroiterie Flon v Lausanne od Brauen & Wälchli (2007)

Bleskový úklid, na Francii nezvykle rychlé předání chatek a pětisetkilometrový přesun do švýcarského Lausanne. Původně jsme měli do města dorazit až po ubytování někdy v noci, ale díky tomu, že jsou v Lausanne dvě ulice se stejným názvem, zastavil náš autobus ve čtyři hodiny odpoledne přímo pod Tschumiho lávkou. Podobně jako u mnoha dalších švýcarských měst bylo v Lausanne zapotřebí pracovat kromě klasické plošné mapy také s výškovým členěním centra. V posledních letech se nejvíce proměnila tvář bývalého koryta řeky Flon, kterou původně překlenuli a prostor nad ní zaplnili průmyslovými stavbami. Nově vyřešená dopravní infrastruktura pomohla odstartovat významnou rekonstrukcí celého území na kulturně-administrativní zónu. Kromě mnoha zajímavých realizací nelze v údolí přehlédnout novou čtyřpodlažní stavbu Miroiterie Flon s fasádou složenou z trojúhelníkových “nafukovacích polštářů“, kterou v minulém roce navrhli architekti Brauen & Wälchli. Proměnlivé noční nasvícení fasády vytváří dojem, jako by stavba dýchala.

Provizorní pavilon školky Zähringerstrasse v Basileji od Morger & Degelo (1988)

Na pravé poledne máme domluvenou prohlídku Vitry. Švýcarsko má již brzy vstoupit mezi země s Schengenskou smlouvou, ale zatím musíme snášet obstrukce na hranicích. Náš autobus očividně vzbuzoval u švýcarských celníků podezření, ale při výjezdu ze země už nebyli tak ostražití. Do německého Weil am Rhein jsme dorazili s mírným předstihem. Oproti naší poslední návštěvě se areál firmy opět rozrostl. Před hlavním vstupem vzniká nové návštěvnické centrum a showroom, jehož otevření je naplánováno na podzim příštího roku. Byl víkend a v celém areálu tak panoval naprostý klid. Ve východní části je naplánován druhý vjezd do areálu, který bude spojen s novou distribuční budovou od japonské SANAA. Z garáží hasičské zbrojnice zmizela expozice židlí a stavba tak přestala plnit i svoji zástupnou funkci a stala se z ní už jen krásný exponát. Vitra odkoupila sousední autoopravnu a po jejím zbourání zde chilský architekt Alejandro Aravena postaví na prázdném pozemku nové centrum k pořádání seminářů a workshopů. O projektu, který je starý asi jen týden není zatím příliš mnoho informací. Netradiční je, že bude mít střechu porostlou drobnou vegetací. Na pozemku bývalého autobazaru před hlavním vstupem do Vitry stojí hrubá stavba nového návštěvnického centra od místního ateliéru Herzog & de Meuron. Celý areál v současnosti působí jako galerie a jedno velké staveniště, přesto si paní průvodkyně několikrát posteskla, jak to mají ve srovnání s Novartis Campusem těžké. V této basilejské výkladní skříni moderní architektury skutečně nemusí řešit otázku financování, ale pro běžné smrtelníka je skoro nemožné budovy spatřit na vlastní oči. Světové hvězdy zde staví do časopisů a pro několik zaměstnanců farmaceutické společnosti.
V Basileji jsem obešel nově dokončené realizace, z nichž na mě nejsilněji zapůsobila Oplatkova přestavba pod mostem Dreirosenbrücke. To jsem ještě netušil, že za necelé dva týdny budu moct sdělit svoji pochvalu autorovi osobně. Po dvacáté hodině se vyjelo od hlavního vlakového nádraží směrem do Prahy. Před šestou ranní jsme dorazili do Dejvic. Rozlámaní nočního přesunu jsme se všichni rozprchli za svými povinnostmi. Nedělním metrem se potulují opozdilci vracející se z nočních flámů. Další setkání naší “cestovatelské rodiny“ je naplánováno na 27. listopadu.