Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
1969 — Mirko Baum (* 1944, Mladá Boleslav)
Anketa mezi absolventy oboru architektura na ČVUT 1945 – 2010
Jaké společenské téma si vybavujete v roce vašeho absolutoria?
—— Rok 1969 byl rokem jakéhosi podivného přechodu, kdy možné bylo téměř vše a zároveň vůbec nic. Toto „vůbec nic“ přicházelo jen velmi pozvolně a nenápadně s počínající „normalizací“, jejíž „hřbitovní ticho“ se projevilo až o několik let později, zatímco ono „téměř vše“ se projevovalo jakousi vzdorovitou kreativitou uprostřed relativního politického vakua. V mém případě šlo především o poslední rok mého studia. Počátky poinvazní letargie jsem ještě nevnímal, i když pravidelné návštěvy rodičů v Mladé Boleslavi, kde byla „přechodně“ umístěna jedna z nejsilnějších ruských posádek, byly vždy připomínkou dusné reality. Jejím protikladem byl můj mladistvý optimismus a navázání krásného přátelství s Johnem Eislerem, s kterým mne spojovala silná názorová příbuznost. Zcela logicky jsme oba podlehli magnetismu liberecké věže a hledali kontakt ke Karlu Hubáčkovi, kde jsme se – po Stanislavu Švecovi a Heleně Jiskrové – stali jakýmsi zárodkem pozdější Školky.
Diplomní téma mi vlastně zadal Hubáček. Jednalo se o rozšíření libereckého divadla Ypsilon, na němž v té době sám pracoval. Nevím, jak to šlo Hubáčkovi. Mně to šlo jako psovi pastva a dopadlo to dost hanebně, i když známka – nevím jak je to dnes, ale tenkrát se to na ČVUT tak dělalo – byla krásná. Dodnes se za to stydím. O to raději vzpomínám na dívku, kterou jsem potkal na točitých schodech liberecké Ypsilonky cestou k panu řediteli Augustovi, s kterým jsem diplomní téma konzultoval. Na rozdíl od pana Augusty mne ignorovala. Přesto, anebo právě proto, jsem dlouhou dobu nemyslel na nic jiného, což se odpovídajícím způsobem projevilo na výsledku práce.
Je zjevné, že na kladení otázek týkajících se normalizační společnosti nebyl ani čas ani nálada a v mém případě pravděpodobně ani intelekt. Rok 1969 byl též rokem mé „základní vojenské služby“, kde jsem byl zcela v duchu normalizace přinucen přísahat nasadit život nejen v boji proti „vnějšímu“ ale poprvé i proti „vnitřnímu“ nepříteli. Samozřejmě latentně všudypřítomný, i když většinou přehlušen krásným kraválem startujících Migů 21 na bechyňském letišti, byl smutek nad očividně definitivní ztrátou „socialismu s lidskou tváří“ – smutek, který mne ostatně dodnes neopustil.

Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Puberta je jak známo podivným obdobím mentálního tápání – obdobím, kdy jinak zdravým rozumem nadaný homo sapiens se začne nerozumně oblékat, poslouchat nesnesitelnou hudbu a mít nesnesitelné rodiče. Asi tak po pěti až deseti letech to přejde. Jak dlouho to trvá mladým architektům nevím, v mém případě to trvalo dlouho. „Architektonické otázky“, které jsem si tenkrát kladl, byly velmi prosté: Proč nemám tak dobré nápady a neumím tak dobře kreslit jako Přikryl nebo Rajniš, proč neumím anglicky jako Eisler, proč mi to „nepálí“ jako Vaďurovi a proč nemám tak krásné holky jako Králíček? Školka SIAL byla nejen sociální utopií, ale i konkurenčním terénem, v jehož topografii každý z nás, ať sám nebo v koalicích, hledal svou vlastní cestu. Na mé vlajce stálo napsáno, že „téměř každá loď nebo téměř každé letadlo je krásné, zatímco téměř každý dům je ošklivý“. Samozřejmě, že se jednalo především o vojenskou techniku, neboť jak je známo, „ďábel je ten nejlepší designér“. Na tomto terénu, kde se ani Přikryl ani Rajniš moc dobře nevyznali, jsem se cítil jistý. Právě tak jistý jsem si byl Eislerovým a někdy i Králíčkovým spojenectvím.
Puberta přešla, otázka zůstala, i když ve vyzrálejší podobě. Mutovala z „vizuální rétoriky“ infantilního „mašinismu“ v konkrétní zájem o rozumné využití dostupných technologií – v otázku produkce na úrovni maximálně dosažitelných technologických prostředků. Na Emila, Martina a jejich nadání ale žárlím dodnes.

Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— Naši profesoři, alespoň ti, na které rád vzpomínám, byli jedinečnou sbírkou pábitelskych originálů. Byl tu můj tehdejší zaměstnavatel a bonviván profesor Šnajdr, který za horkých letních měsíců byl pod svým šedivým pracovním pláštěm většinou nahý, byl tu profesor Krise v neforemných botách, které si sám šil, byl tu profesor Štursa, který měl malou vadu řeči a dvě ženy, s kterými žil v mírové koexistenci, a které si po telefonu většinou pletl – „je to Vlasta nebo Marta“? Obdivoval jsem je, byli mi sympatičtí, ale nemohu říci, že jsem se od nich něco praktického naučil. Byli pro mne ztělesněním jakési velmi barvité minulosti, kde muselo být hodně srandy a kterou musel protékat veletok červeného vína. Jakkoliv se tento dojem příčí realitě, myslím, že nebyl úplně špatně. Přispěl ke zrodu jakési stavovské příslušnosti, na kterou jsem byl hrdý. „Pane kolego, už jste se u toho někdy vožral?“ byla otázka, kterou kladl docent Syrový, když měl dojem, ze studentské „dílo“ postrádá na síle. Dodnes vzpomínám na tyto pány s láskou a přeji jim, aby jim ten veletok červeného „jak na nebi tak i na zemi“ nikdy nevyschnul.
I když to zní jako plagiát, musím přiznat, že mojí opravdovou univerzitou byl život. V raném dětství to byly mé každodenní expedice na mladoboleslavské letiště, na němž jak německá armáda tak i armády spojenců zanechaly obrovské množství letadlového šrotu, kterým jsem směl volně disponovat – mladoboleslavské stavby Jiřího Krohy, které se mi jevily jako pozůstatky jakési vyhynulé vyspělé civilizace – můj otec, inženýr v mladoboleslavské Škodovce, který mne naučil lásce k technice a k technickým výkresům – Karel Hubáček, který věděl, jak „provádět neproveditelné“ a nenadělat si při tom do kalhot – a konečně Josef Paul Kleihues, který mne seznámil s etickým posláním architektury – s posláním, které je spojeno nejen s respektem před těmi, kteří byli před námi ale i s odpovědností vůči těm, kteří přijdou po nás. Je to jak v té trampské písni „účel je veliký, život je malý“, což sice tak trochu zavání kýčem, přesto se ale jedná o velkou pravdu.

Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodil?
—— Budoucnost škol architektury nelze oddělit od kritické analýzy současného stavu. Tzv. „moderní“ architektura, tj. alespoň v té podobě, jak ji konzumentům kolportují masová média, již dávno nedefinuje sama sebe v tektonických kategoriích měřitelného prostoru, sloužícího té či oné funkci. Mnohem víc chce byt funkcí sama o sobě, chce být mediální událostí, chce být tím, čemu se v anglosaské terminologii říká „event“. Tím se z architektury, která jako kulturní čin definovala svůj smysl mimo jiné i svou permanencí, stává semipermanentní přechodná událost. Úspěch každé události spočívá v tom, že se toho stane co možná nejvíc. Proto se toho i v této architektuře musí stát co možná nejvíc. Musí byt hlučná, musí byt v neustálém pohybu, musí divoce gestikulovat, musí v každém případě ignorovat své okolí a hlavně za každou cenu upoutat pozornost, neboť především v poutání pozornosti tkví její smysl.
Školy architektury mají dnes dvě možnosti. Bud se s tímto vývojem smířit, nebo se mu postavit, a přispět tím k návratu architektury do polohy, ve které se až do historicky poměrného nedávna nalézala a kde se jí po dlouhá staletí dařilo nejlépe, tj. do polohy služby – služby na vysoké technické, estetické a sociální úrovni, ale především služby.

Z profesního životopisu: Jeden ze zakládajících členů Školky SIAL, autor resp. spoluautor řady projektů, realizací (www.baum-baros.de) a teoretických statí. Profesor na Fakultě architektury technické univerzity v Cáchách (od r. 1993). Autor knihy Ulice na konci světa / Strasse am Ende der Welt (AVU/KANT - Praha), Nejkrásnější kniha roku v oboru odborné literatury (2007).
Autor: Jiří Horský, 05.04.11 05:00
Návštěvnost: 7579 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.