Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Architektura nebo inženýrství?
Jim Eyre
Jestliže architekt pouze vybere barvu nátěru a inženýr vyťuká pár čísel na kalkulačce, kdo vlastně udělá všechnu práci?

Donedávna se oblasti působení stavebního inženýra a architekta zřídka překrývaly, ovšem dnes se to stává stále častěji, neboť infrastruktura a projekty mostů vyžadují spolupráci těchto dvou profesí. Dnes stavební tým nikdy není úplný bez architekta. Postupně vzrůstá uznání architektova přínosu a to především při formování konceptů v počátečních fázích projektu.

Inženýrství jako oddělená, "samostatná" disciplína se odpoutala od architektury/stavění na konci osmnáctého století, když průmyslová revoluce nabrala dostatek páry. Musela to být neuvěřitelně vzrušující doba pro každého, kdo se zajímá o navrhování, neboť díky objevům zcela nových technologií využitelných pro infrastrukturu a dopravu vyvstala poptávka po nových budovách a konstrukčních typech. Architekt v té době nejspíše trávil většinu svého času projektováním soukromých domů nebo možná sakrálních staveb a poočku sledoval náhlý rozvoj nových technologií, který mohl vypadat docela lákavě. Dnes je naopak architektova obživa tak zajímavá a rozmanitá, že vůbec zvažovat změnu disciplíny je téměř nepředstavitelné.

Raní 'inženýři' vzešli z různých profesí: Telford z architektury, kapitán Brown (tvůrce krásného Union Bridge přes řeku Tweed) z námořnictva, Finley v Pensylvánii ze soudnictví. Tito lidé nejsou spojeni pouze invenčním duchem a ochotou modernizovat, ale také porozuměním důležitosti estetiky. Telfordův  zájem o vzhled jeho realizací je doložitelný a jeho konstrukce jsou obdivovány na celém světě pro svou jasnost a krásu, kvalitu inženýrství a pozoruhodnou životnost. Na druhou stranu Finley, s jeho skotským presbyteriánským zázemím, se estetice vyhýbal jako nějakému nadbytečnému "přídavku". Přirozeně si sám téměř vůbec neuvědomoval, že tím za pochodu zaváděl zcela novou estetiku.

V jistém smyslu se samotná podstata nedorozumění mezi stavebními inženýry a architekty projevuje v rozdílných postojích k estetice. Historicky estetika byla obecně vnímána jako 'přídavek': takzvané inženýrské konstrukce, jež obdivujeme dnes (především nádraží a mosty), se často poddávaly estetickému "přídavku" pouze proto, aby byly dobře přijaté tehdejší společností. Takové přídavky byly obvykle prováděny architekty. Dokonce i Brunel navrhoval "kulisovité fasády" budov tak, že v zájmu dobrých mravů opustil jasnost myšlení charakterizující jeho klenuté konstrukce.

Raní průkopníci inženýrství v Británii a Americe dosahovali pokroku prostřednictvím experimentu. Co fungovalo, bylo objeveno výzkumem a testováním a poté stavěno s tím, že se s pomocí intuice a inteligence stále vyvíjely nové technologie. Možnosti náležitě analyzovat struktury se objevily mnohem později. Elitářský vzdělávací systém ve Francii vytvářel generace inženýrů, kteří věřili v primát teoretického přístupu k navrhování - zakořeněném v matematické analýze. Věda byla nepochybně pokročilá, přesto se vyskytla drahá selhání: například v roce 1826 Navierův Pont des Invalides v Paříži. Podle velkého německého inženýra naší doby Jörga Schlaicha konstrukční inženýrství začalo být opravdu smysluplné tehdy, když začalo být možné konstrukce náležitě analyzovat. Cottancinova ohromující Galerie des Machines v Paříži (1889) nejlépe ilustruje, čeho lze dosáhnout novými dovednostmi. V tomto případě je svět techniky doslova obrácen na hlavu. Všechny silné kusy konstrukce jsou ve vzduchu, zatímco tenčí kusy jsou blízko země; konstrukce se naučila "létat". Toto byl rozhodně určující okamžik historie architektury.

Oblasti inženýrství se dařilo především v průběhu devatenáctého a na počátku dvacátého století, kdy bylo také vytvořeno mnoho krásných památek. Vždyť druhá polovina devatenáctého století je mnohými označována jako "věk inženýrství". Tito lidé měli téměř statut bohů.

To, co nazývám utilitářskou noční můrou, začalo opravdu až ve třicátých letech 20. století. Předtím byla vždy přítomná alespoň snaha tvořit konstrukce charakterizované půvabem a krásou. V konstrukcích Reichsautobahn z třicátých let 20. století banalita vystrkuje svoji ošklivou hlavu, doprovázena jednotvárností a opakováním.

Snaha inženýrství zvýšit účinnost šla ruku v ruce s touhou najít způsob, jak využít co možná nejméně materiálu (za účelem lehkosti). To samozřejmě pomáhalo udržet nízké náklady, i když bylo zapotřebí železa. Nicméně ve dvacátém století inženýrství začalo prosazovat úspory nákladů na úkor výsledného vzhledu. Otázka hodnoty byla zapomenuta, zatímco výrobní metody diktovaly stále více zjednodušující formy. To vyústilo v nudné jednotvárné konstrukce, které ani neodrážely obecné konstrukční chování. Bylo by možné tvrdit, že ořezaná estetika modernistického hnutí vede lidi k přesvědčení, že tyto základní formy jsou vším, co potřebují. Navíc, stále ošklivější a ošklivější konstrukce byly nadále ospravedlňovány faktem lepšího nakládání s veřejnými prostředky. Zdá se, že byl jen málo - pokud vůbec - brán ohled na životní prostředí.

Je politováníhodné, že disciplíny stavebního inženýrství povolily pracovní morálku umožňující pominout tu část navrhovacího procesu, kterou nelze empiricky měřit. Kvůli tomuto vzdání se - u některých - estetických hodnot, které nejen degraduje vzhled konstrukce a její přínos městskému designu, má ale také negativní důsledky, co se týče skutečného vlivu konstrukce na životní prostředí, její smysl pro místo a její spojení s lidstvím.

Je zřejmé, že to vytváří příležitost pro architekty, protože tyto obavy jsou středobodem našeho myšlení. Někteří lidé vidí zásadní rozdíl mezi inženýry a architekty v tom, že inženýři se zabývají silami, zatímco architekti se zabývají prostory. Jiní oddělují tyto dvě profese jinak: inženýři jsou zodpovědní za bezpečnost lidí pevností konstrukcí, zatímco architektova funkce je v oblasti sociální pohody - prvé je vždy vědeckou prací, zatímco druhé je vždy propojeno s uměním.

Při několika příležitostech jsem měl možnost mluvit s Rolandem Paolettim (architekt odpovědný za Jubilee Line Project) o rolích inženýra a architekta, a s ohledem na jeho pracovní zkušenosti se slavným Pier Luigi Nervim - který pochopil, že dobré inženýrství potřebuje být krásné - se dnes zdá, že ve skutečnosti architekti také 'řídí síly' svým neopominutelným přispěním formě konstrukce. Samozřejmě, architekti pracující na nádražích Jubilee Line měli velký vliv na jejich celkové uspořádání, jakož i na jejich vzhled. Je pozoruhodné, že práce architektů na těchto nádražích bývá někdy popisována jako 'zakončení' - jako kdyby už někdo jiný připravil inženýrské řešení předtím, než přišli architekti a vybrali několik závěrečných úprav. Je zřejmé, že oblasti působení a role těchto dvou disciplín jsou jen velmi nejasně rozlišitelné. Paoletti však zdůraznil, že stavební inženýr může 'navrhnout design, kvantifikovat, zařídit a spravovat smlouvy a počítat ', a zajisté je tohle jediný základní rozdíl: architekt není schopen provést výpočty a analýzy. Nic další není výhradní odpovědností jednoho nebo druhého.

Nadto mě velmi uspokojuje skutečnost, že žádný z mnoha inženýrů, s nimiž jsem pracoval, a kteří umí mluvit o navrhování a vymýšlet nápady, nikdy nevytáhnul kalkulačku. Místo toho spoléhali na intuici poučenou znalostí a zkušeností.

Architektura je proces, který vyžaduje řadu estetických volení, z nichž každé značně ovlivněné dalšími (někdy rozmanitými) faktory - světelné, prostorové, programové, sociální, konstrukční, klimatické - nebo alespoň s počasím spřízněné, životního prostředí, technologické nebo ekonomické. Nicméně, ta část tvůrčího procesu, kdy se vytváří vztahy mezi všemi součástmi budovy nebo prostory mezi nimi a způsob, jakým celek zapadá do okolí, nemusí být ignorován inženýry. A ze stejného důvodu architekt nemůže ignorovat prostředky, kterými je dosaženo zakrytí/opláštění. Vytvořit architekturu z konstrukce není snadnou volbou; přesto je takové rozhodnutí nejdůležitějším prvkem při kladení otázky, zda se architektura stala inženýrstvím.

Inženýrství se zdá být podezřívavé ke komukoli ze svých vlastní řad, kdo se odvažuje vykročit mimo bezpečnou vědu svého oboru do neurčitého světa umění. Například Calatrava není obdivován toliko inženýry, jako architekty. Bohužel lze také vnímat nedůvěru, alespoň v některých táborech, vůči architektovi, který používá výrazivo konstrukce k vymezení prostoru, jako kdyby toto nesledovalo vážný teoretický program.

Ve Wilkinson Eyre se až nestydatě zajímáme o konstrukci; inženýrství a forma konstrukce jsou považovány za nádherný zdroj, který je třeba využít. Současně uznáváme, že použití a využití zdrojů vyžaduje znalosti. Věřím, že díky hovorům s inženýry jsme dospěli k intuitivnímu porozumění toho, co bude a nebude fungovat, a také k ocenění kontrastů lehkosti / hmotnosti a schopnosti materiálů. V tomto ohledu je jen malý prostor pro plýtvání času - bez prostoru pro neelegantní konstrukce, které dávají falešné představy srozumitelnosti, čistoty a porozumění čitelnosti konstrukcí. Dávno minuly doby, kdy byl dodělaný projekt architektonického návrhu jen poslán - bez další diskuse - inženýrovi s úkolem připravit konstrukci, která bude postavena. Jak mohl být někdo tak líný?

Dnes je dalším bohatým zdrojem architektova vybavení výpočetní technika. Najednou je dostupná kapacita ke kreslení a řazení vrstev kolem tvarů s neuvěřitelnou snadností, zatímco v minulosti jsme stěží mohli dokonce tyto tvary vůbec nakreslit. To je pro architekta osvobozující asi natolik, jako byl vynález ploché střechy ranou modernou pro budoucnost půdorysu.

Na úsvitu nové technologie se znovu objevuje pionýrský duch Telforda, Browna a dalších. A stejně jako architekti mohou nalézat nové způsoby, jak dělat věci, mohou je inženýři analyzovat rychleji a s krásnou symetrií tato technologie napomáhá novým - a ekonomickým - výrobní metodám. Máme tak velkou příležitost podřídit technologii (která je koneckonců pouze prostředkem práce) umění.

Nová architektura je dynamická, plná pohybu. Nový architekt/ka má na dosah prostředky a zdroje k tomu, aby tlačil všechny zúčastněné na hranice jejich možností  - v rámci týmu, ať už jako na celek nebo na jednotlivce, majícího stále větší povědomí společného cíle.

"Takže architektura nebo inženýrství?"

Odpověď zní: "Ano."
Autor: Filip Šenk, 21.07.10 12:00
Návštěvnost: 10425 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.