Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
NOVY fullbanner
HLEDEJ v sekci     

Skandinávie 2007

1. den - pondělí 17. září 2007

Chytám první metro, abych s rezervou stihl odjezd autobusu od rozestavěné NTK v Dejvicích. Za dvě hodiny překračujeme na Cínovci českou hranici. Ještě před poledním příjezdem do Desavy si v autobusu vyslechneme stručnou historii nejvýznamnější meziválečné architektonické školy a shlédneme půlhodinový film. Mladý průvodce s růžovými brýlemi šíří po Bauhausu pozitivní náladu. Od mé minulé návštěvy muselo z blízkosti školy zmizet několik vzrostlých stromů. Asi překážely turistům ve výhledů na tuto funkcionalistickou modlu. Po precizní rekonstrukci školy a mistrovských domů se začínají ozývat názory, že by se měl znovu postavit vybombardovaný vlastní Gropiův dům. Teď už zbývá snad jen obnovit rybník, který kdysi ležel na východní straně od školy. Na prohlídku dalších Gropiových staveb tentokrát nezbyl čas.
Vydáváme se k jiným dvěma dessavským stavbám. Na konci 30. let minulého století postavil architekt Carl Fieger na břehu Labe (nedaleko mistrovských domů) dynamickou hmotu restaurace Kornhaus. Německé ministerstvo životního prostředí je naopak zasazeno do nepříliš ekologického prostředí u železničního koridoru a rušného silničního nadjezdu. Dva roky po svém dokončení začíná dřevěné obložení ministerstva na jižní straně získávat šedou patinu.
Víc se toho nedalo stihnout. Byli jsme vázáni na odjezd trajektu z Rostocku do švédského Trelleborgu. Přítomnost moře byla cítit už z dálky. Kovová mračna, mrholení a mořskou vodou nasátý vzduch dával jasně najevo, že každou chvíli dorazíme k Baltu.
Doufám, že se na mě nebudou Mies, Walter ani Hannes zlobit, když budu za nejsilnější pondělní zážitek pokládat přístaviště námořních lodí v Rostocku. Z Bauhausu se stal skanzen, letecká doprava mi zevšedněla, ale příležitost zažít z blízka majestátnost obřích lodí, jsem dostal až nyní. Jejich rozvážné pohyby, mravenčí hemžení kolem, přesně načasovaní, fascinace z poetické kompozice vycházející z ryze funkčních důvodů. Plovoucí kolosy o výšce desetipatrového domu nenasytně polykají železniční vagóny, desítky kamionů a stovky osob. Od přelomu minulého století naše civilizace pokročila o významný kus vpřed. Le Corbusier by dnes nejspíš vychvaloval raketoplány nebo elektromagnetickou železnici. Já však zůstanu skromný, alespoň do zítřka.
Poznámky na okraj: V airlounge si připadám jak český národ během své nelehké historie. Z jedné strany chrápe Rus, na druhé se převaluje Němka a já se mezi nimi snažím přežít noc.

2. den - úterý 18. září 2007

Vystupujeme z lodi na švédskou půdu. Celý den trávíme v autobusu přesunem do Stockholmu, kde nás večer čeká další trajekt a desetihodinová plavba do Finska. Cestu si krátím četbou stostránkové publikace a listováním knížkami věnovaným severské architektuře. Projíždíme skrze stovky kilometrů překrásné krajiny. Všechny obytné stavby mluví jedním jazykem. Nové domy promlouvají stejným tvaroslovím a používají barevnost jako ty sto let staré. Stavby se nesnaží oslňovat, ale sloužit běžnému životu. Blízké spojení obyvatel s přírodou. Bujná zeleň, krajkoví mořských zálivů a ledovcem vyhlazené skály.
Narychlo projíždíme Stockholmem, abychom stihli večerní trajekt. Už teď jsem však tímto městem okouzlen, což se potvrdí během naší zpáteční prohlídky s Jaro Novákem. Jdeme se naloďovat. Dostali jsme kajutu v nejspodnějším patře nad strojovnou nebo snad přímo nad lodním šroubem. Trajekt je podstatně větší než byl ten včerejší. Ovládací panel ve výtahu končí na číslovce devět. Dá se tu jíst, opíjet, nakupovat nebo jen tak bloudit po mnoha palubách.

3. den - středa 19. září 2007

Bohatá snídaně (jak jinak než ve formě švédských stolů) na zádi s překrásným výhledem. Do Turku se proplétáme mezi ostrovy, na jejichž březích jsou v roztroušeny roubenky. V devět hodin máme domluvenou návštěvu rekonverze výrobního areálu na dnešní filosofickou fakultu s velice dobře zásobenou knihovnou. Z průměrného zbytku univerzitního areálu převážně z 60.let vyčnívají funkcionalistická knihovna Erika Bryggmana a brutalistní muzeum od Woldemara Baeckmana. Na jedenáctou hodinu byla domluvena prohlídka kaple sv. Jindřicha. Příběh tohoto projektu sleduji už od jejího prvního publikování před více jak sedmi lety. Na 9. bienále v Benátkách vystavil Matti Sanaksenaho působivý měděně zbarvený model s hliněným terénem a dřevěnými tyčemi namísto stromů. Léta plynula a narůstala pochybnost, zda se kaple vůbec někdy zrealizuje. První snímky dokončené kaple jsem měl možnost shlédnout v japonském čísle a+u věnovanému dřevěným stavbám a teď se konečně naskytla příležitost spatřit ji také hna vlastní oči. Zvenku korodují měděné pláty a uvnitř hřeje neobyčejné hladce zpracované dřevo. Vulgárně řečeno tato stavba přebírá to nejlepší z finské sauny, švýcarského Zumthora a našeho Kuby.
Na poledne se zastavujeme v městečku Rauma, jehož vznik se datuje do roku 1442 a od 1991 jeho střed prohlášen za světové dědictví Unesco. V pestrobarevných dřevěných domcích sídlí různé antikvariáty, ale i nadnárodní stravovací řetěze. K obědu si vybírám malou restauraci nedaleko hlavního náměstí. Z místa dýchá domácí atmosféra, paní za pultem mi nabízí z výběru tří jídel. Volím hned první variantu s rozemletým masem, bramborami a smetanovou omáčkou. Je to finská kuchyně, ale přesto to chutná nějak podvědomě. Poprvé se zde také setkávám s něčím, co je ve Skandinávii asi zcela běžné. V běžných kavárnách a restauracích musíte přijít vy za obsluhou, vybrat si jídlo, zákusek nebo jen kávu a sám si to odnést ke svému stolu. Vrcholem tohoto samoobslužného systému bylo muzeum Alvaro Aalta, kde byl v kavárně pouze ceník s instrukcemi a platilo se až u východu z muzea.
Přijíždíme na okraj Helsinek a ubytováváme se do chatek po osmi lidech. Každý domek má sice svojí vlastní saunu, ale pouze jednu koupelnu (navíc spojenou se záchodem) a asi metr dlouhou kuchyňskou linku. Slabiny této dispozice se nejvíce projevovaly ráno, když jsme vstávali všichni v jeden čas a snažili se nepřijít pozdě na sraz autobusu.

4. den - čtvrtek 20. září 2007

Dopoledne jsme si prohlédli dvě komunitní centra v okolí. V tomto duelu zvítězil služebně starší mistr Leiviskä. Bíle natřené dřevo v interiéru přebíjí ještě bělejší denní světlo prosakující vertikálními štěrbinami dovnitř. V interiéru pak poletující zlaté světlušky umělého zdroj osvětlení.
Odpoledne jsme strávili v centru Helsinek, kde se slunce střídalo s deštěm a zimou. Nekonečné hledání dokonale zamaskovaného muzea bankovnictví od Juhy Pallasmaa. Upoutal měl místní architektonický styl z počátku minulého století kloubící v sobě románskou architekturu s romantismem a mytologií, ale nejsilnější byl přece jen zážitek z návštěvy Kiasmy. V muzeu mají dnes otevřeno do půl deváté a zítra je od pěti hodin vstup zdarma.
Kiasma na mě zvenku nepůsobí tak monumentálně jako z většiny fotek. Pokud návštěvník nezná příběh o proplétání, který architekt zakódoval do muzea, musí se mu pak stavba jevit jako obří socha svíjející se mezi prosklenou administrativní budovou a rušnou komunikací. Přízemí muzea ovládá společenský život a komerce. Přestože polovina vnitřních prostorů připadá na rampy, schodiště, chodby a další komunikace, zbývá stále dost místa pro  galerie. Muzeum jsem navštívil dvakrát a pokaždé zvítězil prostor nad vystavovanými exponáty. Galerie nejsou příliš vhodné k vystavovaní. Na šikmé stěny se nedá nic instalovat a světlíky jsou tu spíš pro parádu nebo umělecký dojem. Muzeum je místem k procházení, potkávání a pozorování ostatních návštěvníků než samotného umění. Pohyb je nejdůležitějším prostředkem k vnímání prostoru muzea (jeho středové části).
Hollovy umělecké ambice neskončily jen u formování vnějšího pláště a rozvržení vnitřních stěn. Návštěva zdejších záchodů má stejný umělecký zážitek jako v horních galeriích (míněno v pozitivním duchu). Dělící příčky, měděné baterie, umyvadla, kliky, záklopky nesou jasný Hollův rukopis. Má zničená páteř se nespokojí jen tak s nějakou židlí. Na těch smaragdově zbarvených kouscích za měděnými stoly v kavárně Kiasmy se mi sedělo nádherně. Škoda, že nejsem o nějaký ten rok mladší. Drátěné dětské sedačky tu mají průsvitná křídla. Vnitřní vybavení sice působí levně, ale je z něj cítit umělec, který ho tvořil.
Dosud jsem tvrdil, že Hollovy evropské realizace za těmi americkými výrazně pokulhávají. Po návštěvě Kiasmy budu muset tento názor přehodnotit. Podobně jako z minuloroční návštěvy Portugalska jsem si přinesl nejsilnější zážitek z Casa da Música od holandské OMA, tak i z letošního výletu na sever Evropy byla jedním hřebů cesty stavba od přespolního autora.

5. den - pátek 21. září 2007

Dnešek by se dal nazvat Aalto dnem. Po návštěvě jeho vlastního domu následovala prohlídka nedalekého ateliéru, kam se musel Aalto přestěhovat, když přestal zvládat nápor dalších zakázek. Dnes tu sídlí jeho nadace, která spravuje veškerou Aaltovu dokumentaci a pozorně dohlíží na způsob rekonstrukce většiny jeho projektů. Prohlídku začínáme v nevelké lichoběžníkové jídelně, kuchyňskou linku navrhovala architektova žena Aino. Z ateliéru přecházíme do jednací místnosti, kde v knihovně nacházím také několik čísel časopisu Era21, a končíme v mistrově pracovně se slavným konkávním oknem s výhledem do venkovního amfiteátru. Přesouváme se autobusem do centra, kde si kupuji jednodenní lístek na městskou dopravu a vyrážím tramvají do nově se rodící čtvrti na severu města. V seznamu si odškrtávám po dvou realizacích od Heikkinen-Komonen a Juha Leivisky. Aaltův den pokračuje návštěvou kulturního domu, ale hlavně prohlídkou haly Finlandia, která je asi jednou z největších a nejposlednějších realizací v Helsinkách. Původní urbanistický projekt počítal se zástavbou velké části zálivu Töölönlahti.
Při včerejší návštěvě jsem si zjistil termín anglické prohlídky a dnes ve čtrnáct hodin čekal u hlavního vstupu. Nikdo další nepřišel a tak se mi v následující půlhodině mohla průvodkyně věnovat více než intenzivně. Nabyté informace jsem si šel ještě za čerstva zapsat do kavárny v malém domečku ležícím asi sto metrů od monumentální Finlandie. Jednoduchý starý nábytek, tradiční dort a silná káva dodaly dnu na pohodě.
Zbytek odpoledne jsem se rozhodl strávit hledáním jedné z nejzajímavějších dřevěných konstrukcí za několik posledních let. Konkrétně jde o vyhlídkovou věž stojící v areálu místního ZOO. Jsou dvě možnosti, jak se lze na ostrov, kde ZOO leží, dostat. Popojet několik zastávek metrem směrem na východ a pak zdlouhavě přejít přes jeden ostrov a dva mosty nebo raději využít některou z lodních linek vyplouvajících z centra. Vyzkoušel jsem obě varianty a ta druhá vychází časově i finančně lépe. V ten den se v ZOO konala nějaká dobročinná akce a cena lístků byla tak dvojnásobná. Aspoň se budou mít opuštěné kočky lépe. Počet zaměstnanců a vystavované zvěře v areálu byl asi 1:1. Celkově musím říct, že mě několikahodinový výlet za jedinou malou stavbou spíše zklamal. Člověk si na základě fotografií z časopisu vytvoří svoji vlastní představu a srážka s realitou je pak tvrdá. Dvoupatrová dřevěná konstrukce, která vzešla roku 2000 ze studentské soutěže, je skutečně inovativní. Pavilon však nezešedl přirozenou cestou, ale někdo ho na šedo sprostě natřel. Spodek stavby je omotaný maskovací sítí, aby se na věž nesmělo chodit. Přibyly také nevzhledné plechové krabice s hasícími přístroji, které jsou jistě zapotřebí, ale určitě by to šlo řešit elegantněji.

6. den - sobota 22. září 2007

Po intenzivním teambuildingu do brzkého rána následuje oddechový den. Na celý den můžeme vypustit architekturu z hlavy. Jede se do národního parku Nuuksio. Přestože se jedná o národní park, jsou zdejší pravidla ve srovnání s Krkonošemi nebo Šumavou neskutečně benevolentní. Může se chodit mimo vyznačené stezky, rybařit, sbírat lesní plody a na vyhrazených místech dokonce tábořit nebo si rozdělat oheň. Už během našeho příjezdu se vydatně rozpršelo a nevypadalo to, že by mělo hned tak přestat. První hodinu jsem strávit postáváním v dřevěném přístřešku a sledováním kruhů na vodní hladině. Déšť pomalu ustával a my se mohli rozhodnout pro jednu ze čtyř stezek, které byly rozděleny nejen podle délky, ale také tématicky. Na velice malém území se tak člověk mohl projít po hřebenu hor s dalekým výhledem nebo po dřevěných lávkách v bažinatých údolích. Příroda krásně to pročistila hlavu a dala sílu na zítřejší hektický den.

7. den - neděle 23. září 2007

Budíček ve čtyři ráno a odjezd autobusu v pět. Někdo problém se vstáváním řešil tak, že nešel raději vůbec spát. Za 4 hodiny se přesouváme o 300 kilometrů na sever, kde leží městečko Jyväskylä. Aalto zde má své muzeum a taky je podepsán ze téměř všemi budovami v místním univerzitním campusu. Stavby vznikaly v širší časové periodě. Je zde uplatněn bohatý rejstřík forem od “národního“ slohu, přes funkcionalismus až po členité budovy z režného zdiva, organické formy z pohledového betonu až po jeho vlastní muzeum rozpohybované obkladem z keramických pásků.
Uvnitř muzea je zdokumentován celý průřez architektovým životem, příběh jeho ohýbaného dřevěného nábytku, cesta hledání správného tvaru dnes již ikonické Aaltovy vázy nebo původní modely staveb. Bohužel je málo času. Stačím však zaregistrovat, že Aalto používal ke skicování také českou verzatilku. Ve vstupním podlaží probíhala krátkodobá výstava věnovaná čerstvým designerům a architektům.
Finská architektura je mladá. Dřívější stavby byly přece jen ukázkou lidové tvorby a řemeslného umu. Moderní finská architektura opravdu začíná až s Aaltem, který je považován za jejího zakladatele. Aalto má zcela zaslouženě svoji nadaci, muzeum a mnohé z jeho staveb jsou na seznamu památek. Podezřelé mi připadá, jak velký monopol si vybudoval na státní zakázky. Ty naštěstí spadly do správných rukou, ale tak velká nadvláda jednoho člověka není zdravá, ať už v jakémkoliv boru. Udělat si výlet do relativně vzdálené Jyväskylä lze doporučit také i kvůli moderní čtvrti rodící na jihovýchodě města u železniční stanice.
Je škoda, že jsme campus navštívili v neděli, kdy celý areál zeje prázdnotou. Netepal zde ten pravý studentský život a nebylo též možné dostat se dovnitř budova a zažít Aaltovu úžasnou hru s materiály, prostorem a světlem také v interiéru. Koho jsem jen potkali, bylo pár  šílenců koledujících si o zápal plic na místním fotbalovém hřišti.
Na zpáteční cestě se zastavujeme v Tampere. Ve městě s bohatou průmyslovou historií dnes slouží továrny různým komerčním a kulturním aktivitám. Kromě těchto zrekonstruovaných továren nás však zbytek města moc nezaujal. Fádní paneláková výstavba na šachovnicovém půdorysu. Na okraji se rodí další městské čtvrtě, které neurazí, ale ani příliš nenadchnou.
Poznámky na okraj: Stavební sloh církevních, občanských i některých obytných budov z počátku minulého století, je jakousi směsicí vikingských tradic, románské solidnosti a romantizujících představ.
Dospívající mládež se jako všude jinde na světě snaží odlišit. V pokojném skandinávském klimatu si mladí blonďáci barví vlasy na černo a vyznávají metalistickou módu.

8. den - pondělí 24. září 2007

Hned ráno nás čeká několik nej. Po návštěvě největší dřevěné stavby v Evropě jsme se vydali do Otaniemi na prohlídku největšího campusu ve Finsku (univerzita v Helsinkách je sice větší, ale je rozdělena do pěti menších částí). Většinu staveb nepostavil nikdo jiný než Alvar Aalto. Začali jsem v malém přednáškovém sále místní fakulty architektury, kde jsme byli zasvěceni do historie školy, která v současnosti čítá 31.000 lidí (z toho 15.000 studentů). Prohlédli jsme si ateliéry, přednáškové místnosti, ale především knihovnu. Všude sálá příjemná atmosféra. Pavilony jednotlivých fakult jsou mezi sebou propojené chodbami a lze tak projít suchou nohou, což je ve zdejším chladném a deštivém počasí obzvlášť důležité, až do hlavní budovy se dvěma auditorii, jejichž nálevkovitá hmota dominuje (hned vedle studentského domu Dipoli) celému campusu. Hlavní budova v současnosti prochází rozsáhlou rekonstrukcí pod ostřížím dohledem Aaltovy nadace. Mistr navrhoval také stavby, v nichž sídlí například tělocvična, pošta nebo supermarket.
Po třiceti letech zakonzervovanosti campus opět zažívá stavební boom a začínají se v jeho areálu stavět nové budovy. Poněvadž asi kilometr od univerzity sídlí světová centrála společnosti Nokia, tak jsou nově vznikající fakulty zcela pochopitelně spojené s obory počítačových a telekomunikačních technologií.
Čekáme v Turku, abychom se mohli nalodit na noční trajekt zpět do Švédska. Mezitím máme několik hodin času na prohlídku města. Okolí university jsem si stačil prohlédnout už při naší první návštěvě, a tak mi zbývá více času na centrum a nábřeží, které tvoří bývalé sklady a výrobní haly sloužící dnes jako jako muzea, umělecké škol nebo kanceláře. V něčem se tohle město podobá Tampere, ale člověk se tu cítí lépe.

9. den - úterý 25. září 2007

O půl sedmé ráno nás ve stockholmském přístavu čekal Jaro Novak, který sem emigroval před čtyřiceti lety. Vyvezl nás na nejvyšší místo s překrásným výhledem, kde za ranního úsvitu přednesl historii města od geologického založení přes dobu ledovou, vikingské bojové výpravy až po politiku a zrod úspěchu sociální demokracie. Prozradil, jak na naši zemi pohlížejí Švédové a kdo u nich z českých politiků a architektů požívá nejvyšší váženosti.
Takže ve stručnosti: Stockholm leží na rozhraní dvou desek zemské kůry. Jedna se zasouvá pod druhou v místech dnešního zálivu, který je obzvlášť hluboký. Během doby ledové pokrýval toto místo několikakilometrový ledový masiv, který zemské desky dokonale obrousil a stlačil tak mocně, že se Stockholm dodnes každoročně zvedá o půl centimetru. Ostrov uprostřed města je nejdůležitějším místem s kostely, domy vážených měšťanů a královským palácem. Tento ostrov tvoří štěrkové lože, což způsobuje legrační naklánění domů a statikům noční můry. Dostali jsme tolik tipů, co bychom měli ve Stockholmu všechno navštívit, že by nám na to nestačila ani celá doba výletu (a my jsme měli jen dva dny). Díky Jarově podání se nám ve městě muselo líbit. Po finanční burze sídlící ve zrekonstruované montážní továrně firmy Ford a skleněné administrativní budově od ateliéru White jsme autobusem absolvovali menší kolečko s  podrobným výkladem ke skoro každému domu až jsme dorazili k místnímu univerzitnímu areálu. Architekt stojící za totální modernizací historické části Stockholmu v 60. letech (ve Švédsku nebyla žádná válka a proto si museli svoje centrum architekti vybombardovat sami a znovu zastavět výškovými budovami na šachovnicovém půdorysu) dostal počátkem 70. let na starosti také univerzitní campus, který se mu stal osudným a do konce života už nedostal další významnější zakázku (zapříčinil se o to také skleněný obklad, který díky nově použité technologii praskal a ohrožoval kolemjdoucí).
Daleko zajímavějším objevem v univerzitním areálu pro mě byla postava anglického architekta Ralpha Erskine, který prý do Stockholmu přijel na kole. Ten dostal za úkol “polidštit“ campus. Jeho inovativní a ojedinělá tvorba způsobila Erskinovi raketový vzestup až jeho ateliér přestal zvládat nápor zakázek. Za pozornost jistě stojí také Erskinovy nikdy nerealizované, ale velice citlivě promýšlené koncepty severských měst za polárním kruhem. Ve zdejším areálu se nalézají čtyři jeho stavby: právnická fakulta, velká aula, knihovna a sportovní areál. Na posledně zmiňované realizaci je zajímavý fakt, že si projekt od Erskina vyžádali sami studenti, kteří se na něj také složili. Vybrané prostředky však neumožnily tak výraznou tvarovou expresi jako u ostatních Erskinových v campusu.
Poznámka na okraj: Švédsko je stejně jako Dánsko jedním ze starých členů Evropské unie, ale obě tyto země si po zavedení euro v roce 2002 ponechaly svoji vlastní měnu. Po celou dobu jsem tak nevystačil pouze s euro, ale musel ve Švédsku několikrát navštívit směnárnu. Většina Evropanů je eurem natolik otupělá, že snad kromě libry a dolaru už pomalu ani nezná žádnou jinou měnu. Ve směnárně měli velkou radost, když jsem nepoznal, když mi místo švédských korun dali koruny dánské (v nevýhodném kurzu). Obě dvě měny jsem měl možnost vidět poprvé a tak jsem byl rád, že když se místní pánové dosyta pobavili, tak mě směnárník na menší “rozdíl“ upozornil.

10. den - středa 26. září 2007

V 8:00 hodin vyjíždíme z minichatek směrem k místní “Umprumce“, která se v roce 2004 přestěhovala do bývalé továrny společnosti Ericsson. Přestavbu hal ze 30. let měl na starosti dnes asi nejznámější švédský architekt Gert Wingårdh (vyslovuj Jet Vingót). Škola jako továrna na umění, inspirativní prostředí, kreativní “bordel“, výborné materiální i strojové zázemí.
Fanoušci hokeje si vynutili krátkou zastávku u haly Globen. U této stavby byl nejdůležitějším faktorem čas. Po architektonické soutěži se tak moc tlačilo na rychlou realizaci projektu, že už nezbyl žádný prostor pro opozici. Přestože tehdy byla spousta lidí proti, tak je dnes stadion hned vedle radnice a telekomunikační věže jedním ze symbolů města.
Návštěva lesního hřbitova, který figuruje na seznamu Unesco. Jednu kapli zde ve 40. letech navrhl také Gunnar Asplund. Další neplánovanou zastávkou je kostel sv. Marka od Sigurda Lewerentze. Komunitní centrum z režného zdiva se zvenku tváří stroze, ale uvnitř panuje příjemná atmosféra. V sakrálním prostoru kostela si děti hrály na klavír popík.
Na jihu města vznikla olympijská vesnice. Olympiáda se tu nakonec sice nekonala, ale velká podpora místních obyvatel a institucí pro tuto myšlenku měla za následek bezproblémové schválení a následnou realizaci ohromného urbanistického území, jehož součástí je i městský obchvat. K projektu byli přizváni všichni významní současní švédští architekti.
Po poledni se odděluji od skupiny, abych toho stihl vidět ve městě co nejvíce. Po postmoderním oblouku od Bofifila a neméně ošklivé věži od Henning Larsena jsem navštívil nedalekou tovární budovu z 30. let přestavěnou na administrativní komplex Fatburen. Ze stockholmského “Montmartre“ se spoustou hospod a kaváren, které si nehrají na nic nablýskaného, ale přesto z nich září příjemná atmosféra, procházím na centrální ostrov mezi severní a jižní částí Stockholmu. Tato čtvrť svým charakterem připomíná pražské Staré Město. Spousta malebných zákoutí a drobných historických domků dokonale lahodí očím turistů. Po nábřeží lemovaným parníky a honosnými paláci procházím do severovýchodního okraje města, kde mezi největší lákadla pro architekty bezpochyby patří Švédský filmový institut založený Ingmarem Bergmanem a postavený v brutalizujících 70. letech Peterem Celsingem.
Italský kulturní institut od Ponti s Nervim nezaujme hned na první pohled, ale po chvíli začnete ojevovat kouzla tvarů a detailů. Největším objevem je koncertní hala Barwald Hallen. Bohužel se z průvodce o této sklobetonové stavbě nedozvídám nic konkrétnějšího a budu si muset dohledat informace, až se vrátíme domů.
Zbytek dopoledne jsem strávil v Moneově muzeu moderního umění, které bylo z vnějšku menším zklamáním Též světelné podmínky uvnitř výstavních místností nebyly nejlepší. Tento handicap však bohatě vynahradily vystavené exponáty.
Poznámka na okraj: „Co mě nejvíce těší je cestovat a ochutnávat nová jídla a nápoje.“ V tomto mi Ernst Hemingway promlouvá přímo z duše.

11. den - čtvrtek 27. září 2007

Po epizodě se štěnicemi ve dvou chatkách vyrážíme na šestisetkilometrovou pouť do Malmö, kde bychom si měli prohlédnout Calatravův mrakodrap a pak se nalodit na noční trajekt do Německa. Ve výsledku mě více než druhá nejvyšší budova v Evropě uchvátila okolní obytná čtvrť. Ceny rodinných domů zde sice začínají na 3,5 milionu švédských korun a úroveň architektury také není nijak omračující, ale co mě zaujalo, byla urbanistická struktura, v níž vidím životaschopnou alternativu k současným obytným koloniím zamořujícím periferie měst. Je zde sice víc narušováno soukromí obyvatel, ale z místa cítit více městskosti. Podobný trend vytváření rádoby rostlých struktur a napodobování historických spletí městských center je již delší čas úspěšně aplikován v obřích nákupních zónách. Podobný trend uměle vytvářeného chaosu ulic a souboru náměstí se pomalu začíná objevovat také v architektuře nových obytných souborů. Čas prokáže, zda-li jde o správnou cestu, ale osobně musím říct, že jsem se zde cítil daleko lépe než ve funkcionalistickém sídlišti.
Poznámka na okraj: Odjíždíme z Malmö na trajekt. Utratil jsem všechny švédské koruny a doufám, že až se sem budu znovu vracet, tak už si vystačím s eurem.

12. den - pátek 28. září 2007

Od 6:30 autobus neomylně míří do Čech. Po poledni se krátce zastavujeme v Drážďanech. Za neustávajícího deště si odskakuji prohlédnout nové stavby, které ve městě vyrostly od mé poslední návštěvy. Drážďany se rok od roku zbavují nálepky panelákového východoněmeckého města ocejchovaného II. světovou válkou. Nyní zde jako houby po dešti vyrůstají nové univerzitní budovy, administrativní komplexy a zdařilé rekonstrukce. Ačkoli budova hlavního nádraží přestavěného Normanem Fosterem ještě není zcela dokončena (po stranách se přistavují další dva pruhy kolejí), tak už dnes má reprezentativní vzhled srovnatelný výstavní galerií. Rozměrná zasklení, teflonové plachty, mohutná schodiště, nenásilný kontrast starého a nového.
Kvůli nepříznivému počasí jsme nemohli ve městě zůstat tak dlouho, jak bychom si to přáli. Před čtvrtou hodinou překračujeme na Cínovci českou hranici, společná fotka na benzínce a za chvíli se v Dejvicích všichni rozcházíme do svých domovů. Pomalu se navracejí starosti všedního dne.
Evo a Matěji, mnohokrát vám oběma děkuji! Byla to výborná studijní cesta s dokonale připraveným programem a vybranými příklady skandinávské architektury.
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.