Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

1957 — Rudolf Holý (* 1930, Praha)
Anketa mezi absolventy oboru architektura na ČVUT 1945 – 2010
Jaké společenské téma si vybavujete v roce vašeho absolutoria?
—— Na školu jsem nastupoval v roce 1951. To už bylo po prověrkách, kdy se spousta studentů musela z tzv. kádrových důvodů s fakultou rozloučit … Pokud jde o náš ročník, my už jsme byli vnímáni jako tzv. perspektivní, takže na nás bylo jen dávat si pozor, abychom z toho směru nevybočili…
Zažili jsme nicméně asi nejtvrdší doby komunismu. Během školy jsme prošli různými etapami: vzpomínám si například na maďarské události v šestapadesátém roce. Ty také otevřely mezi studenty diskusi, jenže se ukazovalo, že tahle diskuse není právě bezpečná, protože někteří posluchači byli jiného názoru… Musel jste vědět, před kým se dá mluvit otevřeně, a před kým si musíte naopak dávat pozor. Ale to byla situace v té době v každém zaměstnání… Na dokreslení mě napadá jedna perlička z počátku padesátých let: Čekal jsem na Dejvickém náměstí na tramvaj a přijde kolegyně a pláče. A já říkám: Co se ti stalo? A ona na to: Zemřel soudruh Stalin! Nedokázal jsem pochopit, že pláče; protože mě to přišlo jako osvobození…
Stalin nebo stalinismus zasahoval do všeho. A politiku jsem sledoval s hlavním cílem zjistit, co pro náš obor určité uvolnění z přísného režimu bude znamenat. Tušili jsme, že toto období končí, příliš velké naděje jsme si na druhé straně nedělali. Uvolňování jsem vnímal i skrze architektonickou praxi, přesněji podle architektů a jejich nových projektů nebo realizací. A také podle diskusí v komunitě architektů, která už signalizovala cosi překonaného… I když na druhé straně jsem se po vstupu do praxe setkal s architekty, kteří byli přesvědčeni, že ta doba trvá dál. Skutečné naděje se objevily až později. Mluvím o konci šedesátých let, respektive o období od šestašedesátého roku: o uvolnění ve společnosti, v literatuře, filmu a vůbec v umění.
Snad by tehdejší dobu dokreslila ještě jedna drobná vzpomínka. Chodil s námi kolega Eugen Jindra, který jednou dorazil do školy v kabátě, který vzbudil všeobecnou pozornost. Ušil si jej sám. Byl hnědý, ale hlavně nápadný tím, že měl žluté knoflíky o průměru osm až deset centimetrů, ty si nechal vysoustružit u truhláře. Kabát se pak řešil u různých orgánů a organizací, ve výboru svazu mládeže… asi i na eróhá a na partaji. A byl na něj vyvíjen nátlak, aby ten kabát nenosil. Podle politických představitelů to byla provokace. Nevím už, jak se věc vyvinula, kabát nosil, ale myslím, že vlivem počasí pak dostal přednost jiný oblek a aféra vešla v zapomnění. A kabát, jak jsem se posléze dozvěděl, skončil ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea…

Vzpomenete si, kterou architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou, případně jakou otázku vám kladla vaše diplomová práce?
—— Společenská atmosféra se projevovala také ve školní praxi. Důraz na sorelu nebo socialistický realismus se postupně rozvolňoval, ale objevoval se ještě například u státnic. Mně osobně se povedla a chodili za mnou i studenti nižších ročníků a ptali se, jak jsem k práci přistupoval a co jsem sledoval. Docela mě to překvapilo, trošku i potěšilo; ale pak, když jsem už měl práci odevzdanou a bavili jsme se s profesorem o známce, řekl mi: Osobně se mi moc líbí, ale budou o ní rozhodovat kolegové z komise. A nejsem si jistý, zda se mnou budou souhlasit… No, úplně se jim to nelíbilo, hodnocení ale dopadlo naštěstí dobře.
Jako téma jsem si zvolil rekonstrukci nebo návrh nové stavby Fakultní nemocnice v Praze na Karlově. Dělali jsme to tři kolegové, a to u profesora Čermáka. A všechny tři projekty byly zvláštní a zajímavé. Komisi se možná moje práce jevila až příliš jako odpor proti socialistickému realismu, respektive vůbec tam žádný socialismus nebyl, bylo to úplně volné, ale přeci jen to asi přesáhlo jistou míru. Přiznám se, že jsem byl odchovaný předválečnou funkcionalistickou avantgardou a k ní jsem také inklinoval. Takže se komisi možná zdál můj přístup z hlediska formy příliš avantgardní, třeba bylo moje řešení dost barevné. Nevím, to už by byly spekulace…
Moje řešení na Karlově vycházelo z novostavby. Zadání bylo tedy velkorysé a ze stávajících objektů se nezachovávalo prakticky nic. Snad kromě posledního baráku a kotelny, jinak jsme se pohybovali téměř na zelené louce – samozřejmě s vědomím respektu k urbanismu Nového Města. Podle mě totiž nelze město zakonzervovat do doby renesance nebo baroka. Budovy stárnou a mají se nahrazovat moderními stavbami, které mají ovšem respektovat měřítko okolí. Příliš mnoho purismu v památkové péči není dobré..
Věděl jsem, že z pohledu funkce je Karlov docela dobré prostředí. Jenom ulice k Botanické zahradě je dost frekventovaná. Nabízí se tu výhled na Vyšehrad, a kdyby se do Botanické ulice směrem ke Karlovu náměstí orientovaly vyšetřovací a technické nemocniční provozy a části lůžkové naopak směrem k jihu, myslím, že by se místo zhodnotilo. Je přehnané vyžadovat, aby byly nemocnice umístěny mimo město. Stejně bych problém posuzoval i jako pacient: když jsem ležel ve vojenské nemocnici, nebo na Bulovce, nebo nedávno na Františku, v IKEMU a podobně. Vždy ale nejvíce záleží na přístupu lékařů a sester… Víc než na tom, ve kterém místě špitál stojí. Když je člověk ve zdravotních potížích, je mu to úplně jedno.

Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor?
—— Do školy jsme chodili do staré budovy v Zikově ulici. Když jsme sem nastoupili, byli jsme rádi, že nám přednášejí zkušení, předváleční, dobří architekti. Někteří z nich inklinovali k socrealismu, a někteří méně. Mně osobně se třeba líbila tvorba profesora Čermáka a profesora Štěpánka. Proto jsem se rozhodl, že se budu věnovat zdravotnickým a sportovním stavbám u profesora Čermáka. Ve čtvrtém ročníku jsem u něj dělal jeden projekt krytého plaveckého bazénu a jeden projekt nemocnice. Profesorům, u nichž jsem vnímal silnější příklon k socrealismu, jsem se snažil vyhnout. Někdy to úplně nešlo, vždycky si člověk nemohl volit, ke komu by chtěl jít…
Pan pofesor Čermák byl velmi laskavý, starostlivý a pracovalo se u něj docela příjemně. Také jeho asistenti pro nás měli porozumění. Na průmyslových stavbách jsem měl zase dobré vzpomínky na tehdejšího odborného asistenta Emila Hlaváčka, pozdějšího profesora. A rád vzpomínám i na výraznou osobnost profesora Šnajdra, který se vyznačoval určitým bohémstvím – a také tím, že bydlel na fakultě. Když jsme dělali později v noci nebo večer projekt, obcházel ateliéry, mohli jsme s ním strávit několik příjemných, osobních setkání, vybavuji si dodnes, jak jsme si povídali o životě, jak studoval, probírali jsme možnosti a hodnotili rozdíly mezi dobou jeho studia a dobou naší, zkrátka jsme porovnávali podmínky, do kterých vstupoval po dokončení školy. Zajímal jsem se také o starší architektonické práce a posuzoval jsem je z hlediska možností doby, kdy vznikaly tlaky na tu prefabrikaci, kterým se kde kdo snažil vyhnout, ale nakonec to převládlo.
Škola ale nakonec nemusí znamenat jen studium na vysoké… Po gymnáziu jsem v pětačtyřicátém roce, tehdy bez vědomí rodičů přešel nejprve na stavební průmyslovku. Tehdy byli upřednostňováni logicky ti, kteří nemohli studovat nebo kteří se vrátili z války, a tak jsem nejprve strávil rok na stavební školu ve Zlíně – u Bati. Až pak jsem přešel na průmyslovku v Praze. A protože jsem chtěl jít na vysokou školu, studoval jsem si tvorbu životního slohu podle názorů Karla Honzíka… Honzík pro mě představoval docela silný impuls, který by snad i teoreticky zdůvodnil můj osobní poměr k architektuře. Následně mě překvapilo, že i autor takové knížky jako je Tvorba životního slohu, podlehl socialistickému realismu; a realizoval v tomto duchu takové domy kdesi na sever od Prahy… To pro mě znamenalo velké zklamání. Ale byla to taková doba, kdy člověk musel leccos vydržet.

Uvažujete-li o škole architektury „budoucnosti“, jaký rys by měla (pře)nést ze školy, do které jste chodil?
—— Hlavní je, aby měl student rozhled, aby věděl, kdo by ho měl učit. Aby si mohl vybrat. Tenkrát řada studentů chodila na Akademii například kvůli Dráchelovi… A to byl i náš případ; snažili jsme si vybrat takového učitele, o němž jsme něco věděli a kdy se nám zdálo, že pro nás může být zárukou dobrých informací.
Věděli jsme, že další zárukou vzdělání je setkání s dobrou realizací. Tenkrát byl takovou velmi zajímavou stavbou například Corbusierův dům v Marseille. Bohužel v té době bylo cestování krajně obtížné. V době studií se nám nakonec podařila jediná výjezdní cesta, a to do Polska, kde se zdálo, že je trošku uvolněnější atmosféra… Ale z realizací, které jsme tam viděli, mě asi nic neoslovilo. Mimo to, že jsme tam viděli v plné kráse socialistický realismus v podobě legendárního varšavského věžáku…

Z profesního životopisu: Zaměstnán v Potravinoprojektu – mlékárenském průmyslu. Realizace řady mlékáren a sušáren či sýráren – v Plané nad Lužnicí, ve Stříbře, v Nitře, Pardubicích, Olomouci (Olma), v Kyjích (Laktos); s Petrem Válkou realizace tří výstavních pavilonů na výstavu Země živitelka v Českých Budějovicích.
Autor: Jiří Horský, 05.04.11 06:30
Návštěvnost: 5387 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.