Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     

Rozhovor s Valentinem Bearthem

Během léta představuje pražská Galerie Jaroslava Fragnera aktuální tvorbu švýcarského ateliéru Bearth & Deplazes. U příležitosti úvodní přednášky v předsálí Betlémské kaple a vernisáže výstavy výstavy Amurs v GJF získal archiweb.cz v úterý 20. června 2017 příležitost strávit s Valentinem Bearthem hodinu v družném rozhovoru, který pro archiweb.cz vedla doktorandka FA ČVUT Karolína Kripnerová.

V předchozích letech přednášel dvakrát v Praze Váš kolega Andrea Deplazes. Jedná se o Vaši první přednášku v České republice. Navštívil jste již dříve naši zemi, a pokud ano, zaujala Vás zde nějaká stavba?

V Praze jsem nyní poprvé. A to konečně, musím říct. Určitě bych rád vidět díla architekta Jože Plečnika, zatím jsem se byl jen krátce projít po památkách. Bylo by hezké navštívit město bez davů turistů, ale i tak, Praha je neuvěřitelně krásně geograficky položená. Ukazuje, co všechno architektura dokáže – že lidé nepřicházejí jen za dobrým jídlem a pitím, ale také za architekturou, ona hýbe lidmi. Je sice už historická, ale stále aktuální.

První dvě monografie editoval maďarský rodák Ákos Moravánszky, který později vydal knihu o Adolfu Loosovi. Oslovuje Vás tvorba tohoto monarchistického architekta s kořeny v České republice?


Adolf Loos mě fascinoval již velmi brzy, za studií. Jeho práce je oslavou racionality, preciznosti, a mnohostrannosti. Je to pro mě bezesporu velmi důležitá osobnost. Věnuje velkou péči návrhu interiérů, téma interiéru je pro něj zcela centrální, podstatné pro architekturu. Myslím si, že architektura začíná u bydlení. První o co se staráme, je mít střechu nad hlavou. Bydlení snoubí intimitu (soukromé prostory, jedinečnost) a kolektivní hodnoty.

Dlouhou dobu jste byl profesorem na soukromé škole architektury v Mendrisiu, která si udržuje trochu tajemnou auru. Mohl byste nám tuto akademii trochu popsat. Co pokládá za své základní kameny při architektonickém vzdělávání?

Učím s výborným týmem, mám čtyři asistenty. Studenti tvoří skupinu třiceti lidí. Snažím se při výuce vzbudit u studentů zvědavost. Naším cílem není probírat jednu oblast navrhování po druhé, fragmentovat, ale naopak je mísit, propojovat, hledat souvislosti. Probírat stejná témata v malém měřítku bytu, pak hledat odpovědi ve velkém měřítku celého města. Naše výuka je založená hodně na skicování a na práci s modely. V poslední době vyučuji dvousemestrální kurz, kde se mluví o vztahu člověka a přírody. První semestr je tématem malý základní přístřešek, domek, italsky rifugio (malý dům v horách, na pobřeží, parku), na kterém zkoumáme různé aspekty bydlení, jak fungují jednotlivé části bytu, a to s odkazem na vztah k přírodě.
Druhý semestr jsme ve městě. Trávím se studenty pár dní v historických centrech evropských metropolí – Benátky, Hamburk, Barcelona, Lisabon, Kodaň… Tato města pozorujeme, zkoumáme. Snažíme se doplňovat historická města. V tomto kurzu nejde o to naučit se, jak se kreslí dům, ale porozumět podstatě architektury.

Je pro Vás při navrhování staveb důležitá jejich udržitelnost? Jak k ní přistupujete?


Udržitelnost je dnes velké slovo, je často skloňované. Já jsem s ním velmi opatrný. Myslím si, že dobré domy jsou a priori udržitelné, podívejme se na historické domy v Praze. Na druhou stranu projekt Monte Rosa ukazuje, jak může člověk stavět energeticky výhodně v náročných podmínkách a s ohledem na přírodu.
Slovo udržitelnost je pro mě jen jedním z mnoha požadavků, který domy musí naplnit. Architektura je komplexní dílo.

Na curyšské ETH jste promoval u profesora Dolfa Schnebliho, výrazné osobnosti, která za čtvrt století na ETH výrazně zapůsobila na celé generace švýcarských architektů. U nás bohužel není příliš znám. Máte nějakou vzpomínku, kterou jste si na něj dodnes uchoval?

Dolf Schnebli byl pro mě velmi důležitou osobností. Krátce před svou smrtí mě dokonce navštívil ve školním ateliéru, podívat se na studenty. Poté mi napsal dopis, který mám doma schovaný, kde mi gratuloval ke krásnému kurzu. Závěrem napsal, přeci jen ale můžeš to a to ještě vylepšit. A to byl přesně Dolf Schnebli. Byl pro naši generaci velmi důležitý – vyučoval architekturu na ETH v šedesátých letech v širokém záběru, ukazoval souvislosti se sociologií, ekologií, dopravním plánováním… Schnebli přivedl důležité architekty do Curychu – například Alda Rossiho.
Od Dolfa jsem se naučil, že architektura je vášeň. Přišel jsem jako začínající student z Churu do Curychu, těšil jsem se na studia ve velkém městě. Tehdy se však ETH zrovna stěhovala z centra do nového kampusu na okraji města, což pro mě bylo rozčarování. Tak jsem se zapsal do ateliéru Dolfa Schnebliho, který mezi posledními odolával a zůstal učit v centru města. Tvrdil, a já s ním souhlasím, že budoucí architekti se nemůžou vzdělávat někde na periferii, musí vnímat město, které je obklopuje, musí se mu naučit porozumět.

Následně jste spolupracoval s Peterem Zumthorem, kterého naopak není potřeba příliš představovat. Přesto můžete zmínit nějakou silnou zkušenost, kterou jste si po čtyřech letech u Zumthora odnesl?

Petera jsem potkal, když jsem diplomoval u Dolfa Schnebliho. Vybral jsem si tzv. volný diplom, který znamenal, že jsem si zvolil ještě jakéhosi ko-examinátora, který mě pak při obhajobě defacto bránil. Přes svoje známé jsem tehdy potkal dlouhovlasého muže, který bydlel v Haldensteinu, oslovil jsem ho, zda by nechtěl být mým ko-examinátorem. Ihned souhlasil. Byl to Peter Zumthor.
U Petera Zumthora jsem začal pracovat hned po absolvování ETH. Byli jsme tehdy malý tým, čtyři: jeden student, inženýr, já a Peter. Dodnes si pamatuji první dny v ateliéru, bylo to v zimě. Museli jsme si nejdřív zrána zatopit, pracovali jsme v malém dřevěném domku. A do deseti jsme byli v restauraci, protože v ateliéru byla moc velká zima na to, abychom mohli pracovat.
Odnesl jsem si od něj, jak je důležité být tvrdohlavý a zároveň mít přehled, sledovat, co se děje ve světě, zajímat se, kam to celé směřuje. Druhou zkušeností, kterou mi předal, bylo, že když něco chceš udělat, tak to půjde. V tom smyslu, že když potřebuji okno, nejde jej vybírat z katalogů, ale mám ho navrhnout. Stanovit, jaký má mít profil, kam se osadí zámek. To vše jsme vymýšleli, což pro mě jako čerstvého absolventa skoro bez praxe, který právě opustil brány vysoké školy, bylo zcela něco nového.
Trochu odbočím. Bratranec mého otce byl farář. Když mi sdělil, že v nedalekém Sumvitg vypisují soutěž na novou kapli, rozhodli jsme se s Peterem se také zúčastnit. Ve čtyři ráno, když jsme už usínali nad plány pro soutěž, byl Peter pořád ještě plný energie, já zůstával jako poslední s ním. Tehdy jsem mu řekl, když tu soutěž vyhrajeme, tak se v této kapli svatého Benedikta ožením.
Kaple měla během soutěže tvar elipsy, později se vyvinula v tvar kapky, kterou jsme museli zkonstruovat. Kolega inženýr tehdy prohlásil, když má kaple tak krásný tvar, bude jistě popsatelný matematicky. Dva tři dny o něm nebylo slyšet a poté přišel: je to lemniskáta! Když jsme kapli popisovali investorům, řádu Benediktinů, zvolali, to je úžasné - lemniskáta, symbol nekonečna, to je praznak křesťanství.
Bydlel jsem tehdy s více spolubydlícími z různých oborů, s galeristou, muzikantem… a těm jsem popisoval, jak se vyvíjí tvar kaple. A jeden z nich, muzikant, se zvedl, a přinesl tlustou knihu o mandolíně. Napadlo nás, že tam musí být i výborná akustika, když bude mít kaple tak krásnou formu. S mojí dnešní paní jsme se zasnoubili při cestě do jižní Ameriky, kde jsme se domluvili, že se vezmeme v kapli svatého Benediktina. Byli jsme první, co se tam vzali. Silný zážitek podtrhla krásná hudba. Kaple svatého Benediktina je příběhem architektury, která lidi provází.
Projekty v ateliéru Petera Zumthora trvají třeba deset let. Na projektu se musí pracovat precizně, myšlenky musí uzrát. Dobré věci zrají jako víno.

Od konce 80. let, tedy téměř tři dekády, vedete společnou kancelář s Andrea Deplazesem. V čem spočívá recept Vaší úspěšné spolupráce?

To musí zodpovědět někdo jiný, my sami to také nevíme! Musím podotknout, že už od začátku jsme tři, spolu s Danielem Ladnerem. A to je právě důležité, že jsme tři. Každý z nás je zcela jiný, ale respektujeme se navzájem.
Člověk jde od jednoho projektu k dalšímu, je to kontinuální a dynamický proces. Na začátku naší spolupráce jsme vnímali, že architekti pracují jak blázni dnem i nocí. Ale my jsme si stanovili zásadu, že o víkendu pracovat nebudeme. Uvědomili jsme si, že nejde věnovat čas jenom práci. Člověk musí také vnímat, co se děje kolem něj, mít rozhled, odpočívat s rodinou. Docela brzy jsme také oba s Andreou Deplazesem začali učit. Vysoká škola a kontakt se studenty nám rozšiřují obzor, který má člověk v praxi docela zúžený.  Daniel Ladner funguje jako důležitý, zklidňující článek, který vede ateliér v Churu.

Od malých rodinných domů se za posledních deset let posunula Vaše tvorba k realizaci velkých veřejných budov. Nastal také posun ve Vašem uvažování o architektuře nebo je nějaké téma, které Vás dlouhodobě zajímá bez ohledu na měřítko nebo zadání?


Pro mě je stále důležitější téma světla. Byl jsem minulý podzim v severní Indii s kolegou architektem Markusem Breitschmidem. Navštívili jsme Tadž Mahal a další chrámy. Byl jsem zcela ohromen, co architektura dokáže. Jak pracuje se světlem, propojuje člověka s vesmírem. Architektura je zhmotněním světla.
 A také mě zajímá navrhování veřejných budov, které používá hodně lidí, bez ohledu na to, kdo je navrhoval. Jsou to taková pódia pro života. Před 10 lety jsme si v ateliéru řekli, že už nebudeme navrhovat rodinné domy, že se budeme věnovat jen veřejným stavbám. I tak jsme ale na několika rodinných domech pracovali, investoři byli úžasní, nešlo je odmítnout.

Vaše kancelář sídlí ve třicetitisícovém Churu, který je hlavním městem kantonu Graubünden, kde žije pro srovnání tolik obyvatel jako desetina Prahy. Přitom laťka stavební kultury a inženýrství se zde drží na té nejvyšší úrovni. Dokážete popsat tento fenomén a lze se z něj ponaučit?

Tipy dávat neumím! Pro mě hraje důležitou roli geografická poloha Graubündenu. Tento švýcarský kanton leží uprostřed Alp na spojnici velkých evropských měst, v minulosti tudy procházely všechny velké kultury, zanechaly zde svou stopu. Je to vidět na jazycích, které používáme, na kostelech, které zde v té době vznikly. Na druhou stranu zažíváme určitou izolaci. Žijeme v úzkých údolích obklopených vysokými horami. Člověk musí umět v horách přežít, proto je pro mě důležité téma člověk a příroda.  A potom je zde touha uniknout, jít do světa… a vrátit se. Hezkou metaforou je příběh švýcarských cukrářů z šestnáctého, sedmnáctého století – cukráři z Graubündenu, kteří museli odejít do světa, protože zde neměli dostatek surovin. Procestovali celý kontinent – Benátky, Neapol, St. Petersburg, Berlin, Stockholm… Je fascinující sledovat mapu a zjišťovat, kde všude byli. Ti Bündneři (obyvatelé Graubündenu) znají snad celý svět!
Ve Švýcarsku jsou tři možnosti, kde studovat architekturu – v Curychu, Lausanne a nově také na Akademii v Mendrisiu, kde učím. A já byl v generaci, která byla v určitém smyslu „sytá“, měla dost zakázek. Naše generace byla aktivní a podařilo se nám změnit pravidla architektonických soutěží – zavedené pravidlo, že se soutěže musí účastnit pět zkušených a jeden mladý architekt, jsme obrátili naruby. Zavedli jsme tak pravidlo účasti jednoho zkušeného a pět mladých architektů. Mladá generace se tak mohla dostat k velkým zakázkám.
Organizovali jsme tehdy s Peterem Zumthorem přednášky, na které jsme zvali mladou i starší generaci. Oslovili jsme novináře, kteří o architektuře psali, sehnali jsme fotografy, kteří ji fotili, architektura se tak dostala do povědomí veřejnosti, noviny psaly o architektuře jak o sportu. Nebyli jsme však jediní, už jsme měli na co navázat.
Součástí schvalovacího procesu při vydávání stavebního povolení je tak ve Švýcarsku samozřejmostí, že investor daného záměru musí vytyčit hrany stavby, aby byl zřejmý její objem. Někdy je také požádán k vypracování fasád 1:1, aby byly jasné vztahy k okolním domům.

Předchozí dvě přednášky Andrea Deplazese v Praze nesly název „Chyba jako předpoklad návrhu“ a „Zkušenost a intuice“, z nichž zaujmou dvě slova, které architekti často nezmiňují.

Věci se vyvíjí na základě nesouladu, kde něco nefunguje, a člověk to musí vyřešit. Navrhovat je italsky progettare – člověk má před očima cíl, ideální představu a k tomu se snaží přiblížit. Každý problém nás posouvá dál.
Práce architekta je holistická činnost, je to komplexní práce na více úrovních najednou. Musíme se instinktivně a spontánně rozhodovat, kterým směrem se dát. Architektura je neprecizní věda, jsme zcela něco jiného než inženýři, geografové, chemici, kteří pracují s přesnými čísly. Ale i tak se musíme na základě něčeho rozhodnout. Při navrhování jsou důležité pojmy jako experimentování, zvědavost či otevřenost. A to nás přibližuje k jádru problému. Intuice, která nás nasměřuje, je vystřídána zvědavostí, kdy si pokládáme otázky a hledáme na ně odpovědi a argumenty.
Ve výsledku musí návrh fungovat. A to už jsme u racionality a jsme opět u Adolfa Loose. Je to tak i u dalších umění, ale architektura je výjimečná v tom, že je aplikovaná. Musím během procesu pracovat se spoustou lidí, které jako při koncertu musím řídit a sladit. Výsledek musí být precizní, musí fungovat. Vrátím se zpět k přírodě: člověk nemá tolik zdrojů, aby si mohl dovolit své dílo opakovat. Zdroje nejsou nekonečné, musíme pracovat co nejvíce precizně.

Děkujeme za Váš čas i odpovědi.
Zdroj: Karolína Kripnerová
Vložil: Petr Šmídek, 28.06.17 16:50
Návštěvnost: 10364 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Červenec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.