Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Mezi technikou a uměním leží tajemství
rozhovor s Danielem Libeskindem
foto: Tomasz Tom Kulbowski
Až do věku padesáti dvou let jste neměl ani jedinou realizovanou stavbu. Nyní máte za sebou tři dokončená muzea, včetně Židovského muzea v Berlíně, a třicet pět projektů v různých stádiích výstavby. Jsou mezi nimi muzea v Torontu, San Francisku, Drážďanech, Kodani a Denveru; univerzitní budova v Hong-kongu; nákupní a rekreační středisko ve Švýcarsku; studentské centrum v Tel Avivu a další v Londýně; velké urbanistické projekty v Miláně a v New Yorku. Chtěl jste být architektem od malička?
Daniel Libeskind: Neměl jsem v úmyslu stát se architektem. Předpokládalo se, že ze mne bude hudebník, protože jsem byl něco na způsob dětského génia – hrál jsem na tahací harmoniku tak dobře, že mně udělili prestižní stipendium Americko-izraelské kulturní nadace (AICF). Dodnes si schovávám recenzi svého vystoupení v tel-avivské koncertní síni, kde jsem hrál spolu s mladým Itzhakem Perlmanem.
Odjakživa jsem také rád kreslil a limity harmoniky byly stále zřejmější. A tak jsem trávil stále více času kreslením. Stal se ze mne fanatický ctitel tužky. Obkreslil jsem sérii kreseb chasidských svateb; kreslil jsem budovy, krajiny a politické karikatury. Když jsme se přestěhovali do New Yorku, přihlásil jsem se na střední přírodovědné škole v Bronxu do kurzu technického kreslení a moc se mi tam líbilo. Ve dny, kdy jsem měl hodinu, jsem se budil už v pět ráno a nemohl se dočkat. Po vyučování jsem si udělal domácí úkoly už cestou domů, abych mohl věnovat zbytek dne pilování své kreslířské zručnosti. Kreslil jsem jako posedlý dlouho do noci, dokud mi prsty nezačaly dřevěnět.
Má kreslířská vášeň dělala mé matce starosti. ,Ty chceš být kumštýř? Chceš skončit hladový někde v podkroví a nemít ani dost peněz, aby sis koupil tužku? Takový život by sis přál?‘ zeptala se jednou přímo. Namítl jsem, že jsou také úspěšní umělci! Třeba Andy Warhol. Warhol? Na každého Warhola připadá tisíc čekatelů bez groše. Staň se architektem. Architektura je řemeslo a je to zároveň i druh umění.‘ A pak řekla něco, co by zahřálo každého architekta u srdce: ,V architektuře můžeš vždycky dělat i umění, ale v umění nemůžeš dělat architekturu. Zabiješ dvě mouchy jednou ranou.‘

Trochu je mně záhadné Vaše příjmení.
D. L.: To jméno pro nás vybral můj dědeček Chaim. Chaim pocházel z nejchudší rodiny ortodoxních Židů. Příjmení si musel vybrat teprve ve svém dospělém věku při sčítání lidu, když už žil v Lodži se svou ženou a dětmi. Do té doby nosil jako většina chudých Židů z venkova pouze jméno po otci, podobně jako třeba můj otec byl znám pod jménem Nachman ben Chaim – Nachman, syn Chaima. Když už si můj dědeček musel vybrat, rozhodl se pro jméno Libeskind, což byla jeho přezdívka – „milé dítě“. Při registraci svého jména na úřadech záměrně vypustil písmeno e z německého slova lieb, aby jeho jméno nebylo pokládáno za německé, nýbrž aby bylo nezaměnitelně židovské – Libeskind.

Dědeček vybral hezky, na většině fotografií se mile usmíváte, ve své knize píšete, že jste optimista, a přitom o své projekty musíte často svádět tuhý souboj. Velkou oporou je Vám jistě Vaše žena Nina, která vzkřísila téměř prohraný projekt výstavby Židovského muzea v Berlíně. Je jistě velmi silná osobnost.
D. L.: Moje žena pochází z pozoruhodné rodiny Lewisových. S Lewisy si není radno zahrávat. Její otec David Lewis byl chudý ruský Žid, který někdy v roce 1911 nebo 1912 přistál v Kanadě, získal stipendium na oxfordskou Rhodes School a vrátil se do Kanady, kde se stal jedním z jejích nejpokrokovějších politiků. Založil a vedl Novou demokratickou stranu (NDP) a až do sedmdesátých let byl parlamentním poslancem. Ninin bratr Stephen stál v čele NDP v Ontariu a byl činný v legislativě této provincie a později se stal kanadským vyslancem ve Spojených národech. Nyní působí v Africe jako zvláštní zmocněnec generálního tajemníka pro boj s HIV/AIDS. Její bratr Michael a její sestra – dvojče Janet jsou také politicky činní. Nina sama řídila politické kampaně; má prostě pokrokovou politiku v krvi.

Má asi hodně práce, vzpomínám na projekt Spirály pro Muzeum Victorie a Alberta v Londýně, kdy Vás nařkli z dekonstruktivismu. Že popíráte veškerou starou kulturu, učenost, pravdu, krásu, rozum a pořádek, protože tato osvícená kultura je vnímána jako neúspěšná.
D. L.: Nejsem žádný dekonstruktivista; naopak, věřím v konstrukci. Když viktoriánci před 150 lety muzeum stavěli, nerozhodli se pro něco, co bylo v módě 150 let před nimi, v georgiánském období. Viktoriánci byli odvážní a revoluční, ba dokonce šokující. Postavili současnou budovu. Já navrhoval totéž. Jen pohleďte na vnější zdi budovy. Najdete na nich sochy vizionářů a revolucionářů – Christophera Wrena, Johna Barryho, Joana Soanea. Každý z nich měl své výstřednosti, ale nebyli to žádní zkostnatělí staromilci. Pokud se budeme stále jen ohlížet dozadu, odsoudíme Londýn k nostalgické existenci bez perspektivy.

Vaši pomlouvači se ale nedali odradit.
D. L.: Ne, ptali se mě, co pro mě znamená slovo harmonie. Chtěli vědět, jak bude moje křišťálová věž obložená speciální keramikou harmonicky ladit s milým, leč omšelým starým muzeem. Odpověděl jsem, že rozdíly jsou harmonické. Harmonie Mozartovy se liší od harmonií Bachových, které se opět liší od harmonií Coplandových, ty jsou zase naprosto jiné než harmonie nekonečného počtu současných skladatelů. A přesto se všichni najednou mohou objevit jako součásti jediného hudebního programu, a často se tak i objevují.

S kterými architekty byste měl rád takový společný ,hudební‘ program?
D. L.: Mám velmi rád Jeana Nouvela, je to elegantní a chytrý muž, architekt stylu high-tech v evropském vydání. Proslavil se svou stavbou Institutu arabského světa, stojící v Paříži na břehu Seiny. Její fasáda reagující na světlo vypadá jako duhovky mnoha očí. Obdivuji i Zahu Hadid. Když jsem ji viděl naposledy, měla lesklou zlatou kabelku ve tvaru prdelky, vytvarovanou z nějakého drahého materiálu, od pravé téměř k nerozeznání. Zaha má svůj vlastní odvážný styl. Pro tuto ženu původem z Iráku, žijící ve světě, který je stále ještě téměř výlučně mužský, není vždy snadné být architektkou. Má však bohatou invenci, je věrná svým ideálům a posedlá svými nápady – a ono to funguje, má úspěch. Je s podivem, že v architektuře dosud přetrvává mužský pohled. Ale jako v mnoha jiných oblastech i zde nastává změna a výsledkem bude proměna architektury jako takové, protože ženy ji přiodějí svými vlastními zkušenostmi a vnesou do ní nové perspektivy.

Co je pro architekta důležité?
D. L.: Můžete být melancholickým hudebníkem a skládat v molové tónině. Můžete být spisovatelem s tragickým viděním světa či filmařem posedlým tématem zoufalství. Nemůžete však být architektem a zároveň pesimistou. Architektura je už samotnou svou podstatou optimistickou profesí; na žádném úseku své cesty nesmíte přestat věřit, že z dvourozměrných výkresů vzniknou skutečné trojrozměrné budovy. Ještě předtím, než se investují miliony dolarů a roky života mnoha lidí, musíte vědět s naprostou jistotou, že všechny ty peníze a úsilí za to stojí a že to, co vznikne, bude zdrojem vaší pýchy, a že vás to přežije. V konečném důsledku je tedy architektura postavena na víře.
Moje architektura, která je velmi často nepokrytě expresivní, některé kritiky znervózňuje, protože mnozí z nich se cítí bezpečněji v antiseptickém světě, kde jsou emoce drženy pod kontrolou a stavby jsou pojímány výlučně esteticky.
Od počátků modernismu se budovy navrhují tak, aby ukazovaly světu svoji neutrální tvář, imunní vůči výrazu. Cílem je vytvářet objektivní, nikoliv subjektivní architekturu. Ale pravda je ve skutečnosti taková, že žádná architektura, ať se snaží být jakkoliv neutrální, nemůže být doopravdy neutrální. Le Corbusier tvrdil, že ,dům je stroj na bydlení‘, ale i když žijete v do­konale minimalistickém podkroví s bílými stěnami, stále je to výraz vaší osobnosti, a tudíž žádný neutrální prostor.

Děkuji za rozhovor.
Alena Mizerová

překlad B. Kučerová a K. Tlachová

Rozhovor vznikl v souvislosti s vydáním knihy Daniel Libeskind: Základní kameny života i architektury, kterou vydalo v roce 2005 nakladatelství VUTIUM. Interview bylo zveřejněno v bulletinu Události na VUT v Brně, č. 8, 2005, s. 18-20.
Autor: Kateřina Lopatová, 29.11.10 11:00
Návštěvnost: 6049 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.