Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
1978 — Zdeněk Havlík (* 1953, Ústí nad Labem)
Anketa mezi absolventy oboru architektura na ČVUT 1945 – 2010
Jaké společenské téma si vybavujete v roce vašeho absolutoria?
—— Nebylo to zvolení Pavla II papežem, byla to jiná a pro mě významnější událost – byla to doba sepsání Charty 77 – doba společenských aktivit zpočátku malé, později početné skupiny lidí, kteří zásadně ovlivnili tehdejší společenské klima. Jen v roce mého absolutoria spatřilo světlo světa více než 50 dokumentů, otevřených dopisů, sdělení a analýz, ale také prohlášení výzev a dalších textů, v říjnu byla vydána esej „Moc bezmocných“ od Václava Havla – to bylo předznamenání společenského pohybu, který měl ovlivnit všechny společenské obory a disciplíny – tedy i architekturu.
Citujme z textu: „Je totiž vůbec otázka, zda „světlejší budoucnost“ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného „tam“. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde, – a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“
Ano, tady bylo zřejmě zaseto sémě vzdoru, který nás dovedl k „sametové revoluci“, ano to jsme prožívali, to jsme cítili, a obdivovali tehdy ty, kteří v sobě našli odvahu jednat a posvítili, například v osobě Patočky, Chartě, potažmo všem, na cestu jasem své velké osobnosti.

Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Nemyslím, že bychom na „velké otázky“ hledali nějaké „velké odpovědi“, že bychom měli nějaké avantgardní tendence plné velkých nosných tvůrčích myšlenek, které bychom v širším fóru proklamovali nebo programově uplatňovali a vnášeli do své práce. Studovali jsme architekturu a hledali vlastní způsob vnímání tohoto oboru, vlastní směr, který by nás jím vedl, zajímal nás proces reakce na architektonický úkol – jakýsi rituál analýzy problému, ponor do úkolu a stanovení priorit, které by mohly vést k dobrému výsledku. Nepotřebovali jsme při řešení architektonických úkolů nějakou silnou společenskou výzvu, nějaké oslňující avantgardní světlo a myslím, že ho nepotřebovali ani naši kantoři. Vzpomínám na historku, ve které pan profesor při jedné z běžných konzultací bere do ruky velkou propracovanou panoramatickou perspektivu jakéhosi studenta, drží ji před sebou v natažených rukou, mhouří oči a povídá: „Chce to indigo chlapče, utíkej ke mně do kabinetu a přines inkoust a štětku na holení…“ Věděli jsme, že i tady je někdy křehkost oněch „našich velkých myšlenek“ tříštících se o skály všednosti a tvrdá slova našich konzultantů – ano i tak jsme ten, pro nás nový obor vnímali a hlavně – byli jsme mladí s minimálními reálnými zkušenostmi a každý svým způsobem jsme už tehdy tušili to, co dnes víme, že architektem se člověk nestává v oné vzácné chvíli, kdy vystuduje architekturu a obhájí dizertační práci…

Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— „Dobrý den pane kolego, tak co máte nového?“ S těmito slovy k nám přistupoval následován svými asistenty, přisunul nejbližší židli, zabodl oči do papírů na stole a ten otazník nechal viset ve vzduchu. Obvykle jsme, vedeni netrpělivostí, očekáváním, ale také snad zápalem do úkolu, spustili lavinu slov provádějících pana profesora naskicovaným konceptem, vysvětlujících nosné zásady prostorového konstrukčního a dispozičního řešení a obhajujících formu prezentace. Pan Profesor Jaroslav Paroubek (1921) tiše a trpělivě poslouchal a pak zvedl oči od přeházených šmíráků a neuspořádaných skic, zahleděl se nám do očí a řekl: „a co máte nového pane kolego“? Pamatuji na chvíle, kdy jsme záhy po těchto konzultacích na koleji usedali za kreslící stoly a horečně hledali ve svých konceptech „NĚCO NOVÉHO“ a právě to byl dobrý výsledek jeho vlivu, o to mu zřejmě šlo… Ano, profesor Paroubek byl kantor, který nás učil nejen architekturu, ale také nás učil o ní přemýšlet. Byli jsme mu za to vděčni a snad právě pro tuto vlastnost jsme si ho vážili. Sílu a zvláštní tvůrčí obsah jsme, ovšem, cítili také u ostatních osobností na škole. Účinek krouživých pohybů pravé ruky profesora Jaroslava Kándla (1917) držícího, zřejmě po vzoru Cyrila Boudy či Adolfa Hofmaistera, imaginární tužku nad našimi kresbami doprovázený víceméně nesouvisejícími výrazy, spíše citoslovci než slovy, byl na tehdejší katedře kreslení a modelování ve čtrnáctém patře skutečně nezapomenutelný…

Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodil?
—— Škola architektury budoucnosti je pro mne příliš silným výrazem a pojmem, kterému bych nerad dával do vínku nějaké rysy nebo znaky. Škola, ta architektonická není výjimkou, je o vztahu UČITEL – ŽÁK. Jsem přesvědčen o společenském přínosu vztahu, kdy dobrý a zkušený učitel předává vnímavému žákovi svoje zkušenosti, učí ho základní orientaci v oboru, vymezuje jeho postoje a přístupy dobrými příklady architektonických řešení a realizací a vede ho tímto oborem s náležitou pokorou. Určité stopy takového přístupu jsme na tehdejší škole architektury vnímali, i když, s poměrně velkým odstupem času, si vzpomínám, že mi vadila organizace ateliérové tvorby na tehdejší škole. Sedávali jsme rozděleni po pěti, šesti lidech v určený čas v jakýchsi místnostech za zavřenými dveřmi a čekali na konzultace svých kantorů. Jednotlivé ateliéry mezi sebou neměly žádný kontakt a to nebylo dobré. Naši tehdejší ateliérovou tvorbu provázel jakýsi „skleníkový efekt“, který mohl brzdit náležitý rozvoj osobnosti architekta.
Jsem rád, že se to dnes mění…
Architektonická agora, transparentní tvorba, konfrontace, místo, které je tržištěm názorů, přístupů k tvorbě, místo, kde je architekt trhovcem, který vystavuje to nejlepší co má, ale také těsná vazba na realitu a stavební praxi – to jsou zřejmě znaky, které budou školy budoucnosti potřebovat…

Z profesního životopisu: Zaměstnán ve Stavoprojektu v Ústí nad Labem, po roce 1989 založil vlastní projektový ateliér, a zahájil tak privátní projektovou praxi. V současné době je vlastníkem kanceláře ATELIER AP a od roku 1995 a má v ČR desítky realizací.
Autor: Jiří Horský, 13.04.11 06:40
Návštěvnost: 5073 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Červenec 2014
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2014
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.