Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
1989 — Martin Hradečný (* 1965, Praha)
Anketa mezi absolventy oboru architektura na ČVUT 1945 – 2010
Jaké společenské téma si vybavujete v roce vašeho absolutoria?
—— V listopadových dnech roku 1989 jsem spolu s mnoha dalšími zvonil klíči, ale většinu času jsem trávil v zaměstnání. Měli jsme tenkrát ročního syna, a nejdůležitějším tématem pro mne byla rodina a bydlení. S nadějí jsem začal pracovat v bytovém družstvu, o víkendech na stavbě, abych po krátkém čase zjistil, jak to ve skutečnosti chodí.
Družstvo stavělo tenkrát asi padesát bytů ročně, na byty byl pořadník, do kterého bylo zapsáno více než dva tisíce osob. Každý družstevník mohl za různé činnosti získat pomocné body, které mu měly pomoci v postupu pořadníkem vzhůru. Já jsem projektoval a pracoval na stavbě. Kouzlo družstevnictví bylo v tom, že třetinu ceny investice platil stát, třetinu družstevník a třetinu bylo možné si odpracovat. To byl již tenkrát efektivní způsob, jak získat levnou pracovní sílu. Díky tomu jsem se také seznámil s učiteli, lékaři, programátory a mladými lidmi různých profesí, pro které to byla cesta, jak získat byt.

Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Od počátku studií mě zajímaly, stejně jako některé z mých spolužáků, tvary, které nevycházejí z pravoúhlé šablony. Zároveň jsem v sobě objevil vztah k architektuře, která není arogantní a která dokáže skloubit inteligentní návrh, technické řešení a promyšlený detail. Proto se mi líbily rané práce Coop Himmelblau či Franka Gehryho, později pak moderní japonská architektura v podání Isozakiho, Hasegawy, Anda, Kurokawy či jiných. To ale byly pro nás tenkrát vzdušné zámky.
Nejpalčivější otázkou té doby, která se týkala architektury, nicméně nelze ji označit za architektonickou, byla velmi omezená možnost volby materiálů, technologií a provedení detailů. Když tenkrát někdo chtěl navrhnout atypickou fasádu, musel ji vymyslet do posledního detailu, přesvědčit spoustu lidí, pro které to byla práce navíc. Nedávno jsem četl paměti profesora Wichterleho, kde barvitě líčí, jak s Karlem Pragerem spolupracoval při návrhu fasády Ústavu makromolekulární chemie v Praze na Petřinách. Znovu jsem si uvědomil, jak velké úsilí tenkrát bylo třeba k tomu, aby výsledek alespoň trochu vybočil z průměru.

Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— Nemohu říci, že by pro mne někdo z vyučujících nebo architektů, se kterými jsem spolupracoval, byl vzorem nebo učitelem. Když si dnes, s odstupem, snažím poskládat mozaiku tehdejších dní na fakultě, napadá mne jako nejvýstižnější přirovnání dětského hřiště s prolézačkami, houpačkami a pískovištěm. Abych si osvěžil své vzpomínky, vyjel jsem v „Áčku“ výtahem do čtrnáctého patra a cestou dolů vzpomínal na dny minulé.
Čtrnácté patro bývalo oblíbené, protože v něm sídlili výtvarníci a bylo vždy veselo. Profesor Kodym, autor Leninovy sochy, pravidelně přehrával studentům druhého ročníku svou oblíbenou scénku. Studenti v letním semestru modelovali z hlíny hlavy svých spolužáků, většinou navzájem ve dvojicích. Kodym energicky vešel do modelovny, vyhlédl si nejhezčí slečnu z ročníku a se slovy „Ukaž…“, převzal špachtli od jejího partnera. Za tichého údivu studentů pak několik minut okrajoval dílo nebohého mladého muže. Vše zakončil divadelním povzdechem: „… zatraceně, zase mi vyšel Lenin…“ a s předstíraným znechucením opustil modelovnu.
V prvním ročníku se mi povedl akvarel sv. Mikuláše v pohledu z Vrtbovské zahrady. Těšil jsem se, až na konci roku dostanu své práce a pochlubím se doma. Jaké bylo mé překvapení, když mi na konci semestru vyučující vrátil polovinu výkresů, s omluvou, že ostatní se někam ztratily. Až po letech jsem se doslechl, že prý pedagogové nejlepší práce propili na stáži někde v Holandsku…
Třinácté patro bylo sídlem urbanistů. Vzpomínám si, že tam vždycky byla spousta modelů, které měly vrstevnice a stromy z malých šišek. Vedoucí katedry se jmenoval Šaman a jeho skripta byla nejtenčí, která jsem za dobu studia viděl. Ke skriptům architekta Hexnera jsem si musel půjčit slovník, a od té doby znám několik tajuplných slovních spojení, například „taktilní vjemy“ nebo „fytoncidní rostliny“. Po přednáškách sociologa PhDr. Musila jsme pak ve výtazích zkoumali teritoriální chování našich spolužaček.
Dvanácté patro – katedra průmyslových a zemědělských staveb. Spolužák Jan Duda do běla vytočil vedoucího katedry architekta Hlaváčka. Zakopal továrnu do země, a na otázku, kde má okna, s nevinným úsměvem odpověděl, že nikde, protože „architektura by přece měla být taky trochu sranda…“
Při práci na semestrálním projektu na téma výkrmna prasat mi vedoucí projektu poradil, že by mohlo být efektivní mít provoz ve dvou podlažích. Chtěl jsem být ještě efektivnější, navrhl jsem tedy vepřín osmipodlažní. Byl pěkně zasazený do krajiny a prasátka jezdila výtahem…
Desáté a jedenácté patro bylo pod vládou pevné ruky tehdejšího děkana profesora Sedláčka. V osmdesátých letech v architektuře ještě doznívala móda postmodernismu, ale kdo se odvážil přinést něco takového do ateliéru, byl považován, řečeno s velmi mírnou nadsázkou, za podvratný živel.
Za pozdějšího děkana Pechara už moderní (či aktuálně módní) styly na indexu nebyly. Některým spolužákům prošla i skleněná spádovaná „dekonstruktivistická“ podlaha.
Nepřekonatelným fenoménem katedry byl ale docent Zahálka. Z jeho přednášky mi utkvěla následující myšlenka: „…prototypem bytové výstavby budoucnosti je kolektivní dům…bohužel se takových domů příliš mnoho nestaví…protože lidé ještě k tomu nedozráli…“
Na této katedře jsem také měl svůj první „kšeft“. Pro architekta Rejchla, který se podílel na projektu budovy pro tehdejší Státní plánovací komisi (dnes sídlo projektu Galileo), jsem po nocích rýsoval nitrobarvou výkres dlažby vstupního podlaží. Pamatuji se, že když jsem k ránu usínal, měl jsem docela živé sny.
V devátém patře sídlila katedra historie architektury. Vyučující byli laskaví a měli smysl pro humor.
Docent Kibic s oblibou vyprávěl příhodu o tom, jak si dal opravit svého trabanta, a oni mu ho rozřezali. Ta příhoda byla tak neuvěřitelná, že mu ji nikdo nevěřil. Za svého „pomvěda“ (pomocná vědecká síla – většinou vhodný zdroj levné pracovní síly na kreslení obrázků do skript) si vybral studenta, který se jmenoval Cibík. Podezřívali jsme ho, že rád čte jména pozpátku.
Jindy jsem byl očitým svědkem toho, jak přijel mladý asistent z dovolené z ciziny v nových „plísňákách“ a docentka Radová nad ním s předstíraným zděšením spráskla ruce: „…jejej, pane architekte, co se vám stalo, že máte kalhoty od cementu…?“
V osmém patře se nacházela katedra konstrukcí.
Mnoho mých kolegů studentů vnímalo tenkrát konstrukci stavby jako nutné zlo. Stejný postoj zřejmě zaujímala část vyučujících této katedry ke studentům architektury.
Pověstný byl útrpný výraz docenta Muka, jeho povzdech, a se sebezapřením pronesená věta: „…dejte mi indeksss…“
Detašované pracoviště některých vyučujících bylo v hospodě ve Studentské. Bylo to zvláštní místo, kde se mezi sebou mísili studenti, vysokoškolští pedagogové a zaměstnanci blízké II. správy StB. Někdy se tam udělovaly i zápočty.
Pod tuto katedru spadali též vyučující matematiky a deskriptivní geometrie. Vsadil bych se, že při vzpomínce na „ďábelský úsměv“ RNDr. Hníka se ještě dnes některým bývalým spolužákům mírně zvýší tepová frekvence.
Součástí výuky byl i vojenský výcvik pro studenty mužského pohlaví. Na vojenskou katedru jsme docházeli do Konviktské ulice, výcvik pak probíhal v Motole, poblíž krematoria. Pro většinu našich velitelů jsme my, studenti architektury, byli zvláštní, nepřátelský druh. Špatně jsme se srovnávali do šablony a pořád jsme měli nějaké otázky. Velitelem katedry byl tenkrát slovenský plukovník, v jeho očích jsme byli „…architekti – zasratá čtvrtá čata…“. Musím podotknout, že náš vztah k němu byl stejně vřelý.

Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodil?
—— Ať přemýšlím sebevíce, nemohu přijít na nic kloudného. Měli jsme tenkrát pocit výlučnosti, ale s odstupem času nevím, z čeho ten pocit pramenil. Snad šlo o jeden z rysů nespoutaného mládí. V této souvislosti se mi neustále vrací věčná otázka, co vlastně náš obor je a co má být náplní profese. S ní pak úzce souvisí otázka další, a to jak se má budoucí kolega vzdělávat. Pro mne je dobrá architektura harmonickým spojením umělecké a inženýrské invence, zvládnuté technologie, pečlivosti, důslednosti a pokorného vztahu k přírodním zákonům. A jedinou možností, jak takové harmonie dosáhnout, je každý den věnovat veškerou energii každé stavbě, od první skici po poslední šroubek, každý den rozhodovat o mnoha detailech, zvažovat nutné kompromisy, přesvědčovat ostatní a někdy i sama sebe o správnosti svého počínání. Nejsem si vůbec jistý, zda na něco takového může škola budoucího profesionála připravit.
Proto jsem někdy na rozpacích, jestli stačí, aby budoucí architekt byl dobrým studentem na škole architektury, nebo raději inženýrem, malířem, matematičkou, snílkem nebo boxerem.

Z profesního životopisu: Od roku 1990 na volné noze; z realizací: Průmyslový vzor na systém akustických krytů pro R&M SI Praha (spolu s Jaroslavem Hanušem), 1995; Úpravy Jiřského náměstí na Pražském hradě ve sdružení architektů Hájek, Hradečný, Šépka & Hradečný (1998-2002); Rekonstrukce stadionu Emila Zátopka v Houštce spolu s Arnoštem Navrátilem a Janem Linhartem 2002; Výrobní haly, mořírna a zinkovna v areálu ACO Přibyslav 2002-2006; Vysočanská brána spolu s Petrem F. Bílkem 2008-2009.
Autor: Jiří Horský, 13.04.11 06:20
Návštěvnost: 7984 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.