Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     
ZŮSTALY JEN HODINY...
S Luisem Marquesem nejen o (českém) kontextu, konceptu a programu
Luis Miguel Marques (1965 - Lisabon, Portugalsko)

Studium
1987-90 California Polytechnic University, San Luis Obispo, USA
1990-91 California Polytechnic University, Florencie, Itálie
Praxe
1992-93 Steven Langford Architects, Irvine, California
1994-96 Omicron K, Praha
1996-99 AA Praha / CMC, Praha
1999-2001 Aukett, Praha
od 2001 vlastní kancelář HMArchitekti, Praha

1999-2005 člen redakčni rady časopisu Architekt
od 1999 FA ČVUT, externista v ateliéru doc. Krátkého
Luis Marques dnes vyučuje s Vladimírem Krátkým na pražské ČVUT a především vede společně s Robertem Hofmanem kancelář HMArchitekti. Počet spolu- pracovníků ateliéru se proměňuje podle objemu zakázek mezi čtyřmi až šesti. Filosofii kanceláře shrnuje pro někoho možná překvapivými slovy: "Snažíme se, aby naše strategie nebyla založena na formálním přístupu, který zahrnuje také styl nebo na hledání ideální formy. Naší snahou je konfrontovat a vytvořit koncept založený na specifických hodnotách jednotlivého projektu i místa." K velikosti studia dodává: "Nejsme zásadně proti růstu. Osobně však preferuji menší kancelář, protože si v ní člověk udrží větší kontrolu, více soukromí a individuality..."
Vedle Davida Chisholma či Vincenta Maraniho je Luis Marques zároveň jedním z mála zahraničních architektů, kteří se trvale usadili v České republice. Díky dětství strávenému v Portugalsku a letech dospívání a studií architektury ve Spojených státech amerických a Itálii nám tak může zprostředkovat cenný pohled architekta i pedagoga na českou situaci z vnějšku.



KONTEXT

Vráťme se do vašeho dětství a připomeňme, že jste je prožil v Portugalsku, zatímco léta následující včetně roků vysokoškolského studia ve Spojených státech. Vybavují se vám nějaké postřehy spojené s architekturou či vnímáním prostoru z těchto raných let?
Luis Marques: Samosebou, Amerika byla oproti Portugalsku jiná. Když jsme se stěhovali, bylo mi dvanáct.  Tedy docela ošemetný věk. Nicméně odhlédnu-li od sociální a psychologické roviny, zakusil jsem v podstatě cosi podobného jako většina Evropanů, kteří do Spojených států přijedou: zcela rozdílné měřítko. Všechno je velké, všude je spousta místa, otevřeného prostoru... Myslím, že právě tyto hodnoty definují americkou mentalitu a kulturu. Americkou kulturu určuje pohyb kupředu, je založena na efektivnosti a konstruktivnosti. Řekl bych, že tyto rysy lze odvodit z dob, kdy museli pionýři – noví osadníci jít kupředu. Museli být pozitivní a tvrdí. Nikoli jen fyzicky ale i mentálně.
Když jsem se pak v roce 1993 dostal do České republiky, uvědomil jsem si, že je jistě jedinečná, nicméně odráží obecné evropské hodnoty a tradice, které jsou oproti americkým odlišné. Plusy a mínusy najdeme samozřejmě u obou kultur. Evropa je mnohem formálnější a hierarchičtější. Amerika naopak. Možná, že největším rozdílem mezi odjezdem z Evropy do Ameriky a návratem zpět je právě zmíněná formálnost. A to i ve způsobu, jakým přistupuju k projektu.

Autobusové nádraží v Příbrami, studie

Z čeho vaše zkušenost pramení?
Přijel jsem v raných devadesátých letech, což pro mne bylo zajímavé, protože se tady řešila otázka identity. Mám na mysli obecně české ale i identity v architektuře. Když jsem přijel, byl jsem zaskočen tím, jak moc se tady liší přístup k tvorbě. Tehdy se profilovaly jakoby dva proudy: nízký, kdy architekti stavěli řekněme pozdně postmoderní domy a kdy začala vznikat periferní zástavba na okrajích měst a pak byl druhý, serióznější proud, který se však zaměřil na neofunkcionalismus. Kořeny identity byly tedy hledány ve zlaté době dvacátých a třicátých let. Což bylo ale opět jaksi logické, protože tehdy bylo ještě přeloženo do češtiny minimum literatury k tématu, lidé nemohli moc cestovat, a tak se při následném hledání obrátili k vlastní minulosti. Na druhé straně jsem byl velmi příjemně překvapen kvalitou zdejší práce, jejím technickým provedením. Překvapilo mě také poměrně rozšířené využívání počítačů pro architektonickou práci, které bylo pravděpodobně na vyšší úrovni než ve Státech...

Skutečně?
A navíc tady existovaly velké projekty. V Čechách bylo tenkrát překvapivě hodně práce, existovala řada velkých developerských projektů – pro člověka, který graduoval ve Spojených státech, téměř něco nepředstavitelného.
 
Rodinný dům v Kutné Hoře, 2005
Hovořili jsme o formálním a neformálním přístupu, jež do značné míry Evropu a Ameriku odlišuje. Promítá se tento rozdíl například i do urbanismu?

Když jsem zmínil formální proces, měl bych dovysvětlit, že pro mne znamená především přístup, kdy projekt vzniká s předem danou představou. Představou ve vaší hlavě. Jde samozřejmě o věčné architektonické téma. Protože estetika je pro architekty bezpochyby velmi důležitá. Formální postup muže mít charakter kolektivní nebo individuální. Kolektivní typ lze popsat v terminologii architektonických stylů, které jsou určeny kulturně i chronologicky jako je gotika, renesance, moderna, post-modernismus, high-tech, a podobně. Typ individuální pak reprezentují jednotliví tvůrci, kteří formulují vlastní charakteristický slovník, jenž pak stále znovu opakovaně použivají. Příkladem mohou být architekti jako Richard Meier, Frank Gehry nebo Santiago Calatrava. Forma je u nich, řekněme očekávaná, a předem definovaná.
Když jsem hovořil o formálním přístupu, měl jsem tedy na mysli, že i v případě neofunkcionalismu dominoval důraz na určitý styl. Důraz na formu, téměř miesovskou či corbusierovskou... Důrazně geometricky založené objekty.
Neformální přístup se ve Státech více prosazuje už v samotné výuce na univerzitách. Souvisí to bezpochyby se společností, ale rozhodně si nemyslím, že Amerika je jedinou zemí, v níž se na školách takto k práci přistupuje. Souvisí to také s měřítkem země. Čím je země menší, tím je atmosféra intimnější. Tím více je vše uzavřené – zacyklované. Předpokládá se, že věci děláte jistým způsobem. Mám tím na mysli, že jste buď součástí kruhu nebo naopak mimo něj. A pokud jste mimo, může být obtížné své představy prosadit a uplatnit se. Situace je v podstatě podobná Portugalsku, kde je silnou osobností Álvaro Siza, nebo jeho profesor Fernando Távora. Společně vytvořili školu, která je v zemi velmi vlivná...

Rodinný dům v Kutné Hoře, 2005

Zmiňujete-li školu, nelze pominout vaše pedagogické působení na ČVUT. Přenesl jste si do výuky zmiňovaný neformální přístup?

Učím společně s Vladimírem Krátkým, nejde tedy pouze o můj názor. A je pravda, že se o neformální přístup snažíme. Samozřejmě se v našem ateliéru odráží postupy, které zastáváme v naší kanceláři HMA a zřejmě také Vladimír ve své. Každý student přináší do ateliéru určitou jedinečnost. Neočekáváme proto, že by měli studenti dospět k nějaké společné estetice nebo stylu. Dáváme jim poměrně hodně volnosti, aby si mohli vytvořit vlastní strategie. Pro mě totiž není nejdůležitější, jak projekt vypadá, ale jaký má koncept – nebo, já raději říkám, jakou má strategii. Koncept je pro mne velmi módní, téměř pejorativní slovo. Slova lze zneužít, nebo užívat chybně. Strategie podle mne vystihuje přesněji to, co hledám. Strategie zahrnuje logiku, kterou lze objasnit. Studenti mi musí dokázat vysvětlit, proč se rozhodli použít A, B nebo C. Nestačí mi, pokud řeknou: Jde o můj koncept, můj umělecký přístup, takto to chci.

Rodinný dům v Omicích, studie
Můžeme se ještě vrátit k vašemu dětství v Portugalsku? Vím, že se do země pravidelně vracíte, třebaže především kvůli rodině a odpočinku. Přesto, máte nějaký osobní zážitek z dětství spojený s architekturou?

Do Portugalska jezdím, abych se znovu navázal na svou původní kulturu. Když jsem zemi opouštěl, bylo mi dvanáct. Co se týče architektury, měl na mě život v Portugalsku prakticky nulový dopad. Tedy ve vědomé rovině, v podvědomí je tomu pravděpodobně jinak.
Když dnes cestuju do Portugalska, jedu si užít především své rodiny, samotného místa, oceánu, který v Čechách nemáme. Určité počitky jsou velmi odlišné. Například vůně vegetace, vůně oceánu... A třebaže tyto smyslové zážitky nejsou pro architekturu přímo důležité, nepřímo jsou důležité velmi.
Mám-li hovořit v konkrétnější rovině, když po zemi občas cestuju, překvapuje mě, kolik nového developmentu se objevuje v chudých horských oblastech, například na severu země. Jde o pokus revitalizovat tyto regiony, z nichž lidé postupně mizí. Projekty jsou převážně namířeny na turismus, jde o hotely, turistická centra, ale budují se také nové parky a podobně. Překvapivá je kvalita návrhů i řemesla. Lze předpokládat, že je zde investována spousta peněz. Téměř v každé z malých horských vesniček najdete nejen rekonstrukce ale i novostavby, velmi citlivě zakomponované do starší sídelní struktury. Projekty jsou moderní, nicméně velmi kontextuální.
Situace je pro mne překvapivá, protože nemůžu říct, že bych mimo Prahu, v menších městech viděl tolik kvalitních nových staveb.

Rodinný dům v Nebušicích, 2005, diagram
KONCEPT


Lze tedy říci, že v Portugalsku není tak často jako v Čechách vidět satelitní příměstskou zástavbu, která postrádá urbanistickou koncepci?
Předměstí jako fenomén existuje všude. V tomto ohledu nemohu o Portugalsku hovořit, protože při svých návštěvách nemám mnoho možností zkoumat například lisabonská předměstí. Ale mám dojem, že poměry se zase tolik nezměnily od doby, kdy jsem tam žil. V Lisabonu mám stále pocit, že je skutečně městský, plochy s nízkou rozlézající se zástavbou nevidíte v takové míře jako v Čechách. Je možné, že to souvisí také s topografií – Portugalsko je téměř po celé své rozloze velmi kopcovité. A předměstím, jak o nich hovoříme, se daří mnohem lépe na rovině.
Zato v Americe po druhé světové válce předměstí explodovala. Jde o fenomén do značné míry navázaný na sociální situaci: vyšší vrstvy nechtěly žít v městských centrech, ta začala být problematická, zvýšila se v nich kriminalita. Ideálem se nestal jen dům se zahradou ale snaha uniknout do bezpečného, idylického, utopického místa.
Rozdíl oproti české situaci je v tom, že ve Státech byla do takových míst přivedena alespoň infrastruktura – myslím tím kostel, nákupní středisko a škola. Vznikla jakási sociální platforma, trojúhelník s funkcí spiritualní, komerční a vzdělávací. Každé americké předměstí bylo založeno na tomto schématu.
V Čechách se ale exploze rodinných domů na předměstí udála bez této sociální základny. A lidé postupně zjišťují, že infrastruktura chybí. Nemyslím zrovna kostel, protože Češi nejsou ve většině věřící, ale základní kulturní a sociální programy. Pokud má rodina žijící na předměstí děti, zjišťuje, že je musí neustále vozit autem do školy, do kroužků, na sportovní aktivity...  Z pohledu městskosti tedy česká předměstí nefungují. Podle mě došlo k několikanásobným chybám. Politiků, místní samosprávy, úředníků, urbanistů.

Rodinný dům v Nebušicích, 2005
Je tato situace skutečně dědictvím naší novodobé "demokratické" éry nebo její kořeny sahají hlouběji?

Předměstí podle mě v Čechách existovalo i dříve – v podobě chatových kolonií. Když jsem sem přijel, bylo pro mne nesmírně zajímavé tento fenomén poznat. Do té doby jsem jej nikdy neviděl, ani ve Spojených státech ani v Portugalsku. Podle mě jde o jistý druh mini-předměstí. Lidé žili v Praze a protože nemohli cestovat nebo jinak zajímavě trávit volný čas, a co je ještě důležitější, protože měli pocit, že chata je skutečně jejich osobním vlastnictvím, vznikl podle mě tento fenomén. Vlastnit svůj majetek je základní lidské právo. Domnívám se, že i komunisté pochopili, jak důležité je nabídnout lidem pocit vlastnictví. Takové osady jste mohli najít po celém Československu. Právě jsem se vrátil z Žiliny neuvěřitelný pohled: na jedné straně řeky město a na druhém břehu, na svahu kopce v naprosté blízkosti města kolonie chat. Podle mě jsou podobná místa předměstím, protože se musíte přesunout z jádra do defragmentované periferie. Možná nemám úplně pravdu, ale většina chatových souborů nestojí daleko od měst. Tento fenomén v Čechách tedy existoval. Dočasné víkendové aktivity byly pouze nahrazeny trvalými.
A je dokonce možné, že dnešní satelitní městečka dosáhla především koncem devadesátých let v Čechách takové popularity právě díky existenci svých chatových předchůdců. Především starší generace milovala práci na zahrádce, sázení rostlin... Ani v Portugalsku není tato touha, lze-li ji zobecnit, tak silná. Portugalec má například víkendový dům u moře, ale představa sázení brambor a plení mrkve, tedy doslova pracovního víkendu je mu naprosto vzdálená. Portugalci jsou mnohem línější.

České zahrádkaření může také souviset s problematickým socialistickým zásobováním, a tedy s jakousi paralelní domácí ekonomií.
Vraťme se však ještě k naznačenému srovnání amerického a evropského předměstí.
V Americe dává předměstí smysl. Je zde relativní dostatek prostoru, předměstí tudíž mohou expandovat v nízké zástavbě horizontálně na větších plochách. Horizontalita v Americe funguje. Co se týče formy, je zde velmi zajímavý kontrast: centra jsou formována vertikálně, zatímco předměstí horizontálně. Centra evropských měst jsou sice také vertikální, ale daleko méně. Kontrast vertikality versus horizontality na starém kontinentě nefunguje. Není tady ani tolik volného prostoru. V tomto smyslu evropská předměstí nefungují dobře. Navíc zde chybí podobně hustá síť silnic a dálnic. Když vyjedete ze svého domu ve Spojených státech, okamžitě se napojíte na dálnici, bez problémů se dostanete do práce nebo za přáteli. Neříkám, že je to ideální situace, ale rozhodně funguje efektivněji.

Sídlo firmy Konhefr v Horních Počernicích, 2008-09
PROGRAM


Hovořil jste o tom, že je pro vás při projektování nejdůležitější promyšlená strategie. Mohl byste své uvažování ilustrovat například na vašem nedávno dokončeném projektu autobusového nádraží v Příbrami?
Příbram byla naším prvním realizovaným projektem s vyššími urbanistickými ambicemi.
Vždy mě velmi oslovovaly teorie Bernarda Tschumiho zabývající se programem. Tschumiho nezajímá tolik forma ale spíše to, jak může architektonický program ovlivnit chování lidí. Tyto teorie jsou hlavním tématem jeho knih Event Cities 1 a Architecture and Disjunction. V případě Příbrami, kdy se jedná o autobusový terminál, jsme si nejprve položili základní otázku: Jak změnit fungování autobusového nádraží. Jsou to totiž obvykle místa převážně průchozí, místa dočasného, krátkodobého pobytu. Jejich uživateli jsou buď cestující, kteří se zdrží jen velmi krátce, nebo bezdomovci. Ti zde možná zůstanou o něco déle, nicméně ani oni nejsou k místu poutáni. Co se týče uživatelů, chybí na nádraží jakýkoli smysl identity. Naše původní myšlenky se proto zaměřily na to, jaký další program bychom mohli do tohoto zadání přinést, jak do něj nové programy zapojit. A to je přesně téma, o němž hovoří i Tschumi: zkoumá, co se stane, když do existujícího programu přinesete programy kompletně odlišné, nebo dokonce protichůdné. Čemu dá taková kolize vzejít. Někdy na sebe narazí, jindy se vzájemně propojí. Všechny tyto možnosti mohou mít zajímavé výsledky. To byla naše strategie. Neřešili jsme styl, ale náplň.
Pochopitelně následně musíme své závěry do forem přeložit. Přišli jsme tedy s myšlenkou elektronické věže – letního kina. Pro mě má letní kino také kulturní konotace, spojené s léty dospívání a mládí. Ve Spojených státech představuje jistý kulturní fenomén. Lidé přijedou autem a dívají se na film z parkoviště. V Příbrami by z kina nemuseli profitovat jen cestující, kteří by si tak krátili čekání na autobus, ale mohlo by přitáhnout také další obyvatele. Například díky potřebě sdílení, hledání kolektivního zážitku, třeba při společném sledování sportovních zápasů. Tato myšlenka se tedy zhmotnila ve zmíněné elektronické věži, která už představuje architektonickou formu. Účel, funkce ovlivňuje formu a nikoli obráceně.

Napadá mě, že v tomto ohledu je váš přístup mnohem bližší motivacím meziválečných funkcionalistů než čisté kopírování jejich forem neofunkcionalisty. Vzpomeňme známý slogan: Forma sleduje funkci. V originálu: Form follows function.
Nicméně přerušila jsem vaše úvahy o příbramském nádraží.
V nižším podlaží jsme plánovali kiosky rychlého občerstvení a přáli jsme si, aby bylo navazující náměstí v létě užíváno jako skutečný veřejný prostor v kontaktu s občerstvením a v zimě jsme je chtěli proměnit v ledovou plochu k bruslení. Opět snaha přilákat další uživatele, kteří by sem jinak nezavítali. Bruslení je v Čechách nesmírně populární. Můžeme to vidět kdekoli, třeba v zimě na Ovocném trhu. Nechtěli jsme, aby se nádraží stalo pouze periferní záležitostí, jako tomu obvykle bývá: ve dne obležené pouze bezdomovci a v noci prakticky prázdné, nebo dokonce nebezpečné.

Sídlo firmy Konhefr v Horních Počernicích, 2008 - 2009

Vraťme se nicméně k architektuře samotné: Kromě pojmu strategie často hovoříte o kontextu. Můžete vaše uvažování blíže ilustrovat?

Opět bychom mohli citovat Bernarda Tschumiho: Architekturu určují tři hodnoty, jakýsi trojúhelník. V angličtině jsou to tři "C". Context, concept a content. Tedy kontext, koncept a program. Nejčastěji slýcháme o kontextu a konceptu. Lze říci, že kontext v extrémní formě je genius loci a do extrému dovedený koncept je tabula rasa. Ale svět není extrémním místem. Hierarchie mezi jednotlivými body je nastavena pokaždé jinak. Někdy je kontext natolik silný, že dominuje konceptu. Jindy, když je kontext příliš obyčejný, je tomu naopak. V dalším případě může být program jasně daný a neměnný, ale někdy lze koncept vytvořit na základě programu.

Můžete uvést konkrétní příklady?
Použiju tři příklady z vlastní praxe, u nichž dominuje vždy jedna z hodnot.
Rodinný dům v Kutné Hoře je velmi silně založen na kontextu. Je to překrásné místo, starý lom na kámen, hektarový pozemek s nádhernou scenérií, s několika jezery... Naše strategie tedy jednoznačně vzešla z místa. Třebaže je zřejmé, že byla nutně dána také programem, který si stavebník určil. Z místa vzešla mohutná kamenná zeď, která byla jistým protipólem organických kvalit daného pozemku. Bylo pro nás nesmírně důležité vztáhnout se ke geniu loci, který pro nás zastupoval především zdejší kámen. Kamennou zdí jsme chtěli důrazně a také s jistou monumentalitou připomenout jednak materiál ale také kamenické řemeslo.
Věnovali jsme se ale třeba také projektu domu v lokalitě dřívější sovětské raketové základy poblíž Brna. Ani v tomto případě nešlo kontext ignorovat. Před bunkry, jež rakety kryly, nešlo uniknout. I tady jsme našli specifický genius loci. Vila na něj reagovat prostě musela. Velmi dynamický podélný objekt ležel na jednom z bunkrů téměř jako raketa... Byla to jakási superstruktura, protože raketa jí také v podstatě je.

Obytný soubor v Horních Počernicích, 2008 - 2009
A projekt založený na konceptu?

Tím může být projekt rodinného domu v Nebušicích, který následoval. Položili jsme si otázky zkoumající právě předměstskou situaci. Ptali jsme se, co znamená žít v dané lokalitě. Život je zde zásadně spojen s automobilem. A proto také celý projekt vyplynul z tohoto vztahu. Zajímalo nás, jak auto do domu přijíždí a co následuje, když zaparkuje. Vytvořili jsme řekněme sekvence, které zahrnovaly určitý program a komunikace. Forma tedy vzešla převážně z uvažování o konceptu. Projekt nebyl kontextem téměř dotčen, protože stál obklopen dalšími běžnými předměstskými domy, architektonicky nepříliš zajímavými.

Třetí ukázka práce bude tedy postavena na programu.
Jde o budovu pro developerskou společnost Konhefr v Horních Počernicích. Místo samo nemělo žádné vyjímečné kvality. Program byl velmi obecný – kancelářská budova. Tedy modelové, opakující se zadání, k němuž můžete jen těžko něco přidat. Přemýšleli jsme, jak najít pro takové zadání strategii. A dospěli jsme k závěru, že sice jde o administrativu, nicméně pro specifickou firmu zabývající se stavebnictvím a developmentem. Řekli jsme si, že také budova musí odrážet toto zaměření, tedy komplexnost stavebního procesu. Chtěli jsme, aby náš klient mohl vnímat konstrukci. Výsledkem byl koncept založený na myšlence superstruktury: most tvořený dvěma příhradovými vazníky – 40 x 3,5 x 6 m – podepřený na třech místech dramatickými desetimetrovými konzolami. Mezi dvěma vazníky byl vytvořen prostor pro admininstrativní sídlo našeho klienta.
Samozřejmě, estetice zcela uniknout nelze. Ale věříme, že pokud se na uvedené projekty, včetně Příbrami podíváte, nedominuje jim forma nebo jednotná estetika ale otázky, na něž odpovídáme. Doufám, že každý připustí, že vypadají rozdílně.
Ostatně naším cílem není, jak projekt vypadá, ale jak se v něm cítíte. Což je poněkud rozdíl. Dokonce i pro živé bytosti. Třebaže jsou tyto otázky provázané, pokud dobře vypadáte, nemusí to ještě nutně znamenat, že se také dobře cítíte.

Rekonstrukce výstavní budovy Mánes v Praze, studie

Pokud jsou naše informace správné, bude se vaše kancelář věnovat rekonstrukci Mánesa. Vyplynul z dosavadní práce na projektu nějaký poznatek o vztahu památkové péče a moderního zásahu?
Mánes je zcela unikátní, výsostně, řekl bych až extrémně kontextuální projekt. Většina rozhodnutí a zdůvodnění památkové péče je ale příliš formálních. Příliš krátkozrakých, nepříliš logických. Naším tématem bylo jak stavbu revitalizovat, co se týče jejího programu. Jak asi každý ví, nefunguje už řadu let dobře. Její fungování – a teď nemám ani na mysli galerii ale spíš obslužné restaurační provozy – neodpovídá zcela výjimečné lokaci. Hlavním cílem tedy je navrátit budově dřívější renomé. Hlavní změnou bude, že restauraci navracíme do původního umístění, tedy na úroveň ostrova, kam ji situoval Otakar Novotný. Vztah mezi restaurací a ostrovem tak bude mnohem silnější než dnes. Bude se dokonce moci rozšířit i na ostrov samotný, jak tomu ve třicátých letech bylo. Další intervencí byla snaha zajistit flexibilitu, pohyb a orientaci. Navrhli jsme proto několik nových architektonických prvků jako jsou dvě vertikální tělesa, sloužící vzduchotechnice a infrastruktuře, nové schodiště a nebo objekt šaten. Tyto nové vstupy mají vytvořit silný protipól k architektuře staré.
A právě v tomto momentu se liší naše úvahy od památkářů. Pokud je stará architektura silná, musí být taková i nová. Nemám rád názory, že cokoli starého musí dominovat nad nově přidaným prvkem. Domnívám se, že je to omyl. I přes rozdílný pohled máme však s památkáři velmi dobré vztahy a všechny naše zásahy byly přijaty. Pro mne je to tedy pozitivní zkušenost.
Celá naše strategie uvažování se vlastně zaměřila na to, jak novou infrastrukturu v bodově zajistit. Nebezpečím je upřednostnit estetiku a dodatečně se snažit do ní včlenit technické nezbytnosti. Architektura je rovnováhou mezi estetickými, konceptuálními postoji a technickými požadavky. Architekt musí vyřešit obojí. Pokud to dokáže, dosáhne úrovně například Rema Koolhaase. V jeho tvorbě není žádný rozpor mezi konceptem a technologií.

Rodinný dům na Velké skále v Praze, 2007
Několikrát jste zmínil Bernarda Tschumiho. Je pro vás jedinou autoritou? Nebo přesněji, koho čtete v současné době?

Mám několik knih, ke kterým se občas vracím a znovu v nich čtu.  Ale prakticky lze říci, že vlivem technologického pokroku, který ovlivňuje také média, nepocházejí mé nové teoretické objevy z klasických tištěných knih. Často se dívám na internet, obvykle na konkrétní webové stránky jako třeba www.ted.com, kde je řada zajímavých přednášek a interview a nebo třeba dokonce na www.youtube.com. Přiznám se, že na internetu surfuju často, můžete tam najít Koolhaasovy přednášky o jeho nejnovějším urbanismu v Asii, komentáře Jacquese Herzoga, nebo názory Grega Lynna na to, jak může matematický výpočet změnit architektonickou formu. Občas si samozřejmě knihu koupím, především o architektech, kteří mě zajímají. A rád studuju jejich přístup ke konkrétním projektům.

Například?
Obvykle kupuju knihy týkající se Herzoga a de Meurona nebo kanceláře OMA. Dokonce i publikace o jejich jednotlivých projektech. Mám například práci o nizozemské ambasádě v Berlíně, která se stavbě věnuje naprosto důkladně. Nebo o knihovně v Seattlu.

Zaujalo vás nějaké konkrétní architektonické téma, kterému se v Čechách příliš nevěnujeme?
Zajímá mě, jak se v poslední době pokouší Koolhaasova kancelář uniknout před senzační hvězdnou architektonickou formou. Jde samozřejmě o téma, které bylo odstartováno už Gehryho Bilbaem a prohloubeno v letech stavebního boomu. Architekti se tehdy snažili předstihnout jeden druhého v megalomanské formě velmi expresivních forem. Téma se samozřejmě týká i dříve diskutované otázky, jak věci vypadají a jak fungují. Forma se dostala do extrémní bombastické polohy jakési tržní hodnoty.
Koolhaas hovoří o tom, jak se pokouší vyvinout zcela běžné formy, téměř miesovské povahy, krabice... A zatímco zvenku vypadá krabice naprosto běžně, nevýjimečně, uvnitř je vyřešena zcela komplexně.

OMA, Casa da Música v Portu, 2000 - 2005
Máte na mysli konkrétní Koolhaasův projekt?

Myslím na jeho nedávný projekt Dee a Charles Wyly v Dallasu. Dokázal jím zcela nově interpretovat program divadelní budovy. Podobně v Portu, v Casa da Música interpretoval naprosto nově koncertní síň. Mám tyto re-interpretace nesmírně rád. I na ČVUT jsme někdy příliš svázaní typologií, která je jistě do určité míry důležitá, ale na druhé straně omezuje vaši představivost. Řada lidí se například domnívá, že u projektu Casa da Música jde především o formu. Podle mě je to zcela obráceně.

Vy jste Casa da Música předpokládám navštívil...
Je to zkušenost. U většiny Koolhaasových projektů je fascinující právě to, jak se po budově pohybujete. A pro mne je tato stránka projektu nejdůležitější. U koncertní síně obvykle hlediště obcházíte po komunikaci ve tvaru U, protože jedna ze stran je blokována zákulisím. Jenže Koolhaas v podstatě zákulisí od zdi oddělil – a díky tomu můžete procházet i za ním. Navíc při vstupu neplatíte, nikdo vás u vchodu nekontroluje. Můžete budovou volně projít, obejít ji, je zde řada možností, kudy se pohybovat a teprve při vstupu do koncertní síně jste požádán o vstupné.
Mimo to vybudoval vizuální kontakt mezi interiérem a exteriérem, což se prakticky nikdy neděje; koncertní síň je obvykle uzavřeným prostorem. A dále ještě kontakt mezi interiérem a děním uvnitř auditoria: bez placení či jakékoli další restrikce můžete sledovat život v koncertní síni. Všechny tyto momenty jsou nesmírně inovativní. Nemá to co dělat s tvarem budovy, ale se zážitkem z ní.
A podobně inovativně postupoval také v Dallasu. Divadelní sám je umístěn v přízemí a jeho aranžmá může být jakkoli přizpůsobeno potřebě. A právě na youtube můžete vidět, jak se díky hydraulice pohybující vybavením nahoru a dolů dokáže prostor zcela proměnit.

Autobusové nádraží v Příbrami, 2008 - 2009

ZÁVĚR

Vraťme se závěrem do Čech, přesněji do Příbrami. Vaše záměry proměnit tradiční schéma nádražních prostor nebyly zcela naplněny. Nemělo město a nabízené městotvorné funkce zájem?
Stěžejní ideje projektu se ztratily. Od starosty, který byl ve funkci, když jsme projekt plánovali, jsme cítili velkou podporu, dokonce i nadšení. Nicméně pak se městské zastupitelstvo vyměnilo. Ve svém důsledku se projekt změnil, a to i přes to, že devadesát procent financí bylo získáno z Evropské unie. Nemyslím tedy, že ze strany města šlo o peníze, ale spíš o politiku.

O co konkrétně byl projekt ochuzen?
Z myšlenky zůstaly elektronické hodiny. Obrazovka byla však nahrazena monumentálním znakem města a funkce kina byla zcela eliminována. Prostory rychlého občestverní byly zabrány policejní stanicí. Což z má pohledu psychologie zcela opačný dopad. Policie všude na světě, ale řekl bych zvláště v České republice, není zrovna pozitivním sousedem, rozhodně nenapomáhá atmosféře odpočinku a relaxace. Jsem si jistý, že se v okolí neobjeví skateboardisté ani bikeři. Dolní náměstí se stane mrtvou plochou. Big Brother watching.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová
rozhovor byl veden v angličtině
Autor: Kateřina Lopatová, 22.09.10 01:00
Návštěvnost: 7856 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.